Příspěvek "Prostonárodní homilie na texty vlastenecké" publikovaný v "Komenský - Týdenník vychovatelský" v roce 1881.
Prostonárodní homilie na texty vlastenecké.
Píše Starý Vlastenec.
HOMILIE I. (Dokončení.)
Nuže nejsou-li až hrozně pravdivá slova básníkova i v naší době? Nemáme-liž i my proč bědovati, „jak žalostné jsme dočkali se chvíle"? Avšak „ne z oka mutného, z ruky pilné naděje kvitne, tak jen může i zlé státi se ještě dobrým". Buďme svorni v obraně své ohrožené národnosti, zanechme zbytečných sporův a různic, jimiž sami sebe na vzájem potíráme a moříme, usnadňujíce tím práci svým nepřátelům, předem však buďme pamětliví slov básníkových:
Nuže! pokud srdce mladé bije, hleďme štěstí vlasti laskavé, bdící probuzujte dřímavé, teplí chladné, živí vše, co hnije;
věrní zrádné pošlapejte zmije, štědří haňte oči šilhavé, pilní zběř tu, která krvavé mozole jí a pot bratrů pije!
O tom bylo by ovšem mnoho psáti! Máme bohužel posud ještě mezi sebou mnoho dřímavých, chladných, hnilých, i zrádných zmijí a bídné zběři více nežli zdrávo malému našemu národu; co a kterak by se tu činiti mělo, k tomu vrátíme se ještě v následujících homiliích, zatím pohleďme k té věci jen potud, pokud se týká druhé části našeho textu, „bez naší-li viny" vše to se děje ? Mně se zdá, že nemálo podobáme se onomu lesu v bajce, kterýž by by zůstal ušetřen od seker, kdyby jim sám nebyl poskytl dřeva na topora. Dřevem tím sekerám německým na topora námi poskytnutým jest jednak národní neuvědomělost našeho lidu, jednak ochablost, netečnost až i hříšný organismus nemalé části naší intelligence u věcech národních. Vizme některé toho doklady:
Dle „Pokroku" (r. 1880. č. 244.) je v německých školách vinohradských dítek českých přes 300 (vl. 341, německých toliko 113!), v karlínských přes 500, pražských a smíchovských přes 1000!!! Rozumí se samo sebou, že v těch městech jsou také školy české; neuvědomělí rodičové čeští tedy sami, bez nucení, bez potřeby obětují ročně tyto hrozné hekatomby nenasytnému molochu cizoty. Z bezpočetných těchto dítek českých budou svým časem buď tupí blbci, buď bídní pancharti, většinou snad bezcharakterní odrodilci, zuřiví nepřátelé našich snah národních, lítí janičáři svého národa!
A tak i jinde v Čechách. „Kdekoli v české krajině zřídí se německá škola, má ihned dosti mládeže, ovšem české, protože německé tam není." („Posel z Budče" 1878. Č. 32.) „V Hostivici jest již po tři léta pokoutní škola židovská, v níž vyučuje košerák Beck českou mládež němčině, a to děti desetileté až dvacetileté!" (P. z B. 1881. Č. 6.)
A kde se má vzíti v prostém lidu národní uvědomělost nerci-li hrdost, když jí není v řadách naší initelligence? „Čech výtečník," píše P. z B. (r. 1878 č. 39), „dal si na vychování svých dětí velice záležeti, pročež je posýlal do německých škol. Pan otec kandidoval za poslance na sněm a byl také od sboru důvěrníků českých navržen; ale pan syn byl proti němu nejurputnějším agitatorem. Pan otec propadl, a zvolen byl lítý nepřítel české národnosti, z čehož pan syn má nesmírnou radost. — Tuto zase vizte dvě zvučná jména, která jsou v řadě jmen nejprvnějších vlastenců českých, jejichž podobizny visí za rámci ve mnohých příbytcích českých rodin, aby naše děti jejich vlastenectví brali si za příklad. Jeden z nich už jest na onom světě, druhý, posud mezi námi. Oba byli dvakráte primatory hlavního města království českého, a synové jejich jsou — buršáci!"
