Výpisky z textu Jana Patočky „Česká vzdělanost v Evropě“ z roku 1939.
Evropská vzdělanost má tři osy, které jí dávají směr. Nelze si ji představit bez kontrapunktu tří motivů, který se jen někdy uvolňuje v souzvuk. Jsou to antik, křesťanství a osvícenství…
… Evropská myšlenka, která znamená všeobecnost, všeplatnost ducha, by tím byla rozbita v střepiny. Tato myšlenka tvoří jednu z hlavních nadějí lidstva, naději, že přes všecky mocenské protiklady a situační potíže, které brání lidem, aby vytvořili jednotu, po níž tajně i zevně touží, je taková jednota možná a proces pochodu za ní nezvratný. Duchovní základ v člověku touží nutně po takové jednotě, neboť bez ní člověk nebude trvale moci žít jako duchovní bytost…
… Na chvíli se zdá, že slovo hádanky je nalezeno: svobodné sdružení svobodných, dobrovolná kázeň osvícených a sebe ovládajících…
… Evropská vzdělanost znamená všeobecnou vzdělanost. Proto jen ty motivy jsou schopny uplatnit se v ní, které mají všeobecný význam, vnitřní pretenzi rozšířit se na všecky lidi i společenské celky, a to nikoli rozkazem síly, nýbrž jako konečně objevený vnitřní zákon lidského života…
… Tato vzdělanost má tři hlavní stránky: kontemplativní, kterou nejlépe představuje řeckoantický motiv, vnitřně-osudovou, mravně-náboženskou, kterou nejhloub uchvátilo křesťanství, a intelektuální, kterou představuje moderní rozum ve vědecké teorii, v technice i státní, politické, hospodářské praxi…
… Osvícenství je sféra objektivně závazné pravdy; tedy je jeho doménou věda a její zásahy do lidského života, ale i „praktický rozum“, rekonstruující život podle závazných mravních zásad, principů práva a spravedlnosti, a dávající každému právo na určité hodnoty životní i míru svobody k nim příslušnou…
… Tak je osvícenství vlastně jen branou k pravé hloubce evropské vzdělanosti. Je v podstatě důsledkem toho, že člověk pochopil nitrnost toho, co dává životu smysl: ten nemůže nikdy přijít z vnějška, z organizace a autority, diktován nutnostmi, jimž nezbývá než se podrobit. Proto naopak je třeba člověka osvobodit, dát mu volnost nejen vůči tomu, co samo sebou je protismyslné a nesmyslné, ale i vůči tomu, co je významné, ale má význam cizí. Proto třeba přemoci vnější přemoc přírody, prosvítit ji a zatlačit nepochopitelné v ní na sám pokraj našeho světa; třeba rozptýlit ty vlastní impulsy a zaujetí, které z nás činí možný objekt násilí; třeba organizovat společnost tak, aby vnitřní svoboda člověka se v ní mohla uplatnit. Toto osvobozování od vnějškovitosti je nekonečná úloha, která vyžaduje od člověka stále více sil, poněvadž se ukazuje stále složitější. V uchvácení tímto úkolem zapomíná se však na to, že úkol nemá smysl sám o sobě, nýbrž jen jako brána, jako nutný, ale v sobě samém ne zplna zakotvený výkon…
…vzdělanost, pokud není přímo utilitární, místo aby byla vlastním obsahem lidského života, snižuje se na obsah „volných chvil“ u těch, kdo mají možnosti a čas. Člověk ztrácí duchovní obsah, život se mu stává gigantickým pletivem prostředků k nicotnému cíli. Má-li nastat ozdravění, musí být opět nalezena cesta k ideji, která je korelátem života kontemplativního, a k zachycení života vnitřního. Osvícenství musí být obnoveno, a to na svých pravých, očištěných základech. Musí být rozšířeno tak, aby novým historickým impulsům vyšlo vstříc. Ale zároveň musí zůstat plně samým sebou…
