Výňatek z knihy „Společenská smlouva“ (1761) kapitoly „O společenské smlouvě“, kterou napsal Jean-Jacques Rousseau.
Předpokládám, že lidé dospěli ve vývoji onoho bodu, kde překážky škodlivé jejich zachovávání v přirozeném stavu, vítězí odolností nad silami, které každý jedinec může vynaložiti, aby se udržel v tomto stavu. Tu tento prvotní stav nemůže dále trvati; a lidský druh by zahynul, kdyby nezměnil svůj způsob života.
Nuže, jelikož lidé nemohou zploditi nové síly, nýbrž jen sloučiti a říditi ty, které tu jsou, nemají jiného prostředku záchovy, než aby utvořili sloučením souhrn sil, který by mohl zvítěziti nad odporem, uváděli síly ty v pohyb jedinou pružinou a dali jim působiti v souhlase.
Tento souhrn sil může se zroditi jen ze součinnosti více lidí; jelikož však síla a svoboda každého člověka jsou prvními nástroji jeho sebezáchovy, jak se zdá, aniž si uškodil a aniž zanedbal povinnost vůči sobě samému. Tato nesnáz, pokud jde o můj námět, může se vyjádřit těmito slovy:
„Nalézti formu sdružení, které by bránilo a ochraňovalo vší společnou silou osobu a majetek každého člena, a podle níž každý by poslouchal jenom sama sebe i když se sloučí se všemi, a zůstal svobodným jako dříve.“ To je základní problém, který Společenská smlouva řeší.
Články této smlouvy jsou tak stanoveny povahou aktu, že by nejmenší změna učinila zbytečnými a zbavila významu; takže i když nebyly snad nikdy formálně vysloveny, jsou všude stejné, všude mlčky přijaté a uznávané až do doby, kdy tato společenská smlouva se poruší a každý nastupuje zpět ve svá původní práva a chápe se opět své přirozené svobody a ztrácí smluvní svobodu, pro kterou se zřekl svobody přirozené.
Tyto články, dobře pochopeny, se všechny redukují na jediný: to je úplné zcizení každého člena společnosti se všemi jeho právy celému společenství; neboť je předně podmínka pro všechny stejná, dává-li se každý cele; a je-li podmínka stejná pro všechny, nemá nikdo zájem na tom, aby ji učinil tíživou pro ostatní.
Poněvadž se zcizení děje bez výhrad, je nadto spojení tak dokonalé, jak jen může býti, a žádný člen nemá čeho by se domáhal, neboť kdyby zůstávala nějaká práva jednotlivcům, každý jsa v určité věci svým vlastním soudcem, brzy by požadoval, aby jím byl ve všem, poněvadž by nebylo žádného společného nadřízeného, který by mohl rozhodovati mezi nimi a veřejností; a přirozený stav by trval dále a sdružení by se nutně stalo tyranským nebo zbytečným.
Když se konečně každý dává všem, nedává se nikomu; a když se nad žádným členem nezískává právo jiné, než jaké mu sám člověk nad sebou postupuje, získává se náhrada všeho, co se ztrácí, a více síly k tomu, aby se zachovalo, co člověk má.
Vyloučíme-li tedy ze společenské smlouvy to, co není pro ni podstatné, uvidíme, že se redukuje na tato slova: Každý z nás dává svou osobu a všechnu svou moc pod nejvyšší řízení obecné vůle; a přijímáme zároveň každého člena jako nedělitelnou část celku.
Místo jednotlivé osoby každého účastníka smlouvy tvoří okamžitě tento sdružující akt právnické a hromadné těleso, skládající se z tolika členů, kolik má shromáždění hlasů; toto kolektivní těleso dostává týmž aktem svou jednotnost, své společné já, svůj život a svou vůli. Tato veřejná osoba, která se takto tvoří sjednocením všech ostatních, měla dříve jméno civitas a nazývá se dnes republika nebo státní těleso, které je svými členy nazýváno státem, když je pasivním, suverénem, když je aktivním, mocností, když se přirovnává k sobě podobným. Členové společnosti zovou se v celku národem, a jmenují se jednotně občany, pokud mají účast na svrchované moci, a poddanými jakožto podrobení zákonům státu. Ale tyto výrazy se často směšují a berou se jeden místo druhého; stačí, umíme-li je rozeznávat, když se užívají v nejpřísnějším svém významu.