Valtr Komárek: Závratné bujení aparátu oddělilo demokracii od socialismu a oboje tím poškodilo

Aktualizováno: 3. 12. 2020

Výňatky z knihy Valtra Komárka „Prognóza a program“, vydané v roce 1990, která obsahuje dvě studie z Prognostického ústavu, které analyzují podmínky a předpoklady ekonomického rozvoje Československa - "Souhrnnou prognózu ČSSR do roku 2010" z listopadu 1988 a "Dominanty nového sociálně ekonomického programu rozvoje ČSSR" z prosince 1989.


Při vytváření nového politického systému je nutné vzít v úvahu některé aspekty, které umožňují posoudit nutnost, příčiny, charakter, specifičnost a rozsah předpokládaných změn.


Jsou to zejména:


1. Skutečnost, že naše země prošla relativně dlouhým obdobím fungování institucionální parlamentní demokracie, která se zvlášť zřetelně projevila v období předválečné (první) Československé republiky. Nehledě na to, že tato demokracie měla v nejednom ohledu omezený a formální charakter, např. pokud jde ó podíl a váhu participace nemajetných pracujících vrstev, její sociální politika byla relativně slabá a nebyla s to řešit mnohé problémy, zvláště pak ty, které vyvstaly v období světové hospodářské krize, představovala přesto svým politickým systémem a jeho mechanismem moderní demokratický právní stát, ostře se odlišující od diktatur a zaostalých politických systémů mj. v oblasti jihovýchodní i střední Evropy (např. Polsko, Německo po r. 1934).


2. Obyvatelstvo naší země se již v průběhu 19. a počátku 20. století zkonsolidovalo jako občanská společnost. Tento proces se ještě utvrdil a rozšířil po r. 1918 (Slovensko).


3. Přes všechnu kritiku nebyla československá demokratická republika nikdy odstraněna domácím lidovým hnutím, ale byla likvidována, pohlcena a nahrazena nacistickou diktaturou. Tato diktatura nejen svým cizáctvím, okupačním panstvím, protičeským nacionalismem a válkou, ale i svými metodami vlády, celým svým politickým systémem nelegální neprávní moci jen dále odhalila rozdíl mezi oběma zřízeními. Zároveň však dočasné vítězství nacismu oslabilo v mnoha našich lidech důvěru ve schopnost politického režimu předmnichovské demokratické republiky ochránit národní suverenitu. To podstatně a dlouhodobě ovlivnilo ideové přístupy k sociálně politickému uspořádání našeho státu.


4. Tato skutečnost se ostře projevila po národním osvobození a obnovení čs. státnosti v r. 1945. Kromě požadavků silné sociální politiky, jiné zahraničně politické orientace, značného omezení soukromovlastnické ekonomiky a jejího politického vlivu se prosadily i snahy po změně v politickém systému: dřívější „extrémní" politický pluralismus byl nahrazen „umírněným", avšak stále ještě soutěživým pluralismem politických stran. Zároveň zesílily tendence k jednotě a spolupráci, které nabyly organizačních forem a začaly se odrážet na politickém systému. Jejich konkrétním vyjádřením byla Národní fronta (NF), vytvoření jednotné odborové organizace, jednotného svazu mládeže, svazu rolnictva aj.


Příčinou pozitivního přijímání těchto trendů širokými vrstvami byl zřejmě pocit potřeby dosáhnout a zachovat národní jednotu, k čemuž vedly negativní zkušenosti z předválečné roztříštěnosti a všeobecný jednotný zamítavý postoj vůči nacismu a okupaci.


