Šéf strany Dubček: Sebeurčení pro Československo

Překlad článku „Czechoslovakia: Into Unexplored Terrain“ (Československo: Do neprobádaného terénu) vydaného 5. dubna 1968 v časopisu TIME.

Po klikaté silnici k Hradčanskému hradu, který se tyčí nad pražskými barokními věžemi a širokou šedivou Vltavou, přijížděl nepřetržitý proud limuzín Tatra. Jako už mnohokrát předtím vezly vládce komunistického Československa na zasedání ústředního výboru, obvykle nejodlehlejší a nejpřísněji střeženou záležitost. Tohoto jarního rána však atmosféra na Hradčanském vrchu připomínala spíše zahájení pouti. Obvyklá ochranka chyběla a davy lidí se nerušeně procházely po mnoha hradních nádvořích. Když komunističtí představitelé dorazili na místo, vítaly je bzučící televizní kamery, praskající blesky, mikrofony strkané do překvapených tváří a odvážné otázky reportérů.


Zasedání z minulého týdne bylo nejen jiné, ale bylo to zdaleka nejhistoričtější zasedání v dějinách ústředního výboru - a přelomové pro moderní Československo. Uprostřed projevů svobody tisku a přístupnosti, které jsou známé spíše západním politikům než komunistickým vůdcům, se sešly nejvyšší stranické špičky, aby zvážily "akční program" demokratické reformy Československa, který se rodil během tří bouřlivých měsíců celonárodních debat a sílících tlaků. Reforma se v duchu vrací o půl století zpět, do roku 1918, kdy Woodrow Wilson ve Čtrnácti bodech vyhlásil sebeurčení národů a umožnil zrod Československa jako nezávislého státu. Tentokrát Československo vyhlašovalo své vlastní sebeurčení - odhodlání získat zpět kontrolu nad svým osudem a zbavit se nejhorších rysů cizího komunistického systému.


V tmavých pracovních oblecích a se střízlivým výrazem navzdory teplému počasí kráčeli straničtí představitelé po dvou a po třech po schodech s červeným kobercem a mířili dovnitř do mohutného Španělského sálu s vysokým stropem a českými křišťálovými lustry. Když vysoký, modrooký šéf Komunistické strany Československa vystoupil z auta, dav se natlačil blíž, aby si ho lépe prohlédl, a novináři propukli v potlesk. Šestačtyřicetiletý Alexander Dubček, nezvyklý na takové veřejné projevy, si jen naklonil šedou fedoru, váhavě se usmál a rázně vešel dovnitř. Více než kterýkoli jiný muž v Československu Dubček plánoval, prosazoval a podporoval rozsáhlé změny, které slibují změnit charakter a kvalitu československého života a možná i povahu komunismu ve zbytku východní Evropy.


Dramatické změny. Vize budoucnosti Československa, kterou Dubček (vyslovuje se doob-check) předložil svým kolegům v podobě objemného sedmdesátistránkového návrhu, požaduje desítky dramatických změn, včetně výrazného omezení pravomocí komunistické strany. Návrh, který se připravoval několik týdnů, by dal Národnímu shromáždění, které bylo dlouho pouhou stranickou ozvěnou, skutečné zákonodárné pravomoci a dokonce by umožnil hlasování o nedůvěře vládě. Dubček požádal ústřední výbor, aby přepsal československé zákony a zajistil vše od svobody slova a tajného hlasování až po právo emigrovat a svobodně cestovat do zahraničí. Vyzýval k rychlému návratu k liberalizovanému hospodářství, větší nezávislosti průmyslových podniků na státu a federálnímu uspořádání, které by Slovákům v zemi dalo více pravomocí řídit své vlastní záležitosti. Uvnitř samotné komunistické strany by se mohly rozvíjet nesouhlasné frakce, které by zpochybňovaly názory vedení. Takové národní skupiny, jako jsou studentské spolky, zemědělci a odbory, by byly osvobozeny od stranických vazeb a mohly by obhajovat své zájmy.


