Článek Karla Havlíčka Borovského v časopisu Slovan č. 12 z 1. března 1851.
Nic na světě není tak obyčejného jako to, čemu říkáme nevidět pro oči, totiž že člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete. Kdosi nazval člověka velmi trefně zvířetem zvykovým, čím se vyjadřuje to, že si člověk časem svým všemu zvykne a že již konečně při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.
Pozorujme ku př. naše náboženství. Co ono jest za našich časů? Skoro nic jiného, než že lidé při jistých příležitostech podrobují se jistým ceremoniím, jejichžto pravý význam již málokterý ví, že chodí v jistých dobách do kostela dívati se na jisté ceremonie, které již tisíc- a tisíckrát viděli, že přitom odříkávají buď z knížek neb nazpaměť formule, které již tisíc- a tisíckrát odříkali, aneb poslouchati poloospale kázání, které již tisíc- a tisíckrát bylo mluveno a slyšáno, že jistí synkové málo se naučivší nacházejí co důstojníci církve za málo práce hojných příjmů, že lidé neumělí, hloupí a daremní ve jménu své pravověrnosti povyšují se nad rozumné, moudré a počestné, že lidé nic nevěřící prohlašují za kacíře ty, kteří přece něco věří atd. atd., tak se jeví náboženství obyčejně za našich časů. Proč vlastně bylo zřízeno, aby totiž se množila láska a poctivost mezi lidmi, aby jeden druhého podporoval, aby člověk toho, čím nad zvířetem jest povýšen, náležitě si vážil, na to se již nyní málokdo pamatuje, jakož se také vždy skoro zapomíná na tu okolnost, že náboženství není na světě, jako by toho potřeboval Bůh, nýbrž proto, že toho potřebují lidé, zkrátka že jest a má býti ku prospěchu lidstva a ne pro Boha. Jest starý a velmi nebezpečný blud na světě vedoucí k tomu, že člověk kdyby nejhanebnější byl, jen když se modlí a svíčičky atd. obětuje, sám se sebou spokojen jest, a tento blud vyšel z toho nešťastného obyčeje říkati a učiti, že Bůh proto lidi stvořil, aby jej ctili atd. Hodinář dělá hodiny, aby dobře šly, a tím jest poctěn teprva hodinář, když jeho hodiny dobře jdou a svůj účel vyplňují. Jak rádo se říká, má být jeden poctivý, pracovitý, věrný, ale rovný přitom, a jak se říká bez komplimentů, druhý lenoch a šibal, ale přitom pochlebník, jenž ustavičně svého pána vychvaluje. Nerozumný a pošetilý pán bude si více vážiti tohoto druhého služebníka pochlebnického, ale rozumný pán prohlédne brzy mělkost pochlebníkovu a ocení řádnost prvního služebníka. Není ani zapotřebí k tomu doložiti, máme-li a smíme-li si Boha představovati takového, jaký jest onen pán pošetilý a nerozumný, aneb musíme-li si jej představovati ve způsobu onoho druhého pána, totiž rozumného.
