Výňatky z knihy „Homo Deus - Stručné dějiny zítřka“ od Yuval Noah Harari z roku 2015, která si klade otázku - Co se stane se společností, politikou i každodenním životem, až nás nevědomé, ale vysoce inteligentní algoritmy budou znát lépe, než známe sami sebe?
Dataismus se domnívá, že se vesmír skládá z toků dat a hodnotu každého fenoménu nebo entity určuje jejich příspěvek ke zpracování celku… spojil a ukázal, že biochemické a elektronické algoritmy lze popsat stejnými matematickými zákony… překlenul propast mezi živými organismy a stroji a očekává, že se elektronickým algoritmům časem podaří rozluštit biochemické algoritmy a navrhnout jejich lepší verzi. Politikům, obchodníkům i běžným zákazníkům nabízí dataismus převratnou techniku. Vědcům a intelektuálům slibuje vědecký svatý grál, jenž nám po staletí unikal, a sice jednotnou teorii od muzikologie a ekonomie až po biologii.
Dataismus totiž tvrdí, že lze pomocí stejných nástrojů analyzovat Beethovenovu Pátou symfonii, burzovní zprávy a virus chřipky, protože jde jen o tři různé vzorce toku dat. Vědci by našli společný jazyk, akademické roztržky by zanikly a dobré nápady by se šířily za hranice vědních oborů. Muzikologové, ekonomové i biologové zkoumající buněčné struktury by si konečně mohli rozumět.
Dataismus zcela převrací tradiční pyramidu poznání. Doposud byla data chápána jako první krok v dlouhém procesu intelektuální aktivity. Ta spočívala ve výběru relevantních dat, což představuje informaci, z níž pak vznikne analytické poznání a z poznání případně moudrost. Dataisté ale nevěří v lidskou schopnost zvládat ohromný proud dat a v dosažení nového poznání. Zpracování dat přenechme raději elektronickým algoritmům, jejichž kapacita mnohonásobně převyšuje lidský mozek. Dataisté tedy nemají valné mínění o dalším rozvoji lidského poznání a důvěřují spíš velkým souborům dat a počítačovým algoritmům.
Dataismus se opírá o dva obory, z nichž se zrodil, a sice o matematickou informatiku a biologii, přičemž větší roli hrála biologie. Teprve její příklon k dataismu udělal z informatiky revoluci, jež proměnila náš život. Nemusíte souhlasit s názorem, že živé organismy jsou algoritmy, a žirafy, rajčata i lidé jen odlišné souřadnice na zpracování informací. Vědecké dogma současnosti však mění náš svět k nepoznání. Nejen jednotlivé organismy, ale i celá společenství, jako včelstva, kolonie bakterií, lesy a města, jsou už považovány za systémy na zpracování dat. I ekonomové čím dál častěji přistupují k hospodářství jako k datačnímu systému. Laický pohled považuje ekonomiku za jednoduchý řetězec, počínaje farmářem pěstujícím obilí, dělníky v oděvní továrně, až po zákazníky, kteří si kupují chleba nebo spodní prádlo a tak podobně. Odborníci ale chápou ekonomiku jako informační mechanismus na lidská přání a dovednosti, na jejichž základě dospívá systém k rozhodnutí.
Pod takovým úhlem pohledu nejsou svobodné tržní hospodářství a komunistickým státem řízený trh dvě soupeřící ideologie, etická přesvědčení nebo politické instituce, ale vzájemně soupeřící systémy na zpracování dat. Buď spontánní, nebo centralizované.
Svobodný trh totiž zpracovává data a nezávislé, ale vzájemně propojené procesory rozhodují samy. Geniální rakouský ekonom Friedrich von Hayek to vysvětlil následovně: „V systému, kde je znalost relevantních faktů rozptýlena mezi velký počet lidí, usměrňuje jednání cena."
Z této perspektivy je burza nejrychlejší a nejvýkonnější systém na zpracování dat, jaký lidstvo doposud vytvořilo. Zapojit se může každý, a pokud ne přímo, tak alespoň prostřednictvím banky nebo penzijního fondu. Burzy řídí globální ekonomiku a berou v potaz vše, co se na naší planetě — a občas i mimo ni — děje. Ceny akcií jsou ovlivněny vším — úspěšným vědeckým pokusem, politickým skandálem v Japonsku, výbuchem islandské sopky, a dokonce i výkyvy slunečního záření. Aby systém hladce fungoval, musí data volně proudit. Když mají miliony lidí po celém světě přístup k veškerým relevantním informacím, mohou nákupem a prodejem přesně určit cenu ropy, akcií společnosti Hyundai nebo švédských dluhopisů. Odhaduje se, že burze stačí pouhých patnáct minut, aby vyhodnotila dopad článku z první strany The New York Times na cenu většiny akcií.
Principy řídící zpracování dat jsou také důvodem, proč dávají kapitalisté přednost nízkým daním. Vysoké daně totiž vedou k hromadění kapitálu do státní pokladny a o více záležitostech pak rozhoduje jeden procesor, a sice stát. Vzniká tak příliš centralizovaný systém zpracování dat. V extrémním případě velmi vysokých daní má stát k dispozici většinu kapitálu a získává takřka neomezenou ekonomickou moc. Může diktovat cenu chleba, umístění pekáren i rozpočet na vědu a výzkum. Pokud v prostředí svobodného trhu učiní jeden procesor špatné rozhodnutí, ostatní jeho omylu rychle využijí. Když ale jeden procesor rozhoduje téměř o všem, mívají chyby katastrofální dopad.
Extrémní situaci, kdy veškerá data zpracovává a o všem rozhoduje jediný centrální procesor, se říká komunismus. Stará poučka praví, že v komunistickém hospodářství pracuje každý podle svých schopností a dostává podle svých potřeb. Jinak řečeno, vláda si vezme sto procent vašeho zisku, rozhodne o tom, co potřebujete, a pak se snaží vaše potřeby uspokojit. Žádná země tento program sice plně nerealizovala, ale Sovětský svaz a jeho satelity se tomu velmi přiblížily. Upustily od zásady volného zpracování tržních dat a přešly na model centralizovaný. Veškeré informace z celého Sovětského svazu plynuly na jedno místo v Moskvě, kde se o všem rozhodovalo. Výrobci a spotřebitelé nemohli jednat mezi sebou a museli se řídit vládními nařízeními.
