Výňatky z kapitoly „Technika a řízení. Kybernetický model“ z celosvětově známé odborné knihy „Civilizace na rozcestí“, vydané v roce 1966, jejímž autorem byl vedoucí výzkumného 61 členného týmu dr. Radovan Richta, DrSc (1924-1983) z Filozofického ústavu ČSAV. Stal se známým nejen díky pojmu "vědecko-technická revoluce", ale později v dubnu 1968 i jako autor politické části akčního programu KSČ tzv. „pražského jara“ včetně pojmu „socialismus s lidskou tváří“. Jeho posledním velkým dílem byla veřejně nevydaná prognóza vývoje československé společnosti „Československo 2000“ vypracovaná pro vládu ČSSR. V 80. letech se snažil vytvořit prognostický tým, který jak uváděl „by nás zbavil politického prokletí a umožnil nám oficiálně prozkoumat společnost“.
Průmyslová civilizace znala v podstatě dva typy řízení: podnikové řízení, jež tvořilo skutečný základ všech aktivních, pozitivních řídících forem této epochy, a administrativní správu, jejíž vlastní funkce (pokud nebyla rovněž derivátem podnikového řízení) záležela spíš v negaci pohybu, v udržování určitého stavu, daného průmyslovým systémem. Mezi těmito typy řízení vládla sféra živelného pohybu, regulovaná celkovým reprodukčním procesem kapitálu.
Řízení uvnitř podniku — průmyslové továrny — spočívalo v pozitivním dirigování mechanického proudu předmětů, věcí a jejich lidské obsluhy, s čistě účelovým zaměřením, přesně podle odborných norem, s maximální věcnou racionalitou. Administrativní správa petrifikovala tento mechanismus omezováním lidí do určených kolejí, zacházením s lidmi jako s věcmi. V obou případech předpokladem i důsledkem řízení byla podstatná nesubjektivnost řízených objektů. Abstrahovalo se od jejich proměn, uvažoval se jen omezený okruh měnících se věcných okolností. Tento rozsah úkolů bylo možno naplnit direktivním, přímým rozhodováním o věcech a lidech jako věcech podle hierarchické průmyslové struktury, a zabezpečit rovněž direktivním rozhodováním z pozic byrokratické mocenské struktury.
Tyto souvislosti industrializace a direktivního řízení přičlenily v očích lidí deterministický model, strnulou racionalitu věcí, jednou provždy k obrazu řízení vůbec. Citlivější pozorovatele, pokud se snaží promítat postupy industrializace do budoucna, vedly k přesvědčení, že vývoj civilizace směřuje k totální byrokratizaci, k „absolutně neuniknutelné vázanosti celé naší existence", že se anonymní technizovaný řídící aparát stává „totalitárním" a racionalita, jež je v něm vtělena, se ukazuje, jako cosi, „proti čemu je každé protivení nemožné", není-li kladeno mimo rozum sám; takže celé další dějiny života na zemi hrozí být „už ne dějinami lidí, ale dějinami aparátů".
Avšak všechny tyto důsledky platí jen potud, pokud uvažujeme pouze typicky průmyslový způsob řízení s jeho mezemi. Situace se mění, jakmile na místo jednoho či několika faktorů vstupuje všeobecná dynamika v každé z mnoha dimenzí výrobních sil i v nepřehledné vazbě okolností, jakmile se vlastní subjektivita řízených stává fundamentálním oporným elementem, od něhož nelze abstrahovat, jakmile se tedy místo pouhé vnější racionality věcí uplatňuje vyšší racionalita vyvíjejících se a měnících se systémů. To jsou právě charakteristiky vlastní postupu vědy, tvořivé součinnosti lidí. V procesu vědeckotechnické revoluce odtud pronikají do celého života a ohlašují se v nejrůznějších vývojových podobách jako neúprosný tlak na nové pojetí řízení.
Integrované systémy, jež jsou běžné u automatizovaných a vysoce technizovaných procesů, nemohou už být řízeny starými metodami, odvozenými z deterministické racionality. Nová technika a technologie vyžaduje novou organizaci a nové lidi, kteří s ní tvoří jednotný systém.
Klíčovým oborem pro zvládnutí soudobých technických pochodů se zdá být systémové inženýrství, které vzniklo asi před 10-15 lety, kdy se začaly projevovat při práci s velkými automatizovanými celky vážné poruchy. Klasický inženýr, jenž znal detailně určitou složku celkového systému, jeho věcný mechanismus, již dnes nepostačuje. Stále víc jde o řízení hromadných a měnících se procesů, výrobního systému v jeho celistvosti, což právě patří do kompetence systémového inženýra.