Během prvních 100 dnů u moci nabídl Dubček 14 300 000 Čechoslovákům jasnou a lákavou vizi, jak se vydat vlastní zvláštní cestou k socialismu. V zemi, kde byly po dvacet let nemilosrdně potlačovány občanské a osobní svobody, nyní panuje téměř naprostá svoboda projevu, policie byla spoutána a mohou se konat demonstrace všeho druhu. Dubček, který v lednu vyhodil tvrdého Antonína Novotného z čela strany a v březnu z funkce prezidenta, proměnil Československo v nejliberálnější komunistický stát. Téměř nic v Československu už není tak svaté, aby se to nedalo zpochybnit a případně změnit. A celá transformace se obešla bez krveprolití a nepořádků.


Předsevzetí k reformě. Cenzura byla téměř úplně zrušena a tisk, televize a rozhlas propukly v orgie svobodného vyjadřování. Dlouho zakazované filmy, divadelní hry a knihy rozkvétají. Soudnictví v zemi se zavázalo přezkoumat všechny případy projednávané v 50. letech ve snaze napravit právní nespravedlnosti a byla zřízena zvláštní komise pro rehabilitaci tisíců obětí procesů stalinistické čistky z tohoto období. Církev a duchovenstvo se rychle zbavují zábran a falešná náboženská frontová organizace komunistů zvaná "Kněží míru" se rozpadá. Minulý týden dokonce Čechoslováci poprvé za komunismu stávkovali. Dělníci v továrně na elektrospotřebiče v Písku vyšli ze zaměstnání se stížností na vedení - a nevrátili se, dokud ředitel nepodepsal usnesení o reformě.

Policie bude nyní povinně nosit očíslované odznaky k identifikaci. Předsednictvo strany dokonce rozhodlo o odložení plánovaných květnových voleb do místních, krajských a obecních úřadů na konec června, aby úřady měly více času na liberalizaci volebních zákonů. Novotný padá napravo i nalevo, aby ho rychle nahradili mladší, pragmatičtější muži. Minulý týden byli nuceni odejít tři vedoucí tajemníci Ústřední rady odborů, Československý svaz žen odrazil svého šéfa, ředitel sekretariátu pro věci církevní byl sesazen a ministr zdravotnictví byl vyzván k odchodu z funkce.


Soudružský kompromis. Poměrně málo mužů by dokázalo takové změny provést s takovým klidem a pořádkem. Dubček, vysoký, urostlý muž s ustupující linií světlých vlasů, by byl pro tento úkol nepravděpodobnou volbou už jen proto, že je Slovák - vůbec první, komu byl svěřen nejmocnější úřad v zemi. Ačkoli většinu svého dospělého života strávil jako komunistický aparátčík, nemá v sobě nic z železné strnulosti této rasy. Je zdvořilý a měkce mluvící, je mistrem zdrženlivosti a vyrovnanosti, nemá rád dogmatismus ani pyrotechniku. Je spíše přesvědčovatelem než silákem, než začne jednat, radí se s kolegy a domnívá se, že změny ve straně by se měly řešit spíše soudružským kompromisem než diktátem shora.


Dubček také věří, že strana by měla získat podporu lidí pro své myšlenky; zdá se, že si upřímně přeje, aby jeho krajané měli větší slovo ve svých záležitostech. "Demokracie není jen právo vyslovovat názory," říká, "záleží také na tom, jak se s těmito názory zachází, zda mají lidé skutečně pocit, že se podílejí na řešení důležitých společenských problémů." Aby se postaral o to, že československý lid tuto možnost dostane, opustil v lednu svou rodinu na Slovensku, přestěhoval se sám do hotelu v centru Prahy a začal na svých reformách pracovat 18 hodin denně. Protože chce československou společnost proměnit v širokých mezích sociálního ismu, je nevyhnutelně přirovnáván k československému teologovi 15. století Janu Husovi, který se pokusil reformovat římskokatolickou církev zevnitř, ale dočkal se toho, že se jeho stoupenci odtrhli a vytvořili vlastní hnutí. Hus byl upálen na hranici. Dubčeka podobný osud nečeká - ale kvůli kurzu, na který Československo nastartoval, pociťuje velké horko.