A takových otců -výtečníků nalézá se hojnost v řadách naší intelligence. Pan otec je třebas údem vlasteneckého spolku, zahraje si tam vlasteneckou bulku, zabafá si tam po vlastenecku a vypije několik sklenic „českého" piva, ale ,,obcovací" jazyk v rodině jest německý, a je-li panímáma, jakož obyčejně bývá, Němka, děti vlastencovy neumějí po česku ani blafnouti! Tak vede si Čech vlastenec, který již udělal kariéru; ten pak, který ji teprve udělati hodlá, jak ten se opatrně na všecky strany ohlédá, jak si ve společnosti německé i zahubačí na ty „přepiaté Čechy", jak se vyhýbá svým známým na ulici, aby ho veřejně rekompromitovali českým oslovením, i to své poctivé jméno české počíná psáti dvojím pravopisem!
Zajímavo jest, co ve příčině naší národní uvědomělosti a hrdosti píše letošní „Lumír" (na str. 55.) „z denníku ruského Čecha". „Zdejší (ruský) domácí lid nazývá obyčejně české přistěhovalce „Němci". V tom případě má slovo „Němec" význam zvláštní. Jesti známo, že prostý Rus jmenuje obyčejně každého cizince neznámé národnosti Němcem nebo Francouzem; ale Bulhara, Srba, Poláka neb jiného bratra Slovana Němcem nenazve; tato „česť" děje se zde jediné našemu lidu. Nelze ostatně tvrditi, že by nebyla poněkud zasloužena; mezi ruskými Čechy překvapí nás často sledy německé kultury způsobem k víře nepodobným. Můžete zde zastati někdy celou ryze českou společnost, ovšem při pivě, která se po celé hodiny baví tím, že lámou všichni němčinu s vytrvalostí lepší věci hodnou. V Dubně zastal jsem kdysi u Žida, jenž má obchod se starými knihami, Čecha, kterýž se smlouval o německou grammatiku. Na mou otázku, „s kým zde chcete mluviti po německu?" nebylo sice určité odpovědi, německá mluvnice byla však koupena a dobře zaplacena. Ruská žurnalistika všímá si těchto zvláštností našeho lidu a činí ovšem své poznámky nepříliš lichotivé."
V „matičce" Praze jest podle posledního sčítání obyvatelů 156.153; z nich přihlásilo se k národnosti české 123.477, k německé 30.519 a z těch je 16.172 židův! V Brně přese všechen nátlak přihlásilo se z 80000 obyvatelů přes 32.000 k národnosti české, a přece ve veřejnosti, na ulicích, v krámech atd. hrubě ani neznati, že by tam jací Češi byli, právě jako v „matičce" Praze těch 123.477 Čechů druhdy z veřejného života docela zmizí. Časem ovšem, když u „vlastenců" českých „čeština" přijde „do módy', zdá se cizinci jakoby byla Praha městem českým; ale móda pomine, zmizí z veřejnosti čamara a s ní i obcovací jazyk český!
Ano v řadách naší „intelligence" vyskytují se juž i takoví lidé, kteří bez obalu a beze studu hlásají, „že překonáno prý stanovisko vlastenecké, že již minula doba jeho a svět že nesnese již svěrací té kazajky, do které úzkoprsé vlastenectví svírá prý lidstvo; že zrušeny musejí prý býti ty hranice bránící perutěm genia veškerého lidstva rozvolniti se. Ano kosmopolité takoví opovažují se i tvrditi, že vlastenectví rodí barbarství! Čím větší a hlubší prý láska k jedné zemi rodné, tím prý chladnější stává se mysl a srdce člověkovo k národům jiným, k národům cizím!" Což platno jalovým, bezcitným takovým cynikům dokazovati, že idealního jakéhosi „lidstva", jakéhosi „člověčenstva" nikde není, že konkretní a jediné ve skutečnosti bytující části toho lidstva jsou právě rozmanití národové; nechceme-li tedy býti Čechy, že nám nezbývá nežli státi se Němci! Když se tak děje na zeleném, jak bude na suchém? Když „květ" našeho národa, naše „intelligence", tak smýšlí a tak jedná, kdož by se potom podivil, slyše „pokročilé" dělníky české v Praze i ve Vídni posmívati se vlasteneckým řečem vůdcův lidu: „Nechte těch hloupostí!, Eh, co Češi nebo Němci, my jsme lidé (?). Mluvme o žaludku!"