5. Tak, jak se s dalším vývojem oslaboval moment národní soudržnosti, začaly se narušovat i jednotící tendence a do popředí vystupovaly sociální, ideové a jiné zájmy a představy, a tím se zostřovaly i konkurenční, konfrontační a odstředivé jevy. Politický systém od r. 1945-1948 je charakterizován dočasností a přechodností. Obsahuje rysy parlamentarismu, soutěživého umírněného pluralismu politických stran s odpovídající volební soustavou a reprezentací, avšak zároveň se systémem národních výborů, s rozšířením a posílením vlivu masových nestranických či nadstranických organizací (zvl. odborů), tedy s prvky rozšiřující se participace pracujících vrstev a také s elementy tzv. „řízené či usměrňované demokracie".


6. K zásadní změně dochází po únoru 1948, kdy se náš politický systém postupně utváří pod rozhodujícím vlivem sovětského politického systému, a to již v jeho interpretaci, aplikaci a konkretizaci, jak jej již v podstatě ve 30. letech završil a reprezentoval Stalin. To tedy znamená také se zformalizovanými a deformovanými zásadami a pojetí moci sovětů, vedoucí úlohy strany, třídního boje, postavení aparátu, účasti pracujících na řízení a správě a také socialismu jako produktu administrativně direktivních zásahů. To vše, jak známo, doprovázelo hromadné porušování zákonných práv a ochrany občana, rozsáhlé akty státního terorismu, nedostatečnost a nepřiměřenost nejen mnoha zákonů, ale i jejich formální a tím diskreditující a proto i demoralizující charakter.


7. Zároveň však nelze zjednodušovat „přenesení" stalinského politického systému do našich poměrů.


a) V únoru 1948 došlo u nás de facto ke srážce revolučního charakteru. Za těchto okolností se jevila logickou ve shodě s přijatou koncepcí socialistické revoluce snaha potlačit odpor sil zbavených moci, odstranit jakoukoliv opozici a její struktury a celkově „překonat", likvidovat parlamentní demokracii v jakékoliv podobě jako buržoazní a nepřátelskou a nahradit ji diktaturou proletariátu s jí vlastním mechanismem. Tento proces byl provázen značným omezením svobod včetně voleb, tvrdými zásahy, centralizací a monopolizací moci, neboť v každé nekontrolovatelné činnosti se spatřovala možnost aktivizace protisocialistických sil. K tomu přistupovalo i dokončování nacionalizace národního hospodářství a zavádění centralizovaného řízení a plánovací soustavy. V tomto smyslu, za daných podmínek a dané koncepce (jediného existujícího modelu socialismu) se mezi stoupenci socialistické revoluce přijímal uvedený politický systém jako samozřejmý, pochopitelný a nutný, plnící dokonce i svou tvrdostí a direktivností revoluční poslání.


b) Nelze opominout ani tu skutečnost, že stalinský politický systém se začal u nás postupně prosazovat ještě v podmínkách, kdy mnohé z toho, co v něm v té době v SSSR mělo již jen formální, „rituální" charakter a činilo jen zadost „odkazu revoluce", bylo v naší zemi aktuální, živé, současné a mohlo i muselo se jevit stoupencům dané koncepce socialistické revoluce jako aplikace socialistických ideálů. Koneckonců proto zavádění tohoto systému a mechanismu bylo v té době provázeno skutečnou aktivitou a iniciativou socialisticky orientovaných vrstev společnosti, jejich rozšiřující se participaci na řízení hospodářství i veřejné správy (NV, závodní rady, organizace mládeže atd., poskytováním možností získat vyšší (středoškolské i vysokoškolské) vzdělání, jejich hromadným vyzdvihováním do veřejnosprávních a hospodářských funkcí, často vrcholného charakteru. Další pracující vrstvy získávaly sociální jistoty. Nehledě na všechny nedostatky, omyly i určitou naivitu, které tento proces provázely, nebylo možné tomuto systému upřít podporu převratné sociální změny, která v daném období překrývala nežádoucí a hrozivé důsledky, jež v sobě již tehdy skrýval.