Efekt přelévání. Dubček nemá v úmyslu zpřetrhat vazby Československa na Sovětský svaz a jeho socialistické sousedy, ti však na události v Československu pohlížejí se značným znepokojením. Až příliš dobře si uvědomují, že úspěch Dubčekových reforem by měl téměř jistě spillover efekt, který by přiměl jejich obyvatelstvo usilovat o větší liberalizaci doma. Když byl Dubček před dvěma týdny povolán do Drážďan, aby stranickým šéfům z Ruska, Polska, Maďarska a východního Německa sdělil, kam si myslí, že Československo vede, řekl jim údajně, že neplánuje žádné velké změny v zahraniční politice, ale hodlá rovnou pokračovat ve svých vnitřních reformách. Během summitu bylo k československým hranicím s východním Německem a Maďarskem přesunuto asi 12 ruských pěchot, údajně na manévry; později byli staženi.


Maďarský stranický teoretik Zoltan Komocsin varoval, že události v Československu mají "anarchistický charakter", ale největší bouře vypukla minulý týden, kdy východoněmecký stranický ideolog Kurt Hager obvinil Dubčeka a jeho muže, že "naplňují Západ nadějí, že Československo bude vtaženo do víru vývoje". Tato poznámka odrážela obavy šéfa východoněmecké strany Waltera Ulbrichta, že by se Dubčekova vláda mohla brzy přitulit k Západnímu Německu kvůli většímu obchodu a zvláštním úvěrům za tvrdé peníze, které nutně potřebuje. Čechoslováky to rozzuřilo. Dubčekova vláda proti Hagerovu projevu oficiálně protestovala a Radio Praha odsoudilo "toto nepřípustné vměšování do záležitostí suverénního státu". Druhý Hagerův útok vážně pošramotil vztahy mezi oběma státy, kdysi tak blízkými spojenci.


Smířlivé gesto. V průběhu týdne Rusko odsoudilo Západ za spekulace, že by někdy podniklo kroky, které by bránily Československu, a vyhlásilo nehynoucí "bratrskou věrnost" československému lidu. Když nastal čas výběru nového prezidenta, který měl nahradit Antonína Novotného, rozhodl se Dubček učinit vůči Sovětskému svazu smířlivé gesto. Ústřední výbor na jeho žádost navrhl generála Ludvíka Svobodu, liberála, který se těší široké prestiži mezi lidmi a je pro Moskvu obzvláště přijatelný, protože velel jednotkám, které sloužily v ruské armádě za druhé světové války.


Svoboda, od něhož se ve věku 72 let nedá očekávat, že bude ve funkci dlouho, předvídatelně prohlásil, že Československo a Rusko budou vždy stát při sobě. Na konci týdne byl zvolen Národním shromážděním, ale jeho volba nepotěšila všechny. Tisíce studentů uspořádaly v Praze pouliční shromáždění na podporu vlastního kandidáta, liberálního intelektuála Čestmíra Císaře, 48letého, který byl donedávna velvyslancem v Rumunsku. Československým liberálům, kteří se již dříve obávali, že by Dubček mohl v Drážďanech ustoupit Rusům, se také nelíbilo, že Svobodovo zvolení je úlitbou Rusům.


Do Ruska a zpět. Celé dějiny Československa byly bojem o rozhodování o vlastní budoucnosti, osvobozené od útlaku jiných mocností, které ovládaly jeho zemi. V 9. století, kdy mezi nimi řečtí apoštolové Cyril a Metoděj šířili křesťanství ve svém jazyce, byli Češi a Slováci spojeni v mocné Moravské říši. Později se rozdělili a vládli jim nejprve Uhři a Svatá říše římská a poté Habsburkové, kteří srovnali česká města se zemí, vyvraždili jejich statkáře a pronásledovali husity v sérii náboženských válek, které zemi sužovaly 300 let.


České obrození začalo až koncem 19. století, a to především díky industrializaci, která se v Čechách a na Moravě rozvinula v mnohem větší míře než jinde v Rakousku-Uhersku. Když byla říše po první světové válce rozdělena, Tomáš Garrigue Masaryk, tolerantní a houževnatý profesor filozofie, který léta usiloval o českou nezávislost, přemluvil vítěze k vytvoření Československa jako samostatného státu. V meziválečném období bylo Československo jediným státem ve střední Evropě, který si důsledně udržel parlamentní demokratickou formu vlády.


Právě v těchto letech se do rodné země vrátil slovenský emigrant v USA, který byl nespokojen se svým údělem truhláře v Americe a kterého lákaly vyhlídky nového sjednoceného Československa. Byl to otec Alexandra Dubčeka, Štefan Dubček, a jeho návrat znamenal, že jeho syn o několik měsíců přišel o americké občanství. Krátce po Alexandrově narození ve slovenské obci Uhrovec se starší Dubček, rozhořčený těžkými poměry, které na Slovensku přetrvávaly, stal průkopnickým členem nově vzniklé Komunistické strany Československa. V roce 1925 na základě výzvy k pomoci při budování prvního socialistického státu znovu vykořenil svou rodinu a přestěhoval se do Sovětského svazu, kde spolu s dalšími 300 českými komunisty založil družstvo v ruské Asii.


Alexander Dubček vyrůstal prakticky na čínských hranicích, na gymnázium chodil ve Frunze. Když mu bylo 17 let, jeho otce během stalinských čistek vyhostili z Ruska a rodina se vrátila na Slovensko. Tam mladý Alexander vstoupil do zakázané komunistické strany a šel pracovat jako strojní zámečník do muničního závodu Škoda.


Policejní teror. Dubček byl ještě u toho, když československý začínající experiment s parlamentní demokracií ukončila mnichovská dohoda z roku 1938, která umožnila Hitlerovi vpochodovat do Československa, zatímco západní mocnosti se na to dívaly skrz prsty. Čechoslováci se oprávněně cítili Západem zrazeni, ale při převzetí moci ani během okupace nekladli velký odpor. Výjimkou bylo slovenské povstání v roce 1944, v němž Alexander Dubček i jeho bratr Julius bojovali s Němci v horách; Julius byl zabit a Alexander zraněn do nohy. Čechoslováci byli ještě více rozhořčeni, když se třetí armáda generála Pattona vydala na předměstí Prahy, aby se po dohodě spojeneckých velitelů zastavila a stála stranou, zatímco Rusové mohli město osvobodit.


Po dohodě s Moskvou se v roce 1945 do Prahy vrátila československá vláda, která strávila válečná léta v londýnském exilu. Eduard Beneš se stal prezidentem a syn Tomáše Masaryka Jan ministrem zahraničí: vůdce komunistické strany Klement Gottwald, který byl v exilu v Rusku, byl jmenován vicepremiérem a o rok později premiérem. Ve svobodných volbách konaných v roce 1946 získali komunisté 38 % hlasů, Benešova strana pouze 26 %; zbytek byl rozdělen prostřednictvím skupiny roztříštěných stran. Vznikla koaliční vláda, která se v roce 1947 rozhodla přijmout americkou pomoc v rámci Marshallova plánu, a kterou Stalin vládu zuřivě nutil ustoupit, ale jeho podezření vůči koalici se potvrdilo; rozhodl se s ní skoncovat.


Když v roce 1948 podalo dvanáct nekomunistických ministrů demisi na protest proti pronikání komunistů do policie, komunisté viděli svou šanci. Převzali faktickou kontrolu nad vládou, ovládli všechny hromadné sdělovací prostředky a uspořádali zmanipulované volby s jedinou kandidátní listinou. Ministr zahraničí Masaryk se zřítil z okna svého bytu ve třetím patře; komunisté tvrdili, že jeho smrt byla sebevražda, ale velká část světa věřila, že šlo o vraždu. Gottwald brzy zahájil silně stalinistickou politiku. Prováděl masové zatýkání "buržoazních" politiků a intelektuálů, potlačoval katolickou církev (zatýkal většinu jejích biskupů, zavíral její semináře a rozpouštěl všechny řeholní řády), znárodňoval průmysl, kolektivizoval zemědělství a policejní teror učinil zákonem země.


Na naléhání Kremlu provedl Gottwald v letech 1951 a 1952 krutou čistku ve straně, jedenáct nejvyšších komunistů popravil za titoismus a stovky dalších uvěznil. Tehdejší pražský policejní šéf obzvlášť ocenil městského šéfa komunistické strany, jistého Antonína Novotného, za jeho "vynikající úlohu při odhalování spiklenců". Když Gottwald v roce 1953 zemřel, Novotný se obratně nechal dočasně pověřit vedením stranického sekretariátu, zatímco strana jednala o jeho nástupci. Nikdo ho nedokázal sesadit a o několik let později pro sebe urval i předsednictví. I Stalin zemřel v roce 1953 a je jedním z nejkrutějších triků, které si osud s Československem zahrál, že se stalinista dostal k moci právě v roce jeho smrti. V roce 1955 nechal Novotný v Praze na velkolepé výšině nad Vltavou odhalit obrovskou Stalinovu sochu - údajně největší svého druhu na světě.


