Gellhorn: Tak přijď Adolfe!

Aktualizováno: 13. 9. 2021

Překlad článku „Come with us Adolf!“ ze 4. srpna 1938, od Američanky Marthy Gellhorn, která v té době pobývala v Československu a napsala pro magazín Collier´s dvě místní reportáže o probíhajících událostech. Martha Gellhorn (1908-1998) patřila mezi nejvýznamnější válečné reportéry světa z celého 20. století a byla také kromě dalšího i manželkou Ernesta Hemingwaye.


Toto je ta píseň, která se zpívá po pražských vinárnách. Tak, přijď Adolfe! Každý občan Československa je hrdý na vzdor své země a je připraven pomoci, tak jak jen nejlépe může. Korespondentka magazínu Collier´s vám přináší pohled na val opatření, materiálních prostředků a lidí, kteří stojí v Hitlerově cestě na východ.



Je neděle ráno a z Hradčan můžete vidět ostře propracované chrámové věže Prahy stoupající nad tmavé střechy města. Tam dole na hlavní ulici stojí na sluníčku prezident Beneš bez klobouku, na pódiu mezi jasnými vlajkami, a sleduje míjející průvod sociálních demokratů Československa. Scházejí dolů po široké třídě po čtyři dlouhé hodiny, ve dvanáctistupu, s vozy a kapelami, a pochodují s perfektním načasováním a v dokonalém řádu. Je to celé velmi ozdobné a velmi veselé.


Pekařská jednota pochoduje s obřími snídaňovými rohlíky na svých hlavách, slovenské děvečky ve vyšívaných halenkách a červených sukních s vysokými botami tančí kolem, skauti vaří jídlo a vyhýbají se kouři z táboráku na jejich nákladním autě maskovaném jako les. Zpívají, jásají a zdraví davy kolem i prezidenta. Všechny transparenty a nápisy opakují toto slovo: Demokracie.


V Československu se hodně mluví o demokracii, protože si myslí, že za ni budou možná muset bojovat. Vědí, že válka čeká asi padesát mil daleko, na nejbližší hranici. Nemůžete to nepostřehnout. Můžete se vydat na prohlídku památek a průvodce zastaví autobus před ozdobnými a složitými starými hodinami na radnici. „Tyto hodiny byly vyrobeny v roce 1490,“ říká, „předtím, než byla objevena Amerika. Byli jsme tehdy svobodným národem a jsme znovu svobodným národem a zůstaneme svobodným národem.“


Večer můžete zajít do vinárny; stěny budou z borovicového dřeva a na stolech budou luční květinky. Místo je přeplněné a lidé pijí místní víno z tmavých demižonů nebo světlé pivo z Plzně. Baviči zpívají populární píseň a veřejnost se přidává k refrénu. Ten refrén zní: „Tak přijď Adolfe.“


Na hranici mezi Slezskem a Československem je otevřená krajina a za městem Opavou jsou kolem polí malé kopce a jako plošina Ozark se stáčí kolem polí. Na řepných polích se sklánějí ženy a muži dávají obilí do kupek. Vedle kupek sena jsou jiné věci, které vypadají jako kupky sena, dokud se nepřiblížíte a neuvidíte, že se jedná o maskované bunkry s kulomety a s protitankovými zbraněmi a vojáci mezi pracujícími venkovskými sedláky stojí tiše jako strašáci. Když projíždíte borovicovým lesem za Opavou, poblíž Háje ve Slezsku, vidíte nově budovanou pevnost, rovnou a širokou na vrcholu kopce a na silnici desítky ocelových hrotů zapuštěných do betonových bloků, na které bude později navlečen ostnatý drát. Poté silnice klesá do lesa, přes řeku do rovné krajiny. Na druhé straně této krajiny je Německo a přes nejbližší pole je trojitá řada ostnatého drátu na obrovských cívkách, vedle řeky je černá pevnost z cementu a oceli, kde jsou vedle kulometů a protitankových zbraní, také vysoce zdokonalené protiletadlové zbraně, kterým celé Československo věří. Tři vojáci si povídají s nějakými dívkami, které si po koupání v řece suší vlasy.


