Překlad článku „BOOKS ABROAD: Empire minus Republic“ (KNIHY V ZAHRANIČÍ: Impérium minus republika) vydaného 5. března 1928 v časopisu TIME.
Velký a stále vzkvétající státník, který snil o republice, jež se stala skutečností, právě sepsal svůj sen a velkou část své autobiografie. Současně vyšel brilantní životopis zesnulého císaře Františka Josefa, z jehož říše republika vzešla. Obě knihy mají mnoho zásluh:
Masarykův sen. Poválečné dějiny si již vybraly za svého miláčka "Osamělého Slováka v Praze".* Po smrti Wilsona, zvadnutí Clemenceaua a druhořadosti Lloyda George se ukázalo, jak velký je profesor Tomáš Garrigue Masaryk, první a dosud jediný prezident Československé republiky.
Prezident Masaryk v tomto svazku poutavě sleduje kroky, jimiž vysnil a vymanil svou zemi z Rakouska-Uherska. Před válkou byl mezi Čechy a Slováky v Praze v Rakousku-Uhersku jen profesorem, jen poslancem. Přesto v něm bylo lví srdce a snad i hadí moudrost. Samotným, panovačným vůdcovstvím svařil přátele, pak studenty, pak politické přívržence do spořádané skupiny. Ta byla připravena ho následovat a uznat jeho převahu, když válka přinesla příležitost k úderu za československou svobodu. O tom, jak přesně se tato životně důležitá skupina zformovala, je profesor Masaryk bohužel poněkud zdrženlivý. Sotva zmíní příjmeními několik mužů, kteří mu pomáhali, spěchá s konstatováním, že "k létu 1915 . ... byla moje autorita ... uznávána na všech stranách" mezi Čechoslováky.
Mezitím profesor Masaryk uprchl z Rakouska-Uherska. Jeho jedinečnou předností mělo být, že svobody svého národa nedosáhne jako revolucionář zevnitř, ale jako propagandista zvenčí. Usadil se nejprve v Ženevě a později v Londýně a za pomoci Dr. Eduarda Beneše, nyní ministra zahraničí Československa, nepřetržitě psal a pracoval. Masaryk o něm píše: "Měl velkou iniciativu a byl neúnavným pracovníkem . . . Já jsem přirozeně převzal vedení. . . . Politicky a historicky byl tak dobře vycvičen, že ... byl brzy schopen jednat sám za sebe." (Takto se i dnes prezident Masaryk mdle zaštiťuje asistentem, který je považován za nejschopnějšího aktivního diplomata v Evropě a který se stal předsedou důležitého mezinárodního výboru [viz LIGA]).
O jeho propagandě píše profesor Masaryk lakonicky: "Nikdy jsme neupláceli." Uvádí, že příspěvky, které obdržel od amerických Čechoslováků, činily v letech 1914-1918 necelý 1 000 000 dolarů. Přesto se mu za tyto částky a vlastní pamfletickou a přednáškovou činností nepochybně podařilo vyvolat spojenecké a později americké masové sympatie k Československu. Jedním z úspěšných tahů bylo využití zatčení jeho vlastní dcery Alice rakousko-uherskými úředníky, neboť "lidé tvrdili, že když jsou vězněny i ženy, musí být naše hnutí vážné. Po celé Americe ženy podávaly prezidentovi petice, aby zasáhl. . . ."
V období propagandy profesor Masaryk brzy získal výhodu z toho, že českoslovenští vojáci neustále dezertovali z rakousko-uherských armád, v nichž nedobrovolně sloužili. Většina dezertérů utekla do Ruska. Tam jim bylo umožněno vytvořit vojenskou jednotku, která uznávala Masarykovu nadřazenost. Ten prostřednictvím důvěryhodných agentů přistoupil k organizování československé armády v Rusku dlouho předtím, než mohl existovat československý stát. Mezitím v Paříži 3. února 1916 M. Aristide Briand, tehdejší ministerský předseda, souhlasil s oficiálním přijetím "osamělého Slováka". Podivné setkání. Profesor, který se měl pokorně krčit za přízeň, popisuje své jednání takto: "Mluvil jsem stručně, téměř epigramaticky, ale Briand má dobrý francouzský mozek a jádro věci pochopil okamžitě. Především však přijal naši politiku."