Kapitalismus nad komunismem nezvítězil morální převahou ani vírou v posvátnost jedince nebo proto, že by se Bůh hněval na ateistické komunisty. Vyhrál studenou válku svobodnou distribucí dat, která je v době rychlých technických změn přínosnější než zpracování centralizované. Ústřední výbor komunistické strany se neuměl vyrovnat s překotně se měnícím světem konce 20. století. Vláda aparátčíků shromažďovala veškeré informace v jednom tajném bunkru a rozhodovala o všem důležitém. Mohla sice vyrábět jaderné rakety jako na běžícím pásu, ale s ničím tak převratným jako Apple nebo Wikipedie přijít nemohla.
Cenu chleba určují tržní síly, jimiž se řídí i výzkum a vývoj. Každé špatné rozhodnutí trh sám napraví — nebo tomu alespoň kapitalisté věří. Není podstatné, je-li všeobecná teorie kapitalismu správná. Důležité je, že hospodářství funguje jako proces zpracování dat.
I politologové čím dál častěji popisují politické struktury jako systémy na zpracování dat. Stejně jako kapitalismus a komunismus, tak i demokracie a diktatura jsou vlastně vzájemně soutěžící systémy na shromažďování a analýzu informací. Diktatury užívají centralizovanou metodu zpracování, zatímco demokracie dává přednost systému roztroušených aktérů. Během několika posledních desetiletí nabyla demokracie převahy, protože v podmínkách převládajících na konci 20. století decentralizované zpracování dat fungovalo lépe. V odlišných podmínkách starého Říma bylo výhodnější zpracování dat centralizovat, a proto římská republika padla a moc se přesunula od senátu a lidových shromáždění do rukou autokratického císaře. Jestliže se podmínky pro zpracování dat budou ve 21. století měnit, mohlo by se docela dobře stát, že demokracie začne upadat, nebo dokonce zanikne. Velké instituce, politické strany a parlamenty si už dnes s rostoucím objemem a rychlostí dat nevědí rady a začínají zaostávat. Tyto instituce vznikly v době, kdy se politika rozvíjela rychleji než věda a technika. V 19. a ve 20. století postupovala průmyslová revoluce rychlostí, s níž politici a voliči drželi krok a dokázali řídit, kudy se má ubírat; zatímco politika od doby páry a oceli nezrychlila, technologie šlápla na plyn. Technická revoluce předstihla politický proces a volení zástupci i voliči nad ní ztrácejí kontrolu.
Vzestup internetu dává tušit, kudy se vývoj bude ubírat. Kybernetický prostor hraje důležitou roli v našem každodenním životě, hospodářství i v bezpečnosti. Zásadní rozhodnutí o podobě webu se sice týkají tradičních politických témat, jako je suverenita, hranice, soukromí a bezpečnost, ale lidovým referendem neprošla. Hlasovali jste snad někdy o podobě kybernetického prostoru?
Weboví návrháři se rozhodují nezávisle na veřejnosti, dnešní internet je svobodný, neregulovaný, a tak nahlodává suverenitu států, ignoruje hranice, nedbá na soukromí a představuje značné bezpečnostní riziko. Ještě před deseti lety to málokdo bral v potaz, ale dnes politici plni obav tvrdí, že už brzy nastane kybernetické 11. září.
Vlády i nevládní organizace intenzivně rokují o restrukturalizaci internetu, ale měnit zaběhlý systém je mnohem náročnější, než zasáhnout na začátku. Ostatně než by se státní byrokracie k regulaci kybernetického prostoru odhodlala, internet se desetkrát změní. Vládní želva neudrží krok s technickým zajícem. Je příliš zavalena daty. Americká Národní bezpečnostní agentura možná odposlouchává každé slovo, ale opakované chyby americké zahraniční politiky naznačují, že nikdo ve Washingtonu neví, co si s daty počít. Nikdy v dějinách toho vlády nevěděly tolik o světě, ale jen málokterá říše s informacemi zacházela tak nešikovně jako současné Spojené státy. Chovají se jako hráč pokeru, který zná karty svého protivníka, ale přesto prohrává jednu hru za druhou.
V následujících desetiletích nejspíš přijdou další technologie, které politiku předběhnou. Umělá inteligence a bio-technologie možná už brzy promění společnost a ekonomiku a možná i naše tělo a mysl, ale politici o tom moc nemluví. Vlády nestačí data dost rychle sbírat a zpracovávat, většina voličů nerozumí ani biologii, natož informatice, takže si nemohou udělat vlastní názor. Tradiční liberální politika ztrácí nad chodem věcí kontrolu a nedaří se jí vytvořit smysluplný obraz budoucnosti.
Běžní voliči už tuší krizi demokracie a vědí, že jejich hlasu nikdo nenaslouchá. Svět kolem nich se rapidně mění a oni nevědí jak a proč. Mají pocit bezmoci, nevědí, kdo vlastně rozhoduje. V Británii volili brak, protože se moc přesunula do Bruselu, ve Spojených státech měli dojem, že veškerou moc drží „systém", a proto podpořili kandidáty, kteří (jako Bernie Sanders a Donald Trump) slibovali, že systémem pořádně zatřesou. Je to smutná pravda, ale dnes nikdo neví, kam se moc přesunula. Zdá se, že ani odchod Velké Británie z Evropské unie, ani americký prezident Trump ji voličům nevrátí.
Neznamená to ale, že se vracíme k diktatuře ve stylu 20. století. Autoritářské režimy nejsou zaskočeny převratným tempem technického pokroku a objemem dat o nic méně než liberální demokracie. Diktátoři 20. století nabízeli vizi budoucnosti, komunisté i fašisté se snažili zbořit starý svět a místo něj vybudovat svět nový. Bez ohledu na to, co si o Leninovi, Hitlerovi, nebo Mao Ce-tungovi myslíme, musíme přiznat, že měli představu, jak by budoucnost měla vypadat. Komunisté i nacisté se snažili vytvořit nového člověka pomocí parních strojů a byrokracie, zatímco dnešní proroci by se mohli opřít o biotechnologii a superpočítače.
Vědeckofantastické filmy často zobrazují bezohledného politika, jenž se zmocní nové technologie a pokouší se uskutečnit své megalomanské plány. Opravdoví politici počátku 21. století — dokonce ani v dnešních autoritářských státech jako je Rusko, Írán nebo Severní Korea — se ale svým hollywoodským protějškům nepodobají. Nesnaží se vytvářet nový svět a ani v nejdivočejším snu si nepředstavují nic převratnějšího než atomové bomby a balistické střely. Chovají se, jako by se od konce druhé světové války nic nezměnilo. Putinovy ambice se omezují na obnovu starého sovětského bloku nebo ještě staršího carského impéria a republikáni ve Spojených státech tvrdili, že Barack Obama je bezohledný konspirativní diktátor, který se snaží podkopat základy americké společnosti — a přitom se mu během osmi let v úřadu jen stěží podařilo prosadit nepříliš rozsáhlou reformu zdravotnictví. O budování nového světa nebo nových lidí rozhodně neusiloval.
Technika se vyvíjí tak rychle, že parlamenty i diktátoři jsou zahlceni informacemi, které nestíhají zpracovat, a kladou si mnohem skromnější cíle než jejich předchůdci před sto lety. Politika postrádá vizi a z vládnutí je úředničina. Vláda zemi spravuje, ale nevede ji. Stará se, aby učitelé dostali včas zaplaceno a aby kanalizace nepřetékala, ale netuší, kde bude jejich země za dvacet let.
To ale nemusí být špatné. Když si uvědomíme, že velké politické vize 20. století vedly k Osvětimi, Hirošimě a Velkému skoku vpřed, možná je lepší být v rukou omezených byrokratů. Třaskavá směs technických možností, téměř božské moci a megalomanie by mohla vést ke katastrofě. Mnozí neoliberální ekonomové a politologové tvrdí, že bychom měli všechna důležitá rozhodnutí svěřit svobodnému trhu. Politici by tak skvěle zdůvodnili svou nečinnost a nevědomost, mohli by se dokonce tvářit, že je jejich přístup výsledkem hluboké moudrosti. Je pohodlné světu nerozumět, když mu není zapotřebí rozumět.
Kombinace vyspělé techniky s krátkozrakou politikou má ale i své stinné stránky a ukazuje se, že ne všechny komplexní a dlouhodobé plány jsou špatné. Ve 20. století se utopický ideál nacismu nerozpadl sám od sebe. Prohrál v souboji s vizí socialismu a liberalismu. Je nebezpečné svěřit budoucnost trhu, protože ten se chová tak, aby to prospělo trhu, nikoli lidstvu na celém světě. Ruka trhu není jen neviditelná, ale i slepá, a když ji necháme, aby si dělala, co chce, s hrozbou globálního oteplování nebo nebezpečným potenciálem umělé inteligence neudělá nic.
Najdou se lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že svět přece jen někdo řídí — nejsou to demokraticky zvolení politici ani diktátoři, ale malá skupina miliardářů. Konspirační teorie se však vždy mýlí, protože podceňují složitost systému. Několik magnátů pokuřujících doutníky a popíjejících skotskou nemůže rozumět veškerému dění na světě, natož je řídit. Bezohlední boháči a úzké zájmové skupiny si vedou skvěle nikoli proto, že by rozuměli světu lépe než ostatní. Mají jen velmi úzce vymezené cíle. V chaotickém světě je výhoda mít klapky na očích a moc miliardářů je úměrná jejich plánům. Když chce takový člověk vydělat další miliardu, může snadno změnit pravidla hry, aby svého cíle dosáhl. Kdyby ale hodlal bojovat s globální nerovností nebo chtěl zastavit změnu klimatu, ani jemu by se to nepodařilo, protože systém je příliš složitý.
Bezvládí ale mívá krátké trvání. Jestliže už nejsou tradiční politické elity schopny zpracovávat data dostatečně rychle, aby mohly smysluplně plánovat, objeví se nové, výkonnější režimy, které zaujmou jejich místo. Možná se budou podstatně lišit od veškerých dřívějších politických institucí, ať už demokratických, nebo autoritářských. Je otázka, kdo je vybuduje a kdo jim bude vládnout, a pokud lidstvo na takový úkol nestačí, možná by to měl zkusit někdo jiný.
Z dataistické perspektivy můžeme lidský druh považovat za velký systém na zpracování dat, v němž jednotliví lidé fungují jako mikročipy. Celé dějiny pak lze popsat jako postupné zlepšování výkonnosti tohoto procesu pomocí čtyř základních metod:
- Zvyšování počtu procesorů. Stotisícové město má větší výpočetní sílu než vesnice s tisíci obyvateli.
- Zvyšování různorodosti procesorů. Různé procesory mohou data různě zpracovávat a analyzovat. Užití několika druhů procesorů pak přispívá k dynamice a kreativitě systému. Z hovorů mezi farmářem, knězem a fyzikem mohou vzejít nové nápady, které by se v debatě mezi lovci a sběrači nikdy neobjevily.
- Zvyšování počtu vzájemných spojů mezi procesory. Navyšování počtu a různorodosti procesorů nemá smysl, pokud nebudou dostatečně propojené. Obchodní síť mezi deseti městy povede k většímu počtu ekonomických, technických a společenských inovací, než by se stalo u deseti vzájemně izolovaných měst.
- Zvyšování svobody pohybu po existujících spojeních. Propojování procesorů k ničemu nevede, pokud data nemohou volně téct, stejně jako stavba silnic mezi deseti městy nepovede ke kýženému výsledku, pokud je budou ovládat lupiči anebo nějaký paranoidní diktátor nedovolí obchodníkům a cestovatelům, aby je užívali podle potřeby.
Tyto čtyři principy si často vzájemně odporují. Čím více odlišných procesorů, tím obtížněji se dají svobodně propojit. Stavba systému na zpracování dat lidstva prošla čtyřmi hlavními fázemi a každá se vyznačovala důrazem na jinou z těchto metod.
První fáze začala kognitivní revolucí, která umožnila spojit velké množství představitelů druhu homo sapiens do jednotné sítě na zpracování dat. Tak získal homo sapiens rozhodující výhodu nad ostatními lidskými i zvířecími druhy. U neandertálců, šimpanzů nebo slonů existuje horní hranice počtu jednotlivců, které lze propojit do jednotné sítě; člověk takto omezen není.
Člověk užil svůj náskok ve zpracování dat k ovládnutí světa. Jak ale lidé osídlovali různé země a různé podnebné pásy; ztratili mezi sebou kontakt. Vznikly rozmanité kultury a každá se vyznačovala vlastním způsobem života, chováním a názorem na svět. První dějinná fáze navýšila nejen počet, ale i různorodost lidských procesorů na úkor vzájemného styku. Před 20 000 lety bylo na světě mnohem více lidí než před 70 000 lety; ale Evropané zpracovávali informace odlišným způsobem než Číňané. Evropa však nebyla s Čínou nijak propojená, a tak představa, že by všichni lidé na světě mohli být součástí jedné sítě na zpracování dat, nepřicházela v úvahu.