Uzavření příměří. Novotný zastával přísně ortodoxní stalinskou linii. V žádné zemi za železnou oponou, snad s výjimkou Albánie, neměl Chruščovův destalinizační projev na 20. sjezdu sovětské strany v roce 1956 tak malý dopad. Novotný zakazoval knihy, divadelní hry a filmy, disciplinoval autory a umělce a podařilo se mu dogmatickými myšlenkami a tuhým centrálním řízením definitivně zadusit kdysi robustní československou ekonomiku. Když se tolik zneužívané československé hospodářství propadlo do nejhorší krize od války a Chruščov posunul svou protistalinskou kampaň ještě dál, musel se i Novotný uskromnit, monumentální Stalinovu sochu odstranit, byl také nucen z československého komunistického vedení vypustit některé z nejznámějších stalinistů.


Jeden takový uvolněný post připadl Alexandru Dubčekovi. Krátce po převzetí moci komunisty Gottwaldem se Dubček stal aparátčíkem na plný úvazek, profesionálním funkcionářem komunistické strany. Byl příliš mladým funkcionářem na to, aby se ho vážně dotkly Gottwaldovy stalinistické čistky, a úspěšně se vyhnul příliš těsnému spojení s počátečními represemi Novotného režimu tím, že strávil tři roky - od roku 1955 do roku 1958 - na moskevském stranickém politickém učilišti. Po návratu na Slovensko se stal krajským tajemníkem pro hlavní město Bratislavu a v roce 1960 přešel do Prahy jako tajemník československého ústředního výboru. O dva roky později, ve svých 40 letech, se stal jedním z deseti vyvolených v předsednictvu strany. Když byl Novotný nucen opustit slovenského tajemníka, arcilotra Stalina, připadla nejvyšší funkce ve slovenské straně Dubčekovi.


Jakmile se Dubček dostal do pozice skutečného vládce, začal se téměř okamžitě distancovat od Novotného linie. Jedním z jeho prvních kroků v čele země bylo uzavření příměří se slovenskými spisovateli a intelektuály, kteří od té doby měli širokou svobodu projevu. Ztotožnil se také s novými ekonomickými teoriemi, které v Československu začal navrhovat profesor Ota Šik (TIME, 11. 11. 1966) a jeho kolegové zhruba ve stejné době nebo dokonce dříve, než se v Rusku chopil hole za ekonomickou reformu Evsei Liberman. Postupem času se tento tichý Slovák stával sebevědomějším a sebevědomějším a pomalu se stával silným kritikem Novotného politiky.


Novotný, tlačený ze všech stran k reformám a liberalizaci, přijal techniku mrkve a klacku. Svým kritikům ustupoval, když se tlak zdál být neodolatelný, a pak bez váhání sáhl po klacku, když měl pocit, že věci zašly dost daleko. Umožnil tak náhlý rozkvět imaginace v československém umění a literatuře, díky němuž mohlo být znovu vydáváno dílo Franze Kafky, filmy zobrazovaly romantickou lásku a další "buržoazní" témata a v literárních časopisech se objevovala kousavá satira a protest. Nadále však pokračoval v občasných zásazích proti spisovatelům a intelektuálům a zakazoval knihy, filmy a časopisy, které se mu nelíbily. Dal také Otu Šikovi zelenou k zavedení některých jeho reforem - včetně většího důrazu na zisky a bonusy a další pobídky pro zaměstnance - ale brzdil je a zpomaloval dříve, než mohly skutečně přinést nějaký užitek.


Nejhorší urážka. Nespokojenost s Novotným vyvrcholila v létě a na podzim 1967. Na sjezdu Svazu československých spisovatelů se jeden po druhém zvedlo 11 liberálních spisovatelů, aby odsoudili režim za to, že ochuzuje literaturu v zemi cenzurou a bezostyšně přepisuje její historii. Novotný oplatil úder zákazem liberálního časopisu Literární noviny a zablokováním volby liberálů do správní rady Svazu spisovatelů. Ještě horší bylo, že si znepřátelil studenty, když poslal policii, aby rozehnala pochod 1500 studentů, kteří si stěžovali na výpadek proudu na pražské technice. Brutalita vyburcovala další studenty a následovala řada demonstrací a represí.


