Zakladatel SOKOLa Prof. Ph.Dr. Miroslav Tyrš v roce 1870 filosoficky a racionálně hodnotil Islám v článcích časopisu Květy. V roce 1925 pak z těchto článků vydal L. Jandásek 40 stránkovou knihu formátu A5 s názvem "Mohamed a nauka jeho", která je překvapivě trefná a příjemně překvapující je také Tyršův pozitivní náhled na mystickou část Islámu - súfismus.
Tyrš obecně předpokládal, že lidé promítají do konceptu boha své vlastnosti a poměry a že si národ podle svého obrazu vytváří „bohy“, kteří vyhovují jeho potřebám. Snažil se pojednáním o nejmladším světovém náboženství (islámu) přijít na to, jak fungují mechanismy vývoje náboženství a jeho závěrem bylo, že dalším světovým "náboženstvím" bude už existující "duch lásky a osvěty“ a že jeho proroky jsou a budou všichni „dobří, vzdělaní a horliví lidé“, kteří chtějí spojit své síly a vymýtit ze světa hmotnou i duševní bídu, ovšem „zbraní mravnou a duševní“. Lidé, které neděsí "vichr plamenný a hořké ty výplody pekelné" ani nemotivují sliby o "slastech rajských, jež korán věrným svým lákavě slibuje", ale kteří chtějí, aby "špatnost vymýcena byla ze světa skrze ohavnost vlastní a ctnost aby vábila toliko vlastní velebností a hodnotou svou".
ÚVODEM.
Tyršových projevů o náboženství je celkem velmi málo. Příležitostné zmínky najdou se v jeho úvahách uměleckých (na př. v článcích »O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké« z r. 1873, »0 slohu gotickém« z r. 1881), i v článcích (z r. 1871, 1881), v nichž ukládal organisační a taktické příkazy jednotkám sokolským. Protože náboženská stať »Mohamed a nauka jeho«, jediná úvaha, věnovaná náboženství, zůstala (od prvního otištění v »Květech«) 55 let nevydána, zevšeobecněl názor, že náboženský liberalismus, který lze vyčísti z taktických příkazů Tyršových, byl i náboženským jeho přesvědčením. Křivdilo se tím Tyršovi; z té příčiny i proto, že VII. val. sjezd ČOS učinill výchovu náboženskou součástí výchovy sokolské, je na čase objasniti náboženské názory Tyršovy.
K náboženskému přemítání byl Tyrš veden nejen pesimistickým sklonem své povahy, nýbrž i předmětem svého vědeckého studia (logika, filosofie), od něhož je jen krok k přemýšlení náboženskému; úvahy o poslání našeho národa i činnost Tyršova v Riegrově Slovníku naučném, kamž psal články hlavně Filosofické (o duši a p.), zájem ten jistě zvyšovaly. Přes to »Mohamed a nauka jeho«, úvaha, otištěná v Hálkových »Květech« v pěti po sobě následujících číslech (10.-14., od 10. března do 7. dubna 1870), zůstala jedinou statí, cele věnovanou otázkám náboženským.
Je důležito také si uvědomiti, v které době a v jakých životních poměrech Tyršových stať tato vznikla. Tyrš sám považoval rok 1869 za rozhraní svého života; jím — podle vlastních slov — začínal »druhou půli života svého«. První polovici života vyplnil z největší části prací sokolskou, položiv jí ideové základy a vytvořiv ji praktické působiště v jednotě; vedle toho nezapomínal studií vědeckých, filosofických a esthetických, účastnil se veřejného života a ruchu národního i jinak, byl zvolen i poslancem. Jeho současník dosvědčuje, že »léta 1867, 1868 a částečně 1869 byla léta nejintensivnější práce Tyršovy«. V největším ruchu intensivní i extensivní práce Tyrš najednou uzavírá »první půli svého života« — a přemýšlí o tom, čím vyplní půli druhou.
Čím zabývala se jeho mysl v době, pro jeho život tak důležité, v době, kdy se chystá a vydává na cestu do Švýcar, aby tam, »v zemi krásné, šťastné a skutečně svobodné« nejen našel zotavení otřeseného zdraví, nýbrž aby se i připravil pro druhou půli svého života? Ve švýcarském Waidu vznikla definitivní formulace sokolského i národního programu, »Náš úkol, směr a cíl«, obsahem nejhlubší a významem nejdalekosáhlejší úvaha Tyršova. Buď také ve Švýcařích nebo nedlouho před odjezdem z Čech vznikla i druhá významná úvaha Tyršova — jeho jediná stať náboženská. Článek náboženský jen o málo předchází programní úvahu národní — bylo jen náhodou, že Tyrš v nejdůležitější době svého života, téměř současně přemýšlel o otázce náboženské a národní?
Oběma Článkům dodal Tyrš i souvislosti vnitřní. Ač jen zřídka užíval slova »náboženství«, v závěrečných slovech »Našeho úkolu, směru a cíle« nazývá »náboženstvím naším« práci národní v duchu věčných zákonů přírodních, v duchu stálého pokroku a vývoje. I v tom možno viděti důkaz. že otázka náboženská zajímala mysl Tyršovu v těch dobách, kdy osnoval konečnou formulaci programu národního: obě otázky jsou Jistě odrazem ieho myšlení v nejvážnější době životní.
V úvaze o náboženském předmětě, celkem dosti vzdáleném, najde čtenář sám Tyršovy vlastní názory náboženské: jeho názor na náboženská dogmata, věroučné příkazy, obřady i mravouku: jeho kritické poznámky o mohamedanismu a k nim připojenou kritiku zobecnělého náboženství domácího doplní si čtenář poznáním positivní stránky Tyršova náboženského přesvědčení, jež se projevilo zejména ve vroucím vyznání závěrečných odstavců. Čtenář si uvědomí dále, že tato stať vznikla před 55 lety, v době liberalismu, jenž pro otázky náboženské smyslu a zájmu neměl. A z toho pozná, jak Tyrš i v otázkách náboženských předchází svou dobu a jak i v zájmu o tyto otázky jeví se předchůdcem i prof. T. G. Masaryka.
Za základ vydání vzata byla stať »Mohamed a nauka jeho« z uvedeného už V. ročníku »Květů«. Věcně i slohově zachováno znění původní; novému pravopisu přizpůsoben jen pravopis některých slov. (Tyrš psal na př.: schudnouti, sprostiti, stopornělý, spůsob; zpočátku; zkřísiti; poškvrniti; jmeno, pas; podlé, bádaní, rájský, zvýšovati, přívrženec; čásť, propasť; prázný; poprvé; vymítiti; rationalismus; čtyry; nešen, zapovězen; užíval tvaru jenž i pro č. množ., 4. p. množ. č. psal anděle a j.).
V Brně v červenci 1925.
L.J.
MOHAMED A NAUKA JEHO.
Vylíčil dr. Miroslav Tyrš.
Všeliké náboženství, pokud zde spadá v úvahu naši, vychází z mnohobožství a má při původu svém ráz přesně národní, vznikajíc z pozorování přírody, v níž národ žije, a zobrazujíc napotom i povahu i zřízení jeho. Obměna počasí, střídání dnů a nocí, jasnost neb pochmurnost oblohy, sníh a déšť, vítr a bouře, odumírání přírody zimou aneb v krajinách jižnějších vedrem přílišným a opětné vzkříšení její na jaře teplem a vlahou — toť jsou úkazy, jež v údobách přerozmanitých každý národ, avšak každý jiným způsobem, obklopují. Kdo způsobuje veškeré přeměny tyto? Po tisíciletém vývoji člověčenstva víme, že síly přírodní za nimi vězí. Než jak to věděti mohl člověk v prvotném, dětinném stavu svém? Znalť toliko sebe, lidi sobě podobné a na konec zvířata co bytosti takové, jež samoděk přeměny ve světě vněšním způsobují a vůlí co ono tajemné zřídlo, z nichž ony se prýští. Což zbývalo mu tudíž než soudit, žeť i úkazy v přírodě vycházejí z osobní vůle bytostí jemu podobných, ovšem že tolikráte mocnějších, kolikráte neodolatelné moci přírodní slabou sílu lidskou převyšují. Slovem: Neptá se původně člověk, co proměny v přírodě způsobuje, nýbrž, kdo je způsobuje. Z nepatrného omylu tohoto na místo věd přírodních povstalo náboženství, na místo sil přírodních zrodili se bohové. Na tyto výtvory obraznosti vlastní přenáší pak člověk záhy vlastnosti své a poměry svoje. Obdařil je vůlí a připisuje jim tedy též veškeré náklonnosti své; jsouť bohové mírní neb bojovní, jemní neb suroví, vytříbení neb nemotorní v té míře jak národ, jenž se jim klání. K bohům, již přírodu řídí, druží později i takové, jimž rozličná zaměstnání pod ochranu dává, ovšem jen taková, jež sám provozuje. Přenášíť na ně rozdíly pohlaví a tím i poměry rodinné, a na konec i společenské i státní zřízení svoje. Jak na zemi, tak i v nebi dary nejsou stejně rozděleny, jeden je mocnější druhého a konečně jeden nejmocnější ze všech, králem a panovníkem bohů ostatních. Jak král pozemský má žezlo a sedí na trůnu, jak na zemi, tak i v nebi zřídka vše souhlasí s vládou jeho povstanou vzpoury, ano i to se stává, že král svržen bývá s trůnu svého. Tak každý národ dle obrazu svého množství bohů sobě vytvoří a patrno, že bohové tito vyhovují potřebám toliko toho národu, v němž povstali; z čeho opět jde, že každý národ má bohy své za výhradní majetek svůj, jejž jiným nevtírá, ba ani nepřipouští. Misionářství je zjevem na tomto stupni náboženského vývoje ještě neznámým. Jinými slovy: původní forma náboženství jest polytheismus či mnohobožství, mající ráz a nátěr národní a každý polytheismus připoután jest k národu, v němž se zrodil, k hroudě, na které povstal. Toliko nauka, jež setře se sebe veškeré pestrosti jen v té které zemi pochopitelné, může překročiti hranice vlasti své, z náboženství národního státi se náboženstvím světovým. Nepřehledná téměř jeví se býti řada nauk národně náboženských před zrakem pozorovatelovým, počet náboženství světových trojicí jest vyčerpán. Třikráte toliko učiněn pokus zmocnili se vlády nad rozumem lidí veškerých: nejprve v Indii, kde Budha, veškerou tu směsici bohů Brahmanských zamítnuv čirý onen atheismus hlásal, jenž ani jménu boha nedopřál bytosti; později v Palestině, kde svůj vznik vzalo křesťanství, jež leží zde mimo obor rozpravy naší; na konec v Arabii, kde Mohamed víru v jednoho boha hlásal, ztroskotav modly, jimž klaněli se otcové jeho. Tak jeví se býti zákonem v dějinách lidských, že každé mnohobožství zahyne s národem, v němž povstalo, že toliko atheismus, jenž žádného boha neuznává, aneb monotheismus, jenž v jednu toliko bytost božskou věří, mají povolání světové. Neřešíme zde spor mezi oběma vzniklý, jen tolik tvrdíme, že obě formy vynikají jednoduchostí, od poměrů zeměpisných a národopisných neodvislou, a že této jednoduchosti především uprostřed zmatečností věrouk je obklopujících děkovalo úspěchy a rozšíření svoje. Vylíčiti, jak v Indii Budhou veškeří bohové svrženi byli s panství svého, jak nauka jeho, že není boha ni na nebi, ni na zemi, odtamtud po veškeré téměř Asii se šířila, tak že Budlhaismus až dosud ze všech náboženství největší počet vyznavačů čítá, nemůže zde býti úkolem našim. Jinde jiným směrem věci se braly. Jak v starých říších feudálních podařilo se vladaři semo tamo pokořiti moc pyšných vasalů a zároveň soupeřů svých, ponížiti je na pouhé dvořeníny své, a dopnouti se samojediný moci neobmezené, tak i onen bůh-král čím dále tím více do pozadí tlačil dřívější soudruhy své, až pomocí monarchického instinktu, jenž masami vládne, sníženi byli na pouhé zprostředkovatele mezi prosbami lidu a svrchovanou vůlí bytosti nejvyšší. Ještě jeden krok a jedna ruka odvážná a zbledlé postavy jejich sřítily se s podstavců napořád snížených — a smělec takový byl Mohamed. Než obraťmež již zraky k jevišti událostí těch, jež stručně vylíčiti má býti předmětem rozpravy naší. Tu pohled na mapu objevuje nám Arabii co západní z oněch tří půlostrovů, jež na jihu Asie do moře zasahují. Na severu pouští syrskou od Palestiny a Mesopotamie je oddělen, na všech ostatních stranách moře jej obklopuje. Vnitřek je slepí a pouští, divokými propastmi prorvanou a bujnými oasami oživenou. Modrojasná obloha nad nekonečnou rovinou se klene, avšak i strašné bouře zaduní nad ní, smrště pískové pnou se do nebe na smrtonosném pochodu svém, obludy vzdušné děsí cestovatele po nesmírné rovině této. Vše dodává podnět, vše rozčiluje obraznost naši. Břehy zato jsou z míry úrodné, Mekka a ostatní města pobřežní od pradob proslulá průmyslem, obchodem a bohatstvím svým. Na březích těchto sídlel od dob nepamětných lid čilý, vytříbený a vysoce nadaný, ovšem, že následkem obchodu namnoze promíchaný. V poušti vedl, vlastní jádro národa, Beduin v nesmíšené čistosti krve kočovný, loupeživý a bojovný život svůj. Otec spravoval rodinu, kmen řídil šaych. Jiného způsobu vlády nebylo v Arabii. Divokrásné výjevy přírodní, dobrodružství v poušti podstoupená, příběhy půtek kmenových, neukrotná nadšenost pro volnost a svobodu, pohostinnost, odvaha a udatnost, a naproti tomu tupení skrbnosti a sketnosti a na konec láska vroucí, ohnivá a galanterie vskutku bohatýrská — toť jsou ty živly, jimiž poesie arabská dýše, i pochopujeme z nich energii, s níž národ tento jak bouře pouštní vyřítil se ze stepí svých, když hodina povolání jeho byla udeřila. Národ arabský náleží k plemenu semitskému, byl tedy na blízko spřízněn se sousedním národem hebrejským, i byl si vědom příbuzenství toho. Abrám byl dle podání společný praotec obou národů a jak židé od Isaka pocházeli, tak Arabové od druhého syna Ismaela, jehož dle podání židovského nelítostný otec s matkou jeho Hagar vyhostil, dle zprávy arabské však do Mekky poslal, by střežil posvátnosti města toho. Abrám s Ismaelem vystavili Kaabu, hlavní chrám Mekky, ano Arabie veškeré; i ukazuje se podnes místa, kde oba míchali vápno k stavbě potřebné; od Abráma pochází černý kámen, v Kaabě umístěný. V té době, z které o starším náboženství arabském určité zprávy, vidíme, že Arabové uznávali větší počet bytostí božských, jež giuny jmenovali. Podobně pak, jak jednotlivým kmenům šaychové vládli, tak i giunové měli šaycha či pohlavára svého. 