c) Dále je nutné vzít v úvahu, že uvedený politický systém nevznikl okamžitě, ale utvářel se v průběhu několika let. Jeho převažující negativní stránky a důsledky se začaly ostřeji projevovat s přechodem od revolučního zaujetí a změn k normálnímu chodu života země. Charakteristickým znakem tohoto procesu je všeobecné vytváření a přímo závratné bujení aparátu — státního, stranického i společenských organizací, všestranný růst jeho moci a vlivu a úměrně tomu snižující se postavení a váha členských mas i volených orgánů. Tento vývoj je ovšem i nezbytným následkem další centralizace a růstu administrativy (která se nesmírně rozšiřuje zvláště na úseku ekonomiky), kontroly, nedůvěry a obav z jakékoliv samostatnosti. Všepohlcující vina byrokracie a formalismu zákonitě provází tento vývoj. Dřívější participace pracujících je povětšině zformalizována, zbyrokratizována, „řízena a organizována" aparáty, stává se „součástí jejich pracovní náplně". Podobný osud stihl i ostatní aktivity a iniciativy. V tom se již zřetelně projevují rysy stalinského politického systému stejně tak, jako i v tom, že „tuhnuti" centralizace a omezování skutečné iniciativy se po vítězství revoluce a potlačení odpůrců zvyšuje, zatímco logické by bylo předpokládat opačný vývoj.


d) Určitým brzdícím momentem při pronikání a zavádění stalinského politického systému byly nesporně občanská společnost a demokratické instituce, které zanechaly svůj pozitivní vliv jak mezi širokými vrstvami, tak i mezi stoupenci socialistické revoluce. Zůstává nezvratným faktem, že Československo bylo vůbec jedinou zemí, která se dala cestou uvedeného pojetí socialismu a přitom měla za sebou existenci 20 let vyspělé demokratické politické soustavy. Avšak přednost této okolnosti — návyky myšlení a chování pod vlivem těchto tradic jakož i snaha využít je při utváření socialistického systému — (které ostatně byly považovány ve stalinských kruzích za buržoazní či maloburžoazní přežitky a odsuzovány ostřeji než přežitky monarchistických a polofeudálních byrokratických diktatur v jiných zemích), byla záhy zcela a velmi striktně potlačena zvláště po konfliktu s Jugoslávií a po následující vině procesů a represálií, které postihly již přímo komunistické strany a KSČ dokonce ve zvlášť velkém rozsahu.


e) Určité, i když většinou jen dočasné oslabení některých zvlášť negativních jevů uvedeného politického systému nastalo v důsledku jejich kritiky (v souvislosti s odsouzením kultu osobnosti J. V. Stalina) po XX. a XXII. sjezdu KSSS.


Vcelku však tento systém a mechanismus trval i nadále a jeho existence stále zřetelněji vystupovala nejen jako faktor brzdící veškerý rozvoj, ale jako cizorodý element oslabující a ohrožující nejen individuální ale i samu národní existenci. Omezoval a znehodnocoval práva a svobody lidí, jejich rovnoprávnost, narušoval jejich jistotu a klid, činil vratkou zákonnost a podrýval ji, formalizoval, byrokratizoval a tak potlačoval aktivitu, iniciativu i skutečnou participaci širokých vrstev na řízení, znehodnocoval všelidské i sociální ideály a hodnoty, povzbuzoval demoralizaci a cynismus, profanoval skutečné celospolečenské zájmy, vedl k neodpovědnosti, pasivitě, lhostejnosti, jalovosti a stagnaci. Ve svých důsledcích oddělil demokracii od socialismu, postavil je proti sobě a tím oboje poškodil a kompromitoval vnitřně i mezinárodně.


