Havel: Mocenský byrokratický aparát odvrací kritiky trikem,že sám sebe nazývá socialismem a "Dobrem"

Článek Lidových novin od Václava Havla s názvem „Šifra socialismu“ z 1.7.1988.

Bývalý doby, kdy i v naší zemi mělo slovo socialismus velmi konkrétní a sugestivní obsah: bylo synonymem sociálně spravedlivého světa, tedy ideálem pro nějž stálo za to bojovat. Nebyl to ideál nikterak mlhavý; jeho svůdnost tryskala z jeho velmi hrdě zdůrazňované vědeckosti; tento projekt se zdál být založen na pochopení všech fundamentálních historických zákonitostí a vypadal jako nejlogičtější nový happy end dějin světa.


Mnohé se od těch dob změnilo. A stala se zvláštní věc: velmi dlouhý a neobyčejně komplikovaný vývoj vyústil nakonec do situace, kdy toto slovo, schopné kdysi zapalovat masy není už ničím víc než veskrze prolhanou šifrou. Byrokratický aparát komunistické strany, který ustupoval monopol moci a veškerý život společnosti centrálně řídí a manipuluje, provádí už po desetiletí totiž jeden mazaný trik: sám sebe nazývá socialismem. Vydává se za jeho jedinou záruku a kohokoli, kdo se mu nezamlouvá okamžitě označuje za protisocialistickou sílu. Ohrozit suverénní moc tohoto aparátu znamená tedy ohrozit sám socialismus. Veškeré nezávislé iniciativy, vše, co vyrůstá zdola, nenaplánováno a mimo vliv centrální moci, vše, co se pokouší ztuhlý neproduktivní a nedemokratický systém aspoň nesměle zreformovat (byť i ve jménu socialismu!), je ihned označeno za antisocialistické a za pokus o destrukci či demontáž socialismu - obvykle s oblíbeným folklorním doplňkem o tom, že to je řízeno imperialismem. (Naposled ve stranickém dokumentu o nepříteli pozvedající hlavu.)


Tento trik má svou logiku a účinnost: mnohaletá propaganda, spolu se vzpomínkou na dávné časy, kdy slovo socialismus mělo ještě nějaký vábivý obsah, vytvořila ve společnosti pocit, že socialismus je totéž co Dobro. Nebo přesněji, že je třeba se tvářit, jako by tomu tak bylo. Dík tomu vše, o čem se řekne že to socialismus ohrožuje, získává přídech zla. Lze si představit lepší pláštík, do něhož se může mocenský aparát zabalit? Vždyť dík tomuto pláštíku vzniká dojem, že kdokoli se dostane s tímto aparátem do sporu, je zlý a bojuje proti Dobru.


Těžko by se asi odsuzovali různí zastánci lidských práv, demokraté, reformisté či vůbec nekonformní lidé za to, že kritizují nebo ohrožují mocenský monopol současného vedení strany. To by bylo dost legrační. Odsuzovat je však za to, že jsou proti socialismu a tudíž proti samotné dřeni Dobra, to už je méně legrační a proto i produktivnější. Riziko, že bude takto odsouzen, si totiž každý dobře rozmyslí.


Kritizovat tu či onu krávu není těžké, kritizovat však krávu, která sama sebe prohlašuje už po desetiletí za posvátnou, je těžší: člověku je imputován pocit, že nekritizuje jen krávu, nýbrž samotný božský princip, který ji posvětil.


Často lze pozorovat, že různí poctiví lidé, kteří chtějí udělat něco pro zlepšení poměrů, naletí na tento trik. Tvrdí potom, že jsou samozřejmě pro socialismus (jsou přece pro Dobrou!), že by jenom chtěli to a to trochu změnit. Jakmile ovšem člověk jednou na tento trik naletí, zpečetí tím svůj osud: uznav šifru socialismu za dějinné Dobro, uznal tím legitimitu pláštíků, respektive pláštík za skutečnost - a pro toho, kdo svůj pláštík vydává tak dlouho za svou nejvlastnější identitu, není už pak žádný problém prohlásit že dotyčný chápe socialismus špatně a že mu de facto škodí, protože o tom co je v zájmu socialismu a co mu škodí může kompetentně rozhodovat jen ten, kdo je tak říkajíc sám socialismem.


Socialistický kritik moci se ocitá v komickém postavení myši, která vytýká slonovi, že by mohl být lépe slonem. Jak být nejlépe slonem, ví prostě nejlépe slon sám.


Centralismus, autoritářství, tupost byrokratů, dogmatismus, stagnaci atd. atd. se odváží kritizovat kdekdo, dokonce i Miloš Kopecký. Kdekdo ovšem musí zdůrazňovat, že to dělá jménem socialismu. Jenomže tenhle způsob kritiky v podstatě jen usnadňuje své odmítnutí: příjmuv v pláštích (z naivity nebo z taktických důvodů) jako cosi nedotknutelného a nesporného, řekl tím kritik de facto, že objektem kritiky není půjčovna pláštíků, ale samo vesmírné Dobro.


Navrhuji proto vyhýbat se nadále slovo socialismus. Nechť se mluví konkrétně: o tom, kdo má rozhodovat o podnikání podniků, komu mají podniky patřit, jak dalece může či nemá rozhodovat mocenské centrum o různých záležitostech, jak se vůbec má či nemá samo mocenské centrum tvářit atd. atd.


Socialismus by bylo lépe - alespoň po určitý čas - do toho neplést. A pokud už o něm někdo mluví, nechť vždy nejprve zcela nedvojsmyslně řekne, co tím slovem myslí a s jakým konkrétním hospodářským a politickým systémem ho spojuje.



Zdroj:

https://www.lidovky.cz/historie-obrazem?objekt=popup&datum=1988_07&stranka=36


4 zobrazení0 komentářů