Výpisky z nevydaných textů z 50. let 20. století Jana Patočky ze souboru jeho statí a přednášek o postavení člověka ve světě a v dějinách, uvedených v knize "Péče o duši" (1996), kde se také zaobírá souvislostí nadcivilizačního principu s principem svobody.
…Liberální zásady nevznikají z hospodářství liberálního, nýbrž naopak z bojů 16.-18. věku o nezávislost v ústředním problému určení posledního smyslu života: náboženského sebeurčení jednotlivce před Bohem…
…Nadcivilizační působnost je, jak řečeno, kontinuální, apozitivní, centrifugální (zevnitř navenek). Jako působnost konečného rozumu vůbec. Neběží o zápalnou vášeň, strhující povznesení, ani akumulovanou moc (aspoň nikoli původně). Nedává se původně také nijak jako princip obnovy celého života. Nehlásají ji proroci, neprosazuje se nasazením života před absolutnem. Galilei - typický. Proto potřebuje svobody, odtud sekundární spojenectví mezi nadcivilizací a původním náboženským liberalismem. Nositelé nadcivilizace se domáhají liberální ochrany pro činnost konečného, ale původně a skutečně universálního rozumu. Myšlenka konečně-racionální ví o své potřebnosti, ví, že potřebuje ochrany: proto žádá svobodu. V postupu doby si uvědomuje též, že ji ohrožuje v jejím postupu a rozvoji každý dogmatismus, a reklamuje svobodu také proti němu. Následkem toho nadcivilizace vnitřně, z principu své universality, nemůže být bez svobody myšlení. Nadcivilizace má skutečně universální princip (aspoň v zásadě), a to znamená, že stojí o to, aby myšlenky se prosazovaly tak, jak se děje v případě ryze racionálního přesvědčování, totiž procesem ryze vnitřním, tj. expozice, vyvození konsekvenci, kritiky, skepse, antikritiky etc…
…Z toho všeho na povrchu může vznikat dojem postupného mravního úpadku, jemuž jsou vystaveny moderantní společnosti západní nadcivilizace. Zvláště v dobách světových rozlomů připadá, že moderantní systémy dohrávají nebo dohrály úplně. Radikálové vedou, oni to jsou, kdo přinášejí morální ideály, kdo jsou exponenty morálních sil, rozhořčení, masového pozvednutí utlačených — ať běží o proletariát či o koloniální a polokoloniální národy —, kteří se sbírají ze své samozaviněné nesamostatnosti.
Nic není tak svůdné jako takové analogie. Svůdné i v tom smyslu, že svádějí z cesty. Z toho, že nadcivilizace moderantní nemá afinitu k radikálním proměnám společenským, že celý její princip je souvislost, kontinuita působení a distinkce funkcí (zatímco u radikalismu je tomu opačně: výbušnost působení, konfuze funkcí), nelze vyvozovat, že by jí chybělo veškeré pathos a každý smysl pro velikost, ale dokonce ani to, že by jí chyběla přizpůsobivost a životaschopnost. Může se snadno zdát, že moderantní nadcivilizace ztrácí nebo ztratila svět z rukou. Lze pochopit, že to není nijak nutné, bude-li nám jasný princip moderantní nadcivilizace a její poměr k nadcivilizačnímu radikalismu.
Funkcí moderantní nadcivilizací není odstraňovat nahromaděné společenské zábrany, odstraňovat překážky, bojovat se skutečnými a mytickými nepřáteli. Její funkcí je tvořit civilizační statky schopné toho, aby byly všeobecně lidské, a to z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí. Je možné a jisté, že těchto hodnot a možností se zneužívalo a zneužívá ve prospěch určitých tříd, národů, zemí; ale důležité je, že něco takového jako obecné lidské soustavy pravd, hodnot, cílů, prostředků se vůbec vypracovávají. Tyto hodnoty, vypracované moderantní nadcivilizací po vzoru starých individualistických nadcivilizací Řecka a částečně Izraele, jsou v podstatě dvě: hodnota vědecké pravdy a hodnota lidské svobody, tj. uznání člověka člověkem za rovného, za téhož, čím jsem sám…
… vystupování proti člověku se stává mechanismem a potlačování člověka bere na sebe formu soustavného plánování - likvidace stále se vracejících tendencí k maloměšťáckému poklidu vynucuje tento institucionalizovaný teror… děje se chladně, s rozvahou a bez nejmenších pochybností a rozborů svědomí - jako úloha „inženýrská“. Tato snaha učinit člověka citlivým pro sociální vztahy a obrněným proti sociální somnolenci se zvrací ve svůj opak - v zásadní lhostejnost vůči člověku, který nevstupuje do ideologického schématu čistě a beze zbytku.
Všecky tyto zvraty - od plánovitosti k amorfnosti, od životní jednoty se společenským celkem k maximu nedůvěry a roztříštěnosti, od sdíleného štěstí k nedostatku vší spontánnosti a radosti, od kýžené svobody k mechanismu přeorganizovanosti, od respektu a probudilosti vztahu k druhému k naprosté lhostejnosti vůči člověku, pokud vybočuje ze schématu (k stavění schématu nad člověka) - jsou toliko projevy nejhlubšího zvratu od vůle k radikální pravdivosti v nový iluzionismus, novou konečně-historickou mytologii - nedostatek pravé nekonečnosti projevuje se jako bizarní znekonečnění efemérních lidských pozic, kterým se přikládá absolutní význam - v prašné bídě intrik a frakčních bojů se má odehrávat dějství naprosté pravdy, které tak upadá nejen do banality, nýbrž přímo do barokní komičnosti.