Důsledně překonat tento politický systém a jeho mechanismus a vytvořit nový je předpokladem úspěšného sociálního i ekonomického rozvoje. Přitom je to mimořádně obtížný úkol, který lze právem a bez nadsázky označit za historický: jde o to nejen odstranit jednotlivé negativní stránky uvedeného systému, nikoliv jej „zdokonalit" a „očistit", ale zcela a od základu renovovat: provést přechod od těch či oněch forem diktatury k modernímu demokratickému právnímu státu. Přes všechnu obtížnost tohoto úkolu si lze představit realistickou prognózu jeho provedení…



…Prognóza vývoje našeho politického systému může mít, abstraktně vzato, několik variant. Lze např. předpokládat, že k podstatným změnám v této sféře prostě nedojde vůbec, nebo že se omezí pouze na jakési dílčí, vedlejší, „kosmetické" úpravy. Avšak takový vývoj, třebaže jej nelze zcela vyloučit, lze označit za stagnační, bezperspektivní, nic neřešící, spíše retardační a nutně dočasný. Ve skutečnosti by takový postup vedl nejen ke stagnaci, ale i ke zhoršování situace ve všech oblastech (nejen politické). Uvedené vážné negativní důsledky dosavadního politického systému by se tím ještě prohlubovaly, zvyšovalo by se celkové sociální napětí, které by mohlo vyústit v sociální explozi. Zásadní řešení by se pouze oddalovalo do ještě méně příznivých podmínek a přitom snahy po jeho dosažení by stejně pokračovaly a nerespektovaly by ani „posloupnost", ani „uvážlivost", ani žádoucí limity, šly by jaksi „mimo" nehledě na jakákoliv přání o „usměrňovaný" vývoj. Pokusy zastavovat takové tendence lze sice připustit, avšak stejně tak je sotva možné pochybovat o dočasnosti a přechodnosti jejich účinků. Ovšem, i to je možná varianta této prognózy, i když stěží realistická a žádoucí.


Málo pravděpodobná a sotva efektivní by však byla i změna politického systému pouze shora, jakousi cestou „bismarckovských" reforem. Této metodě by snad bylo možné přiznat určitou oprávněnost a možná i vyhlídku na omezený úspěch, pokud by se jí mělo dosáhnout reorganizace a jisté modernizace aparátu a řídících struktur, uzákonění některých sociálních zlepšení apod. Avšak podstatou dané přeměny politického systému je především jeho zásadní demokratizace, která ipso facto je v rozporu s pouhou organizačně úřednickou ať sebelépe myšlenou reformou. Takový postup byrokratického typu vylučuje sám o sobě důslednost (neboť jej programuje a uskutečňuje nemálo těch, kdo jsou mnohostranně zainteresováni na co nejširším zachování starého politického systému a mechanismu včetně řady negativních a škodlivých stránek, jež ze svého hlediska konec konců oprávněně bagatelizují). Strach z občanské iniciativy, podceňování všech ostatních a přeceňování sebe sama, obavy z demokracie a veřejné kontroly, a proto snaha vyhnout se velkým změnám provedením „malých reforem", falešná domněnka, že lze usměrňovat a řídit veškerý vývoj a zabránit vzniku všech negativních a „nekonstruktivních" projevů, které však nezbytně provázejí každý rozsáhlý proces změn (tím spíše přechod od systému administrativně direktivního, diktátorského typu řízení k rozsáhlému politicko-hospodářskému demokratismu), to vše charakterizuje tuto k neúspěchu odsouzenou variantu.


