Čecháčkovství: Vzdání se svobody vrozeným slouhovstvím, malostí a zištným prolnutím s totalitarismem

Výňatek z textu „Na národa roli dědičné“ od spisovatelky Evy Kantůrkové publikovaném v samizdatovém Kritickém sborníku na jaře 1984. Eva Kantůrková byla do roku 1970 členkou KSČ a její otec byl komunistický novinář Jiří Síla. V letech 1981 až 1982 byla vězněna za podvracení republiky a v letech 1985 až 1986 byla mluvčí charty 77.

… Václav Černý staví v Pamětech, češství tak vysoko, že když chce drtivě pojmenovat úpadek poměrů anebo naopak vyzdvihnout příklad k následování, volí dva výrazy proti sobě: Čech a Čecháček. A snad že vychází z příliš krátké perspektivy, kratší, než jsme spolu s ním všichni zažili, že mu hněv soustředěný proti letům krátce poúnorovým následná desetiletí a úvahy úplně vytlačuje a hodnocení "češstvím“ jako by zacházelo až do vnitronárodního rozkolu, pro dnešní čas zakrojeného do národního těla velice hluboko.


Podobu čecháčka vytváří Václav Černý po celou dobu svých Pamětí, v První republice, za okupace i po válce ukáže prstem, a toto je čecháčkovství! Ta hnusná česká malost, pramenící z hloubi dějin. "Proti čecháčkovství jsem po celý život tolik bojoval a tolik se jím trápil, až jsem se jím utrápil. Napůl jsem se jím utrápil sám, napůl mě čecháčkové usmýkali." (IV., str. 341) Sledovala jsem co nejpozorněji tuto tvorbu typu a krok za krokem souhlasila; ano, tato zbabělost, tato chtivost, tato podlézavost, věrolomnost, neochota jednat, nespolehlivost, to vše může být nazváno čecháčkovstvím, národní malosti vyplývající z převahy plebejského původu. Když ale na konci díla vášeň pro výsostný národní zájem do hordy Čecháčků odsune vlastně většinu nebo skoro většinu národa, čtenář začne to označení čecháčkovstvím zkoumat pozorněji; zejména když má za jisté, že tak velkou deformaci národní myšlenky nemůže vyvolat jen příliš velká zaujatost vlastním osudem, zaujatost, jež by mohla mít sklon promítnout vlastní životní neuspokojenost do zmařenosti národa. Černý píše: "V přítomném Čecháčkově imperiu jsou dvě věci osudně významné a obě slibuji přímo úděsnou dlouhodobost jeho dominace: strašlivý úbytek sil na straně české charakternosti a konfluence čecháčkovství s oficiálně instalovaným principem společenské a státní moci." (IV., str. 339) A dále: „…státní moc vydala Čecháčkovi společenskou vládu, pozvala ho i k honorované úřední tvorbě kultury... cestou k internacionalismu, světovosti a všelidskosti čecháčkovský socialismus?... Budoucnost češství vidím velice černě, Čechové v moci Čecháčků nemají, leč zlé vyhlídky, a čím dál tím horší, jestliže se vláda Čecháčků protáhne. Jak se sebe Čecháčka setřesou?" (IV., str. 340)


Co tím Václav Černý říká? Že nekvalitní část národa se prolnula s totalitarismem, ze zištných důvodů a malosti, vrozeného "slouhovství" se vzdala svobody, čímž ohrozila kvalitní část národa a postaveni kvalitního Čecha. Čili národ rozpůlený mravním soudem: zde elitní Čech – tam luzovitý Čecháček. A mohu si domyslet, i proč to Václav Černý dělá: je-li mu svobodný národní zájem alfou a omegou snažení, spojuje ztrátu národní kvality s tím, o čem je přesvědčen, že hanobí národní poměry: s komunistickým socialismem. Je to taky způsob, jak apelovat na národní vědomí: vzpamatujte se, Češi, nenechte se jako národ devalvovat falešným "čecháčkovským" socialismem. Uctívám ve Václavu Černém právě jeho národní vášeň, není to malý čin, ochránit národní myšlenku v čase tak národně vlažném, v tom a pak v až palčivé potřebě svobody, kde též nezná kompromisů, je vzpřímenost Černého osobnosti, která tak imponuje, ale jakmile "čecháčkovské kriterion" protáhnu až do dnešního času, je mi líto, pak musím napsat, že jím proráží nacionální zahledění a že argumentace čecháčkovstvím se stává neústrojnou a způsobuje pojmu národa, pojmu právě tak ochraňovanému, nebezpečné rozklížení.

