Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Jak se ale vlastně buduje „duchovní stát“? K čemu takový cíl či ideál konkrétně zavazuje či vybízí? Co vůbec můžeme v tomto směru dělat? Žádný jednoduchý návod neexistuje. Duchovní či mravní stát nelze bohužel zřídit ani ústavou, ani zákonem, ani nařízením. Je to věc velmi náročné, dlouhodobé a nikdy nekončící práce výchovné a sebevýchovné, vzdělávací a sebevzdělávací; je to věc neustálého živoucího a odpovědného zvažování každého politického kroku, každého rozhodnutí; je to věc neustále zpřítomňovaného mravního rozmyslu a mravního posuzování; neustálého sebezkoumání a sebezpytování; nekonečného rozvažování o optimální skladbě důrazů.
Není to prostě nic, co by se dalo vyhlásit nebo zavést. Je to jen způsob počínání a odvaha neustále a do všeho vdechovat mravní a duchovní motivy, neustále a ve všem je kultivovat, neustále a ve všem hledat vskutku lidské dimenze. Věda, technika, odbornost, takzvaná profesionalita na to nestačí. Je třeba cosi víc. Snad by se to dalo pro jednoduchost nazvat duší. Anebo citem. Anebo svědomím. Často dnes slyšíme větu „neobjevujme objevené!“, nebo „nevynalézejme vynalezené!“. Chápu tuto větu a plně s ní souhlasím, týká-li se konkrétních věcí. Věru nemá smysl vynalézat zákon nabídky a poptávky, princip akcií, daň z přidané hodnoty, základní soubor lidských práv a svobod, samosprávu obcí, tisíckrát osvědčené prvky parlamentní demokracie nebo bezolovnatý benzin.
Chápu tuto větu dokonce i tehdy, kdy se přestává týkat konkrétních věcí a znamená cosi víc, jakési všeobecnější politické poselství, které by se dalo formulovat asi takto: skončeme se směšně nadutou představou, že Československo je pupkem světa, který je schopen předvést lidstvu takový zbrusu nový politický a hospodářský systém, jaký ještě nevidělo, jakým bude zcela vyvedeno z míry a jaký začne ihned od nás přebírat. Je-li zmíněná věta chápána takto, totiž jako protest proti domýšlivé představě, že právě my jsme schopni vymyslet všechno jinak a lépe než jiní, nezbývá mi než se k ní rovněž přihlásit (byl jsem to ostatně já, kdo si před třiadvaceti lety udělal nemálo nepřátel tím, že se vysmíval tehdejší dobové iluzi některých reformních komunistů, že jsme téměř nejdůležitější zemí světa, protože jsme první zemí, která se snaží „spojit socialismus s demokracií“).
Takto míněna, míří citovaná věta dnes hlavně asi proti zastáncům takzvané „třetí cesty“ jako jakési kombinace socialismu a kapitalismu. Nevím přesně, jak si kdo takovou „třetí cestu“ konkrétně představuje, pakliže by to ale mělo znamenat kombinaci neosvědčeného s osvědčeným, musím se postavit na stranu těch, kteří nechtějí v tomto směru raději nic nového vynalézat. Je však i třetí význam, který tato věta může mít, nebo třetí způsob, jak může vyznívat. Má-li tento třetí smysl, pak s ní souhlasit nemohu. Občas se totiž stává – hlavně u osob náchylných k dogmatismu, fanatismu, ideologizaci a vůbec k myšlenkám pokud možno primitivním – jakýmsi karabáčem, jímž je klepnut přes prsty každý, kdo z těch či oněch důvodů nechce beze zbytku kopírovat všechny předkládané (dnes samozřejmě západní) vzory.