Zamyšlení.
Věřím
Poslední den v roce. Silvestr. Bývá spojován s veselím – taková je tradice. Nepochybuji, že ani letos nebude humor chybět, i když mnohým není zrovna do smíchu. Jedněm proto, že se jim zhroutily životní jistoty, druhým – a mezi ně patřím i já – se životní jistoty sice obnovují, ale v tuto chvíli jsou v nich dosud zasunuty obavy, aby to všechno, o co jsme začali díky studentům po 17. listopadu usilovat, se ještě nezhroutilo. I když v jiném skrytu mojí duše už klíčí optimismus, víra, že to nemůže být v příštích měsících jinak.
Nicméně do smíchu mi stále není. Zpětně mi dochází po všech těch vánočních událostech v Rumunsku, že i ta naše něžná revoluce byla v určitou chvíli na vážkách, neboť byla něžná jen z jedné strany. Ze strany těch, kteří měli totality dost. Ale víme – a čas to jistě potvrdí – že totalitní režim se nechtěl vzdát, chtěl se bránit a měl připraveny prostředky podobné těm, které použil Ceaušescu v Rumunsku. Vždyť režim, s nímž jsme během několika dní tak podivuhodným a neuvěřitelným způsobem skoncovali, budoval dvacet let politický a policejní systém, jímž vracel dějiny do let padesátých, tedy do let naplněných nepochopitelnými represemi. A v mnohém ty roky překonal.
Celých dvacet uplynulý let jsem v sobě dusil strach. Byl to strach o existenci, strach, aby moje postoje a jednání nepostihly rodinu, děti. Byla to nepřetržitá nejistota. Když jsem se pak před několika týdny ocitl v centru převratných událostí, jež následovaly po studentské vzpouře proti násilí a policejní zvůli komunistické diktatury, když jsem se ocitl v družině lidí kolem Václava Havla v hlavním štábu Občanského fóra, které vzniklo v divadle, kde pracuji, tedy v pražském Činoherním klubu, přestal jsem mít najednou strach o sebe, přestal jsem se bát osobních postihů, přestože to byla chvíle, kdy ještě nebylo vůbec nic jasné, spíše naopak. Začal jsem však mít strach o naši revoluci, aby její průběh nebyl zvrácen. Pochopil jsem, co myslel Václav Havel a mnozí další kolem něho, když řekl, že klade věci veřejné nad zájmy osobní. To si myslím, že je v této době povinností každého poctivého člověka, ať žije Čechách, na Moravě nebo na Slovensku.
Občanským fórem zní od samého začátku také slovo usmíření. Myslím, že patří svým významem, svou humánní hodnotou k nejpodstatnějším, s nimiž pozítří vstoupíme do roku 1990. Je ovšem důležité, aby je všichni lidé pochopili správně. Asi bychom nedělali dobře, kdybychom volali po usmíření za každou cenu a s každým. Mnoho lidí bude muset nést odpovědnost za to, jak se chovali, jaké křivdy páchali. Myslím, že každý z nás o takových lidech ve svém okolí ví a že většina z nás má v sobě tolik moudrosti a zdravého rozumu, že dovede diferencovat mezi lidmi slušnými a lidmi, kteří to nemyslí doopravdy. Jsem ovšem přesvědčen, že atmosféra doby bude stále více znesnadňovat uplatnění těch, kteří si navykli obchodovat se svým charakterem.
Vidím tedy vývoj v Novém roce přece jen optimisticky, pokud bude zemi spravovat kvalitní vláda a nestranný, lidsky hodnotný prezident. A já se už pak nebudu muset stydět, že jsem proti svému přesvědčení, manipulován strachem, vstupoval v minulosti do volební místnosti. Těším se na ten příští rok, neboť si myslím, že konečně vyplní dlouholetá přání nás všech, že vyplní dlouholetou tužbu Čechů a Slováků po svobodě.
Převzato: ČEPEK, Petr. Věřím. Mladá fronta. 30.12.1989.