Taková jest u nás uvědomělost, taková hrdost národní v době, kdy idea národnosti světem hýbe, tu v sebevědomou hrdost, tam zase až v národní fanatismus a v šílené, neukrotitelné záští k národnostem jiným se vtělujíc?
Národ, který sám sebe nectí, nechť nežádá úcty od národův jiných, kdo sám sebe činí otrokem, tomu kde kdo bez rozpaků na šíji šlápne. Maďaři a Poláci sebevědomě všude vystupujíce, nikde své národnosti nezapírajíce, ovšem všude hrdě k ní se hlásíce, jsou vůči ostatní Evropě „národem rytířským", my pak pro naši národní nestatečnost, slabost a uhýbavou podlizavosť — národem lokajským! *)
Již starý Daniel Adam z Veleslavína za „zlaté doby národnosti a literatury české" vida při nejedněch ze svých krajanů přílišnou náklonnost k cizotě, napsal tato památná slova: „Když netoliko kroje šatův, ale i obyčej mravův a jazyk cizích národův na sobe přijmeme, kam se pak děje víra, čest, sprostnost a upřímnost česká, o níž mnohé slavné paměti nejednou slýcháme i čítáme. Obávati se v pravdě jest, aby po malých časích pravý a přirozený Čech nebyl tak vzácný a tak divný na mostě pražském jako jelen se zlatými rohy vedle starého (!) předkův našich proroctví. Kdo rozum má a z přítomných věcí o budoucích souditi může, ten výborně vidí, k čemu se hrabe. Deus omen avertat! Tohoto výhrůžného hlasu povznesl Veleslavín za doby, kdy jazyk český byl jediným „obcovacím" jazykem veškeré šlechty české, kdy jazyk český byl výhradně panujícím ve všech úřadech a při všech soudech v zemích koruny české, a my v době pro náš národ tak nebezpečné ani očí neotevřeme, abychom viděli, „kam se hrabeme?" Nebudeme-li my, t. j. česká intelligence, nejprve sami upřímnými syny svého národa a horlivými hajitelí svatých práv milého našeho jazyka, nebudeme-li mocněji a účinněji působiti v náš lid, nežli se posud děje, budeme-li jen státi na břehu a založenýma rukama patřiti, kterak rozpoutaný proud kus po kuse národní naši půdu drobí, urývá a odnáší v bezedné moře cizoty, potom i my, ale marné volati budeme „Deus omen avertat." Pohroma, jež nás postihne, hroznější bude pohromy bělohorské, nebude to dočasné omráčení, nebude to spánek, nýbrž smrt národa našeho, z níž nebude procitnutí žádného!
*) Kdyby takhle těch 150.000 vídeňských Čechů bylo Maďary! Věru bylo by se Vídeňákům proč strachovati o německý ráz svého „světového“ města. Ti by tam beze škol národních, ba i středních jistě neubyli. Z nás ovšem Videňáci mají malý strach, kdež by jim to také nahnal ubohý Čecháček jenž svou existenci českou pokládá za hřích do nebe volající. Vypravujíť si o tom tuto anekdotu, naši národní „hrdosť" trefně charakterisující: Přišel Čech ke zpovědi a mezi smrtelnými svými hříchy na prvním místě kapucínovi oznamuje: „Pin pém" (jsem Čech). „Wos?" táže se kapucín. „Pin pém', zpovídá se opět zkroušený Čecháček. Porozuměv konečně kapucín, dává mu rozhřešení, pravě: „'s is zwor a Schand, ober a Sund is grod nit." (Je to sice hanba, ale hřích to není!)
Zdroj: