Výňatky z textu „Veřejná politika jako součást systému sebeřízení společnosti“ od Josefa Vavrouška, který vyšel ve sborníku Fakulty sociálních věd University Karlovy „Zrod teorie veřejné politiky v České republice“ v roce 1994. Josef Vavroušek byl považován za tzv. „teoretika systému sebeřízení společnosti“, který chápal sebeřízení společnosti jako schopnost určitého společenství lidí organizovat a vzájemně usměrňovat své jednání.
Veřejná politika jako součást systému sebeřízení společnosti
Tato úvaha je založena na předpokladu, že pro racionální vymezení obsahu a rozsahu určitého pojmu - v tomto případě pojmu „veřejná politika“ - je účelné vycházet z určitého širšího rámce, který formuluje základní paradigma zvoleného přístupu. Toto paradigma lze zřejmě stanovit rozdílnými způsoby, volba určitého z nich závisí na daném účelu: za optimální lze považovat paradigma, které umožňuje, co nejvýstižněji popis reality a/nebo co nejefektivnější řešení zvoleného problému.
Za klíčové - nikoli ovšem jediné možné - považuji paradigma "sebeřízení společnosti"; tento pojem lze definovat jako schopnost určitého společenství lidí žijících a spolupracujících ve vymezeném prostoru organizovat a vzájemně usměrňovat své jednání. Veřejnou politiku pak můžeme považovat za přirozenou součást širšího procesu (resp. systému) sebeřízení moderní společnosti. Domnívám se, že takový přistup umožňuje relativně přesné a jednoznačné vymezení funkcí a místa veřejné politiky ve společnosti i stanovení vazeb na jiné paralelně probíhající významné procesy a související systémy.
Paradigma "sebeřízení společnosti" je založeno na mém přesvědčení o nesamozřejmosti empirického faktu, že lidská společenství vznikají organizováním (obvykle spontánním) většího počtu různých individuí a funguji jako celek, často po velmi dlouhé období. Takový celek je schopen udržovat svoji identitu a zároveň pružně reagovat na podstatné změny vnitřních i vnějších podmínek. Považuji za užitečné (nebo alespoň zajímavé) podrobně zkoumat tuto schopnost lidi vytvářet fungující celky, otevřené vůči vlivům sociálního i fyzického okolí a úspěšně vykonávat řadu psychologických, politických, ekonomických, obranných (a často také útočných), sociálních a jiných funkcí. Tuto schopnost můžeme označit pojmem "sebeřízení", který je podle mého názoru přesnější a širší - a proto vhodnější - než další v úvahu přicházející pojmy. Jako je například "samoorganizace" (kterou můžeme považovat za přirozenou součást sebeřízení), "samoregulace" (která příliš připomíná v technice běžné odstraňování náhodných odchylek od nějakého předem naprogramovaného vývoje), nebo "samospráva" (tento pojem lze užít pouze v demokraticky (sebe)řízených společenstvích, a to zejména tam, kde jde o přímou, nezprostředkovanou demokracii).
Navržené pojetí "řízení" (resp. sebeřízení) se vrací k původnímu významu tohoto pojmu tak, jak jej formuloval Norbert Wiener, zakladatel kybernetiky, a k myšlenkovému proudu obecné teorie systémů, který vychází z díla Ludviga von Bertalanffyho. Podstatně tak překračuje zúžené, zvulgarizované pojetí "řízení" jako "ovládání", kdy "řídící systém" ovládá nějaký "řízený systém" tak, jak je tomu například u technických zařazení (řídící systém obráběcího automatu nebo rakety). Navržené paradigma "sebeřízení společnosti" lze tedy chápat jako volnou analogii paradigmatu "sebeřízení živého organismu", který se také zcela vymyká zjednodušenému technokratickému rozlišování "řídící -řízený".