Na pozadí těchto vířících nepokojů vstoupil do boje Alexander Dubček, který nesl prapor slovenského nacionalismu. Jako šéf strany na Slovensku vystoupil na říjnovém zasedání ústředního výboru a spustil plamennou polemiku proti Novotnému za porušení slibů a zanedbání rozvoje Slovenska. Ve velmi ostré výměně názorů označil Novotný Dubčeka za "buržoazního nacionalistu", což byla jedna z nejhorších urážek v komunistickém lexikonu. Dubček začal v zákulisí pracovat na sesazení Novotného z čela strany a postupně sdružoval slovenské disidenty, univerzitní činitele, ekonomy a další liberály. Když jel Novotný v listopadu do Moskvy na oslavy 50. výročí založení Sovětského svazu, vyčůraně vyloučil Dubčeka ze své oficiální strany. Byla to velká chyba. Dubček zůstal doma se všemi disidenty a vybičoval je k jednotné opozici. Když se Novotný vrátil domů, cítili se dost silní na to, aby požadovali jeho odstoupení.


Novotný se snažil Dubčeka zbavit jeho slovenské funkce, ale Slováci si to nenechali líbit. Nakonec poté, co sovětský stranický šéf Leonid Brežněv přiletěl do Prahy v opožděném pokusu o jeho záchranu, Novotný v lednu rezignoval na stranickou funkci a na jeho místo byl zvolen Dubček. Ani poté se Novotný zcela nevzdal. Jeho spojenci na ministerstvech obrany a vnitra dávali dohromady zoufalé plány na převrat a nejméně jeden tankový prapor byl připraven vjet do Prahy v Novotného prospěch. Převrat však ztroskotal, když si ostatní velitelé před přesunem vyžádali písemný rozkaz ústředního výboru. (Generálmajor Jan Šejna, tehdy jeden z architektů puče, přeběhl do USA.) V době, kdy se straničtí vůdci sešli v únoru v Praze na oslavách 20. výročí své moci, už veřejná snaha donutit Novotného k odstoupení z funkce prezidenta zpečetila jeho osud.


Motýli jako podprsenky. I když k prosazení reformy bylo zapotřebí tvrdého politika, jako byl Alexander Dubček, byli to českoslovenští spisovatelé a umělci, kteří pro ni vytvořili atmosféru. Během dvaceti let komunistické vlády byli odvážnější a méně puritánští než jejich komunističtí kolegové téměř kdekoli jinde. Mnozí z nich si užívali privilegií, která jim strana nabízela, například jízdenky na celostátní železnici zdarma - a dál vzdávali hold schválené umělecké formě socialistického realismu. Českoslovenští intelektuálové však mají dlouhou tradici boje proti politické moci a i za Novotného neustále tlačili na rozšiřování hranic povoleného. Podařilo se jim vydat překvapivě mnoho svých děl, ale většinou psali tajně, v zásuvkách svých stolů uchovávali bohatou zásobu rukopisů. V současné době intelektuálové oslavují Dubčekův slib, že zabrání případné budoucí cenzuře tím, že je opět vytáhne. "Je to konec jedné éry," říká romanopisec Ludvík Vaculík, redaktor časopisu Literární Listy, osvobozeného nástupce zakázaných Literárních novin.


Také navzdory komunistické vládě se v Československu podařilo vyprodukovat množství filmových talentů. Z pražské akademie FAMU, jedné z nejlepších a nejtvrdších škol filmového umění na světě, proudí do země "nová vlna" režisérů. Mezi nejodvážnější produkty této školy patří režisérka Věra Chytilová, jejíž oslnivé fotografie a experimenty se surrealismem se rovnají ohrnování nosu nad snahou strany diktovat styl v umění. Její Sedmikrásky jsou například bezdějovým skotačením dvou dospívajících dívek, mezi jejichž kousky patří držení exemplářů motýlů místo podprsenek, houpání se na lustrech a pojídání reklam na jídlo místo jídla. K popularitě československých filmů v zahraničí přispělo dílo Miloše Formana; jeho Lásky jedné plavovlásky byly lidským, něžným, křiklavým milostným příběhem obyčejných lidí s obyčejnými city, který neměl žádné socialistické poselství, jež by ho otupovalo; oslovil lidi všude. Jeden z jeho rysů: první nahá milostná scéna v historii československé kinematografie. Další špičkové filmy sahají stylově od fantazie Vojtěcha Jasného o kocourovi s kouzelnými brýlemi, který prohlédne lidské podvody, Až přijde kocour, až po půvabný záznam vzpomínek manželů v předvečer narození jejich prvního dítěte, První výkřik Jaromila Jireše.


