Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991.
Pokud jde o ekonomiku, má stát, respektive vláda, tři hlavní úkoly: Za prvé vytvářet rychlé legislativní předpoklady našeho nově budovaného ekonomického systému, které položí jeho základy, určí rámce jeho fungování a dají mu „pravidla hry“. Za druhé přijímat různá makroekonomická (takzvaná „celoplošná“) rozhodnutí (jde například o stanovení daní, rozpočtových výdajů, úvěrových rámců, úrokové sazby, kursů atd. atd.). Za třetí provádět konkrétní hospodářskou politiku „všedního dne“, kdy se rozhoduje o takových věcech, jako je výběr firem, které získají státní zakázky, poskytují se dotace, úrokové subvence nebo záruky na úvěry bank, kdy se podepisují významné zahraniční kontrakty, udělují daňové úlevy a tak podobně, zkrátka kdy vláda reaguje na každodenní hospodářský vývoj v zemi.
Podle mého mínění žádný z těchto tří úkolů nemůže vláda dobře plnit, především v naší zcela zvláštní historické situaci, pokud nemá poměrně konkrétní představu o potřebách a možnostech této země a určitý strategicko-koncepční náhled na to, k čemu je třeba dlouhodobě mířit. Koncepce energetiky, zemědělství, představy o lepší struktuře průmyslu, ekologické cíle, zahraniční politika – to všechno musí být určitým způsobem provázáno a ve vzájemném souladu. Musí tu prostě existovat cosi, co bych nazval konkrétní vizí budoucího hospodářsky prosperujícího Československa. Cosi, co přesahuje jen znalost všeobecných zákonitostí tržní ekonomiky a zájem o jejich rychlé uvedení do života. Jsem přesvědčen, že teprve od takových koncepčních cílů se mohou odvíjet všechny další věci, které stát (respektive vláda) dělá. Jen na tomto pozadí mohou mít všechny návrhy zákonů, vyhlášky a všechna makroekonomická i mikroekonomická rozhodnutí společnou logiku, konzistentnost, vnitřní smysluplnou architekturu.
Je mi líto, ale musím užít nenáviděného slova plán. Myslím, že naším plánem nemůže být pouze úmysl vybudovat tržní ekonomiku. O tom, co chceme z Československa udělat, musíme vědět trochu více. Význam toho, co tu rozumím strategií, koncepcí, konkrétní vizí či plánem, bude v budoucích letech nepochybně klesat; stát by mělo být stále méně vidět. Zvolna by se měl měnit – pokud jde o hospodářství – v pouhého výběrčího daní, který z toho, co vybere, rozumným způsobem platí nebo aspoň podporuje to, co si na sebe nevydělá hned, ale co se mnohonásobně zhodnotí později (například vzdělání či výzkum), nebo to, co si na sebe nevydělá vůbec, ale co musí existovat, má-li se stát cítit bezpečně (armáda), nebo to, co prostě patří k identitě moderního humánního a kulturního státu, určeného ke službě lidskému a společenskému bytí (zdravotnictví, důchodové zajištění, ochrana životního prostředí, krajiny a památek, kultura).
Jinými slovy: až se vlak rozjede, bude stačit občas nenápadně sledovat, zda jede dobrým směrem, a nebude třeba ten směr pracně hledat, volit a vymýšlet na nějakých ministerstvech pro hospodářskou strategii. Čím méně bude stát nucen mluvit do každodenní ekonomiky, tím lépe bude.…Dnes jsme však na historické křižovatce. Volíme svůj další směr. A to vyžaduje úvahy vskutku komplexní. Nestačí znát pouze dopravní předpisy, přijímat je za své a učit se jim. Musíme jasně pochopit, kde stojíme, jaké vlastnosti má lokomotiva, kterou máme v tuto chvíli k dispozici, jaká nebezpečí číhají na té či oné trati.