Z projevu „Problém člověka 20. století“ Edvarda Beneše v Olomouci dne 14. června 1946.
Je to úkol těžký; musí však býti bezpodmínečně zvládnut, nemá-li lidstvo skončit v nové a ještě hroznější katastrofě. Mravní ozdravění dnešního člověka je však otázkou dlouhé a trpělivé práce. Půjde v podstatě v posledních důsledcích o zrození nového člověka, o vytvoření harmoničtější lidské osobnosti s rovnováhou citu a rozumu, osobnosti s čistým pokorným srdcem a osvíceným rozumem. Bude to člověk skromnější, vědomě a dobrovolně se podřizující zákonům humanity a lidské sympatie. Bude to člověk s novým vyznáním víry v lidskou bytost, v novou demokracii, jež má být režimem nového lidství s novým přesvědčením, že člověk nemůže a nesmí již svého bližního ani utiskovat, ani znásilňovat, ani vykořisťovat. Bude to demokracie politicky svobodná a hospodářsky socialisujicí, nová, lidsky vyrovnanější, humánnější, demokracie humanitní - jak říkával Masaryk.
Viděli jsme při nacismu, kam až může vésti odlidštění vědy, odlidštění práva, život bez víry ve vyšší, nadlidské, všeobecně platné hodnoty. V nacismu byl člověk nejvýše pracovní jednotkou, strojem, který se po opotřebováni zničí. A nejen jednotlivci, celé ethnické skupiny, národy a rasy byly roztříděny, očíslovány a určeny buď k okamžitému nebo pozvolnému zániku. Vědomí jednoty lidství bylo rozbito, vědomí rovnosti lidí i národů záměrně zničeno. Není jiného východiska, než opětné nastolení úcty člověka k člověku, nastolení respektu a vzájemné tolerance v životě, myšlení, víře, bádání, úcty korunované nakonec přerodem sociálním a hospodářským, jak se o to dnes pokoušíme u nás a jak - doufám - u nás nakonec toho docílíme.