Reálnou, žádoucí a perspektivní z hlediska prognózovaného vývoje se jeví taková změna politického systému, která bude provedena zároveň „shora i zdola". Její úspěch závisí především na tom, zda dosavadní mocenská skupina či síla (v daném případě komunistická strana a zejména její vedoucí aktiv) si získá důvěru lidí a tím jejich podporu vypracováním jasného, promyšleného a všestranně zdůvodněného perspektivního všenárodního programu zásadních, kvalitativních reforem nejen na úseku politického systému, ale i ve sféře sociální a ekonomické a zejména příkladem jeho rozhodné a důsledné realizace. Přitom přes všechnu iniciativu a aktivitu v tomto procesu je pro získání důvěry důležité, aby ani program ani realizační plány nebyly dílem pouze jediné strany a jejího vedení, ani nebyly pojímány jako výsledky „organizované" a usměrňované veřejné diskuse, nýbrž aby představovaly společný produkt všech význačnějších skupin a proudů v NF i mimo ni, tedy společenských, zájmových organizací, politických stran, občanských iniciativ, formálních i neformálních seskupení, které bezpodmínečně budou v průběhu demokratizace existovat i vznikat bez ohledu na souhlasný či odmítavý přístup. Zpracování takového programu jako výrazu skutečného pluralismu názorů odrážejícího nezbytné, poměru sil odpovídající kompromisy, by bylo samo o sobě školou demokracie, zvyšovalo a rozšiřovalo by odpovědnost jeho autorů, všech, kdo se na něm podíleli a jejichž myšlenky zahrnuje, a mohlo by se stát zárodkem budoucího koaličního seskupení…


…Nově utvářený politický systém bude zahrnovat především formování právního státu. Tento právní stát se nesmí omezit jen na zdokonalování dosavadního právního řádu (tedy na novelizaci či vydávání nových zákonů, ačkoliv i tento proces je samozřejmým průvodním projevem daného vývoje), ale znamená především nová teoretická a na tomto základě i praktická východiska postavení, úlohy a vztahu státu a společnosti, státu a práva, státu a demokracie. Uvedené pojetí především zdůrazňuje vazbu státu a všech jeho orgánů na právo ve smyslu jejich právního vymezení a zejména podřízení právu a zákonům. Nikoli tedy absolutizovaný stát stojící nad právem a zákony, ale právo a zákony stojící nad státem. Stát není totožný se společností, není jí nadřízen, ale je pouze jedním z jejích důležitých nástrojů a musí jí plně sloužit. Z toho také vyplývá, že zájmy státu nemusí být vždy automaticky v souladu se zájmy společnosti, a proto musí být vytvořeny mechanismy, které umožňují stálou společenskou kontrolu státu a jeho orgánů.


Pojem právního státu však také neznamená, že stát pouze vydává zákony, ani že se jimi jen sám řídí, nýbrž že si sám klade meze při používání práva, tzn., že vymezuje sféru zájmů občana, která je chráněna před mocenskými zásahy státu samého.


Podstatou právního socialistického státu jako státu demokratického přitom je, že zákony, mohou vydávat pouze k tomu oprávněné zákonodárné orgány, které jsou voleny skutečným výběrem, tajným hlasováním na základě pluralismu toho či onoho stupně — tedy z více kandidátů odlišujících se podle podmínek dílčími nebo podstatnými názory, postoji, programem či způsobem jeho naplňování, morálními kvalitami, schopnostmi, znalostmi a jinými vlastnostmi, které ovšem mohou voliči do značné míry skutečně posoudit a rozlišit a postupně pak, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, ověřovat a kontrolovat. V každém případě kandidáti do zákonodárných, reprezentativních sborů vyjadřují, zastupují a obhajují určité zájmy svých voličů a o jejichž podporu se ucházejí, avšak v nejvyšších zastupitelských sborech nemohou a nesmí představovat regionální zájmy.


Je nepřípustné, aby v právním socialistickém státě byla legislativa, tj. právo vydávat zákony na uvedených zásadách formovaných zákonodárným sborem (parlamentem) přenášena na exekutivu, tedy na výkonné orgány. Důležitým principem, na němž se bude zakládat právní socialistický stát, je totiž dělba moci na zákonodárnou, výkonnou soudní. Tato zásada nebyla v podstatě v praxi nikdy a nikde pozitivně překonána, třebaže se kritizovaly z hlediska demokracie a participace širokých mas některé její nedostatky. Pokusy o její zrušení však většinou vedly k soustředění veškeré moci do rukou výkonných složek a přímo výkonného aparátu a tím k faktickému snížení až znehodnocení legislativní funkce, ke zbavení se kontroly a tak otevření cesty k byrokratismu a zvůli.


