Brežněvova doktrína: Invaze do Československa zabránila, aby se NATO dostalo až k sovětským hranicím

V reakci na úsilí Československé komunistické strany pod vedením Alexandra Dubčeka počátkem roku 1968, která zahájila zavádění řady reforem, včetně zrušení cenzury, přijal Sovětský svaz politiku boje proti „protisocialistickým silám“. Tato politika se stala známou jako „Brežněvova doktrína omezené svrchovanosti“ a Dubčekovo hnutí známé jako „Pražské jaro“ bylo potlačeno invazí. V listopadu 1968, před polskými dělníky, sovětský vůdce Leonid Brežněv vydal její následující ospravedlnění.

V souvislosti s událostmi v Československu nabývá akutní důležitosti otázka korelace a vzájemné závislosti národních zájmů socialistických zemí a jejich mezinárodních povinností. Opatření přijatá Sovětským svazem společně s dalšími socialistickými zeměmi na obranu socialistických výdobytků československého lidu mají velký význam pro posílení socialistické komunity, která je hlavním úspěchem mezinárodní dělnické třídy. Nemůžeme ignorovat tvrzení, která se konají na některých místech, že akce pěti socialistických zemí jsou v rozporu s marxisticko-leninským principem suverenity a právy národů na sebeurčení.


Bezdůvodnost takového uvažování spočívá především v tom, že je založen na abstraktním, netřídním přístupu k otázce suverenity a práv národů na sebeurčení. Národy socialistických zemí a komunistické strany určitě mají a měly by mít svobodu při určování způsobů postupu svých zemí. Žádné z jejich rozhodnutí by však nemělo poškodit ani socialismus v jejich zemi, ani základní zájmy jiných socialistických zemí a celé hnutí dělnické třídy, které pracuje za socialismus. To znamená, že každá komunistická strana je odpovědná nejen za své vlastní obyvatele, ale také za všechny socialistické země, za celé komunistické hnutí. Kdokoli na to zapomene, když zdůrazňuje pouze nezávislost komunistické strany, stává se jednostranným. Odchyluje se od svých mezinárodních povinností.


Marxističtí dialektici jsou proti jednostrannosti. Požadují, aby byl každý jev konkrétně zkoumán, obecně v souvislosti s jinými jevy, s jinými procesy. Stejně jako, podle Leninových slov, člověk žijící ve společnosti nemůže být osvobozen od společnosti, nemůže být osvobozen od společných zájmů této komunity ten či onen socialistický stát, který zůstává v systému jiných států tvořících socialistickou komunitu. Suverenita každé socialistické země nemůže být v rozporu se zájmy světa socialismu, světového revolučního hnutí. Lenin požadoval, aby všichni komunisté bojovali proti malosti, úzkému vymezení, ústraní i izolaci, aby zvažovali celkovost a obecnost, podřídili jednotlivosti obecnému zájmu.


Socialistické státy respektují demokratické normy mezinárodního práva. V praxi to prokázali více než jednou, rozhodným vystupováním proti pokusům imperialismu narušit svrchovanost a nezávislost národů. Právě ze stejných pozic odmítají levicovou, dobrodružnou koncepci „exportní revoluce“, „přinášející štěstí“ ostatním lidem. Z marxistického hlediska však nelze normy práva, včetně norem vzájemných vztahů socialistických zemí, interpretovat úzce, formálně a izolovaně od obecného kontextu třídního boje v moderním světě. Socialistické země rozhodně vystupují proti vývozu a dovozu kontrarevoluce.


Každá komunistická strana může svobodně uplatňovat základní principy marxismu leninismu a socialismu ve své zemi, ale nemůže se od těchto principů odchýlit (samozřejmě za předpokladu, že zůstane komunistickou stranou). Konkrétně to v první řadě znamená, že při své činnosti nemůže každá komunistická strana brát v úvahu tak rozhodující skutečnost naší doby, jako je boj mezi dvěma protichůdnými sociálními systémy - kapitalismem a socialismem. Jedná se o objektivní boj, fakt nezávislý na vůli lidí, který je stanoven rozdělením světa na dva opačné sociální systémy. Lenin řekl: „Každý muž si musí vybrat, zda se přidá k naší straně nebo druhé straně. Jakýkoli pokus vyhnout se tomu, aby se v této věci postavil na tu kterou stranu, musí skončit fiaskem.“


Je třeba zdůraznit, že když se zdá, že socialistická země zaujme „nepřidružený“ postoj, zachovává si svou národní nezávislost, a to právě kvůli moci socialistické komunity a především Sovětského svazu jako ústřední síly, která zahrnuje také sílu jejích ozbrojených sil. Oslabení kteréhokoli z vazeb ve světovém systému socialismu přímo ovlivňuje všechny socialistické země, které na to nemohou lhostejně pohlížet. Antisocialistické prvky v Československu ve skutečnosti kryly požadavek na takzvanou neutralitu a ústup Československa ze socialistické komunity tím, že hovořily o právu národů na sebeurčení. Realizace takového „sebeurčení“, jinými slovy, odtržení Československa od socialistické komunity, by se však dostalo do rozporu s jeho vlastními životními zájmy a bylo by na újmu ostatním socialistickým státům.


Takové „sebeurčení“, v jehož důsledku by se jednotky NATO dokázaly dostat až k sovětským hranicím, zatímco komunita evropských socialistických zemí by byla rozdělena, ve skutečnosti zasahuje do životně důležitých zájmů obyvatel těchto zemí a konfliktem, jako jejich kořene, s právem těchto lidí na socialistické sebeurčení. Při plnění svých internacionalistických povinností vůči bratrským národům Československa a obraně vlastních socialistických výdobytků musel SSSR a ostatní socialistické státy jednat rozhodně a jednaly proti protisocialistickým silám v Československu.



Zdroj:

https://sites.temple.edu/immerman/the-brezhnev-doctrine-1968/

https://www.jstor.org/stable/20690434

https://www.nytimes.com/1968/09/27/archives/text-of-pravda-article-justifying-invasion-of-czechoslovakia.html

https://www.britannica.com/event/Brezhnev-Doctrine

4 zobrazení0 komentářů