V dalším městě - Oldřišově - vidíte v oknech malých domků henleinovské nacistické svastiky a vlajky a čeští vojáci s purpurovými štítky svého pluku na svých límcích kabátů tiše kráčí po ulicích. Pole jsou jako plná bradavic díky bunkrům a černým pevnostem - za půl hodiny pomalé jízdy jste jich viděli více než padesát. Pokud někdy začne válka, bude tato zelená a jemná krajina jako Flandry. Míjíte ženy, které perou prádlo v mýdlovém kanálu, který sousedí s vesnicí, a tvoří znovu hranici u Vávrovic. Příhraniční silnice je zabarikádovaná vozy a žebřiňáky sedláků, které jsou zatížené cementem a vy z toho dostáváte autentický, zoufalý a dočasný pocit, že je válka...


Od slezské hranice přímo přes celé Československo ke kdysi rakouské, nyní německé hranici, trvá cesta asi dvě hodiny. Venkovští sedláci jsou na polích a vesnice jsou během slunečného dne prázdné. Pak přijedete do Břeclavi a šedesátiletý muž s modrou páskou zastavuje auto. Nikdo jiný tam není. Říká, že musíte dát auto do stínu, k domům a počkat.


Proč?


Provádíme proti-náletové cvičení, říká.


Zdá se, že patří z těm velkým civilním sborům, té civilní protiletadlové obrany, které již byly organizovány tak, aby převzaly kontrolu nad každým městem a vesnicí v zemi v případě leteckého útoku.


Právě přijíždí na kole nějaký chlapec a troubí na roh. Jezdí velmi rychle po hlavní ulici a roh vydává příjemný chladný zvuk. Toto je varovný signál, vysvětluje venkovský sedlák s páskou. Na ulici není ani kočka. O deset minut později se chlapec vrací a znovu jede rychle a troubí. Všude je prázdno, říká muž. Znervózňuje mě to, protože si pamatuji, že v Barceloně trvalo 95 sekund zničit centrální část města a pohřbít zaživa několik stovek lidí. Devadesát pět vteřin je méně času, než za jak dlouho dokáže tento chlapec na kole objet všechny ulice ve vesnici.


Co protiletadlové sklepy? Ptám se. Máte nějaké protiletadlové sklepy?


Stařík se na mě podívá - je to celkem hnědá a ostře řezaná tvář - a najednou vztekle říká:


"Ne. Ne. Nemáme žádné protiletadlové sklepy. Nechceme protiletadlové sklepy. Chceme klid a mír."


A tou poslední vesnicí před rakousko-německou hranicí je Mikulov. Nějaké venkovské děvče jede na svém kole do města. Má krátkou sukni z růžového květovaného materiálu a žlutý šátek na hlavě; její nohy jsou silné a spálené od slunce a má široké rudé rty. Vypadá velmi hezky v kontrastu s těmi zelenými poli, a když jí vítr fouká do sukně. A jak má přehozenou přes rameno šedou válcovou plynovou masku.


Viděli jste německo-českou hranici od východu na západ a nyní jedete na sever. Československo má tvar špatně vyrobeného létajícího draka a jeho hlava spočívá v Německu. Od té doby, co bylo Rakousko včleněno do Německa, je Československo ze tří stran obklopeno říší. Když se po válce spojenci pokusili vrátit starobylé české království jeho bývalým obyvatelům, tak se najednou tři a půl milionu Němců, kteří byli rakouskými občany, stali českými občany.


Tito Němci žijí převážně v pásmu území podél německo-české hranice a zde němečtí sociální demokraté a henleinovští nacisté (podle zákona všichni občané České republiky) vedou neustálý a hořký politický boj, zatímco československá vláda - jako dobří demokraté - umožňuje každé straně vyjadřovat se.


Od anšlusu znamenají obě strany problém; a jakékoli politické setkání má velkou šanci skončit nepokoji a kdo ví, čím mohou nepokoje skončit? Němečtí sociální demokraté naplánovali velké setkání v henleinovské nacistické pevnosti, v Teplicích, poblíž severní hranice, a jeden z řečníků mě požádal, abych přišla. Projeli jsme Terezínem, hezkým městem ze šedých kamenů, kde mladí lidé plavali ve vodním příkopu. Na silnici byly cikánské vozy z vyřezávaného dřeva a krajina byla zelená, zvlněná a bohatá na obilí.