Od roku 1954 si českoslovenští režiséři odnesli za své filmy ne méně než 35 významných mezinárodních cen. Čechoslováci jsou také tahouny nových technologií v oblasti filmového plátna, jak dokládají dva velmi úspěšné experimenty v jejich pavilonu na Expo 67. Zaplněné hlediště bylo nadšeno "Kinoautomatem", který umožňoval ovlivnit výsledek děje filmu prostřednictvím elektronického hlasování, a "Polyvizí", technikou, která promítala řadu synchronizovaných obrazců a obrázků na více než 100 malých pohyblivých obrazovkách. Mnoho lidí považovalo tento pavilon, který stál více než 10 milionů dolarů, za nejlepší na veletrhu.


Kousavá satira. V současnosti se českoslovenští spisovatelé specializují na kousavou satiru na komunistickou byrokracii. Jejich tvorba navazuje na tradici Kafky a Karla Čapka, jehož hra R.U.R. poprvé představila pojem robota. V Memorandu, populární hře Václava Havla, dostane hlavní hrdina důležité memorandum v neproniknutelném úředním jazyce; aby získal povolení naučit se tento jazyk, musí v něm nejprve sepsat petici. Jeden z největších hitů pražské divadelní sezony, Labyrint Ladislava Smočka, ukazuje muže uvězněné v bludišti parkových cestiček a živých plotů, které představují byrokracii. Zatímco je pozoruje pobavený hlídač se svým zlým psem, žalostně se plazí, vyhazují kosti svých mrtvých kamarádů a vedou absurdní rozhovory.


Zdá se, že žádný z lepších spisovatelů nenapsal ani řádku, která by chválila triumfy socialismu. Populární erotické povídky Bohumila Hrabala o barových povalečích, kriminálnících a povalečích (Perličky na dně a Pábitelé) jsou plné surrealismu a černého humoru. Prozaik Vačulík píše o marnivých Češích, jako jsou sedláci v Sekyře, kteří jsou brutálně nahnáni do komunistických kolektivů. Prozaik Ladislav Mňačko, který loni na podzim odjel do Izraele na protest proti Novotného represím, píše v Opožděných zprávách o mučení a zmanipulovaných procesech, které viděl jako novinář. V knize Chuť moci Mňačko popisuje aparátčíka, jehož charakter pokřivila moc.


Kultivovaný a relativně svobodný kulturní život však nijak nepomohl řešit tíživé ekonomické problémy Československa. Československo, kdysi vysoce industrializovaná země, která měla zdravý obchod se Západem, zažilo pod vládou komunistů pokřivení a oslabení své ekonomiky. Příliš dlouho bylo vázáno na barterové dohody se Sovětským svazem; chráněno před konkurencí dopustilo, aby se jeho průmysl stal pomalým a "hrubě neefektivním". Bylo nuceno soustředit se na dodávky železa, oceli a těžkého strojírenství pro Rusy a neobtěžovalo se udržovat kvalitu svých ostatních výrobků ani vyvíjet nové, které by se mohly prodávat na světových trzích. Centrální plánovači komunismu špatně řídili ekonomiku, která jednoduše zastarala. V roce 1963 dokonce zaznamenala záporné tempo růstu.