0zza, Lát, Mannah a p., byla imena giunů těchto, šaych jejich však Allah se jmenoval. Jak u nás obecnému lidu ostatky a obrazy svatých jsou viditelnými representanty jejich, před nimiž se modlí, nehledě nikterak ke krasoumné ceně jejich, tak považovali Arabové pro nahodilou snad podobnost neb zvláštnosti jiné, stromy, kameny a skály za representanty giunů svých, ano jeden kmen i bohu upečenému, velkému bochníku chleba totiž, se klaněl, jejž ovšem v době neúrody a hladu snědl k velkému obveselení sousedů svých. Těm však, již o náboženství přemítali již před Mohamedem, příčil se polytheismus tento. Začátek zdá se, že učiněn tím, že giuny považovali za duchy mezi lidmi a Allahem zprostředkující, za posty či anděly jeho; ano sekta Hanyfů či volnověrců neuznávala než boha praotce Abrama, na nějž Allah 10 pravých závitů prý seslal, v nichž pravou neporušenou víru prý mu sdělil. Mimo víru v jednoho boha jsouť nesmrtelnost duší a povstání z mrtvých hlavními články nauky této, články, s nimiž i v nauce Mohamedově se potkáme. Ovšem, že závity Abrámovy ukázaly se v době naší býti původu velmi nového, jsouce v pátém věku letopočtu našeho složeny. Na každý případ však jsou starší než nauka Mohamedova a tu jest památno, že jméno Moslímové a Islám, jimiž Mohamed vyznavače víru svou značí, již u Hanýfů se sbíhají. Již Hanyfové se Moslímy, t. j. pokornými jmenovali a náboženství své Islamem, t. j. pokorou. Proč obrali sobě Hanyfové a po nich Mohamed jméno toto? I to tím poprvé na jevo vychází. Praviliť Hanyfové, že Abrám kdysi syna svého obětovati hotov byl a Isak, když rozkazu božímu v ničem se nezpěčoval, jednali co praví Moslímové, t. j. mužové pokorní a oddaní ve vůli boží. Zjištěno, že Mohamed sám s počátku k nauce Hanyfů se přiznával. Rozhlédneme-li se přes hranice Arabie k národům sousedním, tož nalézáme na severu zbytky národa židovského, jichž věrouka druhdy i v arabském Yemenu státním náboženstvím byla, a mimo ně četné sekty židovsko-křesťanské. Tyto čím bližší k poušti syrské, tím přísnější byli monotheisté, zavrhujíce nauku o trojici jakožto nesrovnatelnou s jedinakostí bytosti nejvyšší. Ebionité poblíže poušti a Esseové na západě od moře Mrtvého byli z nich nejdůležitější. Obě sekty tyto neuznávaly božství Kristovo, Esseové mimo to postem, omýváním a modlitbou sloužili bohu svému a zavrhovali evangelickou nauku, že lépe je neženit se pro království věčné, stanovíce manželství za přirozený stav člověka. To vše i v nauku Mohamedovu později přešlo. Ostatní pak říše římská rozervána byla prudkými a krvavými hádkami náboženskými, o nichž později se zmíníme. Toť byly v stručnosti poměry, uprostřed nichž Mohamed 571 po Kr. v Mekkce se narodil. Mekka byla tenkráte středištěm všech kmenů okolních, netoliko obchodem, nýbrž i společnou svatyní Kaabou, kde jako v jakémsi pantheonu bůžkové jejich byli shromážděni. U vchodu do Kaaby visely též básně, jimž u závodů pěveckých cena byla přisouzena, zlatem vyšívané. Zkrátka k Mekkce obráceny byly zraky valné části půlostrova arabského a není tudíž lhostejno, že Mohamed zrozen byl právě v místě tomto. Pocházelť Mohamed z rodiny Hášimitů, k nejmocnějšímu tenkráte kmenu mekkánskému a ku kmenu Korayšitů náležející. Avšak rodina tato byla zchudlá a nenáležela tudíž k aristokracii města. Otec jeho Abd Allah zemřel, než Mohamed svět tento spatřil, nezanechav ženě své Amině než 5 velbloudů, několik ovcí a starou otrokyni jednu, celkem v ceně 800 zl. dle peněz našich. Amina tvrdila později, že po smrti chotě nebeský zjev jí zvěstoval, že proroka porodí. Jisto je, že byla z míry nervosní a nad to smrtí mužovou rozčilena. Nezůstalo to bez vlivu na dítě, jemuž později život darovala. Víme, že Mohamed od mládí, byl nervů velmi dráždivých a po celý téměř život že trpěl nemocí, již u ženských hysterií jmenujeme. Pozorujeme až podnes, že mladé hysterické ženské bývají velmi romantické a k náboženskému blouznění nakloněné. S hysterií jeho souvisely křeče, jimž podléhal, a sny jeho za dne a v stavu napolo bdělém, jež halucinacemi jmenujeme. Vydáváť to čestné svědectví o poctivosti Mohamedově, že křeče a halucinace své s počátku připisovat tomu, že zlými duchy je posedlý. Trvalo dlouho, než přesvědčení o božském poslání svém nabyl. Mládí své ztrávil Mohamed v poušti co pastucha koz a ovcí mekkanských a zajisté že toto zaměstnání s fantastickými dojmy valně působilo na zápalnou obraznost jeho. V dvacátém roku spatřujeme ho na poli válečném v boji Korayšitů proti Havazinům, později příbuzní jeho na cesty obchodní ho brali i zkřížil s karavanami mekkanskými pouště arabské. Valného literárního vzdělání ovšem tím vším nenabyl, neuměl ni čist ni psát, avšak to nerozhoduje při povolání náboženském, jaké si Mohamed byl obral. Jsa pastýř, vojín a kupec, spojoval v sobě veškeré směry národu svého. Udatný v boji a výmluvný v míru, voják a kazatel zároveň, slučoval v sobě vlastnosti, jež nejednou rozhodly osud věcí velikých. Dospěv k roku čtyřiadvacátému, vstoupil do služby bohaté vdovy Chadigy. Chadiga byla 38 let stará, však žena velmi ctihodná a ženskou v arabských poměrech i vzdělanou, uměla číst a psát, čím ani Mohamed se nehonosil. Tento pak jsa muž mladý, ohnivý a krásný, brzy zalíbil se velitelkyni své. Vzala si ho za chotě, a zdá se, že žádný z nich nelitoval kroku toho. On po celý život její ji ctil a po smrti nad všechny jiné ženy velebil. Že dokud na živě byla, nepřibral sobě dle zvyku arabského žen jiných, nepřipisujeme ani tak lásce jeho než okolnosti té, že Chadiga, co moudrá žena, i po sňatku ponechala si správu jmění svého a že tudíž Mohamed při potřebách svých od ní naskrze zůstal odvislý. S obchodem Mohamedovi nevalně se dařilo. Víme, že na konec jmění Chadigino velmi se ztenčilo. Nebyl tenkráte duch jeho obrácen na vyzískání pokladů pozemských. Abrahamitská nauka Hanyfů s přísným to monotheismem svým hluboce ho byla dojala. Abraham, Mojžíš, Ježíš — toť byli oni tři prorokové, již po sobě víru v jednoho boha byli hlásali. Avšak mohli-li pak se židy souhlasit, již utratili Krista, který přec tutéž čistou víru kázal? Nemohl. Od křesťanů zas se odvracel. že poskvrnili víru v jednoho boha tím, že Krista a Ducha svatého na bohy byli povýšili. »Křesťané dí«, tak pravil, »že všemohoucí slitovník syna zplodil. Toť hrozné tvrzení«. (19. 