Takže ty problémy začaly v Teplicích, normálně, během letní noci, celá populace sedávala ve venkovních kavárnách pod měsícem a bavila se. Nyní se však na 3 000 německých sociálních demokratů nahrnulo do zakouřeného sálu, aby podpořili své řečníky.


Když jim řečník řekne: „Neudělali si dostatečně velké nacistické odznaky, aby byli vidět ze vzduchu,“ dav burácí; je ponurým uspokojením uvědomit si, že stejné bomby zabijí vaše sousedy, také Němce, také české občany, ale i nacisty.


Všichni vědí, že ty silnice, které směřují k hranici, a které vedou do Německa, jsou zabarikádovány pokácenými stromy s ostnatým drátem a zacementovány a hlídány dnem i nocí, že vojáci stojí v khaki oblečení potichu pod každým železničním mostem a že všechny tyto mosty jsou podminovány…


A že nikdo nesmí jít do hor. Omluvou pro toto napětí je německá menšina. Ze tří a půl milionu Němců v Československu jsou asi dva miliony henleinovští nacisté. Až do roku 1935 bylo osmdesát procent Němců sociálními demokraty, kteří věřili v demokracii a že je v Československu vše v pořádku. Potom zkrachovalo na 500 továren – sklárny a korálkové, porcelánové, jutové, cukrovarnické i textilní továrny - které zaměstnávaly tyto lidi a vyvážely své zboží do celého světa.


Henleinovci obviňovali Čechy ze světové hospodářské krize a pociťovali, že jsou záměrně vyhladovováni. Byla zahájena rozhlasová kampaň a německý nacistický tisk se jí chopil. Městy a vesnicemi se linulo: V Německu lidé jedí a pracují a jsou šťastní… v Německu nejsou žádní Češi, kteří by nám brali práci a ponižovali nás… Německo je skvělý národ a Němci jsou velká rasa; Československo je malá země a Češi jsou malá slovanská rasa. Proč by nám měli vládnout Češi?... Takže problémy započaly. Poté, co se Rakousko stalo Německem, vzplanulo to, co teď může vidět každý.


Mikulov je obchodní a výrobní město a dominuje mu kostel s věží, která je jako červená řepa. Dvě třetiny populace jsou Němci. Ve městě bývalo 450 vojáků, nyní jich je 4 000 a na polích vyklíčily bunkry, a stromy, které lemují železniční trať podél hranic, ukrývají kulometná hnízda. V kavárně ve vedlejší ulici si německá sociální demokratka, židovská právnička a manželka židovského obchodníka dávají odpolední kávu.


Rodina té dámy žije v Mikulově po tři generace a provozuje vinotéku. Nyní prodává tuto vinotéku velmi pod cenou a stěhuje se do vnitrozemí, do Brna. Říká, že od prvního května od nich nikdo nic nekupuje a nikdo s nimi na ulici nemluví. Viděli, že ztratili své přátele, ale vždy zde byli šťastní. „Nebojíme se války,“ říká. „Bojíme se nepokojů.“


Sto procent nezaměstnaných

Židovský právník je kapitánem v záloze české armády; už nemá žádné klienty. Ale zůstává dál, aby viděl, co se stane. Pokud přijde válka, okamžitě vstoupí do armády. Říká, že viděl spoustu věcí, které se mu nelíbily, a nevadilo by mu bojovat.


Novinář vypráví o svém příteli, Johannu Schneiderovi, starci, který byl dvacet let sociálním demokratem. Johann byl příliš starý na to, aby pracoval na poli, takže mu novinář dal práci v sanatoriu v mikulovské nemocnici. Johann tu práci velmi potřeboval. Hlavním lékařem v nemocnici je henleinovský nacista a dal Johanovi na výběr, buď se přidá k henleinovcům, nebo bude propuštěn, a Johann se přidal k henleinovcům, a tak tuto nešťastnou událost hned novinářovi vysvětlil.


