Bertelmann: Sebesprávou k důstojnější a spravedlivější společnosti a státnímu zřízení ve 21. století

Aktualizováno: 22. 8. 2021

Výňatky ze článku „Samospráva a sebespráva“ od Karla Bertelmanna z října 2000 publikovaném v časopisu Právník 6/2000.

Cílem naší práce je nárys perspektivy důstojnějšího a spravedlivějšího společenského a státního zřízení ve 21. století, a to v měřítku národním, euroregionálním i světovém. Vycházíme při tom z morální a ekologické krize současné situace našeho lidského světa. Jde o mírové a ekologické přežití i zdokonalení lidstva, aniž bychom si představovali nějakou idylu, jež by se obešla bez rozporů a diferencovaných zájmů.


Centrem reformy je člověk jako individuum; jeho jistý přesun z převážně vnější polohy do jeho nitra, přesun z materiálního a jednostranně zkomercionalizovaného zaměření na kulturní a duchovní; o reálnější respekt k jeho zařazení do společnosti, přírody, kosmu a univerza…


… Člověk se musí sám spravovat a především vládnout sobě samému… institucionální i hodnotící návrhy, které předkládáme, dlužno ovšem chápat jako námět k diskusi – nikoli jako dogmatické teze, jež by si osobovaly „mistrovat“ budoucí vývoj. Takový vývoj bude probíhat v rámci světového a lidského řádu zcela spontánně, avšak nikoli živelně, bez cílené lidské subjektivity, probuzené vlastním sebepoznáním….


… samosprávou rozumíme v podstatě suverenitu občanské společnosti…


…svobodná obec je základem svobodného státu…


… nelze však pominut fakt, že společnost i stát jsou totálně ovládnuty náboženstvím, které bylo garantem jednoty společnosti a státu…


… průbojný evropský městský stav si vytvořil již relativně svobodné městské federace jako např. severoněmeckou Hansu.


… V Evropě se počínají rýsovat politické strany, což vedlo zčásti k centrismu, dílem pak k „odfeudálnění“ samosprávných korporací a jejich zpolitizování. Zavedení dělby státních mocí „postihlo“ samosprávu v místech v tom směru, že se stávala spíše přívěskem výkonné moci…


… Socialistická revoluce v Rusku, realizující se též pod heslem „všechna moc sovětům“, zavedla formálně (v části revolučního období též fakticky) úplné samosprávné zřízení (odzdola až nahoru). To se však brzy zvrhlo ve sveřepou, antidemokratickou, nezákonnou a krvavou diktaturu komunistické strany (resp. jejího vedení a později samovládce Stalina), čemuž se po 2. světové válce začalo říkat „totalitní stát“…


…Poněkud volněji se upevňovala fašistická diktatura, která zprvu začínala budovat stát na základě korporativní (zájmové) samosprávy. I tam se proměnila v neomezené panství fašistické strany, inklinující též k zahraničním výbojům. „Razantnější" odrůdou fašismu se stal německý nacismus, orientovaný na bezbřehý německý nacionalismus a světovládu německého „Herrenvolku". Uzemní samospráva vzala přitom pochopitelně „za své". Nacistický korporativismus nebyl přitom ani obdobou korporativismu italského, leda ve vybudování polofeudálního režimu na závodech, na základě principu „Fuhrer und Gefolgschaft", kde ředitel byl „vůdcem" a zaměstnanci „loyálními poddanými". Italský i německý fašismus byl reálným etatismem, řízeným „Fuhrerem" a „Ducem" v čele vládnoucí totalitní strany…


… Centralismus měl být mírněn tzv. přenesenou působností, přenášející libovolně některé agendy státní správy na samosprávu. To však neznamenalo nějaký větší obrat (byla to dekoncentrace měně významných úkolů) …


… Za 2. světové války, zejména od r. 1943, vznikaly revoluční národní výbory jako zárodky nové státní moci. I když existovala řada pseudorevolučních nebo vyhraněně stranických (komunistických) národních výborů, šlo vcelku o celonárodní masové hnutí, které v mnohém připravilo květnovou revoluci… po únoru 1948 zesílil pochopitelný tlak na samosprávné postavení národních výborů, tlak na jejich „zestátnění“ resp. „postraničtění“…