Druhé vývojové stadium, které trvalo až do vynálezu písma a peněz přibližně před 5000 lety, přinesla zemědělská revoluce. Zemědělství zvýšilo růst obyvatel, takže počet lidských procesorů prudce stoupl. Umožnilo také vznik větších pospolitostí a hustých sítí, jež obsahovaly dosud nevídaný počet procesorů. Došlo k rozvoji obchodu a komunikace. Přesto však v této fázi vývoje převládaly centrifugální síly. Bez písma a oběhu peněz nemohli lidé budovat města, království nebo říše. Lidstvo však bylo stále ještě rozděleno na mnoho malých kmenů s různými zvyky a s různým způsobem života. Sjednocení lidstva si nikdo nedovedl představit.
Třetí fáze, kterou umožnil vynález písma a peněz, trvala až do počátku vědecké revoluce. Gravitační pole lidské spolupráce počalo převažovat nad odstředivými silami. Lidské skupiny se spojovaly, budovaly města a království, a ta rozvíjela vzájemné politické i obchodní vztahy. Nejpozději od počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem, v době vzniku prvních mincí, říší a univerzálních náboženství, začali lidé vědomě snít o vytvoření jednotné celosvětové sítě.
Tento sen se uskutečnil během čtvrtého a zatím posledního stadia lidských dějin, které začalo roku 1492. Raně novověcí objevitelé, dobyvatelé a obchodníci spřádali první vlákna pavučiny, která omotala celou zeměkouli. V pozdním novověku tato vlákna sílila a přibývala, z pavučiny za časů Krištofa Kolumba se stala síť z ocele a asfaltu, kterou známe dnes. A co je důležitější, touto globální sítí už začaly volně proudit informace. Když Kolumbus poprvé propojil evropskou síť s americkou, přes oceán se dostalo jen pár bitů ročně, a i ty se musely potýkat s kulturními předsudky, přísnou cenzurou a politickou represí. Postupem času ale svobodný trh, vědecká komunita, právní státy a rozšíření demokracie takové překážky odbouraly. Často si představujeme, že demokracie a trh vyhrály, protože jsou nějak „lepší". Ve skutečnosti ale zvítězily proto, že zlepšily globální systém na zpracování dat.
Během posledních sedmdesáti tisíc let se lidstvo nejdříve rozptýlilo po světě, pak se rozdělilo do rozmanitých skupin a nakonec se znovu spojilo. Sjednocování nás však nedovedlo zpět k počátkům. Když se komunity spojovaly do dnešní globální vesnice, každá z nich přinesla své vlastní myšlenky, nástroje a chování, svou jedinečnou tradici. V moderní spižírně je obilí ze Středního východu, brambory z And, cukr z Nové Guiney i etiopská káva. Dědictví po předcích z celé planety se odráží i v našem jazyce, náboženství, hudbě a politice.
Pokud je lidstvo opravdu systém na zpracování dat, co je jeho výstup? Dataista by řekl, že cílem je postavit nový, ještě výkonnější systém na zpracování dat, jakýsi internet všech věcí. Jakmile se to podaří, homo sapiens zmizí z povrchu země.
Stejně jako kapitalismus, i dataismus byl na počátku neutrální vědeckou teorií. Teď se ale mění v náboženství a hodlá určovat, co je správné a co špatné. Jeho nejvyšší hodnotou je tok informací. Pokud je život proud informací a pokud předpokládáme, že život je dobrý, měli bychom tok informací prohlubovat a rozšiřovat. Dataismus netvrdí, že je lidská zkušenost posvátná a že homo sapiens je vrcholem stvoření nebo předchůdcem nějakého budoucího homo dea. Člověk je jen nástroj podílející se na vytváření jakéhosi „internetu všech věcí", který by se jednou mohl rozšířit z planety Země do celé galaxie a snad i do celého vesmíru. Tento kosmický systém na zpracování dat by byl něco jako bůh. Byl by všudypřítomný, všemocný a lidským údělem by bylo propojit se s ním.
Tato představa se podobá některým tradičním náboženským vizím. Například hinduisté věří, že člověk může a měl by splynout s duchem vesmíru, átmou. Křesťané mají za to, že zbožní jsou po smrti prodchnuti nekonečnou boží milostí, zatímco hříšníci jsou od boží přítomnosti odříznuti. Dataističtí proroci v Silicon Valley zcela vědomě užívají tradiční mesianistický jazyk. Kniha proroctví Maye Kurzweila svým názvem Singularita se přiblížila připomíná výrok Jana Křtitele „přiblížilo se království nebeské" (Matouš 3,2).
Dataisté tvrdí, že člověk, který stále ještě uctívá smrtelníky z masa a krve, má příliš sentimentální postoj k zastaralé technice. Homo sapiens je překonaný algoritmus. Koneckonců, v čem je člověk lepší než slepice? Náskok má jen ve složitosti informačních toků. Člověk je schopen vstřebat více dat a zpracovat je lepšími algoritmy než kur. Jinak řečeno, člověk má hlubší emoce a větší rozumové schopnosti, čili podle současného biologického dogmatu má složitější algoritmy emocí a inteligence. Pokud bychom ale dokázali vytvořit systém na zpracování dat, který by byl výkonnější než člověk, nebyl by takový systém nadřazený člověku, stejně jako je člověk nadřazený slepici?
Dataismus se neomezuje na planá proroctví. Jako každé náboženství má i konkrétní přikázání. Dataista by především měl maximalizovat tok dat, napojit se na co největší počet informačních sítí, a tak vytvářet a konzumovat maximum informací. Stejně jako jiná úspěšná náboženství, i dataismus se snaží získat konvertity. Druhé přikázání proto hlásá, že je třeba zapojit do systému nejen každého člověka včetně odpůrců, kteří se připojit nechtějí, ale i každý objekt. Nejen naše tělo, ale i auta, ledničky, slepice a stromy v lese — to vše by se mělo připojit k intemetu. Lednička bude sledovat počet vajec a informovat kurník, kdy je zapotřebí zásoby doplnit. Auta budou vzájemně komunikovat a stromy monitorovat počasí i koncentraci kysličníku uhličitého. Žádná část vesmíru by neměla zůstat nepřipojená k velké síti života. Největším hříchem by bylo blokovat tok informací. Co je smrt? Jen stav, v němž žádné informace neproudí. Podle dataismu je nejvyšším principem světa svoboda informací.