Město Boží Dar leží na vrcholu Krušných hor, dva kilometry od Německa, a je v něm chladno i v létě a v zimě sníh napadá až k malým oknům ve druhých patrech domů. Je to lyžařské místo, kde to dříve žilo turistickým ruchem, ale nyní není žádný turistický ruch a Boží Dar je stoprocentně henleinovsky nacistický a se sto procentní nezaměstnaností.


Velký muž v zeleném tvídovém obleku s malým perem na zeleném klobouku kdysi učil lidi lyžovat a nyní vede místní henleinovskou organizaci. Je to milý člověk a svou politiku řídí podle novin. Říká, že nechtějí válku, že chtějí práci. Je vinou Čechů, kteří udržují takto špatné vztahy s Německem, že na Boží Dar už nechtějí přijíždět žádní turisté. Provází mě po vesnici od jedné zbídačené chýše k další, kde děti k obědu jedí chléb v horké vodě a deset lidí spí v jedné místnosti a k chudobinci pro staré lidi, který je budovou jako ze špatného snu.


Ukazuje mi bídu tohoto místa, skutečnou a tragickou bídu, a říká s jednoduchým a nepraktickým přesvědčením:


„Kdybychom měli autonomii, nebylo by to tak.“


Řekla jsem: „Zajímají se lidé zde o politiku?“ a on se zasmál.


„Kdybychom měli práci, jídlo a oblečení, myslíte si, že bychom plýtvali časem na schůzování?“


Všichni tedy vyšli, aby mi ukázali cestu vedoucí do další vesnice, a zasalutovali hitlerovským pozdravem a řekli: „Ale brzy to bude lepší, jen počkejte a uvidíte...“


A já si pomyslela, že v případě války by toto byla hladovějící země nikoho, ztracená v nízkých vlhkých mracích. Hranice je malý potok, přes který byste mohli přeskočit, a právě tam v Německu, na jedné střeše, je obří svastika vyrobená z červených elektrických světel, a která září do Československa.


„Celá země bude bojištěm,“ řekl plukovník. „Žádná zadní stráž nebude.“


Seděli jsme v jeho kanceláři; byl tam vyleštěný dřevěný stůl, dvě židle, železná táborová postel, mapy a fotografie slavných generálů ve skromných rámečcích. Byl to blonďatý a narůžovělý muž s myslí, která se opatrně pohybovala nad všemi problémy míru a války - opravdu velmi civilizovaný muž. Jakákoli země, když na to přijde, může se teď stát bitevním polem, a vzduch začne být plný hluku od zvuků letadel - černá letadla jako vosy a stříbrná letadla jako vážky - a bomby těžké 2 000 liber padající jako meteory na bezmocné město. Mapy jsme měli vytažené; z Drážďan do Prahy je to pro bombardér asi půlhodinový let.


… V poslední válce to bylo průměrně 12 000 střel z protiletadlových děl, aby bylo možné sestřelit jedno letadlo. Nyní to vyžaduje několik desítek střel, říká plukovník. Češi mají velkou důvěru ve své protiletadlové zbraně a naslouchající aparát s humanitní organizaci, která varuje před nálety. Německé vojenské orgány se domnívají, že letectvo Československa má zhruba 1 500 letadel, což je obrovské množství na ochranu země nejen této velikosti, ale i samo o sobě…


„Stavíme nyní tábory pro děti ve středu země, kde doufáme, že budou celkem v bezpečí před bombardováním,“ řekl plukovník. „CPO je organizací civilní protiletadlové obrany; její členové jsou vyškoleni, aby vyhlašovali poplach před nálety, zvládali uprchlíky a evakuační práce, prováděli požární prevenci a vykopávali těla. K dispozici je také civilní jednotka vyškolená pro rychlé stavební práce, aby zablokovala rychlý postup motorizované armády.“


(Pomyslela jsem na žebřiňáky naložené cementem, které byly včera naložené obilím a na to, jak by zablokovaly silnici a držely motocyklové kulometné jednotky, malé tanky, obrněná auta, zatímco by je obranná armáda chytila do křížové palby z černých pevností... pěkný obrázek, pomyslela jsem si.)