5.) »Bůh neplodí a zplozen není. Kristus není než poslem božím, před nimž bylo poslů jiných a matka jeho nebyla než žena obyčejná. Věř tedy v boha a posly jeho a varuj se, bys neříkal, že tři jsou bohové«. (5. 5.). »Kristus není tak vypínavý, by se zdráhal býti sluhou božím« (4.) Národ svůj vlastní neviděl ještě v chrámu jediného boha, avšak stál již na pokraji jeho. Nebylo tedy snad čtvrtého proroka zapotřebí, jenž by obnovil přísnost víry Abrámovy, jenž by dovršil dílo předchůdců svých? Nemohl pocházet z Arabie a ze synů Ismailových, ó proč bych já, proč by Mohamed nemohl býti poslem tímto — kdož tak často jako já mívá vidění, kdož, tak často jako já obcuje se světem nadpozemským? Což musí zlí duchové to být, již mne navštěvují? Ne, nemusí být zlí, ba nesmí být! Co Mohamed s takou horoucností chtěl, i spatřil konečně. Dlel s chotí svou na poušti, pohroužen v rozjímání svá. Modlitbou a postem rozčiloval obraznost svou. Tu zjevil se mu archanděl Gabriel a ztvrdil mu, že je prorokem božím. »Já chci být první věřící tvojí« zvolala Chadiga. Poklekli k modlitbě. Od této doby více než 9000 milionů bytostí lidských za posla božího ho uznávalo. Tak v 40. roku věku svého nastoupil Mohamed dráhu prorockou. »Jestiť jen jeden bůh a Mohamed je prorok jeho,« tak znělo v krátkosti učení jeho. Choť jeho Chadiga byla první vyznavačka víry, jež podle Hanyfů Islamem nazval. Stálať mu vůbec jak strážný anděl po boku, tupeného těšíc, pronásledovanému mysli dodávajíc, váhajícího utužujíc. Sotva že by bez ní Mohamed byl vydržel na trnovité dráze, již nastoupil. S počátku toliko soukromě své učení rozšiřoval, obmezuje se na kruh příbuzných a přátel svých. Teprv tím, že zámožného a rozšafného Abu Bakra získal a po něm bohatýrského Omara, nabyl pevnějších podkladů pro veřejné šíření víry své. Může se říci, že teprv, když získán byl Omar, tento lev boží, jenž vysokým vzrůstem i silou a chrabrostí nade všechny Mekkány vynikal, troufali si přivrženci Mohamedovi veřejně vystoupit a směleji si počínat. Lid pak s počátku byl novému učení nakloněn, a málem byl by je šmahem přijal. — Když však mělo dojíti k praktickým následkům víry nové, když běželo o to, aby odstraněny byly modly v Kaabě postavené, tu začal odpor Korayšitův, jichž hmotné prospěchy tím byly ohroženy. Byliť to, jak praveno, bůžkové jednotlivých kmenů s Mekkou náboženským svazkem spojených. Na boha svého však byl každý kmen hrdý a žádal, by uznáván byl i od sousedů jeho. Vyklízení model znamenalo tedy toli, jako přerušení spojení všelikého. Žádný z Beduinů okolních by nebyl dále kupoval v Mekce potřeby své, žádná karavana mekkanská by nebyla jista bývala před nájezdy jejich. Tak tedy započal boj. Na jedné straně stáli Korayšité, šlechta to mekkanská, kteréžto Kaaba náležela, jež nejvíce tržila z poutí co rok do Mekky odbývaných, ti velmožové, v jichžto rukou největší část obchodu mekkanského se nalézala. Jí oproti octl se Mohamed s nevelkým dosud přivrženstvem svým, ba ani rodina jeho všecka k němu se neznala. Každý by myslil, že novotáři šmahem byli potlačeni. Že se to nestalo, nebylo ani divem, ani zvláštním řízením božím. Nesmíme zapomenout, že neznali v Arabii to, co na západě vládou jmenujeme. Nebylo moci výkonné, která by byla potlačovala hnutí nové. Pronásledování Korayšitů musilo se tedy obmezovat na to, že se umluvili, s přivrženci Mohamedovými v žádné spojení obchodní nevejít, žádných sňatků s nimi neuzavřít, žádného z nich proti nepřátelům nechránit. Každý pochopí, že to vše nedostačilo na utlumení víry nové, jež staré modloslužbě tak příkře oponovala. V absolutních státech k umlčení oposice podobné lískovka stačí, i státy konstituční jiných ovšem prostředků zde poskytují. Jak ale tam, kde vůbec není vlády žádné? Nahlédněte, že nezbylo Korayšitům nic, než rozumovými důvody proroku se opřít. Toho prostředku tedy Korayšité se vším důrazem se uchopili. Jali se dokazovat, že Mohamed je člověk obyčejný a pokud se prorokem přezdívá, že je lhář a podvodník. Očekáváme od proroka, že o budoucnosti má vědomost. I Mekkané měli sprostý předsudek tento. Mohamed byl kopcem a myslelo se tedy, že prorockého daru svého na trhu tak dobře užije, jak semo tamo státníci na burse, že nakoupí tudíž zboží, o němž by věděl, že připlatí a že prodá se, než v ceně klesne. Avšak Mohamed naopak chudl a musil se přiznat, že Allah mu vědomosti tyto zadržuje. Tázaliť se ho na počasí. Než i toto zůstalo tajemstvím božím; rodiče se ho ptali, zda synem nebo dcerou budou obdařeni, avšak i zde nestačil prorocký dar jeho. Jen jednou dal se strhnout hněvem svým a hrozil zatvrzelému městu záhubou. Avšak doba přešla a Mekka přese všechnu nevěru zůstala stát. Patrně, že Mohamed měl dobrý úmysl Mekkany strachem obrátit na víru svou, avšak prostředek selhal a notný výsměch Korayšitů byl jediný zlý následek proroctví jeho. Patrno, že Mohamed do těsna byl vehnán. Avšak pomohl si způsobem překvapujícím. Co se trestu božího za nevěru týče, počínal proroctví své obratně vztahovat na trest věčný a přišel tím k nauce své o věcech posledních. Týkaje se pak toho, že budoucnost neuznal, tvrdil, že Bůh za to minulost mu odhalil, a znalost legend biblických, v Mekce tenkráte nepovědomých, vydával za důkaz poslání svého. Těžko u výjevů takových, jakým Mohamed byl, určit, kde sebeklam přestává a začíná podvod; myslíme však, že již překročil osudné rozhraní toto. Vypravoval posluchačům svým legendy o odboji andělů, o Josefu egyptském, o Mojžíši a Faraonovi, tvrdě, že bohem mu zjeveno bylo, že příběhy tyto se přihodily. Dokládať se při tom tím, že nikdo z Mekkánů dosud událostí těchto neznal, on sám pak že se jich nikde dočisti nemohl, jelikož vůbec čísti neuměl. Avšak známe dnes i jméno boha toho, který povídky tyto mu objevil: slul Bakyra a tajně k Mohamedovi docházíval. Svědectví téhož Bakyry, na jehož znalost písma se Mohamed za čas odvolával, nebylo by snad stačilo, avšak náhoda mu přála. Roku 616 přišel počet křesťanů z Abyssinie a ti ztvrdili pravdivost vypravování Mohamedových. Počet přívrženců jeho tím značné vzrostl. Avšak Korayšité trvali nadále v zatvrzelosti své. Pravá, samospasná víra dle náhledů Mohamedových již tenkráte záležela v tom, zdržovati se všeho bádání a mudrování o věcech náboženských. Nemůžeme tedy se stanoviska toho chování Korayšitů nikterak prohlašovat za pobožné. Avšak přece dalo by se ještě teď ledacos říci na obranu jejich. Nejen že, jak se zdá, obcování Mohamedovu s Bakyrou na stopu přišli, měliť ještě vrtochy jinaké. Mohamed rád o starých prorocích jim vypravoval a tudíž i o divech, jež byli tvořili, zároveň pak ujišťoval, že sám je prorokem. Což tedy bylo přirozenějšího, než že od něho podobně divů očekávali. Nejraději by ovšem byli viděli, kdyby údolí mekkánské pošinutím ho byl rozprostranil, ze skalnaté půdy prameny vykouzlil a krajinu kolkolem polnostmi a zahradami pokryl. Avšak přání toto mohlo být vykládáno za příliš hmotné a sobecké. Chtěli se tedy uspokojit tím, když bůh by zjevení své v knize, sepsané dvěma anděly, na Mohameda před jejich očima seslal. Toť musilo se každému zdát přání spravedlivé. I vypravuje tedy v koránu prorok, že k žádosti této k sobě archanděla Gabriela povolal. Tento pak zjevil mu na to výrok boží: »Nač musí divy být učiněny? Přec by nevěřili a pak ihned následoval by trest (vyhubení města totiž). Je lépe, když vyčkáš, až všichni se obrátí, kteří ještě se obrátit chtí.« A Mohamed odvětil: »Ano, chci počkat«. Můžeme to přenechávati do úsudku každého, jak dalece zjevení toto Korayšitům dostačiti mohlo. Nás zajímá při tom zpozorovat, jak nátlakem protivníků v podobném případě z podvedeného státi se může podvodník. Bez odporu Korayšitů, trváme, nebylo by ničím pokáleno jméno Mohamedovo. Pykaliť trpce průviny této. Shledali jsme, kterak nauka Mohamedova nepříčila se nikterak duchu časovému. Běželo jedině o hmotné prospěchy Mekky vůbec a Korayšitů zvláště; avšak právě proto nebyla Mekka úrodnou půdou pro símě učení toho. Neméně zajímavé než poznání nahodilých překážek v Mekce, je poznání nahodilých okolností, jež Islámu v místě sousedním a tím ve světě vůbec zjednaly platnosti. Na sever od Mekky leží město Medina, jehož obyvatelé rovněž chodívali na trh mekkanský. I stalo se, že Mohamed zastavil jedno oddělení jejich, aby hlásal jim věrozvěst svou. V Medině tenkráte značný počet židů sídlel a nezdá se, že vděčnost za pohostinství náležela k vlastnostem jejich. Žiliť v ustavičném rozbroji s vlastními obyvateli města a nejednou jim vyhrožovali řkouce: Nastal den, kdy Mesiáš přijde. Jej budeme následovat. Jeho pomocí vás ubijeme. Když tedy Mohamed o božském poslání svém Medinatům vypravoval, pravili k sobě: Není pochyby, toť Mesiáš, jímž židé nám hrozí. Avšak nemají nás předejít. Svolili tedy, že za proroka ho uznají a že v učení jeho věřiti budou. Vrátivše se žádali brzo, by Mohamed jim poslal jednoho z učedníků svých, a když takto se stalo, nauka jeho rychle po Medině se šířila. Roku 622 vypravili vděční Medinaté poselství 72 členů do Mekky. Tito slíbili mu v tajné schůzi jménem plnomocnitelů svých, že při víře státi a proroka proti všem útokům chrániti budou. Korayšité, dověděvše se o tom, vracející se Medinaty přepadli. Tím válka proti nevěřícím byla vyvolána. Moslímové začali se do Mediny stěhovat. Ode dne ke dni vzrůstal tábor nepřátelský na severu se tvořící. Toho Korayšité se ulekli. Svolaliť velké shromáždění na radnici, k němuž i jiní kmenové posly vypravili, ano dle zbožné legendy i čert sám v dlouhém plášti co šaych v něm se zúčastnil. Po dlouhém rokování uznáno, že nezbývá, než Mohameda zavraždit. Praví se, že archanděl Gabriel Mohameda zpravit o úmyslu tom. Myslím však skoro, že Mohamed mimo archanděla měl ještě přátel jiných. Již, po čtyři měsíce měl Abu Bakir dva rychlé velbloudy k útěku pohotově. Když spiklenci dům obklopili, byl Mohamed již na poušti. V Medině pak byl Mohamed s velkou slávou přijat. Od útěku toho do Mediny, jenž do roku 622 po Kr. spadá, počíná letopočet moslímský. Islám až dosud pronásledovaný jal se nyní sám pronásledovat odpůrce své. Vypravovali jsme, jak Korayšité přepadnutím poselství medinatského zavdali příčinu k válce sami; avšak již před tím Medinaté, celkem málo zámožní, rádi přepadávali bohaté karavany mekkanské. Toť byly poměry, jež Mohamed v Medině našel: Neučinil, než že jim dal posvěcení náboženského. Boj proti nevěřícím stal se povinností bohem přikázanou. Záhy sousední kmenové novému učení se poddali a r. 630 stál Mohamed s 10.000 vojíny před rodným městem svým. Mekka ztečena, modly ztroskotány a Kaaba na hlavní chrám Islámu posvěcena. Roztříštění model ovšem způsobilo velký spolek kmenů arabských proti Mohamedu, avšak v bitvě v údolí Honain zůstal prorok vítězem. Celá Arabia klaněla se učení jeho. My však nesledujeme posla božího na krvavé dráze jeho. Nezajímá nás zde co vojevůdce, než toliko co prorok a zakladatel náboženství nového. Kniha, v níž nauka jeho sebrána, slove, jak známo, koran. Objem její as polovici bible se rovná. Obsahujeť pak v 114 surách zjevení boží, v rozličných dobách Mohamedovi sdělená. Podotknouti sluší, že sury tyto teprv po smrti Mohamedově sebrány jsou a za Chalifa Othmana koran v nynější způsobě upraven. Prvopis koranu prý od prvopočátku v sedmém nebi se nacházel. Sepsán je koran v rythmické, namnoze rýmované próse. Co do slohu básnický vzlet a řečnická zdutost v něm se střídají. Zatemnělost mnohých míst má mu dodávali ráz hlubokomyslný. V tom našel teprv 1200 let později u některých německých filosofů konkurentů nebezpečných. Obsahujeť pak v sobě i věrouku i bohoslužbu, mravouku ano i zákoník občanský pro vyznavače své. Věrouka Islámu obsahuje v sobě čtyři dogmata vůbec uznaná: Teuhid či jednotnost boha, celost či spravedlivost jeho, proroctví a život věčný. O prvním a třetím z nich, jež zahrnuta jsou ve větu »Jestliť jen jeden bůh a Mohamed je prorokem jeho«, dostatečně jsme se šířili. Víme, že první část výpovědi této proti trojici čelí a druhá že Mohameda naznačuje jakožto dovršitele toho, co od Abráma, Mojžíše a Krista bylo započato. Víme též, jak Mohamed přišel k náhledům těmto. Co se nauky o spravedlivosti boží týče, tu by obecný rozum spíše naukou o nespravedlivosti nazýval. Zahrnuta je v náhledu, že každému od prvopočátku již stanoveno, zda má být spasen věčně aneb zatracen. Tutéž nauku, jak vidíme, též sv. Augustin a po něm Luther a Calvín usilovně byli hájili. Jakkoli na první pohled je překvapující, přec přirozená je při každém náboženství nově vznikajícím. Nemůže zůstat tajno konečně přívržence nauky nové, že mnozí lidé, vynikající i vzděláním i šlechetností svou, nepřidružují se k nauce nové, kdežto hrnou se k ní i lidé rozumu podřízeného, povahy praobyčejné ano i nebezpečné. Závěrek je: zásluhy a skutky naše nemají ceny před bohem, že bůh dle milosti neb nemilosti své vnitřek náš ozařuje neb zatemňuje. Od víry však závisí spása neb zatracení. Bůh tedy obé libovolně uděluje. Jelikož pak je nezměnitelný a nemíchá se tedy každou chvíli v záležitosti lidské, tož musí od prvopočátku ustanoveno být, kdo spasen bude a kdo zatracen. S touto naukou o predestinaci souvisí pak ve světě moslímském dva úkazy, málokdy dostatečně vysvětlené, jednak hrdost moslímů, co k věčné spáse vyvolených, a hluboké opovržení k jinověrcům, co k lidem z milosti boží vyloučeným a peklu