1. Východiska
Člověk je společenský tvor, který neumí a ani nechce žít osaměle. Neumí žít sám, protože v porovnání s řadou jiných živočichů je fyzicky vybaven poměrně slabě a v přímém střetu s nimi by neměl mnoho šancí. Snad jedinou jeho potenciální předností a zbraní je vyvinutý mozek "specializovaný na nespecializovanost“, jak kdysi poznamenal Norbert Wiener. Ovšem naprosto nezbytnou podmínkou využití a rozvoje této přednosti je sociální způsob života; jen kontaktem s jinými lidmi (a ovšem také s přírodou) se mozek rozvíjel. Avšak člověk ani nechce být sám - alespoň většinou. Jednak proto, že si je vědom výhodnosti spolužití s ostatními při obstarávání potřebných věci a informací, výchově, obraně či útoku i jiných příležitostech, jednak proto, že by se sám pravděpodobně nudil.
Už od počátečních fázi svého vývoje proto člověk vytváří společenství různých typů, například rodiny, tlupy, kmeny, národy, státy a nadstátní seskupení. Příčiny organizování a integrování jednotlivců a menších sociálních jednotek do větších celků lze zhruba rozdělit do dvou kategorií:
a) vědomí účelnosti nebo dokonce nezbytnosti takové integrace tam, kde síly jednotlivců žijících v určitém prostoru nestačí na:
• překonání hrozby, např. nepříznivých přírodních podmínek, útoku šelem či nepřátelských jednotek nebo ekonomické převahy jiného společenství, případně nežádoucích důsledků nějakých událostí - např. zemětřesení, záplav nebo válečných konfliktů,
• využiti příležitosti, např. možnosti zemědělského využití půdy, které je podmíněné vybudováním zavodňovacích kanálů nebo naopak odvodněním bažinaté krajiny,
• zvládnutí širokého pole specializovaných znalosti a dovedností, potřebných pro vykonávání určitých činností, například výrobu potřebných předmětů, provádění obecně prospěšných služeb, nebo rozvoj vědy.
b) moc či násilí jednotlivce nebo skupiny směřující k porobení jiných lidi, a to s cílem obsadit území a využívat přírodní zdroje, získat pracovní síly, majetek nebo informace, posílit svou osobní prestiž, rozvrátit cizí kulturu apod.
V praxi jistě dochází k prolínání příčin obou kategorií. Například stát, který byl vytvořen silou, může poskytovat svým obyvatelům tolik výhod, že se s ním postupně ztotožní - tak v minulosti vznikaly velké říše, například čínská. V historii lze ovšem nalézt i příklady zcela opačné, kdy zanikl stát umožňující svým obyvatelům lepší uspokojování potřeb, než státy nástupnické. Jedním z nich bylo i Československo.
V každém organizovaném (tedy nenáhodném) lidském společenství existují procesy, které usměrňují jeho vývoj při měnících se vnitřních i vnějších podmínkách. Tyto procesy jsou důsledkem vědomého, ale často - a snad především - také neuvědomovaného úsilí jednotlivců, sociálních skupin a jiných jednotek o aktivní usměrňování vlastního osudu, a tím i o ovlivňování průběhu a výsledků některých společenských a přírodních jevů. Jsou projevem schopností společenství řídit - alespoň v určitém vymezeném rozsahu - sebe sama. Můžeme proto oprávněně hovořit o řízení nebo, přesněji řečeno, sebeřízení společenství.
Vycházíme-li z uvedených předpokladů, můžeme u každého trvalejšího, nenáhodného společenství organizovaného libovolnou formou rozpoznat a poznat jeho systém sebeřízení, který vykonává funkce (resp. procesy) řízení. Na vykonávání funkcí spojených se sebeřízením se mohou podílet všichni členové příslušného společenství (demokratické uspořádáni) nebo jen někteří z nich (autoritativní nebo diktátorské uspořádání). Míra, v jaké se členové společenství podílejí na řízení společnosti, je ovšem obecně spojitá. V extrémním případě lze ve společenství rozpoznat skupinu lidí, která drží v rukou veškerou moc a absolutně tak ovládá bezprávný "zbytek" společenství.
