Kniha „Polemiky Ferdinanda Peroutky“

Tato kniha vydaná v roce 1995 je chronologickým výborem jeho politických polemik z let 1924 až 1948, které publikoval na stránkách Přítomnosti a později Dneška. Novinář, spisovatel a nakladatel Ferdinand Peroutka (1895 až 1978) je považován za legendu české žurnalistiky a je oceňován za svoji „moudrost, hbitost pera a schopnost se jasně a nadčasově vyjadřovat k problémům, které se zákonitě v demokratické společnosti objevují“. Rozhodl jsem se tedy s tímto dílem seznámit, jak pro možnost porovnání s texty současných „žurnalistů“, tak si také ověřit, že jde skutečně o texty „nadčasové“ a nejzajímavější části, které by se hodily i pro dnešní dobu, shrnout do článku blogu, pro ty, které by jeho myšlenky v této 226 stránkové knize zajímaly.

Po přečtení knihy mě, z celkem 24 polemik a 21 spojujících textů (od Vítězslava Houška), zaujala přibližně třetina, z níž, dle mého názoru, nejzajímavějšími částmi byly:


Spojující text Tři mistři ostrého meče – F. Peroutka, F.X. Šalda, Z. Nejedlý


...Móda mladých ve dvacátých letech kázala vyznání marxistické víry. Peroutka však těmto mladým pokrokářům připomínal výrok Otta Flakeho: „Nevíte, co činíte, spějete-li z touhy po svobodě k marxistickému komunismu.“...


Polemika Co je to lid? – 25.12.1924

...Není možné vážně uvažovat o lidu a přitom mu nepřetržitě lichotit. To je snad cesta k tomu, aby se člověk stal poslancem, ne však k tomu, aby poznal pravdu. Skutečně solidní uvažování o demokracii počíná teprve v okamžiku, kdy připustíme občasnou hloupost lidu. Je-li lid občas hloupý, pak v některých chvílích demokracie znamená nepochybně vládu hlouposti...K vládnutí je třeba zcela speciálního talentu, který se může vyskytnout právě tak u filozofa jako u prodavače krupice...Filozofové, obávám se, často by vládli světu proti srsti. Jednou ze sociálně nejnebezpečnějších věcí je osamocený rozum, který pracuje v prázdnu a bez blahodárného styku s realitou...Lid je jako člověk vůbec: je v něm vznešenost i ohavnost, moudrost i hloupost. Může být inspirován k činům velikým i nízkým. Chyba je, myslíme-li, že už od přírody je dobrý a vznešený...Víme, že v demokracii jsou obyčejně povoláni k řízení státu ne lidé, kteří nejvíce vědí nebo mají ryzí povahu, ale ti, kteří dovedou nejlépe řečnit; demokracie často dává vysoké prémie na dobrou hubu. Víme, že lid bývá nevděčný ke svým nejlepším lidem a že, je-li ve vášni, nezná ohledů. Bývá nakloněn tomu kdo mu lichotí. Tyrani obyčejně začínali svou kariéru tím, že lichotili lidu. Lze důvodně předpokládat, že trváním demokracie vady demokracie budou mizet...Musíme ovšem jít správným směrem: dělat z lidu zodpovědné jedince a nikoliv zesilovat jakousi záludnou mystiku lidu.


Polemika Epištola přátelům pacifistům – 31.12.1930

...ovšemže je válka největší zlo, jež může potkat tento světadíl...Polemizuji proti přátelům, proti těm, kdo v hlavní a nejdůležitější otázce cítí beze vší pochyby správně: nikdy již válku! V čem se rozcházíme, je z debaty zřejmé: odvážil jsem se pokládat za povinnost každého muže, aby se dal k dispozici pro válku obrannou...Ačkoliv tedy válku považuji za tu strašnou a hanebnou věc, jíž jest, přece žádám v určitém případě, aby se muži před ní neuhýbali, nýbrž aby sloužili v řadě...Dokud lidstvo je rozděleno v národy, dotud hmotné i kulturní blaho jednotlivcovo je zajištěno jen v souvislosti s jeho národem...jiní zase tedy prohlašují, že by napadený stát nehájili, ač ovšem rádi užívají všech práv, jež jim poskytuje svobodný stát, a ač by se ovšem velmi mrzeli a mručili a naříkali na zlořády, kdyby jim ona práva byla zkracována. Je mnoho forem sociálního parazitství...Buďte jisti, že sovětské Rusko by ihned podniklo útok, kdyby vědělo, že lze tak učinit bez nebezpečí: z geografických důvodů nejdříve na Polsko a Rumunsko a potom na nás. Jsou lidé, kteří by považovali za dobro, kdyby soustava ruské vlády byla k nám přenesena třeba na špicích bodáků. S těmi zde ovšem nemluvím. K těm však mluvím, kdož si toho nepřejí, ale praví, že by se nikdy neúčastnili obrany...Chtěli by snad naši radikální pacifisté, aby Poláci a Rumuni se jim nepodobali a aby byli odhodláni se bránit? To by byla ošklivá skvrna na jejich myšlení. To by znamenalo, že my Čechoslováci odhodláváme se být parazity Polska a Rumunska a že chceme se přiživovat na jejich vlastní obraně; a že my popřáváme si luxus neobrany, poněvadž Poláci a Rumuni si toho luxu nedopřávají. Že my nebudeme bojovat, poněvadž jiní budou za nás bojovat. Že my nebudeme ani zabíjet, ani umírat, poněvadž jiní to za nás obstarají. Toto by nebyla poctivá myšlenková cesta pro národ. To by byl právě parazitismus...Chci říci na konci ještě jednou, že nevedl jsem tuto debatu proto, že věřím v příchod nějaké války. Nepředpokládám tak velkou pošetilost u této generace. Ale myslím, že musíme mít pořádek ve svých morálních názorech.


Pokud vás tedy uvedené texty zaujaly doporučuji přečíst celé polemiky a popř. i celou knihu, i když většina témat mi nepřišla příliš přitažlivá. Nicméně použitá čeština a styl byl zajímavý sám o sobě a stojí za to se s nimi seznámit.



Zdroj: https://zboril.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=283484

0 zobrazení0 komentářů