„Zorganizovali jsme zakonzervování potravin a uložili jsme je do obrovských zásobních skladů; to by bylo také zásadní, kdyby nepřítel používal plyn na polích. Je plánován systém civilní dopravy, nahrazení mužů ženami v továrnách - existuje plán mobilizace pro celou zemi. V době války musí pracovat celé civilní obyvatelstvo; je to nejlepší způsob, jak se vyhnout panice, a to je nezbytné.“


Řekl: „Němci jsou dobří vojáci, dobří organizátoři, dobří myslitelé, ale svého protivníka vždy podceňují.“


Neřekl to chvástavě. Pokračoval prstem na mapě a sledoval hranice, aby ukázal spojence Československa. Prst se zastavil v Polsku: „Tři čtvrtiny Poláků nesouhlasí s Beckovou politikou; myslíme si, že Polsko zůstane neutrální.“


Jeho ruka se přesunula do Rumunska: „Náš spojenec.“ Na východ od Rumunska je na mapě rozsáhlá růžová barva Ruska: „Rusko je velký slovanský národ a možná nejsilnější vojenská síla na světě; pomůže nám. Komunismu se nebojíme, protože jsme dobrá demokracie a sociální reformy sem přicházejí bez nutnosti revoluce.“


Prst se posunul dozadu a zaváhal nad Maďarskem a nic neřekl. Vypátral dlouhou Itálii a řekl: „Neutrální…“


Plynové masky v kinech

Bernmann je zajímavý člověk. Je tak bohatý, že může žít i v Německu, i když je Žid. Mluví dobře mnoha jazyky a všemi bez přízvuku. Je to učený a okouzlující muž, který by raději mluvil o knihách a spisovatelích než o čemkoli jiném; a najednou tady byl v Praze (v tomto období je obvykle v Londýně a později doma na Capri). Řekl, že se vrátil, když problémy začaly, těsně před mobilizací. Měl v úmyslu jít do armády. Byl důstojníkem v záloze a český občan. Poslal svou rodinu na anglický venkov a zůstal zde, aby sledoval vývoj. Byl velmi optimistický. Protože Československo potřebuje zinek, měď, surové železo a nikl, dováží je již dva roky z Anglie a nyní má dostatečné zásoby pro výrobu na šest měsíců.


Muniční továrny byly přesunuty na jih na Slovensko - bylo tam osm velkých skrytých továren mimo nebezpečí. Licence na protiletadlovou obranu Bofors, zbraň s fotografickými čočkami, detektory zvuku a automatickými korektory dosahu, byla právě zakoupena ze Švédska. Bombardovací letadlo Avia je rychlejší než Junkers. Letov, Aero a Mraz jsou stejně tak rychlá a dobrá letadla a jsou jich spousty. Kromě toho, pokračoval, ačkoli armáda má nyní pouze 180 000 mužů, tak tato země je schopna rychle postavit do pole na dva a půl milionu mužů. (Aktivní armáda a vycvičená rezerva Spojených států má 474 378 mužů a Československo je asi tak velké jako Illinois.)


„Pokud tu na nějaký čas zůstanete," řekl, „vezmu vás do kina. Uvidíte něco zajímavého. Během dvou týdnů musí mít všechna kina tolik plynových masek jako mají sedadel..."


Největší zbrojnice v Evropě

Ze silnice vidíte plzeňské komíny směřující nahoru nad krajinu. Pokud zastavíte auto, dole je továrna Škoda, jeden z největších výrobců výzbroje v Evropě. Továrny pokrývají 400 akrů půdy a pracuje v nich 30 000 lidí. Není to místo, kde byste se mohli potloukat a nezírat na to. Jeden z ředitelů nás pozval na oběd do hotelu Škoda. Jídelna byla zatemnělá, protože všechna okna byla pokryta černým papírem proti náletům. Neustále se cvičilo - varování sirénami, zhasnutá světla, prázdné ulice a přeplněná útočiště, pak se vše rozjasní a město se zase vrací k normálu - po dobu dvou let. Ředitel byl také optimistický: hovořil o kvalitě české armády s hrdostí vlastence a o jejím vybavení s profesní radostí.