propadlým. Jednak fatalismus čili přesvědčení, že vůbec osud každého člověka již napřed ustanoven a že marné je každé přičinění naše, aby jinak byl obrácen — pouhé to rozšíření nauky svrchu vyložené. Nejdůležitější částí však, co se praktického účinku týče, byla nauka o věčnosti. Víme, jak přisel k tomu, zvěstovat tresty věčné — tím totiž, že přenáhlené proroctví jeho o trestu dočasném minulo se s výsledkem. Věčnost za dočasnost — byla to náhrada výborná. Strasti a slasti věčné, když jen patřičně se vylíčí, jsou již trváním svým pohnutkou mnohem vydatnější. Z onoho světa nikdo se nevracel a nemohl tedy tenkráte dokázati nikdo, že Mohamedovy zvěsty jsou nepravé. Záhy nahlížel důležitost nauky této a poslední leta v Mekce výhradně téměř tomu věnoval. Potřeboval peklo, aby dosud nevěřící strachem k sobě obrátil, nebe, aby přívržencům svým, jimž tenkráte dočasné odměny poskytnouti nemohl, věčnou odplatou se zavděčil. Popis soudného dne z perské věrouky sobě vypůjčil a nesmrtelnost duší ustanovil, aby vůbec souzeny býti mohly. Výjevy soudného dne v koranu porůznu vylíčené Mohamed Pir Ali as takto sestavil: »Když doba posledního soudu se přiblíží, zatroubí na rozkaz Allahův anděl Israfil v surmu svou. A hle, z hrozného hlaholu, jejž surma vydá, pojednou shasnou slunce, měsíc a hvězdy veškeré, i pukne nebe, země a hory pozdviženy a jedním rázem rozdrceny budou. Vše, co živé, i s Israfilem usmrtí hlahol tento. Takto po 40 let zůstane svět vymřelý. Pak Allah Israfila opět vzkřísí a tento po druhé v troubu svou udeří. Tu vše, co mrtvo bylo, obživne opět a k soudu se shromáždi. Pro proroky a svaté posláni budou velbloudové bělokřídlí, na nichž tito ihned v ráj se odeberou. U nepřehledném množství očekávají ostatní osud svůj. Slunce až na míli k nim se přiblíží v hrozném vedře státi budou bezbožní po levici boží a v potu svém až po kotníky, no pás, ano i po krk zatonou dle průviny své. Spravedlivé po straně pravé zachrání všecek stín z trůnu Allahova. »Padesát tisíc let setrvají všichni v stavu tomto. Neboť každý soudí se zvlášť i přinesou andělé před boha veškeré knihy o životě každého jednotlivce vedené, bůh sám vyslyší a souditi bude tvory veškeré. Archanděl Gabriel pak drží váhu, v níž skutkové lidí se váží; nad rájem jedna věžka se vznáší a nad peklem druhá.« »A když pak vynesen soud, tož veškeré lidstvo v předlouhém průvodu, přes most Al-Sirat se béře. Je břitký, jak ostří meče, a přes propast pekelnou do ráje vede. Mohamed ti, již věří v něho, šťastně přejdou, hříšníci však omráčeni hrůzou v propast se sřítí.« Uvidíme, že Mohamed všude, kde o posledních věcech mluví, nevšední básnické nadání osvědčuje. Než jaký osud čeká na ty, již při soudu stáli po levici boží. Koran jim vyhrožuje: V planoucí oheň vesměs budou uvrženi a k ovlažení vřelou vodou napájeni a potravou velbloudů budou nasyceni. A na jiném místě osud těchto druhů levice a trest za zločinnou zatvrzelost jejich takto rozvádí: Druhové levice! Kdo jste, vy nešťastníci? Nechť vichr plamenný pohrává vaší lící! Ve vodách smrdutých ať věčnou žízní prahnou, a černých dýmů mračna nad hlavou jim táhnou. Pak bloudové, již pravdu potupně zapíráte, ze strom Zakkúm plody nechť povždy požíváte! Ze základů pekelných se větve pozvedají a hlavám ďáblovým se plody podobají. Jich chuť jak kal olejný, přehořké jsou to plody! A k tomu hladové, jíchou na místo vody ze žaludků velbloudů pošlých vás napojím; ba takové vám hody v den soudný vystrojím. Zato ovšem slasti nevyrovnané očekávají v ráji ty, již skonali v pravé samospasné víře Mohamedově. O nich dí koran: Druhové pravice! Jak zřím vás oblažence! Ve vznešenosti rajské vám kynou slávověnce. Tam stinných hájů chlady, tam zdroje klokotají, u zřídel stříbropěnných tam svatí zasedají. Všem jarost mladistvá co věčný úděl rána, a všecka nekalost z nich navždy odebrána. Jen mošusem a kafrem po všechny páchnou časy, po údech stříbrohlav jim v lepé splývá řasy. Jim koberce po vonných nivách rozprostřeny, i pohovky vysoké tamto umístěny, polštáře dmuté na nich jsou řadmo rozloženy, poháry zlatoskvoucí jsou při tom postaveny. A lepá čeleď rajských jinochů pění číše, a Ma´yn zván jest nápoj, jenž libou vůni dýše. Nemámí smysly lidské, ač láska jim se vznítí, a hlava po něm bolů nižádných nepocítí. Též rájských stromů plody dle chuti pojídají, a drůbež pečenou vždy přichystanou mají. Po boku nebešťanky jim velkooké sedí. jak perly běločisté se zrakem snivým hledí. Jich láska přemohutná, jich krása nade vírou a panenská jich náruč vždy stejnou blaží mírou. Tak v slastech neúnavných po všechny dlíte časy! Ba, takové vám, věrní, vystrojím v ráji kvasy. Vím, že všelicos namítáno bylo proti ráji tomuto, avšak jednu přednost má přece před mnohými výmysly podobnými. Nebyl prázdný a nudný pro ty, jimž se sliboval, než naopak výborné vypočítaný na smyslnou obraznost jejich. Kdo padl v boji posvátném, byl rájem jist a rázem zaměnil lopot vezdejší se svůdnou rozkoší jeho. Pochopíme snad z toho onu odvahu, životem co hříčkou opovrhující, s níž voje arabské vrhávaly se na davy nepřátel svých. Tak několik těch řádků v koranu, kde jedná o království nebeském, platně pomáhalo zjednati Islámu i panství světské. Bohoslužba mohamedánská Moslímům, čtyři velké a troje menší povinnosti bohoslužné ukládá, a to: Modlitbu, půst, milodary, pout do Mekky, válku proti nevěrcům, čištění a vystříhání se jídel zapovězených. Modlitba, půst a očištění, podotkli jsme, že z nauky Esseů do Islámu přešly. Se zápovědí jistých pokrmů i u jiných kmenů semitských na př. u židů se potkáváme. Vycházelať ona rovněž jak příkaz častého umývání z ohledů zdravotních. Dodáváme zde ihned, že i mnohoženství Moslímů bylo institucí, již Mohamed neutvořil než v odvěkém užívání u národu svého. Pout ku Kaabě mekkanské byla obyčejem v Arabii pradávným u rovněž rozdávání milodarů v staroarabské pohostinnosti a štědrosti k potřebným má kořeny svoje. Tak tedy toliko boj proti nevěrcům byl článkem znova přičiněným. Původ příkazu toho svrchu jsme vyložili. — Nehodláme však pouštěti se zde do podrobného rozboru jednotlivých povinností těchto. Nemajíť tak jako články věroučné zajímavosti všeobecné. Toliko o modlitbě a o postu šíře se zmíníme. Modlitba jednak co prostředek k povznesení mysli, jednak co daň bohem uložená v Islámu se objevuje. A Allah přísně vymáhá daň tuto. Pětkráte denně volá muezzin s minaretu věřící k modlení v době namnoze obtížné. Musí se Moslím modlit k východu slunce, v poledne, před západem slunce, po západě slunce až k půlnoci a o půlnoci samé. Jisté posuňky a poklony zde jak jinde zvyšuji platnost a záslužnost modlitby. Obsahujeť pak modlitba moslímská vzývání boha, blahoslavení proroka a citáty z