Zrovna tak jako s náboženskými záležitostmi stojí to v tomto ohledu s občanskými. Lidé již skrze tolik století zvykli si stejným krokem šlapati v tom jhu, které jim od chytřejších, ale zlomyslných spolutvorů na bedra vloženo bylo pod rozličnými záminkami, také až dokonce ve jménu a s udaným plnomocenstvím božím, a které nyní nazýváme státní zřízení. Člověk zvyklý při všem se tázati „proč ?" a „nač ?" (bohužel jest takových lidí posud přece jen malá částka) neví, má-li se více horšiti nebo smáti, když tak pozoruje státní zřízení národů počítaných k civilisovaným. Ve všech učebních knihách přirozeného práva můžeme se dočísti toho, že stát zřízen jest proto, aby v něm dosáhli lidé bezpečnosti osoby a jmění, práva, spravedlnosti a větší pozemské blaženosti atd. atd. Budeme bez předpojatosti rozvažovati, jak dalece toho všeho dosahují lidé v státním spojení, a jaké vůbec užitky mají lidé z toho, že jsou ve státu živi, při čemž zcela všeobecně jednati chceme, nejmenujíce ani jeden ani druhý stát, avšak majíce hlavně na zřeteli tak zvané policejní státy, státy, ve kterých se vláda do všeho míchá, a zanechávajíce každému na rozhodnutí, jak dalece okolnosti od nás uvedené a objasněné také v tom neb onom státu skutečně se vyskytují. Pro uvarování všelikého nedorozumění musíme však již napřed podotknout, že vypočítávajíce zde škody a nepohodlí, které obyčejně ze státního spojeni vyplývají, nemíníme tím, aby snad lidstvo zase k prvotnímu divokému stavu se navrátilo, nýbrž chceme jen každému jasně před oči postaviti nevyhnuletnost velikých reforem (oprav), kterých zapotřebí jest, má-li stát býti skutečně tím, k čemu určen jest. Až posavad nejeví se nám alespoň stát skoro jinak nežli co nucená společnost, ve které množství obtíže nesou proto, aby malý počet dobře a vesele žíti mohl.
Počněme především s výlohami, které lidi mívají kvůli tomu, že jsou v státu živi. Výlohy tyto jsou nesmírné, a každý by se zhrozil té přeukrutné sumy, kdyby se všechny v některém státu spočítati mohly. Nesmíme totiž mylně se domnívati, že snad daně, ačkoli jsou všude dosti veliké a pořád se ještě zvětšují, že, pravím, tyto daně jediná jsou výloha, kterou máme kvůli tomu, že jsme občané jistého státu. Naopak se musí říci, že přece tyto všechny daně, byť by se počítaly na sta milionů, přece jenom nepatrná suma jsou proti těm ostatním výlohám, které občané jen kvůli tornu mají, že v státu žijí.
Vezmeme především vojsko. Myslíte snad, že ty nesmírné miliony, které se z daní vydávají na platy, na šatstvo, na zbroj, na jiné vojenské potřeby, že to již všechny výlohy jsou, které kvůli vojsku máme? Přiražte k tomu ty ohromné sumy, které jednotlivé rodiny každoročně potají na to vynakládají, aby své syny při asentováni od vojska osvobodily, přiražte k tornu ty sumy, kterými se zámožnější dovoleným způsobem od té povinnosti vykupují, přiražte k tomu všechny rozmanité výlohy a útraty každoroční asentýrky, pak to, co se odvedeným od obcí dává na cestu, co se za vojáky ročně posílá z domu na přilepšenou, spočítejte, kdyby to možná bylo, výlohy jednotlivých občanů na ubytování vojska a na přípřeže, konečně k tomu ke všemu přiražte, co se pro všeobecnost ročně ztratí tím, že několikrát sto tisíc nejzdravějších a nejsilnějších mužů ani krejcar ročně nevydělává, a pomyslete si tu ohromnou sumu, o kterou by se všeobecné národní jmění ročně zvelebilo, kdyby každý z nich denně jenom ku př. 10 kr. stř. prací svou vydělal; a pak teprva dohromady budete míti pravé ponětí o tom, co vás ročně vojsko stojí a co by se ročně v celé zemi ušetřilo, kdyby vojska nebylo.
Od vojska přejděme k úřadům, a sice především politickým. Kdokoli s těmito úřady v takových státech, jako zde na zřeteli máme, co činiti měl, ten asi bude nejlépe vědět, že ta část daní, která se na udržení těchto úřadů ročně nakládá, příliš nepatrná suma jest proti tomu, co na ně kromě toho občané ještě ze svých kapes (obyčejně potají) vydávati musejí, když s nimi co jednati mají. Kdyby bylo možná býti vševědoucím a vésti rejstříky na tato vydání, podivili bychom se zajisté jejich veliké sumě. Nesmí-li se, jako to obyčej jest v policejně libovolných státech, ani mucha hnouti bez vědomí a bez povolení úřadů, musí se k těmto výlohám přiraziti ještě ohromná suma všech ztrát, promeškání, zkrácení v ochodu atd., kterou občané utrpí buď nejapností úředníků, buď vůbec tím, že se nemohou ve svých živnostech volně a svobodně pohybovati.