…Hovoříme-li o nezbytí „odstátnění“ společenského života, nemíníme tím rozhodně přechod k anarchii. Rozumíme tím především participaci občanů na realizaci všech veřejných, společensky pozitivních zájmů, odbourávání tzv. Herrschaftsprinzipu (pokládaného Maxem Weberem za přirozený), cestu, směřující od odcizení člověka orgány společnosti, cestu, směřující k jejich osvojení. Suverenitu lidu (občanské společnosti) klademe nad suverenitu státu…


…Demokracie je dnes sama o sobě spíše formou vlády; tedy něčím vlastně procedurálním. Jde o to, naplnit ji pozitivně pozměněným obsahem…


…Samospráva vyžaduje tudíž nezbytné sociokulturní změny; staví se proti pojetí člověka jako „homo economicus" - akcentuje sociální spravedlnost – usiluje o kvalitativní, nikoli jen kvantitativní změny. Cílem je hlubší humanizace člověka. Člověk zůstane člověkem, ale změna by měla nastat v jeho vnitřní struktuře, ve „vahadlech" mezi dobrem a zlem, která se vychýlí v prospěch dobra. Běží o ústrojný kontext se společností, lidským světem a přírodou. Člověk, posunutý ke své niternosti, se nemůže obejít bez transcendence, bez vědomí toho, co jej přesahuje. K tomu má zapotřebí osvojení si nových i zapomínaných hodnot a reálné, ne pouze vnější, ale i vnitřní svobody. Hlubší humanizace člověka není rovněž možná bez úzkého a vřelého pouta mezi individuem a kolektivem, mezi jedincem a společností, mezi člověkem a světem jako universem. Samospráva má konkrétněji uvolnit tvůrčí síly člověka. Samospráva je pochopitelně pouze cestou, nikoli ideálním systémem. Měla by být smyslem života jedince a lidské společnosti jako sebespráva…


… T. G. Masaryk kdysi řekl, že demokracie není nic jiného, než samospráva a sebespráva…


… stát je „nástrojem občanské společnosti“ stejně jako samospráva…


… pokud by občanská společnost byla založena na nekontrolované suverenitě (event. bez jednotné zákonnosti), mohlo by to vést k nedemokratickým projevům zvůle…


… společenská síla nesmí být silou v mocenském smyslu, nýbrž ve smyslu usilování o celospolečenskou harmonii…


… Při samosprávě nejde tudíž pouze o odstranění „vlády lidí nad lidmi“ (Herrschaftsprinzip), ale též o to, aby např. počítačová technika poskytovala sice lidem nové podněty, ale aby zároveň člověka nedeformovala ve smyslu jeho „nesamosprávnosti“ vůči strojům… člověk nemůže být neinspirován stroji, ale nesmí se přitom stát jejich „vazalem“. Stroje samy o sobě nevyřeší humanistické problémy; avšak plodné využití strojů předpokládá humanistickou „revoluci“…


… Informační revoluce je totiž zatím většinou v rukou velkých hospodářských koncernů, které mohou desinformovat lidstvo v zájmu vlastního ekonomického „Herrschaftsprinzipu“…


… Správa obsahuje nepochybně výrazné rysy vědecky-odborného řízení. Důležitou složkou správy je veřejná kontrola…


… Samospráva je politická správa země občany samými…


… lidé si sice nejsou rovni jako individua, ale jsou si rovni jako lidé, lidské plemeno. Rovnost je tak, jak řekl Masaryk, důsledkem svobody a ne naopak…


… samosprávné zřízení není v rozporu se zbožním hospodářstvím; hlavním motorem vývoje by však neměl být převážně zisk, nýbrž společenská užitečnost (což ovšem zisk nevylučuje)…


…Zárukou svobody není samo soukromé vlastnictví, i když je její součástí. Svoboda přece odvisí od humánní vyváženosti vnější a vnitřní svobody (svoboda vlastnictví náleží spíše k vnějším projevům svobody). Ekonomická stabilita i efektivnost jsou ovšem nezbytné, avšak nepřetržitý ekonomický růst není namístě tam, kde by musel být „vykoupen" sociální nerovnováhou občanské společnosti nebo pokud je jím společnost ekologicky ohrožena, atp. Cílem je přece zachování smysluplného života a jeho vnitřního aspektu. Občanská společnost není zcela smysluplná i tehdy, pokud v ní živoří vykořeněné „marginální“ vrstvy. Humanitární aktivity by se měly vlastně omezovat na občany bezmocné, staré či neduživé, poněvadž ostatním by občanská společnost měla poskytnout možnost živit se vlastní prací a vlastním důmyslem - nikoli ovšem „obmyslem", podvodem…


… náš koncept samosprávy je blízký „participační demokracii sociálního typu“…


… při úsilí o sociální spravedlnost nejde také o skutečné násilí, ale spíše o sebeobranu občanské společnosti před výstřelky a zneužitím institutu soukromého vlastnictví…


… vytvářet v Evropě „kulturní souostroví“, protestující proti současnému zmaterializovanému životu. Je-li smyslem lidského života svoboda, pak to musí být svoboda naplněná odpovědností vůči ostatním lidem i světu, nasloucháním vnitřnímu hlasu lidské individuality….


… nutno zdůraznit potřebu relativního „odpolitizování“ obecní správy, což se již v mnoha menších obcích děje. Mají tu převládat věcná hlediska a znalosti občanů, nikoli jejich příslušnost k nějaké zájmové či světonázorové celospolečenské organizaci…


… V USA současně rozlišují 6 druhů zájmových organizací:

- Svazy kapitálu a práce (podnikatelské svazy a odbory);

- Stavovské a profesní svazy (advokáti, učitelé, lékaři…);

- Jednoúčelové organizace (např. za zrušení trestu smrti);

- Svazy hájící veřejný zájem (udržení životního prostředí);

- Ideologické svazy (emancipační svazy za rovná práva, feminismus…);

- Lobbistické svazy, úzce spjaté s veřejnou mocí a byrokracií;


…Zájmovými organizacemi sui generis jsou také politické strany, které byly původně organickým a pozitivním dědictvím novověku. Jejich původně ideový (hodnotový) význam a smysl sklesl postupně na ryze zájmově-ideologický. Což prakticky znamená, že jsou vázány striktní politickou ideologií, která nelegitimně povyšuje jistý dílčí, parciální zájem na obecný. Přitom všechny strany jsou „populistické", tj. ucházejí se o přízeň lidu (voličů), ovšem jsou strany více či méně demagogické. Současné politické strany v tzv. západních demokraciích jsou úzce spjaty se státem (který je pomáhá financovat), takže lze právem mluvit o „státu stran“, o „partajní vrchnosti“...


…Tu má stále pravdu spíše Rousseau, spatřující v politických stranách překážku prosazování obecné vůle. V systému soudobé parlamentní demokracie se stala rozhodujícím „státně-stranickým" orgánem vláda, závislá přímo na politických stranách, takže lze s oprávněním hovořit o „vládní demokracii". Politické strany jsou tak téměř „monopolními podniky", operujícími na „trhu voličských hlasů". Přitom jsou též skutečnými výdělečnými podniky nezřídka financovány. Eufemisticky řečeno „sponzorovány", někdy přímo korumpovány…


… Politické strany se rovněž snadno odcizují svým voličům byrokracií stranického aparátu a v dnešní době i značnou diskrepancí mezi relativně úzkou členskou základnou a mnohem širší základnou voličskou. Boj o obsazení míst ve vládě i parlamentu se tak stává ve větší či menší míře – často drsným bojem o „koryta“.