V každé konkrétní situaci zřejmě existuje určitá nejnižší přípustná míra řízení (resp. sebeřízení) daného společenství, která je nezbytná pro udržení jeho vnitřní integrity, cílevědomou orientaci jejího dalšího vývoje a pružnou adaptaci vůči působení vnějších faktorů. Pokud dané společenství této míry sebeřízení nedosahuje, dochází k demoralizaci a frustraci jeho členů, k sociálním, ekonomickým nebo politickým otřesům, destrukci životního prostředí a ničení přírody, násilným konfliktům a k dalším nežádoucím jevům, které mohou skončit rozpadem nebo dokonce zánikem tohoto společenství. Existence dostatečně efektivního systému sebeřízení je tedy nutnou, i když nikoli postačující, podmínkou samotné existence daného společenství, podmínkou jeho přežití v čase, a zároveň nezbytným předpokladem spokojeného života jeho členů, ochrany přírody a udržováni alespoň přijatelné kvality životního prostředí člověka.
2. Sebeřízení společnosti organizované formou státu
Předmětem zájmu je v této úvaze lidské společenství, respektive společnost organizovaná formou státu, tedy formou relativně velmi pevnou. Tato všeobecně rozšířená organizační forma utvořila z lidského společenství velmi účinný, ale zároveň velmi nebezpečný nástroj, který může sloužit jak k prosazování ušlechtilých ideálů, tak i k ničení přesahující veškerou dosavadní zkušenost lidstva. Pokusme se proto nejprve obecně identifikovat a popsat základní procesy sebeřízení společnosti a definovat na společnosti systém jejího řízení, přesněji řečeno sebeřízení. Potom přejdeme k analýze situace v České republice.
Sebeřízení společnosti organizované formou státu zahrnuje především následující procesy:
a) určováni základních hodnot, na kterých je daná společnost vytvořena a jejich promítání do formálních norem jednání (zejména právních norem – „hard" i „soft" law) nebo neformálních pravidel, jejichž působení může být často ještě významnější, než je tomu u formálních norem. Obvykle dochází ke kombinaci dvou procesů. Prvním z nich je přebírání určitých souborů hodnot z minulosti, často velmi vzdálené: například evropská civilizace je vybudována na hodnotách vycházejících z anticko-židovsko-křesťanské tradice přenášené náboženstvím, filosofií, právními předpisy i uměním, především literaturou. Tento proces má zásadní význam pro udržováni kontinuity vývoje kultury. Dalším procesem je vytváření a přijímáni nových hodnot, jako reakce na změny situace, např. na rozvoj poznání i ničivého potenciálu lidí, vývoj lidských zájmů a potřeb nebo na prorůstání a vzájemném ovlivňování nebo dokonce závislost různých společenství a kultur (svět jako "globální vesnice"): tento proces je nezbytnou podmínkou vývoje společnosti a její adaptace vůči vnějším i vnitřním změnám. Oba procesy se vzájemně doplňují - často jde především o změny postavení jednotlivých hodnot v hierarchii systému individuálních, skupinových nebo společenských hodnot. Zkušenosti získávané prosazováním formálních i neformálních norem se tak zpětně promítají do hodnotových orientací různých společenských subjektů;
b) vytvářeni vnitřní struktury společnosti. Tento proces zahrnuje především vymezování postavení jednotlivce, rodiny. vesnice, města a ostatních přirozených, spontánně vzniklých společenských jednotek, ale také určování přípustných forem "umělých" sociálních jednotek (v minulosti třeba knížectví, nebo cechů, dnes akciových společnosti a jiných obchodních firem, vysokých škol, armády, politických stran, dobrovolných organizací apod.) a vytvoření mocenského systému státní správy, soudů apod. Druhou větví téhož procesu je určování vzájemných formálních i neformálních vztahů různých jednotek ve společnosti; některé z nich mají povahu hierarchických, vertikálně uspořádaných vztahů podřízenosti a nadřízenosti, jiné charakter vztahů horizontálních, partnerských;