Přitom náš budoucí demokratický stát by měl předpokládat existenci kompetentních, silných mocenských orgánů, jakými může být nejen vláda, ale do určité míry i funkce prezidenta republiky, která se u nás (kromě Jugoslávie) zachovala vlastně jako jediná ze všech socialistických zemí. Ovšem za dosavadního politického systému se stala, jako ostatně i většina ostatních funkcí a činností, v podstatě formální a reprezentativní.


V budoucnu budou muset být nadány všechny tyto výkonné složky a funkce dostatečnou rozhodovací pravomocí odpovídající jejich neformálnímu postavení a poslání vládnout. Podstata však spočívá v tom, aby byly neustále podrobeny zcela konkrétní kontrole zákonodárnými orgány, nemohly překračovat svoji pravomoc, musely se jako celek (vláda) i jako jednotlivci (ministři) na žádost poslanců veřejně zodpovídat ze své činnosti s plnou možností nejen své kritiky, ale i vyjádření nedůvěry a odvolání popřípadě donucení k demisi.


Tato nadřazenost a kontrola zákonodárných sborů musí být ostatně zajištěna jednak tím, že výkonné orgány — vláda a také prezident republiky — budou jimi voleny a dále tím, že návrhy vlády a také prezidenta na důležitá opatření či zásahy (vymykající se jejich přesně vymezené kompetenci popřípadě v těch oblastech, které budou explicitně stanoveny) budou muset být parlamentem projednány a jím schváleny nebo zamítnuty.


V moderním právním státě se nutně vytvoří i nový výkonný aparát všeho druhu a změní se rovněž jeho postavení a celkový vztah k němu. Aparát nebude a nemůže hrát úlohu, kterou převážně hrál v dosavadním politickém systému: nemůže vystupovat jako rozhodovací činitel, nahrazující volené, zákonodárné, reprezentativní orgány, nemůže ani je, ani jejich funkčně nižší složky či jednotlivé jejich pracovníky sám od sebe řídit, nařizovat jim, dávat jim pokyny nebo jim předkládat vlastní návrhy s vědomím pouhého formálního schválení. Zároveň však úspěšný chod právního státu bude vyžadovat existenci vysoce kvalifikovaného, moderního, soudobou technikou a znalostmi vybaveného, vzdělaného a kulturního výkonného aparátu (v tomto smyslu úřednického bez pejorativního nádechu), který bude přesně kvalitně a včas vykovávat pokyny daných orgánů a především takto bude sloužit společnosti i jednotlivcům.


Základním principem našeho právního státu se musí stát demokratický princip, který umožní občanům co nejšířeji projevit a uplatnit svou vůli. Konkrétně to bude vyžadovat poskytnout všem právo a reálnou možnost výkonu pasívního i aktivního volebního práva do orgánů všech stupňů (aniž by se toto právo svazovalo a ve skutečnosti rušilo „povinností" volit) i podílet se různými formami na správě veřejných a hospodářských záležitostí. Tato široká a neformální participace založená na rovných právech všech občanů je jedním z důležitých prvků každého skutečně demokratického právního státu.


Důsledně demokratický a právní charakter státu musí být vyjádřen zákonným zakotvením širokých demokratických práv a jejich zárukami. Především z toho vyplývá, že základní lidská a občanská práva a svobody a jejich uplatňování tak, jak byla nově upřesněna a formulována a na příslušných mezinárodních fórech podepsána i představiteli ČSSR, budou nejen součástí nové ústavy, ale nadto jejím nezrušitelným základem. To znamená, že nikdo a nikdy, tedy ani žádný nejvyšší zákonodárný sbor, je nebude moci jakkoliv odstranit či anulovat. Každý takový akt by musel být považován za akt protiústavní, za protiprávní útok proti samé podstatě naší společnosti.


