Citace z eseje "Anatomie jedné zdrženlivosti" z dubna 1985.
Takže běží jen o „maličkost": zavčas rozpoznat onen osudný první okamžik zkázy, kdy idea přestává vyjadřovat transcendentní rozměr lidství a zvrací se v jeho náhražku; kdy lidský výrobek - projekt lepšího světa - přestává být projevem odpovědné identity člověka a začíná naopak člověku jeho odpovědnost a identitu vyvlastňovat; kdy abstrakce přestává patřit člověku, aby on začínal patřit jí.
Myslím, že k duchovnímu, kulturnímu a mentálnímu fenoménu, kterým je střední Evropa — jak ho zformovaly a neustále formují určité specifické historické zkušenosti, včetně těch, které dnes dřímají už jen někde v našem kolektivním nevědomí — neodmyslitelně patří i zvláštní středoevropská skepse. Má málo společného například s anglickým skepticismem; je vůbec dost podivná: trochu tajemná, trochu nostalgická, často tragická a někdy až heroická, občas trochu nesrozumitelná ve své mírné těžkopádnosti, něžné krutosti a ve své schopnosti kombinovat provinciálnost vzezření se světodějnou předvídavostí. Někdy to působí téměř tak, jako by tu byl člověk vybaven nějakým vnitřním radarem schopným rozpoznat blížící se nebezpečí dávno před tím, než je ho možno vidět a jeho nebezpečnost dokázat.
Mezi nebezpečí, na něž má zdejší duch takto zesílený čich, patří i to, o němž jsem mluvil - utopismus. Nebo přesněji: nebezpečí, že živá idea jako dílo a znak smysluplného lidství zkamení v utopii jako technický návod ke znásilnění života a prohloubení jeho bolesti. (Možná tuto skepsi zesiluje i okolnost, že musí ve zdejším prostoru trvale koexistovat s lecčíms, co je utopistické mentalitě dost blízké. Mám na mysli například provinciální nadšenectví, občasný sklon k iluzím, důvěřivost a někdy až servilitu k tomu, co přichází z okolního prostoru, velkohubost a zároveň krátkodechost odvahy, sklon k náhlé euforii, zákonitě se měnící po prvním otřesu ve frustraci, rezignaci a apatii, atd. atd.)