c) rozpoznáváni a formulováni existujících nebo potenciálních problémů a příležitostí; kritéria pro rozpoznávání problémů a příležitostí jsou bezprostředně odvozována od systémů hodnot jednotlivců, různých sociálních jednotek i společnosti jako celku a mohou se proto v prostoru a čase velmi podstatné lišit, nejsou tedy "objektivními" danostmi. Teprve po jasném zformulováni a přijetí podstatnou částí společnosti se stávají motivační silou;
d) stanovení cílů jednotlivců, skupin, organizací i společnosti jako celku a zároveň volba strategii dosahování těchto cílů. Společnost si na základě přijímaných hodnot a psaných i nepsaných norem chování vytváří své konkrétní cíle, a to na všech úrovních a ve všech časových horizontech (cíle s kratšími horizonty tvoří obvykle postupné kroky strategie dosahování cílů dlouhodobějších). Cíle jsou buď reakcí na rozpoznané a zformulované problémy a příležitosti, nebo vycházejí z tradičních, cyklicky se opakujících vzorců jednání. Poměr motivací obou typů se v různých etapách vývoje liší: někdy převládají motivace vycházející z tradičních vzorců. Jindy dochází pod tlakem hrozeb nebo rozpoznání příležitostí k bouřlivému vývoji spojenému se stanovováním cílů nových typů. Vývoj společnosti obvykle není plynulý. ale probíhá ve vlnách, které mohou zasáhnout současné větší počet států (viz např. A. Toffier);
e) stanovováni způsobu využívání (a případně také vytváření) zdrojů společnosti, a to zdrojů přírodních, lidských, technických, informačních, finančních i jiných. Při racionálním rozhodování jsou vyhledávány takové strategie realizace vytyčených cílů, které umožňují minimalizovat množství vynakládaných zdrojů, a to zejména zdrojů neobnovitelných. Disponibilní zdroje a zvolený způsob jejich využíváni ovšem limitují cíle, kterých mohou jednotlivé subjekty ve společnosti reálně dosáhnout. Míra a způsob čerpání zdrojů velmi podstatně ovlivňuje možnosti vývoje budoucích generaci; například vyčerpání neobnovitelných zdrojů - nerostů, fosilních paliv apod. - zužuje prostor pro rozhodování těch, kteří přijdou po nás;
f) informační a koordinační procesy, jejichž posláním je vzájemné sladování, harmonizace různých norem, institucí, cílů, strategií a způsobů využívání a vytváření zdrojů. Hodnoty, zájmy, potřeby, cíle, strategie a způsoby využívání zdrojů různých subjektů ve společnosti v realitě nejsou zcela stejné nebo vzájemně konzistentní, případně nejsou plně v souladu s aktuální situací ve společnosti nebo se stavem prostředí, ve kterém společnost žije. Tyto konflikty jsou zřejmě základním motorem vývoje společnosti. Bezrozporná společnost je proto nejen nereálným, ale také "ne-lidským" a proto nežádoucím maximem. Avšak zřejmě existuje určitá mezní "míra nekonzistence, nebo rozporů" ve společnosti, jejíž překročení má velmi negativní důsledky. U jednotlivců může vést k rozpadu osobnosti a k sebepoškozujícímu se jednáni. Ve společnosti může vyústit v ochromujícímu odcizení mezi občany a mocenskými strukturami státu, v prudký pokles efektivnost hospodářství, v destrukci životního prostředí a v další negativní jevy ohrožující integritu celé společnosti i přírodu jako celek, zkušenosti s "reálným socialismem" v bývalém Československu, Jugoslávii, nebo Sovětském svazu jsou toho snad dostatečným důkazem;
g) kontrolní a korektivní procesy zaměřené na prosazování platnosti psaných i nepsaných norem, na rozpoznávání, rozhodování, neutralizaci nebo pozitivní transformací vnitřních rozporů ve společnosti a na prevenci zneužívání politické, ekonomické i vojenské moci, a to včetně zneužívání informací. Jde vlastně o mechanismy udržující vnitrodruhovou agresi ve stanovených mezích a na přijatelné úrovni tak, aby neztratila svoji motivační roli, ale přitom nevedla k rozkladu společnosti nebo dokonce k jejímu zániku.