Sokol sídlí ve světle žluté budově obklopené tenisovými kurty a hřišti ve staré části Prahy. Sokol je sportovní organizace, jedna z nejstarších v Evropě, a patří k ní 786 000 lidí ze všech tříd a profesí a každý týden jednotně trénuje po celé zemi gymnastická cvičení, která jsou základem jejich tréninku. Věří ve staré rčení: „Ve zdravém těle, zdravý duch“ a nemají rádi politiku. Nepřijímají do své organizace ani fašisty, ani komunisty.


Ale ať už mají rádi politiku nebo ne, jsou - stejně jako všichni Čechoslováci - horliví vlastenci. Tomáš Baťa byl švec. Rodina Baťů nyní vede Zlín, nejmodernější výrobní město na světě, a je to jejich království. Může se vám to líbit nebo ne, ale je to velmi působivé. Táhne se nahoru a dolů po mírných kopcích, ve středu této země, s náměstím s oceli, betonu a ze skla, kde Baťa provozuje domovy, bazény, tenisové kurty, školy, muzea, knihovny, filmy, obchody, restaurace a práci pro 32 000 lidí.


Baťa vyrábí boty ve velkém, a také pneumatiky a punčochy a různé druhy koženého zboží. Před několika lety začal vyrábět sportovní letadla - Zlín 21, pro potřeby svých prodejců v Africe, Indii a na kontinentu. Všude se říká, že toto sportovní letadlo bylo zdokonaleno na rychlé stíhací letadlo a že zlínské továrny je mohou v případě potřeby přeměnit a vyrábět je ve velkém v případě nutnosti. Mezitím je ve Zlíně cvičeno 6 000 lidí pro protiletadlovou službu; ženy jsou školeny v péči o zraněné; muži se učí střílet a hromadně evakuovat město; děti jsou instruovány, aby žily v táborech v kopcích kolem Zlína, pokud bude nutné město vyprázdnit.


Baťa vydává deset novin; ředitel tohoto úžasného literárního stroje mi vysvětlil fungování továren a teď mi vysvětluje svůj postoj. Zeptala jsem se jej totiž na jeho politiku.


„Jsem demokrat,“ řekl. „Nenávidím nikoho a nic. Nenávidět někoho je nesmysl. Jsem demokrat a vždy budu žít nezávisle. To, jak se ostatní organizují, je jejich vlastní věc. Ale nepřijmu žádný systém, který ze mě udělá otroka. Takže budu pracovat pro svůj postoj.“


Ukázalo se, že znal Goetheho spisy nazpaměť a měl pro své děti německého učitele; myslel si, že se svět ničí sám, protože lidé tráví čas politickými hádkami, když by měli pracovat.


Šikana nebude fungovat

„Můžete vidět, že růst henleinovců v této zemi je ve shodě s poklesem exportu,“ uvedl. „Je to takto prosté.“


Zeptala jsem se ho, co plánuje dělat v době války a on řekl: „Všechno tady je naplánováno, práce pro celé město a pro každého z nás. Nemohu s vámi o tom mluvit, ale já to vím. Ale mohu vám říct toto: Nechceme s nikým bojovat. Jsme zaneprázdněni prací a mohli bychom být prosperujícím národem, kdybychom byli ponecháni v klidu. Ale byli jsme utlačováni tři sta let a pokud se nám někdo teď pokusí vzít naši republiku budeme bojovat, dokud nezůstane nikdo z nás.“


Na úpatí Pražského hradu je půvabný barokní palác předsedy vlády. Dr. Milan Hodža je muž, který je uměřený, mluví pomalu a opatrně a nemusí ztrácet čas, aby zapůsobil na své návštěvy. Má ostříhané tmavé vlasy a knír, brýle s ocelovými obroučkami, úzká ústa a široký nos. Mluví mnohem rozhodněji než většina státníků. Seděli jsme u stolu, kde zasedá vláda, pod obrazem Masaryka.