Lidé málokdy objeví zcela nové hodnoty. Naposledy se tak stalo v 18. století, když humanistická revoluce vyhlásila ideály rovnosti, volnosti a bratrství. Od roku 1789 i přes veškeré války, revoluce a dějinné zvraty lidstvo už s žádnou novou hodnotou nepřišlo. Války byly od té doby vedeny buď ve jménu těchto tří humanistických zásad, nebo pod praporem starších ideálů, jako je poslušnost Bohu nebo služba vlasti. Dataismus je od roku 1789 prvním hnutím zcela nové revoluční hodnoty — svobody informací.
Volný tok dat si nesmíme plést se starým liberálním ideálem svobody projevu. Ta se týká lidí a ochrany jejich práva mluvit svobodně, jakož i práva neříkat nic a myslet si své. Svoboda informací se netýká lidí. Týká se informací. Tato nová zásada může ale omezit tradiční svobodu projevu, když volný oběh dat nadřazuje nad právo na vlastnictví osobních informací a na omezení jejich zveřejnění.
Dataističtí misionáři se snaží skeptiky přesvědčit trpělivým vysvětlováním výhod volného pohybu informací. Tak jako kapitalisté věří, že všechno dobro na světě závisí na ekonomickém růstu, tak dataisté věří, že dobro — včetně hospodářského růstu — závisí na svobodném přístupu k informacím.
Lidé chtějí být součástí toku dat, i když to znamená vzdát se soukromí, nezávislosti a vlastní jedinečnosti. Humanistické umění uctívá geniální jednotlivce, takže Picassova čmáranice na ubrousku se dnes v aukci může prodat za miliony. Humanistická věda oslavuje konkrétní vědce a každý badatel chce, aby se jeho jméno alespoň citovalo v časopise Nature nebo Science. Dnes ale přibývá výtvorů všeobecné spolupráce. Kdo píše Wikipedii? My všichni. Z jednotlivce se stává kolečko v nesrozumitelném gigantickém soukolí. Denně přijímáme v emailech, telefonních ho-vorech nebo článcích bezpočet dat a stejnou cestou vysíláme nové bity do světa. Nevíme, kam v širším kontextu patříme nebo jak se informace námi vyslané propojí s bity miliardy lidí a počítačů. Nemáme čas se tím zabývat, musíme pilně odpovídat na příchozí emaily. Zaplavujeme svět stále větším množstvím dat.
Tento nekončící proud přináší nové objevy, ale i nové potíže. Nikdo nerozumí světové ekonomice, ani neví, kam směřuje globální politika. Nikdo tomu ale rozumět nemusí. Nutné je jen rychle odpovídat na emaily a povolit systému, aby je četl. Stejně jako zastánci kapitalismu věří ve svobodný trh, dataisté věří v neviditelnou ruku toku dat.
Až se globální systém na zpracování dat stane vševědoucí a všemocný, napojení na něj bude znamenat vstup do něčeho většího, něčeho, co člověka přesahuje, do smyslu života i světa. Tradiční náboženství nás ujišťovala, že každé naše slovo i každý čin jsou součástí velkého kosmického plánu, protože nás Bůh sleduje a záleží mu na našich myšlenkách a pocitech. Náboženství dat hlásá, že každé naše slovo i každá myšlenka jsou také důležitou součástí velkého toku dat. Algoritmům rovněž záleží na mých činech a mém přemýšlení, a proto mě sledují. To se lidem samozřejmě líbí. Věřící dataista je přesvědčen, že odpojení od toku dat se rovná ztrátě smyslu života. Proč by se měl člověk něčím zabývat, když o tom nikdo neví a nijak to nepřispívá ke globální výměně zkušeností? Humanismus vyzdvihoval niterný prožitek a přikazoval vlastní já zkoumat, abychom zjistili, co znamená a dali tak světu smysl. Dataisté naopak věří, že prožívání je bezcenné, pokud není sdíleno, a hledat smysl v sobě nemusíme, ba ani nemůžeme. Své prožitky musíme zaznamenávat a nahrávat do velkého toku dat. Algoritmy pak samy objeví jejich význam a řeknou nám, co dělat.
Před dvaceti lety se lidé smáli japonským turistům, kteří si všechno neustále fotografovali. Nyní to dělají všichni. Když turista spatří v Indii slona, nezastaví se a nezačne přemýšlet nad svým dojmem. Nemá čas. Sahá po mobilu, slona si vyfotografuje, obrázek vyvěsí na Facebook a každých pár minut se podívá, kolik lidí mu snímek lajklo. Vést si soukromý deník — v dobách našich babiček běžný humanistický návyk — připadá dnešní mládeži poněkud úchylné. Proč by měla něco zapisovat, když to nikdo nebude číst? Nové motto zní: „Své prožitky zaznamenávejte, vyvěste na internet a sdílejte." Na otázku, čím je člověk nadřazený ostatním tvorům, přišel dataismus s jednoduchou odpovědí. Lidé neprožívají sebe a svět o nic lépe než vlk nebo slon, ale jen člověk umí o své zkušenosti psát básně nebo blogy a sdílet ji přes internet, čímž přispívá do globálního systému zpracování informací — proto jsou lidské bity cenné. Vlčí nesdělitelná zkušenost, byť možná hluboká a složitá, je bezcenná. To, že se snažíme své zážitky přeměnit na data, není záležitost chvilkové módy. Jde o přežití. My musíme systému i sami sobě dokázat, že nejsme bezcenní, přičemž hodnotu nemá prožitek jako takový, ale jeho proměna na volně proudící data.
Dataismus není ani liberální, ani humanistický. Není ale ani antihumanistický. Nemá nic proti lidským prožitkům, jen nevěří, že mají samy o sobě nějakou hodnotu. Když jsme se zaobírali hlavními humanistickými směry, ptali jsme se, který prožitek je nejhodnotnější: poslouchat Beethovenovu Pátou symfonii, Chucka Berryho, pygmejskou iniciační píseň nebo vytí vlka v říji?