Vždyť což bude-li se muset vzdělanec, jehož obraz a význam kreslí do budoucna Václav Černý tak naléhavě, obrátit k národu jako národu a ve věcech národně praktických? Kdo určí, ty jsi Čech kvalitní, ty Čecháček? A podle jakých kriterií? A bude to vůbec ještě nosné? Nevysměje se vzdělanci národ, vzdělancem rozdělený na část kvalitní a nekvalitní a neodvrátí se od něj nejen tou částí, jež bude nazvána čecháčkovskou, a to prostě proto, že se bude cítit být v časech jiných? A nepovede teorie o Čecháčkovi i ke vzdělancově národní ochablosti? A co se stane a národem, jemuž budeme klást před oči čecháčkovství? Má snad národu být vštěpováno, aby opovrhoval sám sebou? Neboť: kdo obstojí před nárokem tak vysokým, jaký klade na mravnost politiky a veřejného života, na kulturu a kultivovanost myšlení a konání Václav Černý? A národ není jen intelektuální elita, národa je nás deset milionů.


Uvažuji-li přiměřeně realisticky – nikoli přízemně, nikoli utilitárně, jen realisticky - a nepočítám-li s válkou, která by nás asi postavila do jiných mocenských vazeb (přičemž vůbec není jisté, že uvolněnějších, pokud bychom ji vůbec přežili), mohu si myslet, že "reálný socialismus“ v dnešním podání svou moc spíše zesílí než zeslabí; spisovatelka nebo vzdělanec mohou jistě v zájmu čistoty své abstraktní koncepce nebo výlučnosti svého postavení napnout myšlenku kam libo, ale národní gros, to tělo národa, musí ráno vstát, sednout do autobusu, odpíchnout směnu a stoupnout si k ponku nebo si sednout k psacímu stolu či výrobnímu pásu a začít si vydělávat na chléb vezdejší. Takže si zvyká, zabydluje se v poměrech, i když s nimi nesouhlasí, hledá východiska přiměřená situaci a svým možnostem, a musí to činit bez ohledu na to, zda mu vzdělanec poradí něco lepšího, musí to činit dnes a denně, a ve věcech, o nichž vypjatý vzdělancův postoj ani nic neví. Žije. A ve vzdělancových radách si dokonce vybírá, například nepodepíše Chartu 77 a zahraniční novinář napíše v reportáži, že je režim podplácí pořád ještě slušnou životní úrovní. Ale což vůli ke svobodě vyvolávají jenom katastrofické poměry? Není - možná - i něco hodnot pod odpudivým povrchem, jak ho známe a popisujeme? A že poměry nepostrkují národní gros myslet ani na revoltu ani na zánik, skutečně to znamená, že čécháčkovatí? Umenšuje se, mrňaví, mravně umrtvuje?


Čecháčkovství takto dalekosáhle pojaté, spíš devalvace než kritika národních slabin, sice dramaticky prokázalo hanebnost poúnorových zbabělostí a ochoty přizpůsobit se a taky onu českou iluzívnost, současně by ale mohlo podrýt vědomí, jež o sobě národ má a měl by chovat. Češství napínané do nemožného požadavku se vnitřně hroutí. Vize hrdého Čecha, v Pamětech tak velkolepá, doplněná masovým čecháčkovstvím - a ono by muselo, kdyby existovalo, být masové - čecháčkovstvím říznutým navíc službou nebo až i souzněním s totalitarismem, se ocitá mimo skutečnost. To spíš mě - asi pro historickou paralelu - napadá jedna národně hrdá věta Josefe Pekaře. Když popsal složité příčiny porážky na Bílé Hoře a onen úžasný úpadek, který nastal třicetiletou vojnou a dvojí habsburskou vyvlastňovací mstou, když už mu v Čechách zůstal jen ten ožebračený milion bezprávných obyvatel, vystavených násilné změně vyznání, jíž do dvou generací podlehnou, Pekař napsal: "Bílá Hora sama vzbudila a vypěstovala v pokořeném národě sílu, jež se měla stát vzpruhou nového života a slibem nové naděje." Tou silou byl - nacionalismus. Bílá Hora je důkaz časově odlehlý, ale což tenkrát časově blíž, když byl národ probouzen z mrákot ztraceného času, v dobách, z nichž i Václav Černý odvozuje svůj ideový rodokmen, to byli probouzeni lidé nekvalitní? Čecháčci podlehnuvší rekatolizaci?