Uvedené procesy jsou spojeny sítí přímých i zpětných vazeb a probíhají paralelně v čase. Můžeme je považovat za základní funkce systému sebeřízení společnosti organizované formou státu. Na vykonávání těchto funkcí se podílejí nejrůznější společenské subjekty. Především ovšem jednotlivci - občané, kteří svým rozhodováním podstatně ovlivňují celkové fungování společnosti, a to nejen ve volbách, ale i prostřednictvím nejrůznějších občanských aktivit. Dále podniky a jiné obchodní společnosti. neziskové organizace, politické strany, státní instituce (vč. parlamentu, vlády a soudů) a další subjekty, podrobněji analyzované v následujícím textu.
3. Systém sebeřízení evropského státu
Pokusme se nyní načrtnout alespoň základní rysy systému sebeřízení moderního státu západoevropského typu. Tento popis vychází z analýzy funkcí tohoto systému uvedených v předchozí kapitole.
3.1 Hodnotové orientace a normy
Moderní evropské státy vycházejí z anticko-židovsko-křesťanské tradice, s významným vlivem křesťanských hodnotových systémů. V průběhu posledních staletí se prosadila zvláště protestantská etika, jejíž klíčový podíl na vzniku a rozvoji kapitalismu je nesporný (M. Weber). Podstatnou roli sehrálo v novověku také osvícenectví, se svým důrazem na lidská práva a svobody a francouzská revoluce s ideálem volnosti, rovnosti a bratrství, které se staly základem demokratických politických systémů a systémů sociální a zdravotní péče. Přes mnohé nesporně pozitivní rysy novodobého vývoje, mezi něž patří například rychlý růst vzdělanosti a životní úrovně, zlepšování zdravotního stavu a prodlužování střední délky života obyvatel a demokratizace politických rozhodování, se v posledních letech stále zřetelněji ukazuje, že tento vývojový trend není dlouhodobě udržitelný, a to z důvodů ekologických, sociálních i ekonomických. Hledání cest k trvale udržitelnému způsobu života proto nezbytně zahrnuje také kritické přezkoumáni hodnot dominujících v dnešní evropsko-americké civilizaci a navržení takového souboru hodnot, který by umožňoval přiblížit se ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, jako základní podmínky existence lidské společnosti.
3.2 Vnitřní struktura
Moderní stát západoevropského typu má složitou vnitřní strukturu složenou z velkého počtu různých typů sociálních jednotek spojených rozdílnými typy vazeb, ve kterých se prolínají hierarchické prvky s prvky nehierarchickými, sítovými či plošnými. Základní sociální jednotkou jsou jednotlivci s rozsáhlými, ústavou a zákony garantovanými, právy a svobodami, a to včetně práv ekonomických (vlastnictví majetku, možnost podnikání apod.) a politických, vč. pasivního i aktivního volebního práva, a zároveň s určitými povinnostmi a závazky, které jsou výrazem jejich odpovědnosti. Teoreticky - ne vždy však také prakticky - jsou si všichni občané rovni. Všichni obyvatelé tvoří primární strukturu společnosti i státu, organizovanou silově, plošně.