Dataista by namítl, že je to celé scestné, protože hudba by měla být hodnocena podle dat, jež obsahuje, nikoli na základě prožitku. Pátá symfonie obsahuje větší množství dat než pygmejská iniciační píseň, protože užívá více akordů i stupnic a vstupuje do dialogu s mnoha hudebními styly. Na rozbor Páté symfonie proto potřebujeme větší výpočetní kapacitu a získáme z ní také více informací. Z pohledu dataismu je hudba vlastně jen matematický vzorec. Matematika může popsat každou skladbu i její vztah k jinému hudebnímu výtvoru. Můžeme přesně změřit množství dat obsažené v každé symfonii, písni a určit jejich poměr. Požitek z poslechu je nepodstatný. V posledních přibližně sedmdesáti tisících letech sice byly lidské prožitky nejvýkonnějšími algoritmy na zpracování dat, a proto bylo rozumné je uctívat, ale tyto algoritmy budou už zanedlouho překonány a možná se stanou i zátěží. Algoritmy homo sapiense dané vývojem na afrických savanách před desítkami tisíc let se nedokáží vyrovnat s toky dat 21. století. Můžeme se sice snažit lidský systém na zpracování dat vylepšit, ale není jisté, že to postačí. Internet možná už brzy začne produkovat tak mohutné a rychlé toky dat, že s nimi nebudou moci držet krok ani vylepšení lidé. Když auto nahradilo koně, nezdokonalili jsme koně — vzdali jsme se jich. Možná je na čase udělat totéž s homo sapiensem.
Dataismus nahlíží na lidstvo pragmaticky a lidskou zkušenost hodnotí podle přispění do mechanismu na zpracování dat. Jestliže vyvineme algoritmus, který to dokáže lépe, lidské prožitky svou hodnotu ztratí. Pokud tedy nahradíme nejen taxikáře a lékaře, ale i právníky, básníky a hudebníky výkonnějšími počítačovými programy, proč by nám mělo vadit, že algoritmy nemají ani svědomí, ani subjektivní zkušenost? Humanistův kult posvátnosti lidské zkušenosti považuje dataista za pouhý sentimentální výlev: „Prožitky, které opěvuješ, jsou jen zastaralý biochemický algoritmus. Na africké savaně před sedmdesáti tisíci lety to tehdy byl nejvyspělejší algoritmus a ještě ve 20. století měl klíčový význam pro armádu a hospodářství, ale už brzy budeme mít mnohem lepší software."
V napínavých scénách hollywoodských sci-fi filmů vídáme, jak lidstvo čelí mimozemské invazní flotile, armádě vzbouřených robotů nebo vševědoucímu superpočítači, který je hodlá zničit. Vypadá to dramaticky, ale na poslední chvíli člověk jako zázrakem zvítězí, protože zasáhne láska, a tu si mimozemšťané, roboti, ani počítače nedovedou představit. Hrdina, jehož doposud ovládal superpočítač a jeho tělo je provrtané kulkami mimozemských robotů, dostane díky své milované skvělý nápad a Matrix zcela zaskočí. Z pohledu dataisty je takový scénář naprosto směšný. Hollywoodským scenáristům by řekl: „To jste na nic lepšího nepřišli? Láska? A dokonce ani ne nějaká platonická, kosmická láska, ale tělesná přitažlivost mezi dvěma savci? To si opravdu myslíte, že vševědoucí superpočítač anebo mimozemšťané, kterým se podařilo dobýt galaxii, budou zaskočeni nějakým návalem hormonů?"
Dataismus redukcí lidských prožitků na vzorce dat podkopává náš nejvyšší zdroj autority a hlásá náboženský převrat, jaký jsme nezažili od 18. století. V době Voltaira a Huma humanisté prohlašovali, že Bůh je výplodem lidské představivosti. Dataismus dnes používá tutéž strategii na humanisty: „Ano, Bůh je výplodem lidské představivosti, ale ta je jen produktem biochemických algoritmů." Humanismus 18. století nahradil teocentrický vesmír světem antropocentrickým, a tím odsunul Boha na vedlejší kolej. Dost možná, že nyní dataismus nahradí homocentrismus a odsune tak na vedlejší kolej lidstvo.
Dataistická revoluce nejspíš potrvá několik desetiletí, neli sto či dvě stě let, ale ani humanistická revoluce neproběhla přes noc. Lidé dál věřili v Boha a lidskou posvátnost, protože člověk byl stvořen za jistým účelem. Trvalo dlouho, než se pár lidí odvážilo tvrdit, že člověk je posvátný sám o sobě a Bůh že neexistuje. Dnešní dataisté považují za posvátný internet všech věcí. V posunu od homocentrismu k datacentrismu nepůjde jen o změnu filozofické doktríny. Jde o věc výsostně praktickou, protože všechny revoluce mají konkrétní dopad. Humanistická představa, že člověk stvořil Boha, je významná, protože má dalekosáhlé praktické důsledky. Dataistické přesvědčení, že organismy jsou algoritmy, bude mít také svůj dopad na každodenní život. Teprve když se změní lidské chování, můžeme říci, že ideje mění svět.
Ve starověké Babylonii bylo nutné před důležitým rozhodnutím vyjít v noci na střechu místního chrámu a pozorovat oblohu. Babyloňané totiž věřili, že jejich osudy řídí hvězdy a lze z nich vyčíst budoucnost. Na základě pozorování oblohy se rozhodovali, zda mají vstoupit do manželství, orat pole nebo jít do války. Filozofické přesvědčení se promítalo do konkrétních činů. Náboženství knihy, jako judaismus a křesťanství, přišla s jiným výkladem: „Hvězdy lžou. Stvořitel hvězd vyjevil celou pravdu v Písmu. Přestaňte se dívat na mrtvou oblohu a čtěte Bibli." To bylo velice praktické doporučení. Každý, kdo váhal, s kým vstoupit do manželství, jaké si vybrat povolání nebo zda jít do války, se nyní mohl řídit radou Bible.
Humanisté nabídli jiné poselství: „Člověk si stvořil Boha, napsal Bibli, a tu na tisíc způsobů vykládá. Člověk sám je tedy zdrojem veškeré pravdy a Bible je jen jedna z inspirací, není nutné ji číst. Před závažnou volbou naslouchejte sami sobě a následujte svůj vnitřní hlas." Humanismus nám poskytl i řadu konkrétních rad, jak postupovat. Doporučoval pozorovat západ slunce, číst Goetha, psát si deník, hovořit s blízkým přítelem a pořádat demokratické volby. Po staletí se těmito radami řídili i vědci. Když fyzik váhal, zda se má oženit, také šel meditovat při západu slunce, aby se tak mohl soustředit jen sám na sebe. Když chemik váhal, zda má přijmout nabídku nového zaměstnání, zapsal si svůj pocit do deníku a zašel za kamarádem, aby to probrali společně. Když biologové váhali, zda mají podpořit válku nebo mír, volili podle toho v demokratických volbách.