O soudních úřadech platí totéž, a kdybychom ani to nepřipustili, že časem z úplatku nespravedlivě soudí a křivdu činí, již to obšírné a pedantské zřízení jejich vede k tomu, že občané majíce nějaký soud, nemohou se nikterak i při vší poctivosti soudů uvarovati nepotřebným a dosti citelným výlohám, takže takový v soudu zapletený občan s podivením se sám sebe tázati musí: Nač já vlastně přispívám v dani své také na udržení soudů, když musím pokaždé, kdy soud potřebuju, přece ještě mnohem více platiti, než zač celá ta práce při nestranném ocenění stojí? - Když ale zase vezmeme soudy ne v rozepřích civilních, nýbrž v poměru k zločinům, musíme uznati s nemalým podivením, že jest v zemi více osob zaměstnaných se souzením zlodějů než se zlodějstvím, což jest jistě nepřirozený poměr, a položertovně a poloopravdově mohlo by se říci, že by občané k tomu přišli laciněji a pohodlněji, kdyby zlodějům místo jejich příjmů z krádeže vysadili roční dobrovolné paušále, které by jistě nemuselo být tak veliké, jakou útratu ročně máme se zloději u soudů a v kriminálech. Tím chceme jen tolik říci, že by celé soudní jednání mohlo býti mnohem jednodušší a že pro celek mnohem užitečnější jest, kdyby se jednotlivému časem pro rychlost a jednoduchost soudu stala křivda, než když se všem vinným i nevinným ustavičná křivda děje dlouhým, nekonečným a zapleteným řízením, na které se ani žádný občan bez advokáta spustiti nemůže.
Strany úřadů stavitelských a finančních jest lépe v tomto ohledu pro uvarování zlosti ani nic nemluviti. Chraň bůh, abychom snad v tom myslili naše stavitelské a finanční úřady, jejichžto příkladnou řádnost, správnost, nezištnost atd. beztoho všichni známe, neboť každý ví, že u nás ani jeden sládek neb vinopal neb kupec atd. žádnému finančnímu úředníku jakživ ještě ani krejcaru nedal, a také za to ani vědro piva neb kořalky nepřevařil, ani libru pašovaného zboží jakživ v rukou neměl atd., což všechno ještě ve mnohem větší míře platí o úřadech veřejnými stavbami zaměstnaných. Ale v takových zemích, kde vidíme, že pachtýři veřejných státních staveb tím rychleji na miliony bohatnou, čím rychleji jejich stavby padají, kde pozorujeme, že jen za veliké úplatky může někdo zpachtovati práce na náklad národu vedené, kde vidíme, že se pro úplatek železnice, silnice atd. vedou zcela jinudy, než kudy by to prospěch všeobecný požadoval, kde vidíme, že se ustavičně i zcela nepotřebné stavby veřejné konají ze žádné jiné příčiny, než aby to jistým lidem vyneslo, v zemích, kde vidíme, že úředníci ustanovení k dohlídce na cla a daně asi desetkrát tolik spotřebují, než jejich plat obnáší atd. atd., běda občanům v takových zemích, neb oni kromě těch daní, které na řádné udržení těchto úřadů platiti musejí, ještě kromě toho škodují také ze svého všechno to, co tito úředníci a pachtýři více vydělají a spotřebují. Přidejme nyní k tom při stavitelských úřadech ty škody, které se všeobecnosti, obcím a jednotlivcům dejí tím, že se jisté stavby ne podle jejich vůle a potřeby, ne podle jejich praktického náhledu, nýbrž jen podle vůle jistého nepraktického a obyčejně i neumělého úřadu díti musí, co dále zbytečné komise při tom, dohlídky ještě zbytečnější stojí atd. atd. ; přidejme dále k tomu, co trpí průmysl sládkův, fabrikantův, kupcův atd. ustavičnou dohlídkou, vázaností, nepřiměřenou daní, nezapomínejme dále na to, oč stát při monopolech (jako sůl, tabák, prach atd.) ještě po odrážce daně výrobky tyto pro neprakticky a příliš nákladně zřízenou fabrikaci dráž zhotovuje, než by je zhotovil každý jiný průmyslník atd. atd. atd., což všechno ani vypočítati nelze; a pak teprva budeme míti před očima tu pravou sumičku, kterou musí národ každoročně na tyto úřady vynaložiti.