Stejně naléhavě vystupuje tato změna u manažera v technizovaných provozech. Starší koncepce, která redukovala činnost manažera na organizování podřízených lidí, jejich výkonných operací, se stává absurdní v době, kdy automatizace pohlcuje postupně všechny programovatelné operace. Moderní manažer se naproti tomu zabývá činností celých systémů s vypracovanou vnitřní vazbou, samočinně se regulujících a působících jako „biologické bytosti"; jeho úlohou už není zavádět ten či onen režim, nýbrž optimalizovat a integrovat chování systémů.
V průmyslovém systému bylo možno předpokládat platnost „nutnostářského modelu", v němž celek i všechny složky fungují v podstatě jako obrovský stroj, jako Leibnitzův predestinovaný svět, jako Laplaceův mechanismus, v němž každý minulý stav určuje každý budoucí stav, kde tedy řídící direktiva může s jistotou o výsledcích zasahovat do každého kroku a v každé situaci autoritativně předpisovat „jedinou pravou cestu".
V soudobých výrobních komplexech — a tím spíš v dnešních civilizačních procesech — máme však před sebou celý komplex vzájemně propojených procesů s vnitřním automatismem, a tedy i s jistou vlastní „vůlí", se samočinnou reakcí systému, kde už není možné stanovit předem každý parametr. Zachytit chod těchto kybernetických modelů může jen systémové poznání, jež dovede pracovat se statistickými zákonitostmi, s mnohoznačnými, stochastickými procesy. Vznik a rozšíření kybernetiky v současné době není náhodný: kybernetika je dnes vůbec jediným možným základem moderního řízení a plánování. Operační predikce, programování atp. jsou vzdáleny pokusům o přímou vnější regulaci věcí. Opírají se o systémové použití regulačních principů, o nepřímé řízení.
Jak upozornil už N. Wiener, soudobá civilizace na všech stranách opouští klasický Leibnizův obraz světa, ve kterém všechny události jsou určeny předem a jednoznačně, podle pravidel průmyslového mechanismu. Společnost nelze už řídit jako stroj či komplex strojů, pracujících podle pevných Laplaceových zákonů. Každá snaha v tom směru musí proměnit řídící úsilí v bezmocnost a neustálé sebeoklamávání; musí obracet záměry direktiv v jejich úplný opak.
Moderní výrobní a společenské soustavy by se musely proměnit v chaos bez využívání systému „samočinných procesů", jejichž zprostředkovatelem jsou nejrůznější civilizační nástroje, jako trh, zbožní formy, peníze, demokratické principy, právní normy, morální pravidla atd. Celá civilizace se od počátku vlastně opírá o konstituci těchto samočinných regulátorů. Jejich soustava se nyní kompletuje a vnitřně propojuje a mění. Na dnešním stupni vývoje civilizované společnosti proto není možné cokoli řídit bez vědomého využívání (a tedy i dodržování) těchto regulátorů a pravidel — alespoň do té doby, dokud nejsou vytvořeny podmínky pro jejich zrušení. Řízení a plánování nemůže už spočívat v direktivním zásahu do běhu jednotlivých věcí, ale v mnohem účinnějším ovládání a využívání těchto regulátorů, v modelování „pravidel hry", jejichž samočinný chod pak směřuje k vytyčenému cíli — nebo spíš formuje cíle a subjektivity v žádoucím směru. Místo direktivní regulace věcí a lidí jako věcí tu nastupuje vědecká operace s regulačními principy.
V prvé etapě, v souvislosti s revolucí a industrializací, snažily se socialistické země vymanit se z moci kapitálového živlu zevšeobecněním systému vnitropodnikového řízení, tedy organizovat socialistickou společnost jako jediný obrovský průmyslový podnik — ovšem bez kapitalistů. Spojovaly jej zároveň s administrativní správou, s mocí v rukách dělnické třídy, využívané rovněž podle přímé direktivy, protože se většinou nebylo možno ohlížet na stará ekonomická a společenská pravidla a nová se vypracovávala teprve postupně. Tak se stalo, že direktivní přístup převládl a zevšeobecněl; vyloučil vlastně ekonomické prostředky a suspendoval též mnoho norem a pravidel společenského života (jako jsou formálně demokratické právní normy apod.). Avšak s dokončováním procesu industrializace musel tento způsob direktivního řízení narazit na nepřekročitelné hranice, za nimiž vede a může vést jen k absurdnostem. V období všeobecného pohybu celé základny života není totiž možné řídit rozhodováním přímo o každé jednotlivé změně. Nelze překonat dosavadní civilizační nástroje (jako jsou tržně peněžní vazby či demokratické formy), aniž bychom jich použili, osvojili si je a tím změnili i jejich povahu společenského živlu. Automaticky probíhající procesy se v moderní civilizaci nedají odstranit: je možno je buď cílevědomě aplikovat, objektivně modelovat a tak nepřímo (jako každý automat) řídit, tj. dosahovat plánovitých výsledků, nebo naopak neustálým subjektivistickým vměšováním, dirigováním, předpisováním, vynucováním či zakazováním ve skutečnosti propadnout jejich moci ve slepé iluzi, že se tím „odstraňuje živelnost".