…Byrokracie sice není a ani nemůže být zájmovou organizací de iure - je spíše společenskou vrstvou - ale v mnohém se stává zájmovou skupinou de facto. Má své vlastní „stavovské" zájmy - materiální i politické, ale i zcela konkrétní možnosti honorovat zájmy různých, především hospodářských seskupení, nezřídka za příslušnou „odměnu". Má tudíž možnosti - a také jich často využívá - spřáhnout se" s těmito silami za účelem oboustranného nelegálního zisku; být pomocníkem řečené „paralelní vlády" a stát se tak vlastně její pátou kolonou" v samém středu zejm. neoliberalistického státu…


…Keller akcentuje v této souvislosti význam i zneužití byrokracie jako nositele informací. Zejm. byrokratické špičky znají „souvislosti". Vědí, co průměrný podnikatel a tím méně průměrný občan neví. V současné byrokracii se tak tvoří vrstva tzv. brokers („makléřů"), kteří pak své informace prodávají „potřebným“, tedy hlavně těm, kdož mají peníze. Tím se vytváří korupční skupina byrokracie, zbohatlická vrstva, jež své jmění a moc nečerpá z tržní ekonomiky, ale ze svých znalostí toho, „o co kráčí" a „odkud fouká vítr“. Tomuto zápornému jevu lze bránit pouze jednak širším „rozptylem" informací jejich zpřístupněním občanům, jejich „decentralizací“ a samozřejmě i mravním růstem byrokracie i jejích „abonentů".


Max Weber kladl přitom důraz na racionálnost byrokracie, na její nestrannost v soutěži společenských vrstev a tříd. To však není příliš reálné. V současnosti je byrokracie prostoupena vlivy vládnoucích vrstev. Pokud nejde o zaujatost politicko-stranickou či o sepětí se silnými hospodářskými zájmy (a o tu jde často), jde jindy zas o ustrnulost tzv. byrokratických státních účelů (účelů v podstatě „kancelářských"), byrokratismus, který nevidí před sebou konkrétního člověka, ale pouhý „případ k vyřízení". „Byrokrat" není také automat nebo kybernetické zařízení, nýbrž živý člověk se svými náladami i podjatostmi. Byrokracie se projevuje přímo i v ekonomické oblasti - dnes se tomu říká management". Podniková či nadpodniková byrokracie má především v „mamutích" koncernech značné předpoklady pro ovlivnění činnosti hospodářského útvaru. Bývá někdy vysoce kvalitní - pokud splní očekávání soukromých vlastníků, je placena, občas i „korumpována", mnohem výrazněji než ve státní, samosprávné či jiné administrativě…


…Byrokracie jako správa je službou, poskytovanou k realizaci zájmů a hodnot občanské společnosti odborníky, kteří jsou ovšem sami nepostradatelnými členy této společnosti…


…Stabilita samosprávného režimu by měla spočívat ve stabilitě jeho hodnot, méně již ve stabilitě stranického a personálního obsazení funkcí, kde by měl každý poslanec zajištěné „místečko“. Poněkud jiné je to se stabilitou vlády a zejm. Sboru ministrů, i když i resortní odborníci mohou být vyměněni obnoveným konkursem…


…Každá veřejná funkce je službou občanské společnosti i lidské individualitě. Má být vykonávána bez demagogie i bez ohledu na vlastní, egoistický zájem. Právě v samosprávném zřízení by se mohla realizovat zásada středověkých panovníků (byť nedodržovaná): „Sloužím!“


… Sobecké zájmy nevytvoří reálnou rovnováhu a harmonii, za realizací právní jistoty nesmí stát síla, nýbrž vzájemnost, kooperace a nezištná pomoc…


… Otevřená společnost by měla být společností světovou, globální. „Kdokoli jsi na světě, jsi občanem celého světa“. (To věděl již Jan Amos Komenský v 17. století)…


…Je požadavek samosprávy ideologií? Ideologie, jak řečeno, se v současném světě stala vydáváním dílčího zájmu za obecný a navíc něčím „samospasitelným“ s jedinou pravdou, nad níž není žádné jiné resp. vyšší pravdy. Ideologie vystupuje nezřídka proti zdravému rozumu.


Můžeme si přitom položit otázku, zdali takovou ideologií je i demokracie. V zásadě jistěže nikoli. Ovšem pozor! Pokud máme za jedinou a konečnou „pravdu demokracie" považovat neoliberalismus, konzervativismus, socialismus, atp., pak již ideologizujeme. Samosprávu za jedinou a konečnou pravdu nepovažujeme a už teprve ne onen její nástin, který jsme předložili. Lidské dějiny jsou jen stálým přibližováním k pravdě, což ovšem neznamená, že by pravda neexistovala.