Co se stavu učitelského týče, pokud od státu placen jest, nemůže se ovšem říci, že by kvůli němu tak značně přibývalo daní, neboť se ty vlády, o kterých zde mluvíme, pilně varují, aby stav škol a poučení národu nepřivedly na lepší stupeň. Nechceme míti učené poddané, chceme míti hodné (rozuměj: hloupé) - to jest velmi známý výrok jistého nepříliš dávno zemřelého císaře. Ačkoli však výlohy, které přímo z daní na veřejné vyučování jdou, příliš jsou nepatrné, nesmíme přece mysliti, že těmi již všechno pro občana jest odbyto. Kdybychom nežili ve státním spojení, dávali by rodičové své děti, kterým by dobrého vzdělání opatřiti chtěli, k mužům známým pro svou učenost a moudrost a u těch by se jistě za polovici času a za polovici útrat dvakrát tolik naučily, co se naučí nyní, kdežto stát jako všechno jiné i vyučování vzal do svého monopolu a skrze 18 let (od 6-24) nechá mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi a svěřuje vedení její z velké části lidem, kterým nejde nikdy tak velice o rozšíření vědomostí, o zvelebení národu, jako vlastně o své zaopatření, a kteří také se obyčejně vyznamenávají jen otrockou oddaností k velmožům než láskou k vědám.
Když povážíme, kolik tisíc musí rodičové na syna svého vynaložiti, než proběhne všechny školy, a v jak nepřirozeném poměru stojí nabyté v oněch školách skutečné vědomosti k vynaloženým penězům, shledáme, že nejsou to malé výlohy, které vynucuje nepotřebně systém státní na vychování od svých občanů. Nepatrná část těchto peněz plyne do kapes učitelů a profesorů samých, jejichžto mizerné platy musí občané takto chtěj nechtěj zlepšovati. Přitom se musí litovati jen toho, že se obyčejně takové platy nedávají učitelům za to, aby se synkové něčemu naučili, nýbrž z většího dílu jen aby dobré klasy dostali, opět vina státu, který hledí víc na vysvědčení a ne na umění. Kdyby to nebylo takové, nemohlo by se ovšem nic namítati proti tomu, že rodičové učitelům v státních službách ustanoveným a od státu placeným přece ještě od svých synů platí, ba naopak, kdyby to jen co odměnu za lepší vycvičení svých dětí dávali, muselo by se jim ještě raditi, aby dávali co možná nejvíce. Neboť jest to jediný výdatný prostředek, který mají občané v rukou proti špatnému státu a pro někdejší jistou a spasitelnou změnu státního zřízení. Špatný stát naschvál učitelům a profesorům dává v poměru k jiným úředníkům malé platy, aby schopnější lidé raději k jiným, vděčnějším stavům a zaměstnáním se obraceli než k učitelství, a aby tak nemohla se příliš vzmáhati osvěta v národu, která jest úhlavní prostředek proti vládní libovůli. Když tedy rodičové pozorují přičinlivost a horlivost na učiteli a prospěch dětí svých, velmi dobře učiní, když se za to co nejvděčněji odmění; tím sobě uloží dobrovolnou daň, která jim a dětem jejich časem svým ušetří desetkráte tolik jiných nepotřebných daní, a nejjadrněji vyvrátí se tak nechvalitebný směr libovolného vladaření.