Všechno závisí na tom, zda se socialismu podaří vypracovat soustavu civilizačních regulátorů, prostředků a pravidel, jež by seřizovaly nejen ekonomické, ale i sociální, politické, psychologické a kulturní podmínky pro růst tvůrčí aktivity člověka a jeho socialistickou orientaci, aby plánovitě otevíraly přístupy k vědeckotechnické revoluci. Modelování ekonomických motivací, formování socialistického životního slohu, vyvolávání demokratické iniciativy, vytváření kolektivního rozumu atd. — všechny tyto formy nepřímého řízení se zároveň rovnají rozvíjení samotného společenského subjektu, otevírání a posilování subjektivity řídících složek, odpovídajících podmínkám přechodu k vědeckotechnické revoluci. Neboť cílevědomá subjektivita společnosti není hotovým předpokladem, který odedávna čeká jen na uplatnění, ale teprve vypracovávaným a stále znovu se tvořícím produktem, který vystupuje jen z nejvyššího rozvoje ekonomických, sociálních, politických a kulturních forem socialistické společnosti.
Řízení moderní socialistické společnosti se stává především problémem tvůrčí samoregulace. Nové rozměry, které do pohybu vkládají lidé a jejich kolektivy — a které nebyly předem předepsány — patří tu přímo k podstatě společenského pohybu, tvoří jeho novou, specifickou dimenzi a nemohou být beztrestně pomíjeny či mařeny. Zde se již nevystačí s regulací řízených; naopak, jde tu o plánovitou tvorbu všeobecného řízení. Jde o rozvinutí a skloubení vlastního systému civilizačních regulátorů, jež by optimalizovaly podmínky pro urychlování rozvoje, pro růst lidských sil a aktivní účast všech lidí v řízení. Je-li někdy takové nepřímé řízení považováno oproti direktivě za nižší a slabší způsob řízení, jde tu jen o optický klam, pocházející z industrializačního období. Regulace regulátorů je ve skutečnosti vyšší formou společenského řízení, uzpůsobenou pro bohatší a prudší pohyby. A je současně jediným prostředkem, jak proměnit soudobý civilizační proces v řiditelný, ovladatelný, plánovatelný. Dává reálnou základnu pro nejširší aplikaci moderní výpočtové techniky, pro niž byl direktivní systém ze zásady hluchý — protože všestranně dovoluje racionalizovat a pak technizovat informační toky, algoritmizovat maximální díl řídících procesů. Z druhé strany výpočetní technika prolamuje vždy znovu kruh dosud řiditelných procesů a mění opětovně povahu samotného řízení. Tento dvojí vstřícný pohyb dovoluje nakonec obrátit vnitřní tendence tradičního průmyslového systému, vytvořeného kapitalismem, jenž svou povahou tíhl a stále ještě tíhne k hierarchizaci a byrokratizaci.
Předsudky o řízení, zděděné z industriální epochy, zasahují v kořenech postavení člověka v soudobé civilizaci. V tradičním modelu řízení se totiž nikam nevejde změna vycházející ze sebeuplatnění a sebepřeměny člověka či kolektivu, na níž nyní tolik záleží? Direktivní řízení vyznívá ve snahu proměnit civilizaci v mechanismus; vlastně tedy odstraňuje ze světa člověka, jeho iniciativu a tvůrčí činnost. Vrací zcela živelně společnost do hranic jednorozměrného pohybu industrializace, z nichž samo vzešlo. Naopak řízení pomocí plánovité regulace regulátorů vytváří pružně prostor pro alternaci, individuální a kolektivní podnikavost a mnohorozměrný růst, neboť přeměňuje řízené články v samostatné subjektivní činitele, kteří svým vlastním rozvojem vnášejí do pohybu další dimenzi a tak se účastňují řízení. Tato věc je principiální povahy. Bez toho by socialistická společnost nebyla s to vypracovat svou vnitřní subjektivitu a pohybovat se cílevědomě po cestách vědeckotechnické revoluce.
Soudobý člověk se nemůže oprostit od nepřehledného množství nitek, které jej váží k mohutnému civilizačnímu aparátu, který dnes nepopíratelně působí jako osudová moc, programátor lidského života. Může jej však za určitých podmínek krok za krokem obracet v základnu a programátora své osobité, lidské iniciativy, a v této rovině pak každé podlehnutí člověka znamená jeho vítězství.