Profesor Šik a jeho kolegové sehrají v novém Dubčekově Československu velkou roli. V rámci Nového hospodářského plánu, který navrhli, dojde v ekonomice k rozsáhlým změnám. Velkoobchodní ceny budou určovat tržní síly namísto stranických byrokratů a budou zavedeny pobídky pro zaměstnance i management. Ředitelé závodů budou mít pravomoc propouštět nepotřebné pracovníky, reinvestovat zisky nebo je rozdělovat jako prémie dělníkům. Jednou z hlavních potřeb Československa je dohnat Západ v technologiích a stát se opět konkurenceschopným na trzích mimo sovětský blok. Protože zemi chybí úvěry na Západě, bude Šik nepochybně naléhat na rychlé rozšíření obchodu se západními zeměmi, aby bylo možné zaplatit sofistikované stroje, které země potřebuje k modernizaci, a nakoupit více spotřebního zboží nejvyšší kvality, které lidé vyhledávají.


Zatímco probíhá obnova československého hospodářství, Dubčekova vláda bude neustále ve stínu Sovětského svazu. Rusko skutečně nemusí vpochodovat s vojsky do Prahy, pokud se mu Dubček a jeho režim znelíbí. Jednak nechce riskovat další Maďarsko, zatímco propagandisticky těží z problémů USA ve Vietnamu. Za druhé, Rusové mají nyní tak pevný vliv na československou ekonomiku, že by ji mohli vážně poškodit pouze ekonomickými represemi. "Nezapomínejme," řekl populární pražský televizní komentátor Milan Weiner, "že devět z deseti zdejších aut jezdí na sovětský benzin, dva ze tří rohlíků se pečou ze sovětské mouky a že gigantické hutní závody by se zastavily během několika dní, kdyby se přerušily dodávky sovětské rudy."


Z tohoto důvodu a z mnoha dalších stojí před Dubčekem delikátní úkol - pohybovat se na tenké hranici mezi nebezpečnými extrémy. Určitě chce obnovit mosty své země do západní Evropy, provádět neutrálnější zahraniční politiku a podporovat větší obchod se Západem - ale neodvažuje se přivolat ruský hněv. Musí dostatečně rychle pokročit se svým reformním programem doma, aby uspokojil pokrokáře, kteří poprvé po 20 letech okusili skutečnou svobodu a nyní chtějí, aby s ní přišly i demokratické instituce. Nesmí si však odcizit značný počet přesvědčených a oddaných československých komunistů tím, že nechá kritiku strany a jejího kréda zajít do anarchických extrémů.


Ještě více opojení. Po letech vyčkávání a sledování liberalizace, která se šířila v jiných komunistických zemích, se Čechoslováci konečně rozhoupali ve své svrchované chvíli a svým vlastním způsobem. Jedním z nejnadějnějších znamení pro konečný úspěch jejich revoluce je míra účasti lidu. Televize přinesla vítr změn do většiny jejich domovů. Po celé zemi se tisíce a tisíce Čechoslováků hrnuly na shromáždění, aby vyjádřily své názory, podepisovaly petice na podporu Dubčeka, zaplavovaly vládní úřady, rozhlasové a televizní stanice výzvami, a dokonce pochodovaly ulicemi. Protože Československo nabízí socialistickou formu demokracie, která nemá v komunistickém světě dosud obdoby, může mít československá revoluce na komunismus mnohem trvalejší dopad než Titovo odtržení od Kremlu nebo maďarská revoluce v roce 1956. "Je na nás, na Češích a Slovácích," říká ministr lesnictví Josef Smrkovský, "abychom odvážně vstoupili na neprobádaný terén."


Na konci týdne se objevily dramatické důkazy toho, jak daleko už tento průzkum zašel. Více než tisíc studentů se po setmění vyhrnulo do pražských ulic, aby protestovali proti volbě generála Svobody prezidentem kvůli jeho minulým vazbám na Sovětský svaz. Naštvaní a rozčilení pochodovali k sídlu komunistické strany a volali, aby se Alexander Dubček ukázal. Byla půlnoc. V minulosti by byli studenti buď sraženi na zem palicemi, nebo v lepším případě ignorováni. Tentokrát jim nikdo nepřekážel. Ba co víc, Dubček se před nimi rychle objevil na ulici. "Jaké jsou záruky, že se staré časy nevrátí?" zeptal se ho jeden ze studentů. "Tou zárukou jste vy sami," odpověděl Dubček. "Vy, mladí." Pak, jako by přemítal o celé bolestné historii své země, řekl: "Mohou se staré časy vrátit? Existuje jen jedna cesta, a to vpřed."

6 zobrazení0 komentářů