Palacký: Svoji ke svému a vždy dle pravdy

František Palacký (1798-1876) byl český politik, který měl přezdívku "Otec národa" a jehož heslem bylo "Svoji ke svému a vždy dle pravdy".

Mezi jeho citáty patří:

- Kdokoli opravdově a důvodně mysliti počíná, celou soustavu vědomí svého sám sobě znova založiti a vystaviti musí.


- Já věřím, že jest jakási Svrchovaná Mocnost, stvořivši světa veškerost, řídící a opatrující všecko bytí, bdící nad osudem mým; věřím, že Bytost tato mnohem sice jinačí jest, nežli ji slabý duch můj sobě mysliti umí, že ale předce z ohledu mého vším tím se býti prokázala, čím ji sobě srdce mé žádá.


- Krásnocit jest brána k rozumnosti a vůli, jest poupě, z něhož vznikají květy ducha, jest sen, z něhož procitáme ku pravdě a ctnosti, jest centrum čili indifferencí všech mocí našich z ní jednotlivými vystřelujících paprsky.


- Vlastně každý člověk, pokud člověkem jest, má do sebe něco geniálního; každý zajisté tytýž duchem člověckým dařen jest. I jakožby jináče kochati se mohl ve krasoumných, aneb sic výtečných geniových dílnách? Ale stupeň jeho, neboli stupeň ducha vůbec, rozdílný bývá u lidí, jakkoli v bytosti své jeden.


- Přirozený důvtip jest arci věc první a nejpodstatnější: ale ani ten nepostačí ke všemu. Potřebí-tě i studium, a to sice snažného, bedlivého, ačkoli vždy jen svobodného.


- Co z pravé lásky se pryští, nevysychá nikdy.


- Cena člověka záleží méně ve fysické i rozumové síle a zručnosti, nežli ve mravním jeho určení a chování, ve spravedlnosti a šlechetnosti; a že kdyby kdo i svět celý na ruby obrátiti dovedl, nemůže slouti mužem velikým, zůstávali nullou co do mravnosti.


- Ani hrdinové nedaří se, kde dřímá duch, zaklet jsa do ouzké koleje všednosti jednotvárné.


- Jen svobodný člověk bývá schopen nadchnouti se pro idey a obětovati jim statek i život svůj; parobek nemívá mnoho smyslu pro ně, upoután jsa péčemi hmotného živobytí.


- Ale kdekoli svoboda i hrdost, tam bývá pohříchu i nejednota i nesvornost; těkavá mysl lidská, dle vlivův zevnějších, hledává i nalézá jinde a jinde pravdu i dobro, právo a spravedlnost.Jen autoritou tvoří a drží se pohromadě každý spolek lidský, jak státní tak i církevní: za jejím zrušením rozpadá i drobí se nutností přirozenou do nekonečna.


- Vlastenectví je všude nejpřirozenější střední stupeň, jenž vede člověka od zvířecího sobectví k obecné lásce k lidem a k humanitě vůbec.


- Mravy jsou jistější záštitou společenstva nežli zákony.


- Doktrinární strannost a zatvrzelost v zásadách sebe spasitelnějších nevždy hodí se k řízení velikých věcí vezdejších.


- „Žádám buď všecko, aneb nic!“ Jak mluvívají ovšem někdy hrdinové, ale nejčastěji děti.


- Nechceme však při tom zapírati naprosto i blahodárných účinkův ze stýkání a pronikání se obou národních živlův, ana česká jemnost a čilost přísadou německé chladné rozmyslnosti a setrvalosti nemohla než získati a zjednati národu našemu poněkud i přednost, jak nad jinými Slovany, tak i nad Němci samými.


- My Slované zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly, stavící se zákonům v bok; zavrhujeme všecka privilegia i nadpráví, jakož i politické rozdíly stavův; žádáme bez výjimky rovnost před zákonem i stejnou míru práv a povinností pro každého; kdežkoli mezi milliony i jeden parobek se rodí, tamť neznají pravé svobody ještě. Ano, svoboda, rovnost a bratrství všech ve státu žijících jest, jako před tisíciletím, tak i dnes zase heslem našim.


- Poměr Rusův k ostatním národům slovanským pojímá se smyslem velmi rozdílným, netoliko v Evropě, ale i v Rusku samém. Jedni patří naň jen jako na lásku platonickou mezi Slovany; jiní předpokládají jejich nevyhnutelné prý někdy snoubení; ba jsou i ti, kteří mluví o úplném všech ne tak sjednocení, jako raději ujedinění. Poslední praví, že Slovanstvo celé musí co nejdříve „obrusiti" t. j. poruštiti se; panslavismus jejich měl by tedy slouti „panrusismem." Jsouť to nemnozí, z větší části horkokrevní mladíci mezi Rusy, pravého slovanského ducha ovšem prázdní; rozdílu mezi nimi a fanatiky německými i maďarskými já nenacházím: jedni jako druzí chtěli by zničiti nás co národ. Čechové od více než tisíciletí neproto hájili a uhájili národnost svou zápasy a obětmi nesčíslnými i nevýslovnými, aby pak odřekli se jí za jakékoli dobré slovo. Všickni my budeme tím raději učiti se ruskému jazyku, čím více poučení a útěchy nám poskytovati bude literatura ruská: ale své vlastní řeči a literatury proto nespustíme se a nezanedbáme nikdy.