… Vzdělanost národa lze vyměřit tím, jak se ti, kdo určují jeho ideály, jeho praktické cíle a jeho vnitřní formaci, dovedli a dovedou postavit k základním složkám evropského vzdělání, evropské osvěty. To jsou jeho tvůrci, v novější době hlavně spisovatelé, jeho praktičtí činitelé, političtí a hospodářští, a jeho úředníci a učitelé…
… Naopak naše buržoazie a inteligence, její součást, se zamotala do oné pavučiny moderního života, která spěchem, pohodlím a povrchním racionalismem zavírá přístup ke smyslu života. Místo aby měla oči otevřeny pro všechny vážné otázky národního života a národní situace, vyhýbala se setkání s nimi jako nepohodlným věcem…
… úpadek, který možno takto zjistit v našem písemnictví posledních dvaceti let, není až na malé výjimky (R. Weiner apod.) úpadkem vyčerpaných nervů a přílišného intelektuálního raffinement, není perverzí přesycených, nýbrž jakýmsi pohodlím uspokojených. Jako je tomu s všeobecným naším úpadkem mravním, i zde je základem pohodlnost, nikoli vyčerpanost. Český člověk má rád život neproblematický takřka se samozřejmostí přírodního člověka, a tak samozřejmost se mu stává nebezpečnou. Přesto v naší literatuře dneška věje trochu příliš zkažený kavárenský a vinárenský vzduch, městské nezdraví a nuda, a to i v takové, která se tváří venkovsky svěže…
…Zpovrchnění života je vláda hesla, fráze, slova, za nímž nestojí ani skutečná myšlenka, ani skutečné rozhodnutí. Nikde se toto zpovrchnění nemůže projevovat tak silně a mít tak katastrofální následky jako v životě politickém. Zde totiž nicota vnitřní se projevuje jako vláda malých, soukromých zájmů, jako roztříštěnost, jako malicherná samolibost, netýkavost a žárlivost, jako krátkozraké sobectví. Skutečného politického myšlení bylo málo, zejména pak takového, jež si klade ve vší vážnosti otázku duševního postavení národa, národní vzdělanosti v jejím poměru k ostatnímu vzdělanému světu a důsledků, které odtud pro politickou praxi mají vyplývat…
… Pokusili se vždy orientovat svůj národ podle požadavků doby, neztrácejíce ze zřetele jeho vlastní podstatu. Palacký a Havlíček mu dali národní program, zrozený z ducha Francouzské revoluce a liberálního demokratismu roku 1848; z toho v podstatě žila myšlenkově naše politika až do let devadesátých, kyd se ostře pocítil vliv hospodářských a sociálních otázek, jež vskutku politicko-teoreticky zvládnout vážně se pokusil jediný Masaryk. I po převratu r. 1918, když národ vkročil do nové konstelace a byl postaven před mezinárodní politické problémy, jedinou velkorysou zásadní orientaci mu k tomu podal opět Masaryk svou knihou o světové revoluci, která je proto čímsi velmi odlišným od memoárové či historické válečné literatury…
… A přece by koncepce Masarykova samozřejmě byla potřebovala co nejvydatnější kritiky. Bylať založena, a s ní celá jeho politika, na názoru o postupné a neodvratné demokratizaci Evropy, která mu vyplývala z filozofie dějin, mocně ovlivněné Comtem; demokratizace byla jakoby „pozitivním“ stádiem politiky. Tento pojem demokratizace sám je však neurčitý; demokratizace jako stále stoupající uplatňování lidových vrstev a masového elementu v politice je sice vskutku fakt, ale liší se ovšem i pojmově naprosto od stoupajícího uplatňování „demokratických ideálů“, tj. v podstatě liberálních ideálů z r. 1789…