koranu, jehož úvodní sura je hlavní částí modlitby každé. Zníť následovně: Ve jménu boha všeslitovného! Chvála budiž a sláva bohu, světa pánu, všeslitovníku, v den soudný panujícímu. Tobě chceme sloužit, tebe vzývat, bys po pravé cestě nás vodil, po cestě těch, již těší se z milosti tvé, a ne po cestě oněch, na něž jsi vzal hněv svůj, ne po cestě zabloudilých. Patrno, že až na prosbu o chléb vezdejší s křesťanským otčenášem se srovnává. Židé pokřesťanění, již hlavně za pobytu Mohameda v Mulině vliv Islám obdrželi, modlívali se čtyřikrát denně obličejem ku Kible — jistému to světa úhlu obrácení — a Kibla jejich byl Jerusalem. Tamtéž i Mohamed Moslímům se obraceti kázal a později teprve, když od sekt těchto úplně se odvrátil, Kaabu co Kiblu mohamedánskou vytkl. Půst v koranu předepsaný považovati dlužno za dávný způsob oběti, a sice lidské. V dobách surovějších i život lidský bohům v oběť se nese, v časech pozdějších týrají se lidé zdrželivostí od toho, co životních sil jim dodává. Koran zná rozličné doby, v nichž postiti se je záslužno, přikázán však je půst v měsíci Ramazanu, jelikož prý prorok měl v něm první zjevení svoje. Když králové třeští, pyká za to národ achajský. Avšak půst moslimský nezáležel v tom, na místo pokrmů obyčejných požívati do přeseta ryb a ptáků vodních. Bylť naopak velmi přísný a pro ukročení těla vydatný. Od východu až do západu slunce v koranu zakázáno netoliko jist, alebrž i pít, což nemluvě o hezkém podnebí arabském, i u nás by bylo považováno za stav velmi trapný. Nad to pak i polykání sliny ano i kouření a vdychování libovůní bylo zapovězeno. Zajímavo je zvěděti, že v pozdější době Mohamed měl zjevení boží, v němž přísné šetření postu jemu co proroku bylo zakázáno. Mravouka moslímská neliší se podstatně od mravouk jiných. Jsoutě zákony mravnosti, dobrosti a šlechetnosti hluboce zapsány v srdce lidská. Jsoutě nadále tak jasny, že od dob nejstarších, z nichž o tom máme zprávy, až do časů nejnovějších žádné učení nic nového o nich neodkrylo a na jevo nevyneslo. Zbývá ještě, bychom se ohlédli po osudech Isláma a v stručnosti nastínili další rozvoj jeho. Chalyfové, nástupci to Mohamedovi i v duchovní i ve světské moci jeho, seznali záhy, žeť Islámem povaha Arabů v útrobách svých rozryta a rozhraděna, žeť v národ uveden ruch, jemuž, neměl-li se státi záhubným vlasti samé, nové širé pole činnosti otevřeno býti musilo. Tak tedy důraz kladen na boj proti nevěrecům a vztyčen tím prapor války posvátné. Plamen v Arabii vzňatý, rychlostí ohromující do všech světa úhlů se šířil. Palestina a Syrie carům byzantinským odňala, přes roviny mesopotámské útokem hnáno na říši perskou, a odtud do Indie všecky vítězné zbraně vyznavačů Allahových. Na západě dobyto Egypta a sever Afriky nové víře podroben; ano i přes moře řítila se plamenná zátoka tato. Padla Sicilie a s ní jih italský a v osmidenní bitvě rozdrcena moc Visigothů španělských. Ne tak mečem frankským, jak znítěnými rozbroji v táboře moslímském zastaven žárný proud u žulových hradeb pyrenejských. Tak víra Mohamedova nad křesťanstvím, parsismem a brahmanismem slavila vítězství svoje. Čím více však se Islám šířil, tím více začaly se náhledy různit v nitru jeho. V prvním zápalu přehlídne víra snadno i v čem si odporuje, i co se rozumu příčí. Z toho, že pozdější pokolení protivy tyto spatřila a víru s rozumem smířiti se snažila, zde a jinde povstalo kacířství. Brzy po smrti Mohamedově vznikl spor mezi pravověrci-Sunnity a odpadlíky-Šiity. Těmto příčila se nauka o predestinaci, dle níž spása neb zatracení lidí od prvopočátku ustaveny jsou vůlí boží. I hlásali naproti tomu svobodu vůle lidské, dle níž člověk sám je strůjcem osudu svého. Zde jako jinde náboženský rozpor tento vzal na sebe tvářnost politickou, a pod rouškou náboženství bojováno o panství světské. Ruch tento pak ve světě mohamedanském neutuchl nikdy. Ještě v předešlém století povstali Wachabité, za rozumový výklad koranu žádajíce, vedle něhož zavrhovali legendy a tradice veškeré, podobně jak reformace ve střední Evropě to učinila. I z toho povstal dlouhý odboj krvavý, až na počátku našeho století Mehmed Ali kacíře potřel a silou meče svého orthodoxní straně k vítězství dopomohl. Bližší pak seznámení s Islámem ukazuje, že vedle ztopornělého starověrství živě pestrost sektářství, jež celou téměř stupnici náhledů náboženských a vzdělanosti lidské probíhá. Vedle ohavné zpustlosti Ismaelitů, jichž jedinou věrou bylo: v nic nevěřit, vše si dovolit, nacházíme zde nauky nejvznešenější, hlásající rovnost, bratrství lidí veškerých, lásku všeobecnou bez ohledu na rozdíly náboženské a na konec šlechetnost mysli, jež dobročinem i škůdci splácí. Je to básník (Hafis) mohamedánský, jenž takto k nám praví: Když nitro země rozrýváš, aj skýtá ti, hle, že´s je rozerval, poklady zlata v dar. Na strom ty házíš kamenem, a věnuje ti, že si vrhal na něj, plod svůj lahodný.
Ty škebli perlonosné tělo roztříštíš, však tobě, škůdče, dá své srdce perlové. Jak chtěl bys, člověče, ty méně šlechetným, než lastura, než strom, než země nitro být?! Přiznávám se, že vše, co tímto směrem dlouhým dechem praveno a kázáno bylo na tomto světě západním, mne nedojalo tak jako krátké rozjímání moslímské. Ba není šlechetnost mysli odvislá od nahodilé různosti vyznání náboženských. Nejvyšší vzlet však vzal Islám namnoze následkem indického pantheismu v 13. a 14. století v Persii. Zde uprostřed vysoce nadaného národa perského povstala po prvé snaha, povznésti se nad veškeré formy náboženské a ponorem v hlubiny božstva zprostiti se obmezenosti bytostí pozemských. Zde vznikl sufismus, jenž veškerý svět za výron z boha pokládá. Vše co je, z božské bytosti vyronilo se, je tedy samo v sobě též povahy božské. Bůh je ve světě a svět v bohu a na konec svět a bůh splývají v sebe a jsou bytosti v podstatě totožné. Že i sufismus semo tamo se tvoří jakoby boha měl za bytost osobni a od světa rozdílnou, je toliko zdánlivou koncesí orthodoxii moslímské učiněnou. Počet velikých básníků obral sobě za úkol, pantheismus tento nesmrtelnými výplody ducha svého oslavovat a kázat; mezi nimi skvělé trojhvězdí Sadi, Dželaleddin a Hafis přední místo zaujímá. Moslicheddin Sadi, z četných didaktických básníků perských nejslovutnější, směr mystický toliko co lehký nádech jeví v básních svých, povždy více k moudrosti života vezdejšího obrácených. Což však s našeho stanoviska na něm zajímá, toť jsou zárodky skepticismu a racionalismu všude prokmitající. Pozorujeme, jak formy náboženské stávají se lhostejné a jakkoliv se ještě nepotkáváme, jako později u Hafise, s odporem příkrým, přece již Sadi příkazy bohoslužné namnouze s mírnou ironií odbývá, a proti svatáctví u pravověrců zobecněnému