Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Hledat obsah vlastní nezávislosti pro nás dnes znamená především hledat svůj nový domov v Evropě i ve světě, své nové vazby se svým okolím. Nechceme už být ničím satelitem. Zároveň se ale nechceme a ani nemůžeme vznášet kdesi ve vzduchoprázdnu a myslet si, že si vystačíme sami a že se nemusíme na nikoho ohlížet. Tím méně chceme tvořit jakési podivné nárazníkové pásmo či pásmo nikoho mezi ohromným a výbušně se proměňujícím Sovětským svazem a demokratickou západní Evropou. Náš osud je dík našemu geografickému položení svázán s širším děním evropským a světovým daleko těsněji než osud mnoha jiných zemí, které neleží na tak exponovaném místě. Hledat své nové místo na politické mapě znamená proto v našem případě, že musíme – možná víc než jiní – překračovat horizont svých úzce partikulárních zájmů a mít určitou globálnější představu o žádoucím obecném vývoji a v jejím duchu se angažovat.
Naše zahraniční politika se o to od počátku snaží. Vychází přitom zhruba z těchto základních myšlenek: 1) Poté, co se zhroutila železná opona, padla i základní zábrana celoevropského sjednocování a je třeba intenzivně podporovat vše, co k takovému sjednocování přispívá. Náš kontinent má dnes – vlastně poprvé ve svých dějinách – reálnou šanci vyvinout se v jedno veliké společenství, založené na principu „jednoty v různosti“, a vývoj tímto směrem je nejen evidentně v jeho bytostném zájmu (z důvodů politických, hospodářských, bezpečnostních i obecně kulturních), ale je dokonce v zájmu všeobecném: poté, co po desítiletí strhávala Evropa ostatní svět do smrtících konfliktů, je dnes naděje, že může naopak vyzařovat – jako sjednocující se útvar – do svého okolí ducha mírové spolupráce. 2) Toto společenství se musí plně opřít o duchovní a politické hodnoty, které byly v posledních desítiletích udržovány, pěstovány a prakticky naplňovány v demokratické západní Evropě. Tedy o takové hodnoty, jako je respekt k občanským právům a svobodám, politický a hospodářský pluralismus, parlamentní demokracie, decentralizace místní správy a samosprávy a vše, co s tím souvisí či na to navazuje. Jsem přesvědčen, že to je dnes jediná schůdná alternativa pro Evropu jako celek.
Nejde přitom o adaptaci na cosi cizího, ale naopak o návrat národů, které byly násilně odcizovány vlastním tradicím, kořenům a ideálům, k sobě samým, o jejich návrat na cestu, po které už kdysi šly nebo po které jít toužily nebo k níž byly potenciálně předurčeny jako obyvatelé téhož evropského duchovního prostoru. (Takto je třeba rozumět i populárnímu sloganu o našem „návratu do Evropy“.) 3) S Evropou je hluboce civilizačně svázán severoamerický kontinent, tento její mladší bratr. Amerika třikrát ve dvacátém století pomohla Evropu zachránit před porobou, třikrát pomohla svobodě a demokracii, aby v Evropě zvítězily. Nemůže ji sice zachraňovat natrvalo a donekonečna (nebude to už ani, doufejme, zapotřebí), nicméně je s ní tak bytostně propojena – svou kulturou, svými hodnotami i svými zájmy –, že integrace a určitá emancipace Evropy by neměla rozhodně tuto přirozenou vazbu zpřetrhat. Mírové propojení těchto dvou světadílů by naopak v budoucnosti mohlo být jedním z hlavních stabilizačních faktorů v globálním měřítku.