Výňatek z rozhovoru s redaktorem Národního Osvobození.
Řekl jsem své mínění o diktatuře ve „Světové revoluci“. Kdo chce provádět diktaturu a na jakém programu? O to přece by šlo v prvé řadě. Vývoj našeho státu a jeho poměrná konsolidace ukazuje rozumným lidem cestu, kterou se musíme brát: Vytrvalost v práci, pořádek uvnitř a opatrnost na venek. Příklad diktatury v jiných zemích nehodí se pro naše poměry. Palacký v listě k Havlíčkovi po převratu roku 1848 praví, že by nám nepomohlo ani pět Žižků, protože by neměli co dělat, více že bychom měli třeba světového básníka-spisovatele; poměry po revolučním převratu jsou obdobné, jak po revoluci 1848 – potřebujeme po dlouhé výchově Rakouskem revoluce a reformy hlav a srdcí, tu kde kdo pomáhej a pracuj a začni každý u sebe.
Učitelé, duchovní, spisovatelé, žurnalisté, tu mají veliký a krásný úkol. Potřebujeme té práce tak zvané drobné – politické rozčilování sebe a jiných, nesmírná stranickost a nepraktické horování o abstraktních heslech nic nepomohou. Agitace není akce. Převrat byl dobou, jak se říkává, heroickou, teď slušní lidé chtějí mít klid ku práci.
Nemluvím proti nespokojenosti „svaté“, jak byla nazvána. Netvrdím, že je v naší statní správě už všecko v pořádku. Domnívám se, že naše vady a chyby vidím dobře, jsem na stráži a pracuju k nápravě, ovšem bez veřejnosti, ale stále a soustavně. Uznávám oprávněnost kritiky všech, kdo poctivě pracují k nápravě a zlepšení. Ale neuznávám to hubování lidí, kteří z chyb a vad žijí, kteří se přímo těší, že chyby jsou, aby svou politickou neschopnost mohli veřejně uplatňovat.
コメント