Překlad článku „Economist lifts curtain on Czech system“ vydaného v americkém Chicago Tribune dne 20.8.1989.
Před dvaceti lety vystoupil mladý československý ekonom v Chicagu z Grayhound autobusu. Ale jen na den. V té době trávil Václav Klaus postgraduální studium na Cornell University v Ithace v New Yorku. Byl to jeho první a po mnoho let jeho poslední pobyt v USA.
Po návratu domů se za mladým intelektuálem uzavřela železná opona. Sovětská vojska zaútočila na Československo v srpnu 1968 a Klaus byl v roce 1970 propuštěn z Ekonomického ústavu v Praze. Noví ortodoxní vládci v Praze považovali jeho názory za příliš „kapitalistické“.
Nedávno byl Klaus „rehabilitován“ poté, co se ve východním bloku opět změnilo politické klima, když tuto změnu přinesl liberální tón vůdce Kremlu Michaila Gorbačova.
Pražský ekonom, nyní 47-letý, se tedy vrátil do Chicaga - a to na více než na pouhých 24 hodin. Do necelého týdne vtěsnal projevy s tématy „Mezinárodní soutěž a vládní moc“ a „Tržní ekonomika a východní Evropa“, když přijal pozvání k návštěvě University of Chicago Graduate School of Business.
Stále se vyrovnával s jet lagem, přednášel a setkával se a potřásal si rukou s asi 500 lidmi, užíval si kulturních zážitků tohoto větrného města. „Retrospektiva Andyho Warhola v Chicagském uměleckém institutu byla úžasná,“ říká.
Již dva roky je Klaus spojován s Prognostickým ústavem Československé akademie věd. Tento ekonom s malým hrdým úsměvem jej nazval „jedním z našich think tanků“.
Klaus hodně přemýšlí - o nejlepším přístupu k systému volného trhu, problému, který byl tabu, téměř obscénnosti v těsném světě socialistických centrálních plánovačů. Klaus si navíc získal určitou míru přijetí. Maďarské noviny ho nedávno nazvaly Miltonem Friedmanem z Československa.
Československo však není Maďarsko. Nebo Polsko nebo Sovětský svaz. Vláda v Praze sedí stoicky na vedlejší koleji a zachovává ortodoxní pravidla marxismu-leninismu. Dochází tedy vůbec ke změně v české ekonomice? Nebo konkrétněji, má Klausova teze šanci být realizována v jeho zemi?
„Ach ano,“ řekne pohotově. „Současných změn je více, než Západ dosud rozpoznal. Pouhá skutečnost, že jsem tady, znamená hodně.“
Klausovi připadá dost podivné, že je nucen do hraniční role. „Doma jsem považován za otevřeného kritika systému. A tady jej musím bránit, protože každý je tak podezřívaví a nechce věřit, že už jsme v transformačním procesu týkajícím se ekonomiky.“
Klaus říká tyto fráze s ironickým úsměvem lidí, kteří se rozvíjejí v dlouhých letech vnitřního vyhnanství, vždycky když udržují rovnováhu mezi životem v nenáviděném systému a tím stát se disidentem.
Klaus uvádí nejdůležitější změny ve své zemi:
• Především je zde nový zákon o plánování přijatý v červnu, který zrušil tradiční roční plánování - „páteř centrálně plánované ekonomiky“, říká.
• Od 1. května mohou Češi otevírat zahraniční bankovní účty, což výrazně usnadňuje cestování a nakupování v zahraničí. Západoněmecké a rakouské velvyslanectví v Praze se podle něj těžko potýkají se zástupy lidí žádajících o víza.
Klaus lituje, že tento vývoj byl západními médii téměř ignorován: „Všichni teď hledí do Polska a Maďarska.“
Věří, že Západ podceňuje, co se děje za fasádou v Československu.
„V mé zemi neexistuje učebnicová komunistická ekonomika. Přestože extrémně neefektivní a nákladný administrativní a plánovací aparát stále paralyzuje celek, již se objevily velké silné podniky,“ řekl.
„Manažeři nad nimi hodně rozhodují a jsou voleni pracovníky. To už je politickou změnou, nebo ne?“
Tento ekonom také říká, že Československo má v podmínkách volného trhu mnohem lepší startovní podmínky než jiné východoevropské země. Velmi opatrná makroekonomická politika v posledních dvou desetiletích udržovala míru inflace na 1 nebo 2 procentech.
Dalším příznivým československým jevem je absence velké zahraniční zadluženosti. Klaus s radostí vypráví, jak zahraniční bankéři jednají se Státní bankou československou.
„Američané, Němci, Japonci, všichni nám chtějí nabídnout své peníze,“ řekl. Vedle východního Německa má Československo nejvyšší životní úroveň na východě. Klaus říká: „Ruští turisté se v Praze cítí jako Češi, kteří přicházejí do New Yorku.“
Ale Klaus je daleko od toho, aby viděl svou zemi přes růžové brýle. Stěžuje si zejména na obrovskou setrvačnost v ekonomickém chování. „Sověti dokonce bývají pro Čecha i výmluvou pro to být líným a poflakovat se na chatě“
A poukazuje na to, že „opravdu hluboké reformy nejsou připravovány“ a že konzervativní vláda by mohla skromný pokrok náhle zastavit.
Považuje tedy za zásadní postupovat krok za krokem a nejednat unáhleně, což by mohlo vést vládu k agresi jako v Číně. „Lepší nemluvit o reformě s velkým R,“ řekl.
Klaus vykresluje obraz dvou skupin reformátorů ve východní Evropě. Ti tradiční doufají, že udělají pokrok tím, že využijí některé výhody volného trhu. Skuteční reformátoři - mezi něž se Klaus považuje - se snaží zlepšit kvalitu trhu v souvislosti s restriktivní měnovou a fiskální politikou.
Čech odmítá otázku, zda jeho země závisí na Gorbačovově glasnosti a perestrojce. „Je to všechno v našich rukou,“ zdůrazňuje Klaus.
Dokonce je trochu arogantní a poukazuje na to, že „sovětské novinky nás intelektuálně nezajímají. Před rokem 1968 jsme už byli stejně tak daleko jako jsou oni nyní.“
Klaus má tendenci se vyhýbat, když se ho ptají na globálnější budoucnost své země. Slovo „sen“ má dokonce v ústech podezřelý zvuk. Musel se poučit, že z velkých snů se často stávají hrozné noční můry. Václav Klaus tedy dává přednost budoucnosti takto: „Představme si, co je reformami viditelné a co je reformami zmatečné.“