Národní bytost, zdá se mi, je cosi podstatnějšího, než aby se dala dělit na elitní Čechy a luzovité Čecháčky, pojem národa a zejména fakt národa se nevyčerpává vědomím toho, že jsem Čech, národ tu byl historicky dřív, než samo to povědomí vzniklo, češství se stává hodnotou až s národním hnutím a jen v jeho rámci; bytost národa, její vůle k přežití a k stmelenosti rodu, je jednou z velkých záhad lidstva a je rozhodně hlouběji ukotvená, než jen v nacionálním povědomí svoji existence. Čechem mohu být dobrým nebo špatným jen v rozmezí, kam pojem dosahuje, a on nedosahuje do oblastí ani obecně etických, ani sociálních. Vadou tu jistě není intenzivně vytyčovaná protilehlost velkosti a malosti, čestnosti a bezectnosti, oprávněnosti a bezpráví, vadu cítím v tom obecně vztaženém pojmu Čech a Čecháček. Jako dalekosáhlé řazení etické uvnitř národa mi připadá být přinejmenším neúplné.


S pojmem Čecháčka například nevystačím při posuzování jednání a postojů dělnictva, oné nové sociální síly zrozené spolu s nacionální buržoasií, a nevystačím s ním nejen v únoru a po něm, ale už po celé devatenácté století; svým sociálním postavením se dělník nacionalismu vymyká a na jeho postavě lze dost dobře ukázat, že češstvím se pojem národa nevyčerpává. A abych s myšlenkou, jež má blízko k tomu být považovaná ze zprofanovanou, nezůstala sama, pozvu si na pomoc Masaryka. Ten když zkoumal Palackého českou ideu, zplna pod ni řadil i dělnický socialismus a vytýkal Palackému, že mu má sociální nerovnost, již považuje za danou od přírody, řešit pouhá dobročinnost. V únoru a po únoru, kam se zauzluje zájem Pamětí, dělnictvo ve většině podporovalo politiku KSČ a sociálních jistot a sociálního vyrovnání získaných revolucí si cení do dneška; upadlo proto snad mezi čecháčkovskou luzu? (Únor jistě vyvolal luzovitost v život, luza se oživuje s každým dost důrazným hnutím a zejména s převraty, při nichž dochází k majetkovým přesunům, ale to je otázka jiná; luzu přece dokáže oživit právě tak bojovný nacionalismus.) Chci říct, že nacionalismus nemá pro některé jevy pojmenování, nemá pro ně rejstřík představ. A že se sám Václav Černý, užívá-li nacionálních pojmů v mezích širších, než jim přísluší, protlačuje-li nacionální hlediska do oblastí, kde mohou jen zdegenerovat, dostává do kontradikce s vlastním humánním a mravním vybavením, dokazuje jeho argumentace proti Gottwaldovi, který jako by nebyl Čechem, ale zejména proti Rudolfu Slánskému, kterého coby žida z národa vůbec vylučuje. Neberu ty muže v ochranu, ta doba je ještě příliš živě v paměti, abychom na ni mohli mít ucelený názor, jen tvrdím, že jejich politická praxe a lidská selhání nejsou vysvětlitelné ani vídeňáctvím ani židovstvím nebo sionismem. Zde stojíme na půdě problémů zcela jiných a té velké knize velice škodí onen až překvapivě otevřený antisemitismus, jenž tam je jen převrácenou ne-hodnotou nacionalismu českého.


Národní tělo bylo neseno dvěma hnutími, národním a dělnickým, obě hnutí se proplétala, nevražila na sebe i se doplňovala, žijíc každé z jiných bytostných zdrojů lidských, a své důvody obě hnutí vyčerpala politickou realizací, v obou případech neuspokojivou a dalekou původních ideálních cílů, jak to dobře víme, protože na chatrných úlomcích těch cílů žijeme. Dělnické hnutí se vyvíjelo svébytně vedle hnutí národního a jako součást národního těla, a to, že nám ho t. zv. marxistická historiografie, vykládající dějiny Čechů jako dějiny dělnického hnutí a KSČ, zprotivila, ještě neznamená, že neexistovalo a bylo nevlivné. Dnešní sociální přestrukturování národa je i jeho výsledkem…



Zdroj:

http://scriptum.cz/soubory/scriptum/kriticky-sbornik/kriticky_sbornik_1984_rocenka_zm_ocr.pdf



1 zobrazení0 komentářů