Tato základní lidská práva (a z nich vyplývající občanská práva a svobody jako jsou rovnost před zákonem, svoboda slova, svoboda tisku a hromadných sdělovacích prostředků vůbec, svoboda svědomí, vyznání, svoboda shromažďovací, spolčovací, svoboda pohybu, listovní tajemství — a další svobody a práva zahrnující samozřejmě svobodu informací a právo na informace, svobodu kritiky, svobodu veřejně vyjadřovat a obhajovat své názory atd.) musí být ústavně zakotvena, pojímána a uplatňována vždy ve svém celku, neboť jen v tom spočívá jejich garance. Je samozřejmé, že bude nutné vypracovat komplexní mechanismus záruk proti porušování těchto svobod a práv včetně vytvoření svého druhu ústavního soudu a pravděpodobně jeho speciálních senátů či odboček u soudů nižšího stupně. Základní hranici všech těchto svobod je princip, že nikdo nesmí jejich využitím omezit či narušit svobody a práva jiných.


Důležitým atributem právního státu musí být premisa, že stát nemůže obhajovat pouze sám sebe, nýbrž že zároveň a především chrání své občany před sebou samým. Přitom ovšem společnost a její významný nástroj, jakým právní stát založený na demokratických principech je, se bude bránit proti všem, kdo by se pokusili tyto zásady a práva likvidovat. Avšak i tato rozhodná obrana bude přiměřená, jak to ostatně vyplývá z principů právního státu: zákonné, účinné represívní prostředky použije proti skutečnému ohrožení, tedy proti násilí, proti snahám o násilný zvrat poměrů. Pouze nejvyšší zákonodárný sbor může v podobných mimořádných případech souhlasit také s vyhlášením výjimečného stavu a s omezením některých ústavních svobod; avšak í tento akt musí být přiměřený a výslovně časově limitovaný.


Ústava (a další zákony) právního státu bude ovšem zahrnovat sociální práva a jistoty. Ty se budou dále postupně upřesňovat a rozšiřovat. Mezi ně lze počítat právo na práci, na odpočinek, právo na zdravotní péči, na sociální zabezpečení v případě pracovní neschopnosti či invalidity, právo na vzdělání aj.


Plně v souladu se zásadami právního státu a celé naší moderní demokratické společnosti lze předpokládat, že budou existovat, nově se vytvářet, reorganizovat (rozdělovat i spojovat) případně i zanikat nejrůznější organizace, sdružení, spolky, kluby, občanské iniciativy, v nichž se budou spolčovat (sdružovat) občané totožných či blízkých zájmů a názoru k jejich obhajobě a prosazování, k vyvíjení rozmanitých aktivit a tím ke své seberealizaci. K tomu budou volit formy, jež budou považovat k dosažení těchto cílů za nejúčinnější. Tato rozmanitost a mnohotvárnost nebude žádným zbytečným přepychem ani narušováním disciplíny či pořádku, avšak jedinou možností a předpokladem, jak dosáhnout skutečné, neformální aktivity a iniciativy, jak překonat pasivitu a odcizení, jak vzbudit v lidech zájem a posílit snahy o zlepšování, rozvoj i předcházení omylům nebo dosahování jejich účinné a včasné nápravy. Právě takto pojatý pluralismus bude znamenat skutečnou tvůrčí iniciativu mas, nezbytnou k formování úspěšně dynamicky se rozvíjející společnosti a člověka jako jejího základu, nositele i cíle.


Existence všech organizací jakéhokoliv druhu by měla být limitována pouze dvěma podmínkami.


1. Souhlasem s ústavou a tedy se zásadami demokratického právního státu.


2. Ustanovením, že všechny organizace bez výjimky se budou podřizovat ústavním a z nich vyplývajícím zákonům...


8 zobrazení0 komentářů