Když neurolog napsal knihu o svém převratném objevu, uvedl ji inspirujícím citátem z Goetha. Byl to základ moderního spojenectví mezi vědou a humanismem a udržovala se tím křehká rovnováha mezi jin a jang moderního světa, mezi rozumem a citem, mezi laboratoří a muzeem. Vědci nejen že uctívali lidské pocity, ale našli si k tomu i vynikající zdůvodnění. Darwinem ovlivnění biologové tvrdili, že emoce jsou složité algoritmy evolučního vývoje, které mají živým tvorům pomoci s rozhodováním. Láska, strach a vášeň nejsou jen nějaké mlhavé fenomény vhodné pro psaní poezie. Stojí za nimi miliony let moudrosti a praktických zkušeností. Když čtu Bibli, radí mi jen pár kněží a rabínů, kteří žili ve starověkém Jeruzalémě. Když ale naslouchám vlastním pocitům, řídím se algoritmem vytvořeným evolucí během milionů let. Je to systém, který prošel přírodním výběrem, nejpřísnější kontrolou kvality. Emoce jsou hlasem milionů předků, kterým se podařilo v drsných podmínkách přežít a mít potomstvo. Pocity sice nejsou neomylné, ale jsou mnohem lepší než většina jiných rádců. Po miliony let byly emoce nejlepšími algoritmy na světě. V době Konfucia, Mohameda nebo Stalina by bylo lépe, kdyby se lidé řídili svými pocity, a nikoli konfucianismem, Koránem nebo myšlenkami komunismu.
Ve 21. století už ale pocity nejlepším algoritmem nejsou. Vyvíjíme lepší algoritmy, které mají přístup k nevídané výpočetní kapacitě a gigantickým databázím. Google a Facebook řídí algoritmy, které nejenže vědí, jak se cítíte, ale znají i nepřeberně mnoho dalších věcí, které by nás v životě nenapadly. Proto bychom se už neměli řídit vlastními pocity, ale začít naslouchat algoritmům. K čemu nám jsou demokratické volby, když algoritmy nejen že vědí, jak bude každý hlasovat, ale znají i neurologické příčiny toho, proč někdo volí pravici a jiný levici. Humanismus nás vyzýval, abychom naslouchali svým pocitům. Dataismus říká: „Naslouchejme algoritmům!"
Dataista považuje meditaci při západu slunce nad svým údělem za naprostou ztrátu času. A za neméně nesmyslné považuje svěřovat se deníku nebo probírat své životní dilema s kamarádem. Abych mohl učinit správné rozhodnutí, musím sám sebe znát. A pokud se chci ve 21. století opravdu dobře poznat, existují lepší způsoby než návštěva muzea, výstup na vrcholky hor nebo psaní deníků. Zde je pár praktických dataistických rad: „Chceš vědět, kdo opravdu jsi? Zapomeň na hory a muzea. Dal sis otestovat DNA? Na co čekáš? Ještě dnes pošli vzorek a přemluv své prarodiče, rodiče a sourozence, aby se i oni takovému testu podrobili. Informace o jejich DNA jsou pro tebe velmi cenné. Slyšel jsi o tom malém biometrickém přístroji, co měří krevní tlak a pulz? Nejvyšší čas, aby sis ho pořídil. Dá se propojit s chytrým telefonem. A když už jsme u nakupování, pořiď si malou kameru s mikrofonem, nahrávej všechno, co děláš, a sdílej to přes internet. Povol Googlu a Facebooku, aby sledovaly všechny tvé emaily, zprávy, chaty, kliky i lajky. Když to uděláš, skvělý algoritmus intemetu všech věcí ti poradí, koho by sis měl vzít, jaké by sis měl zvolit povolání nebo zda jít do války."
Kde se ale vzaly všechny ty skvělé algoritmy? V tom tkví tajemství dataismu. Stejně jako křesťanství tvrdí, že nemůžeme pochopit boží záměr, tak i dataismus prohlašuje, že lidský mozek nemůže plně porozumět novým algoritmům. Zatím je samozřejmě většinou píší hackeři, ale opravdu důležité algoritmy, jako vyhledávání na Googlu, jsou výtvorem velkých týmů, v nichž každý rozumí jen určité části skládačky, ale nikdo ji není schopen pochopit jako celek. S nástupem učitelů-robotů a umělých neuronových sítí se čím dál více algoritmů vyvíjí nezávisle, samy se vylepšují a učí se z vlastních chyb. Analyzují větší objem dat, než bychom stačili obsáhnout, učí se rozeznávat vzorce, jejichž strategii člověk nepochopí. Zárodek algoritmu sice napíše programátor, ale pak se takový produkt vydává vlastní cestou, na které ho nejsme schopni následovat.
Dataismus má přirozeně i své kritiky a odpůrce. Není totiž samozřejmé omezit celý život na toky dat. Vůbec nevíme, jak by toky dat mohly získat vědomí a subjektivní zkušenost. Za dvacet let na to možná přijdeme, ale co když zjistíme, že organismy nejsou algoritmy? Pochybovat můžeme i o tom, zda je život čistě záležitostí rozhodování. Jak vědy o životě, tak společenské vědy se pod vlivem dataismu soustředí na proces volby, jako by to byla podstata života. Je tomu ale opravdu tak? Vjemy, emoce a myšlenky hrají důležitou úlohu při rozhodování, ale lze jejich význam zúžit jen na tuto roli? Dataismus čím dál lépe rozumí rozhodovacímu procesu, ale možná pracuje s pokřiveným pohledem na život. Kritické přezkoumání dataismu nejspíš bude nejen nejtěžší úkol, s nímž se věda bude muset vyrovnat, ale i naléhavý politický a ekonomický projekt, do něhož se bude muset pustit.