- Ovšem není Morava nikoli země od Čech odvislá, tedy snad nesvobodná, byvši od jakživa považována i chována co stejnořaděna, co stejně oprávněná část jednoho, v historii pod jmenem koruny České čestně známého celku. Tento celek, co takový, přináleží k celistvému svazku Rakouského mocnářství; žádná část nemůže o své újmě od něho se odděliti, ač jestli zachovati chce věrnost, před celým světem tak často zaslíbenou, bez poskyrnv. Od více než tisíciletí stáli Moravané a Čechové, jakožto oudové jedné rodiny věrně spolu ve všech proměnách osudův, otevřemež jen písmo slavných dějin jejich, a tažme se, lzeli moravské bez českých a naopak, jen pomysliti neb jim rozuměti? Nahodilyť se časem arci také nesnáze a domácí rozbroje: ve kteréž rodině, ve které domácnosti by jich pak časem nebývalo? A zdaliž neustoupily pokaždé vroucnějšímu porovnání a smíření? Zdaliž svorné jednaní proti cizině kdy jimi bylo rušeno? Byloliby šlechetné, rozpomínati se jen na neblahý svár a ne raději na ušlechtilou svornost?


- Já jsem rozhodně liberální, t. j. naléhám na to, aby u veškerém životě národním byla svoboda nejvyšším zákonem, pravidlem; chci však svobodu tuto v té míře, aby vládu nejen nevylučovala, nýbrž spíše pevně založiti a utužiti pomáhala. Stará zásada poručníkování nesnáší se s přirozeným vývojem národního života tak, jako zachování dědičných privilegií a nadpráví jedné třídy národu nad druhou. Doléhám na zrušení všech zbytkův feudalismu; majíli býti pravá práva ubezpečena i chráněna, nesmějí se uváděti nadprávími v pochybnost; nebo tato jsou výminky od práva, tedy patrná bezpráví.


- Nebažím po jiné cti, leč po té, abych byl a slul mužem poctivým. Poctivost žádá především otevřenost a netajivost, ouplnou srovnalost v řečích i skutcích; musíme míti napřed pevné přesvědčení, a pak jednati podle něho.


- Nezapomínejme, že co národ zadal dobrovolně je proň ztraceno na věky, a co mu odňato jen násilím, to za poměrů příznivějších zas může reklamovati.


- Že ale krása opravdu svou jistou zákonnost má, pochybovati nelze. Předně nepochybno, že ona jest idea ducha, původní a základná, nížto člověk ne z venku pobuzen bývá, ale sebou sám se pobuzuje. Krasocit tedy, jako i jiná ducha úkazy, musí založen býti v původní ducha zákonnosti, a míti zákony povšechně platné, ze přírody člověka se vyvíjející. A jakož ve vší rozličnosti lidstva, národův a osob přece jen jedno věje čisté člověčenství po věky: tak i ve vší rozmanitosti úkazů krasocitných jen jedna jest jista krasocitu: zákonnost.


- Hlavní tedy obsah a základní tah celého dějinstva českomoravského jest, jakož jsme již podotkli, ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím, ve smyslu nyní vyloženém; a jelikož římanství dotýkalo se Čechův ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem Němectva, může se také říci, že dějiny české zakládají se vůbec, hlavně na sporu s Němectvem, čili na pojímání a zamítání způsobův a řádův německých od Čechův. Jest sice pravda, že i u jiných kmenův slovanských dálo se takovéto stýkání obojích živlův: ale tuď nebylo tak všestranné, živé z pronikavé, například u Polanův a Rusův, buďto skončilo se již dávnou záhubou národnosti slovanské, jako u někdejších Luticův, Bodrcův a jiných Polabanův. Český národ sam jediný, k německému co roveň k rovni se přibočiv a od více nežli tisíciletí do svazkův nejužších s nim vstoupiv, uhájil až podnes národnosti své, a jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal proto býti slovanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin jako z povahy zeměpisné úloha jemu se klade: sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Europě vůbec.


- Obecný život prvověkých Slovanův vůbec, a tudíž i Čechův zvláště, naskytuje nám obraz docela rozdílný. Oni nebaživše po podmaňování cizích národův držívaly se snažně půdy té, která je živila ourodami svými; k jejímu vzdělávání a k bezpečnému požívání všech plodin jejích obracely hlavní péči svou; jsouce co do původu a rodu svého všickni Srbové, tj. příbuzenci, byli také všickni také mezi sebou tíchže politických práv i téže osobní svobody oučastni. Pánův, a tudíž ani parobkův nebylo mezi nimi, jelikož i cizincům, ba i zajatým ve válkách vězňům po vypršení jisté lhůty dopřávali rádi ouplné u sebe svobody a občanského práva. Způsob obecné vlády byl patrlarchální a v základu svém pouze demokratický. Hned první spisovatel řecký, který poznamenal něco r. 552 o národní Slovanův povaze, Prokop Caesarienský, pravil o nich, že nemají společného panovníka, nýbrž že od starodávna po demokraticku živi jsou. Totéž potvrzuje po něm císař Mauricius (r.582-602), právě, že o svobodu svou velice dbají, aniž míti chtějí nad sebou panovníka; k cizincům pak nadmíru vlídní jsouce, zajaté ve válce, že neodsuzují k věčné porobě jako jiní národové, ale že jim ukládají lhůtu, po kteréžto mohou dle libosti buď koupiti sobě povolení k návratu do vlasti, aneb zůstavati u nich navždy co svobodní a přátelé. A s těmito Byzanticův svědectvím souhlasí dokonale také staří spisovatelé němečtí, kteří znali Slovany ještě za pohanské jejich doby. Widukind praví, že oni raději podnikali všecky způsoby bídy nežli ztrátu svobody, a že jako Němcům jen o rozšíření jejich panství, tak Slovanům jen o zachování svobody píle byla.



4 zobrazení0 komentářů