… Systém stranické demokracie, jak v republice byl zaveden, byl vůbec zhoubou, blamáží všeho politického vzdělání; vzdělanému politiku, i kdyby se takový vyskytl, těžko by bylo se uplatňovat na poli ovládnutém „praktickou politikou“ v nejnižším smyslu. Politický smysl tak upadl, že se politika stala takřka druhem obchodu, a vykládat našim „politikům“ základní pojmy jejich vlastního oboru znamenalo by mluvit k hluchým…
… Že také naše vyšší úřednictvo, orgán, na němž závisí v prvé řadě fungování každodenního národního života společenského, prochází vzdělanostní krizí, je zřejmé. Nejenže je v jeho řadách stále méně osobností samostatně kulturně činných, nýbrž zdá se, že v něm nežije příliš silné vědomí, že všestranně sledovat národní vzdělání a pečovat o ně, pokud je v jeho dosahu a silách, je jednou z jeho sice nepragmatikálních, ale přece samozřejmých povinností…
… Naše hlavní úpadková tendence tkvěla, jak jsme viděli, ve zpovrchnělém osvícenství, zpovrchnělém racionalismu a evropeismu českého ducha, a všecky pokusy jejího překonání směřovaly proti nim…
… Leč duchovní život každého národa je vlastně boj proti úpadkovým tendencím, které jsou vlstní směrům jeho vnitřního snažení. Český národ měl a má tento boj znesnadněn tím, že jeho nový vzestup se odehrál v době, kdy formace evropské kultury byla zhruba zakončena a kdy se ohlašovaly její krize – neboť celé 19. století znamená krizi evropského vzdělání, napřed romantickou, pak pozitivistickou a materialistickou. V této své situaci český národ přes všecky obtíže a poklesy se osvědčil jako nikoli nedůstojný účastník evropského ducha. Nepochybuje o něm, nepodceňuje ho, věří v něj s oddaností dojemnou a snaží se o účast v něm ze všech svých sil. Největší část jeho duševních sil pracovala a patrně též bude nadále pracovat v ideové koleji osvícenství. Boj proti osvícenskému zpovrchnění, uvědomění pravé podstaty a nedostatku autonomie osvícenských snah, proti nedostatku měřítek a neproblematičnosti, prostě proti absenci hlubšího a intenzivnějšího života musí tedy být jednou z podstatných složek našeho dalšího úsilí, máme-li nadále svébytně žít. Osvícený člověk musí získat aspoň tolik duševní šíře, aby pochopil možnosti života z jiných duševních základů, aby pochopil, že mu nejsou úplně cizí. Bude-li s tento úkol, má české vzdělání možnost plně pojmout evropského ducha, který jednou bude a jehož úkol jsme označili jako nové osvícenství – to bude splněním jeho vlastních snah a tužeb…
… Při této snaze o evropské prohloubení nesmí zejména naše věda ztrácet se zřetele duševní přítomnost. Je její povinností provádět orientaci v jejích silách, rozebírat ji po všech stránkách, poznávat nezaujatě, revidovat studiem a ostrým myšlením žurnalistická nebo ideologickými zaujetími puncovaná stanoviska…
…Toto evropské poslání český duch od počátku cítil, všemi silami k němu pracoval, třeba zápasil při tom s častými nedostatečnostmi a neduhy…
…Co na tom, že Evropa nezná a neuzná tuto naši hlubokou lásku k tomu, co je v ní nejhlubšího a nejsvětějšího! Obrátivši se od nás dala nám prožít nejstrašnější trpkost a přinutila jít cestou, která nám připadala nejtěžší. Vidíme kráčet svůj národ do propasti budoucna se srdcem pevně sevřeným a jeho bolestné kroky slyšíme hlasitě tepat žhavé plotny jeho osudu. Ale duchovnímu sluchu mění se zvuk těchto kroků v hudbu duchovního nebe, které evropský duch vysnil ve svých nejsmělejších rozletech…
…Máloco zdá se mi tak naléhavé, jako přivést ne lid, ale českou inteligenci zpět k pokoře a skromnosti a pokusit se vůbec připomenout jí, že existuje fakt svědomí.
Comments