Vědci by se měli ptát, zda nám něco neuniká, když chápeme život jako zpracování dat a rozhodovací proces. Existuje ve vesmíru něco, co nelze omezit na data? Představme si, že nevědomé algoritmy budou jednoho dne zpracovávat data lépe než inteligence nadaná vědomím. Neztratili bychom něco, pokud by vědomou inteligenci nahradily nevědomé algoritmy? Je samozřejmě možné, že dataismus přebere vládu nad světem, i pokud se mýlí, když říká, že organismy jsou jen algoritmy. Mnohá náboženství si získala miliony příznivců a velký vliv, přestože jejich tvrzení neodpovídala skutečnosti. Když se to podařilo křesťanství a komunismu, tak proč ne dataismu? Ten má dnes mimořádně dobré vyhlídky, protože se šíří ve všech vědních oborech. Vědecké paradigma se brzy může stát obecně přijímanou pravdou a není snadné se mu postavit. Zatím se nikdy nestalo, aby všechny vědy přistoupily na stejné paradigma. Vědec vždy do svého oboru vnášel heretické názory odjinud. Bude-li ale celá věda od muzikologů po biology pracovat v rámci dataistického světonázoru, výprava do jiných oborů jejich přesvědčení jen posílí. Bude těžké odolat základním principům paradigmatu, i když budou mylné. Pokud nové náboženství dobyde svět, co se stane s lidmi?
Dataismus nejspíš urychlí humanistickou honbu za zdravím, štěstím a mocí. Bude se šířit díky tomu, že slibuje naplnění humanistických cílů. Abychom dosáhli nesmrtelnosti, blaha a téměř božské schopnosti tvořit, musíme zpracovat více dat, než pojme lidský mozek. Algoritmy to udělají za nás, ale až se vláda nad chodem věd přesune od lidí k algoritmům, humanistický projekt by mohl být odsunut na vedlejší kolej. Opustíme-li homocentrický pohled na svět a přijmeme-li datacentristickou perspektivu, přestane být lidské zdraví a štěstí důležité. Proč by nám mělo záležet na zastaralých strojích na zpracování dat, když máme lepší modely? Usilujeme vytvořit internet všech věcí v naději, že přinese zdraví, štěstí a moc. Co když ale na jistém vývojovém stupni nahradí člověka chipy, daty, až se nakonec v proudu dat lidé rozplynou jako hrouda hlíny v rozbouřeném toku řeky? Neprovede dataismus homo sapiensovi to, co homo sapiens způsobil všem ostatním tvorům? Člověk si v průběhu dějin vytvořil globální síť a vše na světě hodnotí podle role, jakou v ní hraje. Toto „vítězství" po tisíce let živilo lidskou pýchu a předsudky. Bylo snadné připisovat si zásluhy za vše, co síť dokázala, a považovat se za vrchol stvoření, když hrál člověk prim. Životům a prožitkům ostatních tvorů nepřipisoval valnou hodnotu, vždyť ti hráli zanedbatelnou roli, a když se ukázalo, že nějaký volně žijící druh není užitečný, byl vyhuben. Ztratíme-li ale své místo v síti, přestaneme být vrcholem stvoření. Náš vlastní metr nás odsoudí, abychom následovali mamuty a delfínovce čínské do propasti zapomnění. Ze zpětného pohledu bude lidstvo vypadat jako malá vlnka na hladině kosmického proudu dat.
Budoucnost ovšem předvídat nelze, věda a technika člověka neurčují. Stejná technika může vést ke vzniku různých společenství. Vynálezy průmyslové revoluce — elektřina, rádio, telefon a železnice — byly využity jak k budování komunistických diktatur, tak i fašistických režimů a liberálních demokracií. Jak odlišně se zachovaly vlády Severní a Jižní Koreje při stejném technickém vybavení!
Umělá inteligence a biotechnika svět zcela jistě promění, ale výsledek není předem dán. Všechny scénáře popsané v této knize jsou pouhé možnosti, žádná proroctví. Pokud se vám některé nezamlouvají, můžete o nich přemýšlet, změnit své chování a bránit jim v naplnění. Není ale snadné změnit své myšlení a chování. Naše myšlenky i činy jsou ovlivněny společností i převládajícími ideologiemi. Probrali jsme jejich původ, abychom se jich mohli zbavit, abychom se mohli začít chovat jinak a přemýšlet tvořivěji o vlastní budoucnosti. Cílem nebylo zúžit perspektivu předpovědí do jednoho konkrétního scénáře, ale rozšířit ji, abychom si uvědomili, že před námi leží celá řada možností. Opakovaně jsem zdůrazňoval, že nikdo neví, jak bude v roce 2050 vypadat trh práce, standardní rodina nebo životní prostřední ani jaké náboženství, hospodářský systém a politická struktura ve světě převládnou. Rozšiřování obzorů by nás ale mohlo i zmást a uvést do apatie. Když stojíme před tolika možnými scénáři a možnostmi, čemu bychom měli věnovat pozornost? Svět se mění stále rychleji a hrnou se na nás nezvladatelné objemy dat a množství nápadů, slibů i hrozeb. Člověk se vzdává kontroly nad chodem věcí ve prospěch volného trhu, moudrosti davů a externích algoritmů částečně i proto, že sám už záplavu dat nezvládá.
V minulosti blokovala tok informací cenzura. Dnes funguje cenzura opačně a zaplavuje nás nepodstatnými informacemi. Nevíme, čeho bychom si měli všímat, a často marníme čas debatami o malicherných záležitostech. V dávných časech se moc rovnala přístupu k informacím. Dnes spočívá ve znalosti, co přehlížet. Vezmeme-li v úvahu, co se v našem chaotickém světě děje, na co bychom se měli zaměřit?
V horizontu měsíců bychom se měli soustředit na bezprostřední politické události na Středním východě, problém uprchlické krize v Evropě a zpomalování růstu čínské ekonomiky. V horizontu desetiletí bychom se měli věnovat globální změně klimatu, rostoucí nerovnosti mezi lidmi a rozpadu trhu práce. Podíváme-li se ale na život s ještě větším odstupem, zjistíme, že podstatnější než všechny tyto problémy jsou tři následující vzájemně propojené procesy:
1. Věda směřuje k jednotnému paradigmatu, že organismy jsou algoritmy a život zpracování dat.
2. Inteligence se odděluje od vědomí.
3. Nevědomé, ale vysoce inteligentní algoritmy nás možná budou brzy znát lépe, než známe sami sebe.
Tyto tři procesy nastolují tři zásadní otázky, které vám snad utkví v mysli ještě dlouho po přečtení knihy:
1. Jsou organismy opravdu jen algoritmy a je život pouhé zpracování dat?
2. Co je důležitější — inteligence, nebo vědomí?
3. Co se stane se společností, politikou i každodenním životem, až nás nevědomé, ale vysoce inteligentní algoritmy budou znát lépe, než známe sami sebe?