Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Prý jsem naivní snílek, který by pořád chtěl slučovat neslučitelné, totiž politiku s morálkou. Tu písničku znám dobře, slyším ji zpívat celý život. V osmdesátých letech věnoval jeden česko-kalifornský filozof nemálo energie na to, aby v celé sérii článků podrobil zdrcující kritice „nepolitickou politiku“ Charty 77 a zejména způsob, jakým jsem ji ve svých statích vysvětloval. Zaklet do pyšných marxistických bludů, domníval se, že jako vědec vědecky pochopil celé dějiny světa, které jsou dějinami násilných revolucí a tvrdých mocenských zápasů. Myšlenka, že by síla pravdy, síla pravdivého slova, síla svobodného ducha, svědomí a odpovědnosti, nevybavena kulomety, touhou po moci a politickým čachrářstvím, mohla něco změnit, byla zcela za obzorem jeho chápání. Samozřejmě: chápe-li někdo slušnost jen jako „nadstavbu“ výrobních dějů, pak nemůže nikdy chápat ani politickou moc slušnosti. Poučen, že buržoazie se dobrovolně nevzdá své vedoucí role a že je třeba ji smést do propadla dějin násilnou revolucí, domníval se, že ani komunistickou vládu nelze smést jinak. Ukázalo se, že to jde. Ukázalo se navíc, že to jde jedině takto.
Ukázalo se navíc, že jedině takto to má smysl: násilí, jak známo, plodí zase jen násilí, proto se většina revolucí musela zvrhnout v diktatury, požírající své vlastní děti, aby dala vzniknout novým revolucionářům, chystajícím se k novému násilí a netušícím, že si sami kopou hrob a společnost jen dál uvrhují do smrtonosného kolotoče revolucí a kontrarevolucí.
Komunismus byl poražen životem, myšlenkou, lidskou ctí. Naše nedávné dějiny potvrdily, že zmíněný filozof neměl pravdu. Stejně tak nemají pravdu ti, kteří i dnes tvrdí, že politika je především manipulace s mocí, s veřejným míněním, a že morálka do ní nepatří. Politikaření není politika a nahradit politiku politikařením sice lze, ale s pramalou nadějí na trvalejší úspěch: politikář se může, pravda, snadno stát na pár let ministerským předsedou, ale tím jeho úspěch vrcholí a končí; svět se tím stěží zlepší. Politikaření rád přenechám jiným, soutěžit s nimi nebudu, a tím méně jejich zbraněmi.
Skutečná politika, politika vskutku hodná toho jména, a ostatně jediná politika, které jsem ochoten se věnovat, je prostě službou bližnímu. Službou obci. Službou i těm, kteří přijdou po nás. Její prapůvod je mravní, protože je to jen uskutečňovaná odpovědnost k celku a za celek. Odpovědnost, která je sama sebou – totiž onou „vyšší“ odpovědností – jen a jen proto, že je zakotvena metafyzicky: vyrůstá totiž z vědomé či podvědomé jistoty, že naší smrtí nic nekončí, protože se všechno navěky zapisuje a zhodnocuje kdesi jinde, kdesi „nad námi“, v tom, co jsem kdysi nazval „pamětí bytí“, v této neodmyslitelné součásti tajemného řádu kosmu, přírody a života, kterému věřící říkají Pánbůh a jehož soudu všechno podléhá. Nic naplat: skutečné svědomí a skutečná odpovědnost jsou vždycky nakonec vysvětlitelné jen jako výraz tichého předpokladu, že jsme přece jen „shůry“ pozorováni, že je „nahoře“ všechno vidět, že se tam nic nezapomíná, a že tudíž není v moci pozemského času vyhladit z duše výčitku pozemského selhání: naše duše totiž tuší, že není jediná, která o tomto selhání ví.