Tato "politika" spočívala v rozbití rakousko-uherského státu, nikoliv v jeho svržení, což bylo dříve cílem spojenců. Profesor Masaryk se může oprávněně chlubit (a skutečně to dělá), že jeho propaganda nyní rozšířila vojenské válečné cíle Spojenců na "politický program" osvobození podřízených národů Rakouska-Uherska. Dále se rozhodně snažil mobilizovat československou armádu v Rusku k boji na straně Spojenců. Do toho zasáhly podivné události. Náhodné podmínky spojené se vznikem sovětského státu si vynutily, aby se 92 000 československých vojáků v Rusku vrátilo domů romantickým pochodem na Východ, nikoli na Západ. To natolik podnítilo představivost amerického ministra vnitra Franklina K. Lanea, že napsal: ". . . Není to skvělý svět? A jeho největší romantikou není ani to, že mu vládne Woodrow Wilson, ale pochod Čechoslováků přes 5 000 mil ruské Asie. . . ." Premiér David Lloyd George, tehdy na vrcholu své moci, souhlasil, že se jedná "vskutku o jeden z největších eposů historie". Když armáda dorazila do Vladivostoku, čekaly na ni spojenecké transporty, ale už se zpozdila natolik, že generální štáb dorazil do Prahy až 17. června 1920 a vojáci až 30. listopadu. Mezitím ovšem válka skončila a Československo už dávno dosáhlo konečného uznání Spojenci a USA v roce 1918.
Nejdojemnější ze všech pasáží této práce je popis pocitů prezidenta Masaryka po dosažení tohoto konečného uznání:
"Pochybuji, že jsem se za celé čtyři roky dobře vyspal pět nocí po sobě. Můj mozek neustále pracoval jako hodinky, zvažoval, porovnával, počítal, odhadoval, posuzoval.... . . [Teď] však v mé mysli zavládl klid. . . . Znovu a znovu jsem si říkal, tu podvědomě, tu vědomě a nahlas. '. . . Tak jsme svobodní, budeme svobodní. Máme nezávislou republiku! Pohádka . . že jsme opravdu s-v-o-b-d-n-í a máme vlastní Re-pub-li-ku!". "
František Josef. Zcela a nejvýrazněji se od prezidenta, který snil a kutal, lišil František Josef, císař rakouský & král uherský.* Abychom si uvědomili, jak neuvěřitelná svoboda a republika se zdála jeho poddaným, musíme si uvědomit, že on sám žádnou svobodu neznal. Jako korunní princ byl v dětství nucen denně cvičit, a to i v prudkém dešti nebo ve sněhu po kolena. Když se u něj projevila nervozita, služebnictvo dostalo pokyn, aby ho "léčilo" hrdinským způsobem - noční střelbou slepými náboji v jeho ložnici. Byl a zůstal tak neznalý obecných a vědeckých záležitostí, že se mu i na sklonku života vnucovali šarlatáni, kteří tvrdili, že umí měnit stříbro ve zlato. Takové zázemí z něj učinilo panovníka, který potlačoval svůj dvůr stejně jako on sám, a způsobilo, že k návrhům politických reforem nastavoval hluché ucho.
Po vnější a specificky královské stránce byl František Josef adekvátnější. Naučil se nářečí mnoha svých poddaných národů a při různých příležitostech mezi ně chodil v jejich krajových krojích. Nikdy neustoupil v otázce cti - zejména pokud měl polní velitel přesilu, nařídil mu, aby neustupoval, dokud nebude pobit "čestný" počet jeho vojáků. Nakonec se po násilné smrti svého bratra, syna a manželky choval nanejvýš puntičkářsky slušně. Tím bratrem byl neblaze proslulý a nakonec popravený (1867) mexický císař Maxmilián. Synem byl korunní princ Rudolf, který záhadně spáchal sebevraždu nebo byl zavražděn na královském loveckém zámečku Mayerling (1889). Manželkou byla rakouská císařovna Alžběta, na kterou v Ženevě zaútočil atentátník tak obratně, že byla mrtvá dřív, než si uvědomila, že jí někdo probodl srdce (1898).
Tyto tragédie Františka Josefa tížily, ale nezmírnily jeho osobní zášť vůči synovci a pozůstalému dědici, arcivévodovi Františku Ferdinandovi. Svět se po atentátu na Františka Ferdinanda v Serajevu ocitl ve válce, ale František Josef, zlomyslný v myšlenkách, slovech i činech, schválil příkaz, aby zavražděný arcivévoda měl pouze "dvorní pohřeb třetí třídy".
*THE MAKING OF A STATE—Thomas Garrigue Masaryk—Stokes ($6).
*FRANCIS JOSEPH—Eugene Bagger—Putnam's ($5)