Věříme však, že tato aproximace k pravdě je smyslem našeho snažení, je projevem lidského řádu i řádu universa. Smyslem společenského dění je podle našeho mínění v příštím století dosahování samosprávy lidského jednání. To přirozené znamená hlubší poznání sama sebe. Konečná pravda bude asi „mnohem dále"…


…samosprávu si nelze představit bez sebesprávy. To je zapotřebí doplnit: cesta sebesprávy je cestou k reálné samosprávě; cesty samosprávy jsou cestou k sebesprávě. Sebespráva je autonomií sui generis. Je to „autonomie sebe sama“; autonomie kulturní a duchovní individuality k ovládání sebe sama; takovou autonomii nelze však dosáhnout bez řečeného sebepoznání. Sebesprávu nelze přitom zaměňovat za „sebevlastnění“, tj. za zacházení se sebou samým jako vlastním „majetkem“ – člověk nemá práva sáhnout si na život, nemá práva rozvinout všechny své vlastnosti včetně špatných. Člověk má tedy usilovat o poznání své podstaty, tzv. božské jiskry v sobě, která obsahuje dobré, rozumné i milující. Člověk by měl být „sám sobě králem i soudcem“, což pochopitelně neznamená izolovat se od společenství, nýbrž napomáhat jeho samosprávné solidaritě. Opakujeme, že člověk se nemá dát vláčet strojovou technologií. Právě lidská sebespráva je pojistkou proti ovládání člověka jeho vlastními výtvory…


… Máme jistě pomáhat druhým ke správnému myšlení a jednání, avšak dlužno mít zároveň na mysli již okřídlenou devizu, že „jediný člověk, kterého můžeš dokonale změnit, jsi ty sám“. Proto je zhoubný a jedovatý jakýkoli fanatismus, extremismus a vnucování vlastní „jediné pravdy“. Cesta k sobě je proto možností získání nové, dosud neprobádané informace jako „sebeinformace“…


…Humanistickým posláním lidské sebesprávy je tedy dosažení „rozšířeného vědomí" o tom, čím jsme, čím jsme byli a čím bychom se měli stát. Možná, že jsme byli lepšími, ale hlavně lepšími a osvícenějšími být můžeme. To je ta dobrá zpráva, „eu angelion", o níž zvěstuje křesťanská bible. Úloha včasné výchovy, oživená školou samosprávnou je tu nezanedbatelná. Výchovy k poznání vlastního smyslu, vlastního oddělení i nezbytného spojení s veškerenstvem, pochopení lidského údělu v nekonečném dění universa…


… Peck vyslovil cit. názor, že „víra, spojená s úsilím o nápravu, je nepravdivá bez politiky a ekonomiky". (Termín „nepravdivost" není příliš vhodný, jde spíše o „nerealizovatelnost"). V současném světě - snad též v 21. století - nelze prostě „pěstovat samosprávu" bez respektování jejího dosud politicko-ekonomického i technologického rámce. Je ovšem dlužno obnovit v člověku - včetně jeho institucí - „to nejlepší z historie" a vydobýt z něj to nejlepší, co dosud nedozrálo. Naše víra by měla být přitom provázena důvěrou k člověku a jeho duchovním možnostem, na rozdíl od Machiavelliho, který vycházel z apriorní představy, že člověk je schopen spíše špatností než dobra…


… Jsme proti egoismu i uniformitě, proti „stádnosti“ i nezdravému individualismu, za vnitřní cestu k sebesprávě jako procesu, a to jak z hlediska lidské osobnosti, tak i lidského rodu. Cit. Renesanční heslo „homo sum et nihil humani a me alienum puto“ (jsem člověk a nic lidského mi není cizí) by mělo být pochopeno jako naše cesta od vnitřní nesvobody k niterné svobodě a sebesprávě, promítající se společensky ve spiritualizaci demokracie a další humanizaci samosprávy.


10 zobrazení0 komentářů