Druhou, sekundární strukturu společnosti tvoří sídelní jednotky - města a vesnice, jako seskupení lidi žijících ve stejné oblasti a sdílejících proto řadu společných zájmů, problémů i příležitostí. Tyto jednotky vznikaly přirozenou cestou, často vývojem dlouhým mnoho set let, a jejich další rozvoj řídí samosprávné instituce, ovšem v rámci mezí stanovených zákonem. Samosprávnými jednotkami jsou také regiony zahrnující obvykle relativně homogenní území s obdobnými přírodními, sociálními a ekonomickými podmínkami a kulturními zvyklostmi, případně obydlené převážně obyvatelstvem stejného etnického původu či náboženského vyznání. Také tyto jednotky jsou často "přirozené" v tom smyslu, že respektují dlouhodobě tradice.
Třetí, terciální strukturu společnosti tvoří organizace různých typů, které jsou podle A. Etzioniho definovány především dělbou práce, moct a odpovědností při sledování společných cílů, existencí jednoho nebo několika center moci a možnosti substituce svých členů Organizace nejsou podřízeny státním institucím - řídí tedy samy sebe, ovšem v rámci mezí vymezených zákony i neformálními pravidly. Patří sem především:
a) podniky a další ekonomické (resp. obchodní) organizace, jejichž hlavním cílem je dosahování zisku (měřeného v penězích). Tyto organizace jsou mimořádně účinným nástrojem umožňujícím v průběhu posledních staletí velmi rychlé zvyšování produktivity a efektivnosti práce a tím i bezprecedentní růst životní úrovně, zároveň jsou však zdrojem řady ekologických, sociálních i politických problémů. (Připomeňme si jen příliš rychlé a nešetrné čerpání zdrojů, vytlačování těch méně výkonných a schopných na okraj společnosti nebo autokratický, přísně hierarchický systém řízení podniků, ponechávající jednotlivým zaměstnancům jen nepatrný (nebo žádný) podíl na rozhodování);
b) církve, které jsou zaměřené především na duchovní stránky života, zároveň však ve společnosti vykonávají řadu dalších funkcí, zejména v oblasti zdravotní a sociální péče; tyto organizace nejsou ziskově orientovány:
c) vědecké organizace, jejichž cílem je prohlubovat poznáni světa, ve kterém žijeme a hledat možnosti využití těchto poznatků v životě lidí; zisková motivace zde měla a má pouze okrajový význam;
d) školské organizace poskytující výchovu a vzděláváni všech stupňů, a to včetně celoživotního vzdělávání: ani u těchto organizaci zisk není, a ani by neměl být, dominujícím faktorem;
e) zdravotnické organizace a organizace poskytující sociální služby; tyto organizace vykonávají ve společnosti významné funkce v oblasti péče o zdraví a sociální jistoty lidí a finanční zisk není (resp. neměl by být) jejich hlavním cílem;
f) sportovní organizace, jejichž původní zaměření na tělovýchovné a sportovní aktivity vykonávané na amatérském (tj. neziskovém) základě se ve stále větší míře mění na ziskovou orientaci, čímž se ze sportovců stávají cirkusoví artisté, zároveň však dochází k určitě renesanci amatérizmu;
g) kulturní organizace, zejména divadla, hudební soubory, muzea, knihovny, atp., jejichž hlavním posláním je šíření a rozmnožování kulturního bohatství a zisk je motivem vedlejším; i zde lze však pozorovat trend směřující ke komercializaci, který staví zisk na první místo;
h) politické strany, které jsou zaměřeny na prosazování určitých hodnot (v ideálním případě) a představ o uspořádání a dalším vývoji společnosti a usilují proto o získáni co největšího podílu na politické (případně i jiné) moci: finanční zisk je vedlejší, obvykle proto strany pracují na neziskovém základě;
i) dobrovolné zájmové organizace, sdružující lidi se společným zájmem v určité oblasti, např. v oblasti kulturní, sportovní, humanitární nebo ekologické, a to na neziskovém základě;
Organizace uvedených (i dalších) typů, které můžeme zařadit do terciální struktury společnosti, vykonávají řadu zásadních funkcí, které byly v minulosti zabezpečovány jinými způsoby: A. Etzioni nebo P. Drucker proto dnešní společnosti charakterizuji jako "společnost organizací". Kromě toho ovšem organizace poskytují řadu služeb také svým členům - umožňují jim např. seberealizaci.