se obrací. Pamatujete se, že modlitba Moslímům pětkráte za den a mezi tím též od západu slunce až k půlnoci, o půlnoci ihned zase při východu slunce přikázána byla. K tomu se vztahuje, i když Sadi praví: Jáť v mladém věku svém jsem velmi zbožný býval, se postil, tělo trýzně, mnohou noc prodlíval. Též jednou s otcem svým po celou noc jsem bděl, a svatou knihu drže, ni oka nezavřel. Již bratři spali vesměs; tu k otci řek' jsem hrdě: »Hle, nikdo nemodlí se, a všichni spí zde tvrdě«. Tu otec: »Milý synu, i ty bys lépe činil, kdybysi šel spát — než pomluvně je vinil«. Tak Sadi. Jiným zase směrem Mewlana Dželalledin Rumi se běře, největší mystický básník východu, ba světa vůbec, věštec Sufiů, pravidlo uzření jejich. Všude vystupuje co nadšený zvěstovatel jednoty boha se světem, jednoty duše lidské s duchem božím. Jak v jednotu tuto veškerou věrouku sufismu zahrnuje, tak s veškerou myslí v ní se ponořil; sobětné úsoby se vzdát, co nekonečně milující s nekonečnou láskou v jedno splynout, od věcí konečných odvraceje zřetel, v prostor u vesmír nesměrný hled svůj ztápět, je jedinou bohoslužbou jeho. S hlediště toho nám pěje: Aj vzhlédnuv v prostor, zřel jsem všude dlíti jedno, do moře patřiv, zhléd' jsem ve vlnobití jedno, Jáť v srdce patřil, byloť moře, prostor světů s tisíci snů: než zřel jsem, ve všech sníti jedno. Ty's první, poslední, ty's vnitřek, vnějšek, celek, i v barvách světla tvého zřím se skvíti jedno. Ty's od západu k východu rozprostřen, než na všech stromech pučí tobě kvítí jedno. Čtyř zpurných zvířat táhne na provozu světa, na uzdách krotcí tvých se zdají býti jedno. Vzduch, oheň, země, voda v jedno skulčeny jsou, aniž by troufalo se tobě příti jedno. Jen tobě u všemíru nechť všecka srdce tlukou, aniž by meškalo kdy, tebe ctíti jedno. Pak-li Sadi více ke skutečnému životu byl obrácen, Dželalledin zase k povšechné jednotě boha se světem, tož Mohamed Semseddin Hafis oba směry tyto u vyšší a samostatný celek slučuje. Je-li svět skutečně výronem božím, jak sufismus hlásá, a je-li tudíž svět s bytostí boží v podstatě totožný, tož i on je povahy božské, je rovněž jak bůh v sobě dobrý a dokonalý. Odvracet se od lidstva a od světa a slastí jeho, je jediným hříchem a jedinou cností, ponořit se v život a v tajemné hlubiny a krásu jeho. Toť byl výsledek, jehož důsledně Hafis došel. Po dlouhá leta bylť on sám dervišem a proslulým učencem bohosloveckým, než setřásl se sebe na konec veškerou tu obmezenost mnišskou a soustavně theologickou, by u vysokém stáří svém se zničující ironií postavil se proti školským pedantům-mnichům a popům moslímským, tudíž proti těm, jichž soudruhem dříve býval. Tak jako tento básník-kmet neopěvoval nižádný jinoch horoucnost lásky, co zdroje blaha lidského a krásu světa, co zjevem bytosti božské, jež se vším mírem v jedno splývá. Byl to nejsvobodnější duch, jejž Islám zrodil a to v století čtrnáctém, kde na západě čirá téměř tma spočívala na duchu lidském, nejvyšší zjev, jehož duch moslímský se dopjal. Básně jeho známy jsou po veškerém téměř světě vzdělaném, i dovoluji si tedy jednu toliko uvésti v pamět, v níž jakoby podával nám tresť názoru svého. Netřeba mi podotknout, že toliko mysl prosaická shledala by v střízlivosti a opojenosti, a níž Hafis mluví, něco jiného než jednak mysl všední a sobětnou, jednak nadšenost, bez níž není zapomenutí na obmezené zájmy osoby vlastní. V tom srozumu k vám praví: Jen střízlivosti vždy se zdrž, toť pravá cesta mimo trud. Že k blaženosti zbytečná opojenost, je čirý blud! Neb pravé zjevení ti vzejde jen v úpoje nadšenému snu: kdo střízlivý je, ten chová, věř, jen hustou ve svém nitru tmu. Na mnicha klnoucího patř, a příklad z něho sobě beř; že za živa i s kapicí již ďáblu patří, směle věř. Se zbožnou myslí ve dne čti i v noci lásky alkoran, a každý jiný svatý spis, co nepravý bud neuznán. Jen sobě sám se neklaněj, co kocháš však, to zbožňuj též; že láska modloslužbou je a kacířstvím, je drzá lež. Že Hafis hvězdu vzývá svou, tož slast mu pleší každý trud; že boha lásky daleká můž´ láska být — je hříšný blud. Ovšem, že úpadkem perské kultury i tento smělý, energicky duch se vytratil. Jak po výbuchu vášně sleduje ochablost, tak mystické nadšení v quietismus na konec utuhlo, jenž lhostejnost ke všemu na světě co nejvyšší moudrost velebí. Na místo plamenného důrazu světem druhdy hýbajícího nastává v okruhu islámském rozjímavé ticho hřbitovní. Již v slovutné sbírce Anwari-Soheili se dočítáme: Nechť světy měl´s, a světy tobě zhynou, ty nežel toho — neztratil jsi nic. Nechť světové co majetek ti kynou, ty neraduj se – nevyzískáš nic. Jak strasti, tak i slasti tvoje minou, se světem miň se též – on není nic. Jsme u konce. Podal jsem v zběžném nákresu obraz posledního náboženství, jež dopínalo se vlády světové. Zda podobný zjev uzří ve věku budoucím pokolení lidská, zda i po Islámu ještě vznikne náboženství čtvrté, jemuž vskutku by se podařilo podrobiti sobě mysli veškeré? Nepovstane — než myslím, že jest již mezi námi! Myslím, že my všichni jsme nadšení vyznavači jeho. Je to duch lásky a osvěty, jemuž vláda přisouzena nad lidem veškerým. Nás ovšem neděsí již vichr plamenný a hořké ty výplody pekelné, nás nepobádají ty slasti rajské, jež korán věrným svým lákavě slibuje. Jak ona žena v Alexandrii, jež s pochodní na ulicích se zjevila a tázána jsouc, proč takto činí, odvětila: »Plamenem chci nebe rozžehnout a vodou žáry pekelné zatopit, by nikdo víc skrze odměnu nekonal zištného dobré a od zlého ze strachu pouze se neodvracel« — jak ona žena, tak i my chceme, aby špatnost vymýcena byla ze světa skrze ohavnost vlastní a cnost aby vábila toliko vlastní velebností a hodnotou svou. Proroků máť víra tato tolik, co na světě je lidí dobrých, vzdělaných a horlivých. Nepřestáváť ona na milodarech, nechceť ona rozptýlenými almužnami udržovati a živiti chudobu na věky, než spojením sil a štědrostí rozumnou navždy vymýtiti ze světa nuznost jak hmotnou, tak duševní. — Zdrželivost od sobětnosti bezohledné — to budiž postem naším v Kiblu, ku kteréž obráceni konáme modlitbu svou, budoucnost člověčenstva a neskonalý pokrok jeho. I boj proti nevěřícím na konec nám uložen, neunavná válka proti všemu, co pokroku tomu na odpor se staví, boj to posvátný, vedený ovšem toliko zbraní mravnou a duševní, boj proti zatemnělosti srdce i rozumu lidského. Proti bludům a předsudkům všelikým vztyčen budiž protest práva a pravdy odvěké, na němž nechť zaskví se slova básníka (Sad-Ben-Malik), buďsi i mohamedánského, jenž k nám volá: Nechť šalba lidstvem vládne až dosud žezlem smělým, ty nedopřej jí panství, a jist buď ziskem skvělým, ty zhrdej předsudkem a vším, co blud ti hlásá, nechť právo tvá je moc a pravda tvoje spása.