Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Po celý svůj dospělý život jsem byl oficiálními činiteli označován za „exponenta pravice“, který chce vrátit do naší země kapitalismus. Dnes – na stará kolena – jsem leckýms podezírán z levicovosti, ne-li přímo ze socialistických spádů. Jak to tedy vlastně se mnou je? Především a hlavně: nikdy v životě jsem se neidentifikoval s žádnou ideologií, věroukou či doktrínou, ať už pravou, levou či jakoukoli jinou, totiž s nějakým hotovým a uzavřeným systémem pouček o světě. Vždycky jsem se naopak snažil uvažovat o všem vlastním rozumem, nepředpojatě, a vždycky jsem se tvrdě bránil jakémukoli zařazení do toho či onoho šuplíku i každému pokušení usnadnit si život přijetím nějakého hotového souboru názorů, který sestavil někdo přede mnou. Cítil jsem se do té míry otevřen všemu, co je schopno mne zaujmout či přesvědčit, že mi nečinilo nikdy obtíže osvojit si tu či onu myšlenku jiného a zakomponovat ji do svého obrazu světa – to však bylo možné právě jen proto, že jsem si hlídal svou vnitřní svobodu a odmítal ji omezovat jakoukoli intelektuální předpojatostí.
Netvrdím, že jsem měl vždycky pravdu, anebo že ji vždycky mám. Pokud se ale mýlím, je to jen a jen důsledek omezené pronikavosti mého ducha, nepozornosti, nedostatku vzdělání nebo celkové nedostačivosti, nikdy ideologické zaslepenosti či fanatismu. Proto mi také nečiní potíže změnit názor, kdykoli zjistím, že se mýlím. Odmítám a vždycky jsem odmítal sám sebe řadit k pravici či levici; stojím mimo tyto politicko-ideologické fronty a jsem na nich nezávislý; hlídám si svou svobodu natolik, abych mohl mít bez obtíží na všechno vždycky ten názor, k němuž se sám dopracuji, a nebyl v tom svazován svým předchozím sebezařazením. Umím si představit, že jeden můj názor se může zdát levicový a jiný naopak pravicový, umím si dokonce představit, že tentýž můj názor se může někomu jevit jako pravicový a někomu jinému jako levicový – a je mi to, popravdě řečeno, úplně jedno. A ze všeho nejvíc se mi příčí vyhlásit o sobě, že stojím „ve středu“. Takto topograficky se definovat mi připadá už zcela absurdní (tím spíš, že pomyslné středové postavení je beze zbytku závislé na úhlu pohledu, z něhož je nazíráno). Takový postoj není dnes příliš populární.
Nutnost politické sebereflexe společnosti a její rychlé politické krystalizace vede dnes naopak k tomu, že se kdekdo snaží sám sebe „topograficky“ situovat: každý den můžeme číst v novinách, že ten či onen politik nebo ta či ona strana se cítí napravo nebo nalevo, nalevo od středu či napravo od něj, nalevo odprava, napravo odleva či na levém středu pravice. Já ale vskutku necítím – ani dnes – potřebu takto sám sebe lokalizovat; zdá se mi, že jakýkoli takový pokus by byl jen ústupkem dobové módě, který by apriorně omezoval mou svobodu, k něčemu či k někomu mne připoutával, aniž by o mých názorech něco určitějšího vypovídal. Kdysi jsem o sobě říkal, že se cítím být socialistou. Neidentifikoval jsem se tím s nějakou konkrétní ekonomickou teorií či koncepcí (a tím méně s představou, že všechno má být státní a plánované), chtěl jsem tím pouze říct, že mé srdce je tak říkajíc nalevo. Spíš než o nějaké konkrétní přesvědčení šlo tedy o mentální ladění, jakýsi nonkonformní stav ducha, antiestablishmentovou orientaci, odpor k paďourům a zájem o „uražené a ponížené“. Už dávno o sobě neříkám, že jsem socialista; ne proto, že by mé srdce mezitím změnilo své místo, ale proto, že to slovo – speciálně v našem jazykovém kontextu – spíš mate, než něco přesného vyjadřuje, a pokud dnes začíná přece jen opět něco vyjadřovat, tedy rozhodně ne to, co by podle dnešního stavu mého poznání mohlo nabízet nějaké smysluplné východisko. Nikdy jsem ovšem zároveň neřekl ani nenapsal, že jsem pro kapitalismus nebo že ho chci u nás zavést. Důvod, proč se tomu slovu vyhýbám, je podobný jako u slova socialismus: kapitalismus je marxisty rozšířená a zprofanovaná ideologická kategorie a já nevím, proč bych ji měl od nich přejímat.