Tím, že společnost umožnila vznik autonomních organizací, které sledují své vlastní cíle a samy řídí svoji vlastní činnost v rámci stanovených mezí, decentralizovala značný rozsah rozhodovacích pravomocí dříve určených pracovníkům a státním institucím. Tím umožnila podstatně dokonalejší využiti tvořivosti a aktivity lidí a vytvořila předpoklady pro daleko pružnější reagování společnosti na nově vznikající problémy a zejména na nové se objevující příležitosti spojené s rozvojem vědy a techniky. Organizace, s výjimkou ekonomických a církevních, mají obvykle samosprávné uspořádání a plochou, decentralizovanou vnitřní strukturu.
Decentralizace rozhodování je z hlediska participativní demokracie nesporně žádoucí. Ovšem nelze přehlédnout problémy vyplývající z obrovské kumulace ekonomické i politické moci v nadnárodních ekonomických organizacích, které jsou organizovány autokraticky, s přísně hierarchickou strukturou. Paradoxně se tak významná část rozhodovacích pravomoci ve společnosti přesouvá mimo demokratické nebo samosprávné instituce.
Čtvrtou, kvartérní strukturu společnosti tvoří státní instituce, které můžeme zhruba rozčlenit do dvou kategorií:
a) státní správa složená (podle Montesquieovy koncepce) ze tří větví:
• legislativní větev reprezentovaná obvykle parlamentem, který přijímá ústavu a na ni navazující zákony,
• výkonná větev zastoupená vládou, ministerstvy a dalšími vládními agenturami a institucemi decentralizované státní správy, které přijímají rozhodnutí,
• soudní (kontrolní) větev reprezentovaná soustavou soudů řešících spory a posuzujících ústavnost práce parlamentu a legálnost rozhodnutí výkonné větve.
b) specializované státní organizace přímo řízené některou ze státních institucí výkonné větve; sem patří:
• policie
• armáda
• státní podniky (pokud v ekonomice existuje státní sektor).
Liberalismus prosazuje ideu "minimalizace státu"; tuto ideu lze snad přijmout ve smyslu snahy osvobodit stát od všeho, co může efektivněji vykonávat někdo jiný. V praxi se však ukazuje, že úloha státních instituci se sice s časem modifikuje, ale obecné neklesá, ale spíše roste - objevují se totiž stále nové oblasti, ve kterých není role státu zastupitelná (v posledních desetiletích např. v oblasti péče o životní prostředí).
Je pozoruhodné, že zatím neexistuje, pokud je mi známo, žádná ucelená teorie sebeřízení společnosti organizované formou státu. Jednotlivé vědní disciplíny se ovšem zabývají různými aspekty tohoto problému, resp. rozdílnými strukturami, typy organizací nebo institucí ve společnosti: to se týká třeba makro i mikroekonomie, politologie, nebo sociologie. Avšak chybí promýšlení vzájemných souvislostí, což je zvlášť významné dnes, kdy je nezbytné kriticky přehodnocovat dosavadní neuspokojivý vývoj a hledat cesty k trvale udržitelnému způsobu života.
4. Místo veřejné politiky v procesu sebeřízení společnosti
Vycházíme-li z načrtnutého přístupu, mohou být předmětem veřejné politiky především:
a) samosprávné obce a regiony, které tvoří sekundární strukturu společnosti;
b) neziskové organizace, tedy všechny organizace terciární struktury společnosti s výjimkou podniků (ekonomických organizací) a církvi, tedy včetně politických stran;
c) instituce státní správy v legislativní, výkonné i soudní větvi, které tvoří kvartérní strukturu společnosti.
Toto vymezení umožňuje konzistentně definovat veřejnou politiku jako politiku bezprostředně se dotýkající věcí veřejných, tedy věcí významně překračujících hodnoty, zájmy a potřeby jednotlivců.
Comments