„Prozatím,“ řekl Hodža svou úhlednou angličtinou, „spolupráce tří demokracií zabránila válce. Musíme však čelit Evropě, jaká je. Nevěřím, že Německo je zemí, kde bude hlad nebo že ekonomická nedostatečnost zplodí revoluce. Mají nejsilnější disciplínu na světě a mystickou víru - náboženství - nacismu. Věřím proto, že pro mír je nyní nutné mít rovnováhu mezi mocnostmi“ (čímž myslel rovnováhu sil) „A toleranci. To je jediný způsob, jak můžeme přijít na rozumné řešení.“


„Šikana na nás nebude fungovat; to jsme dokázali. Splníme určité rozumné a spravedlivé požadavky henleinovců, ale nepůjdeme dále, než dovoluje integrita státu.“

„Obyvatelé této země jsou připraveni se ve všech odvětvích bránit. Ale nevěřím, že válka přijde. Nadcházejícím problémem je, zda budou rozumné prvky v Německu schopny ovládnout extremisty tím, že si uvědomí, že válka proti třem demokraciím je nemožná.“


Když jsem odcházela, řekl: „Krize ještě neskončila. Tím myslím, že si nikdo z nás nemůže vzít dovolenou: musíme zůstat a pozorovat.“ Člověk si ale říkal, jak dlouho může jakýkoli ozbrojený mír trvat a jak dlouho lidé v zemi unesou napětí čekání a sledování a jak dlouho se Evropa může ochuzovat o zbraně…


Československo je zemí, kde je krajina rozdělena na úzké pruhy různé zelené a nově obdělávané půdy ležící ve fialových pásech vedle zelených. Venkovští sedláci pracují pro sebe, malé měšťanstvo se svými obchody nebo továrnami nebo kancelářemi, státní úředníci, profesionálové ve svých oborech jsou stejně bohatí nebo stejně chudí - podle vašich standardů. Můžete spočítat lidi s pěti miliony dolarů na prstech vašich rukou: je tu rodina Baťových, s botami; Waldesové, kteří vyrábějí knoflíky; dva členové rodiny Petschek, kteří mají uhelné doly; Weinmann, který vlastní uhlí; Elbogen s cukrovary; Kubinsky, s textilem; a rodina Ringhofferů, kteří vyrábějí letecké motory a vozy Tatra.


Jsou to většinou muži, kteří si sami vypracovali, a moc se o nich nemluví. Ale jejich nálady se pravděpodobně podobají náladám jakéhokoli muže na ulici: neexportují svůj kapitál a žijí doma; jejich osudy a životy jsou svázány s budoucností Československa. A jejich vlastenectví je místně posuzováno podle velkých částek, které zasílají do Fondu národní obrany. Po milionářích, poklesly příjmy na půl milionu, a poté na dvacet pět tisíc, což je v této zemi čisté jmění.


Jelikož existuje jen málo vnějšího projevu bohatství, existuje jen málo vnějších důkazů o třídních rozdílech. Syn bývalého prezidenta Masaryka večeří v neděli ve skvělé venkovní restauraci na Barrandově a číšníka s cigaretami dobře zná, protože spolu chodili do školy; večeří tam také stenografové a úředníci z Prahy. Dědic Waldesových milionů chodí na veřejnou obchodní střední školu.


Ponurá řada

Všichni tito lidé jsou sjednoceni ve své vůli být tací, jací jsou. Chtějí pracovat a chtějí, aby jejich země vzkvétala: chtějí mít klid. Ale Československo se rozprostírá přes celou střední Evropu, a za ním leží ropná pole v Rumunsku, pšenice na Ukrajině a Černé moře. Pokud by nějaká velmoc ovládala Československo, měla by silné strategické postavení pro úder směrem na západ do Evropy, směrem do Středomoří. Tragédií Československa je, že stojí v cestě.


Pokud má ponurá řada pokračovat - Čína, Etiopie, Španělsko - pak Československo je další v pořadí. A je připravené a čeká, nebojí se, ale určitě není rádo. Žádný člověk nerad žije s osudem, který se vznáší nad zítřkem. Pro inteligentní lidi je hrozné uvědomovat si, že dvacet let neustálého a konstruktivního úsilí pro vybudování země, může být zničeno během měsíce. Oni čekají; nic jiného jim nezbývá. A doufají. A sledují bývalého malíře pokojů, držícího zápalku pro zažehnutí ohně války.


Zdroj: https://www.unz.com/print/Colliers-1938aug06-00012

10 zobrazení0 komentářů