Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Jaký tedy vlastně je a jaký by měl být duch naší zahraniční politiky? Myslím, že jeho základní obrysy vznikaly a byly tvarovány už v opozici posledního dvacetiletí, v našem tehdejším důrazu na lidská práva a našem nenásilném boji za jejich respektování. Ano, naše politika – zahraniční stejně jako vnitřní – nesmí být podle mého pevného přesvědčení už nikdy založena na jakékoli ideologii, ale musí vyrůstat z idejí – a především z ideje lidských práv, jak se k ní moderní lidstvo dopracovalo.
Svoboda jedince, rovnost a univerzalita občanských práv (mezi něž patří i právo na soukromé vlastnictví), koncepce právního státu a vlády zákona, demokratický politický systém, samospráva, oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, občanská společnost – to všechno vlastně z této ideje vyrůstá a to všechno ji naplňuje.
Lidská práva jsou univerzální a nedělitelná. Nedělitelná je i lidská svoboda: je-li upírána komukoli na světě, je tím upírána člověku jako takovému, a tudíž nepřímo všem lidem. Proto nelze mlčet k žádnému zlu či násilí; mlčení k nim je jejich podporou. (Československo má své hořké zkušenosti s politikou ustupování zlu, svého času tato politika obětovala samu naši státní existenci, a už proto není náhoda, že právě u nás máme pro princip nedělitelnosti svobody zesílený smysl; svou jednotku jsme do Perského zálivu poslali proto, že se opět hlásíme k tomuto principu, nikoli proto, abychom se zalíbili Američanům.)
Respekt k univerzalitě lidských a občanských práv, jejich nezadatelnosti a nedělitelnosti, je možný ovšem jen tehdy, chápe-li člověk, že je – aspoň ve filozofickém smyslu – „odpovědný za celý svět“ a že se musí chovat tak, jak by se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že se tak všichni nechovají. Tento druh odpovědnosti vyrůstá ze zážitku určitých mravních imperativů, nutících člověka, aby překračoval horizont svého osobního zájmu a byl připraven kdykoli hájit obecně dobré věci, případně pro ně i trpět. Tak jako bylo v této mravní půdě zakotveno svého času naše „disidentství“, roste z ní a hlavně měl by z ní i nadále růst duch naší zahraniční politiky.
Neměla by to být tedy politika sobecká, bezohledná, bezduše pragmatická, ochotná bez zábran prosazovat zájmy vlastní země na úkor zájmu všech ostatních, ale měla by to být naopak politika, která vlastní zájem chápe jako bytostnou součást zájmu obecného a která je kdykoli způsobilá se angažovat i tam, kde jí z toho neplyne bezprostřední prospěch. Měla by to být tedy politika, která se řídí „vyšší odpovědností“, vnímá komplexnost dnešního světa i globálnost jeho ohrožení, politika humánní, vzdělaná, citlivá, slušná. Neznamená to v žádném případě megalomansky namyšlený pocit, že jsme lepší než všichni ostatní, že jim všem ukážeme, co mají dělat, a že jsme schopni všechno vyřešit.
Naopak: k mentálním obrysům takto utvářené politiky patří bytostně i skromnost a vkus – mimo jiné vlastnosti, které skutečnou odpovědnost vždycky provázejí. Takt, cit pro míru, smysl pro realitu, porozumění druhému a schopnost reálných odhadů se s tímto duchem nevylučují, ale vyplývají z něj. Je jasné, že filozofuje-li disidentský intelektuál ve své pracovně o osudu a budoucnosti světa, má jiné možnosti, jiné postavení, jiný druh svobody, než jaké má politik pohybující se v prostoru komplikovaných společenských realit určité chvíle a utkávající se neustále s nepoddajnou materií protichůdných zájmů, která tento prostor vyplňuje.
Kdo si je však jist hodnotami, v něž věří a o něž usiluje, a kdo o sobě ví, že je zradit prostě nemůže, ten je obvykle také schopen dobře rozpoznat, jakou míru kompromisů si může při praktické aplikaci svých ideálů dovolit a jakou nikoli a jak velké riziko musí či naopak už nesmí na sebe vzít. Lze být často jeden či dva kroky před ostatními: když jsem pozval například tibetského dalajlámu a byl první hlavou státu, která se s ním setkala, mnoho pragmatičtějších politiků mi to vyčítalo jako bláznovství a strašilo mne Čínou. Čína nás za to nepřepadla, ani nám nezrušila kontrakty, ale dalajlámu po mně pak přijalo mnoho dalších hlav států. Určité riziko v tom samozřejmě bylo, já však cítil, že v zájmu obecně dobré věci lze a je správné toto riziko podstoupit.