Veselý: "Vychovávej loutkou, ne loutky!"

Výňatek z přednášky Dr. Jindřicha Veselého z roku 1915.

Každý národ - a tím více národ malý - musí pozornost věnovati všemu, co činí příští jeho generace schopnějšími boje o život, co činí mládež nejen silnou tělem, nýbrž i vnímavou duchem a charakterní v slovech I skutcích.


Péče o mládež, o naději a budoucnost národa, musí býti největší zvIáště za dob válečných. To dobře vycítili školní úřady o prázdninách r. 1915 a rozeslaly všem správám škol přípisy, které pojednávají o součinnosti učitelstva s přáteli mládeže i mimo vyučování školní, aby bylo lze starati se nejen o dítky školou povinné, nýbrž i o ty, které věkem ještě nejsou povinny docházkou do školy, i o ty, které již vychodily školu obecnou, aby se tak škola stala střediskem mládeže vůbec, ve smyslu hesla „Vše pro dítě!"


A tu osvědčilo se jako mocné pojítko jednak mezi mládeži a školou, jednak mezi školou a přáteli mládeže - loutkové divadlo, které dává dítěti každého věku možnost iluse, neboť dítě vdechuje život hmotě, a ne naopak, kdy hmota je činna a dítě pasívní. Za hranicemi již dávno ocenili pedagogové theoreticky a prakticky vyzkoušeli přátelé umělecké výchovy vliv loutek, nejlepších společnic a vychovatelek dívek i hochův, a také u nás počínají se prohlubovati snahy o povzneseni českého loutkářství, jimž dal heslo Inspektor Pešek: „Vychovávej loutkou, ne loutky!“


Loutkové divadlo při nepatrné režii stává se pravidelným zdrojem příjmů pro různé časové účely, z nichž pro dítky je nejsympatičtější - hra ve prospěch sirotků po padlých vojínech!


Proto určena jest „Přednáška o významu loutkového divadla“ hlavni školám!!


Tolstoi v „Anně Karenině“ praví ústy Anny Alexandrovny: „Když nás vychovávali, byla jedna krajnost: drželi nás v úzkém mezipatru paláců, rodiče pak bydlili ve vysokých komnatách prvního patra paláců, nyní naopak rodiče mají byt v komůrce a děti v salonech, - rodiče nemají takořka práva žití, všechno jen pro děti…“


Slovy těmi je drasticky znázorněno úsilí dnešní doby: starati se o dítě, které vyrůstá v opravdové veličenstvo, pro jehož záliby pracují řemeslníci, obchodníci, průmyslnici i továrníci, takže století XIX nazvala Ellen Key právem stoletím dítěte.


Pochopiti dítě, rozuměti dobře dítěti, znamená: pochopiti to, co dítě pochopiti může, a rozuměti tomu, čemu dítě rozuměti dovede, snížiti se k mikrokosmu dítěte - a to jsou: hračky. Hračky jsou prvními a nerozlučnými společníky dětí všech dob a všech národů, a to společníky trpělivými, poslušnými, poddajnými, spolehlivými.


Epocha dětské psychologie oceňuje jednotlivé hračky, které zjištěny byly folkloristy. Děti národů s nižší kulturou chápou se prý dříve života než děti naše: hrají si lukem, sekerou, nožem, střelami: hraček je u nich málo, pět až osm v útlém věku, jež jsou prototypy, ale obyčejně vzaty jsou ze života dospělých. Nejlepší hračkou v pradávnu bylo a ještě dnes jest chrastítko, které vystřídala píšťalka.


Po zvukových hračkách přijde na řadu panna nebo panák. Kousek dřívka, obalený nějakým hadrem, má však vždy v životě dětském více význam předmětu živého než věci.


V Africe dívky při své dospělosti dostávají figurku, již ochraňují do narození prvého dítěte. U národů barevných plemen hrají si s lakovými figurkami i dospělé matky, zejména tenkráte, umřelo-li jim dítě, neboť vidí v nich náhradu za ztraceného tvora. Islam zapovídá figurky lidské, ale přec devítiletá nevěsta Mohamedova Ajša prý přivezla s sebou do harému své panny s nimiž i Mohamed se bavil.


Figurka, která jest schopna pohybu, toť královna hraček - loutka.

3 zobrazení0 komentářů