Nejsme však ještě s všelikými výhodami a škodami, které takový způsob vlády kromě daní ještě občanům působí, u konce, a jedna z nejhlavnějších jest ještě manipulace s penězi a se státními dluhy. Ve svém článku „Peníze" (Slovan, prosinec 1850, č. 6) vysvětlili jsme dosti obšírně tyto nesmírné škody, pročež není zapotřebí zde ještě jednou věci známé opakovati, obzvláště nyní, kdežto sami právě nejvíce tuto okolnost na sobě zkoušíme.
Obyčejně se sice říká, že ve svobodných státech, jako kupř. v Anglicku, mnohem větší daně jsou, avšak kde i to pravda jest nesmíme zapomínati, že tyto od nás svrchu vypočtené výlohy, které libovolná vláda občanům způsobuje, mnohonáctekrát převyšují všeliké i největší daně Anglicka, kdežto kromě těchto jíž občané angličtí jiných výloh nemají. Na druhé straně nesmí se zase mysliti, jako by Anglicko již pro nás bylo svrchovaným ideálem státního zřízení, neboť kromě pevného, nezrušitelného práva nezdají se ostatní zřízení Anglicka pro jiné národy příliš lákavé býti k následování. Jsou však ještě jiné svobodné státy, ve kterých i daně jsou menší než v absolutních, a přece kromě daní již občané nenesou žádných jiných obtíží a vydání kvůli státu.
Pováživše všechny ty nesmírné výlohy, které libovolné vlády občanům svým způsobují, a zarmoutivše se z nich, zarmoutíme se ještě mnohem více, když povážíme, co za všechny tyto výlohy, obtíže a ztráty tito občané dobrého mají!
Ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. Vezměme kterýkoli. O vojsku ku př., určeném k bezpečnosti občanstva, pro udržení pokoje a pořádku, který občan by mohl říci, že jemu pomohlo zachování bezpečnosti osobní neb jmění? Mnohem více slyší se v podobných státech o tom, že vojsko tu a tam nepořádky a různice způsobilo, týralo samo pokojné občany, škody způsobilo na jmění pokojných občanů. To samé najdeme u ostatních ústavů podobných států. Každý ku př. ví, že by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe udržel stavby státní v pořádku a s větším prospěchem je zřizoval a řídil, nežli to činí houf draze placených úředníků! Každý ví, že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik než v státní škole! Každý ví, že politické úřady často více zmatků než prospěchu ve svých okresech způsobí, že by mnohem snadněji občané obstáli bez politických úřadů nežli úřadové tito bez občanů. Vůbec se nelze při takových státech uvarovati porovnání s bývalými vrchnostmi a jako nikdo upírati nebude, že by bývalí poddaní mnohem lépe byli obstáli bez svých vrchností nežli tyto vrchnosti bez poddaných, tak i absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.
Po všem tomto uvážení nemůže si žádný obyvatel podobných států otázku Proč jsem občanem? předložiti než s nejtrpčím citem. Na všech stranách pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati. Tak se konečně musí ve veliké části občanů zroditi onen nepřirozený cit, který stát za nepřítele svého a za škůdce považuje a který jest zcela protivný citu svobodného občana, jenž musí cítiti lásku a vděčnost ke svému státu, poněvadž sebe v něm cítí šťastným a spokojeným, poněvadž vidí, že státní zřízení jsou k jeho prospěchu, ne pak on k prospěchu státu.
A proto také jest marné čekati od občanů libovolného státu nějakou občanskou mysl, nějakou upřímnou oddanost a lásku k státu, nějaké vlastenectví.
Comentarios