Vaculík: Síla, která otřásla mocí, vzešla z jejího všeobecného zhnusení

Článek samizdatových Lidových novin od Ludvíka Vaculíka s názvem „Odkud síla“ z 27. listopadu 1989.


Cizí novináři se mě v poslední době často ptali, proč právě u nás je pořád takové nehybno, když před dvaceti lety byli jsme to přece my první, kdo chtěl a začal změny. Takoví tazatelé si zřejmě ani předem nic o nás nepřečetli. Kvalifikovanější z nich však věděli, že u nás byli ti, kdo mohli reformu zevnitř strany a moci provést, po roce 1968 ze všech pozic vyhozeni. Ti se proto ptali hloub a dráždivěji: Odkud se může vzít síla, která by otřásla dosavadní mocí? V Polsku byla to církev a bídy, v Maďarsku hospodářský úpadek a v NDR to bylo němectví, jež si náhle prorazilo cestu do druhé části země. Na tuto otázku jsem proto odpověděl jakoby slovním vtipem, který jsem v duchu myslil vážně, ale on se dnes uskutečnil.


V posledních asi deseti letech se zahraniční pozorovatele shodovali v turistickém názoru, že v Československu je takové mrtvo, že už tu není ani žádná situace. Některé agentury proto vypustili tuto zem ze svého zájmu. Skutečně, nedělo se zjevně nic. Jenom výslechy, zavírání bez soudů, občas rozsudky, a těch v poslední době přibývalo. A přibývalo drobných kroužků a odvážnějších výtvarnických výstav, dokonce v parcích a tržnicích, v bytech a stodolách. Policie rozháněla masové koncerty oblíbených kapel či bendů, ale nechávala nepochopitelně volně běhat jednotlivé zpěváky, kteří v jakýchsi rytmizovaných a ozvučených projevech podvraceli republiku a hanobili socialismus. To opravdu nestalo nikomu z venku za trvalý a důkladnější zájem.


Co se však opravdu dělo v té dlouhé pauze po strašlivé porážce „Pražského jara“ v Československu? V první době byli jsme otřeseni: jedni z nás neuvěřitelností toho, co se nám stalo a co nám to udělali, druzí z toho, jak ti první mohli vůbec být tak bláhoví a čekat, že to dopadne jinak. Na všecky padla dlouhá únava. Pod její šedou hladinou nefotogenickou, však vznikaly skupiny stejně postižených lidí: umělci, vědci, ekonomové, právníci, historici, novináři… vznikla celá jemná síť již o sobě ani vzájemně nevěděla. Tam si všichni dávali vzájemně nejprve pomocí ručních časopisů a knih umělé dýchání a odvažovali se k projevu, že to tak nemůže přece zůstat. Nedovedli si však představit, jak a čím by se to mohlo změnit. Dělnictvo netečné, noviny nudné, policie všemocná. Charta 77 vznikla jako kruh lidí zatvrzele mírných, nežádající od moci nic, než aby dodržovala vlastní zákony, a od ostatního obyvatelstva vůbec nic. Kdo chtěl mohl se přidat, ale nepřidával se už skoro nikdo. A pak tu byl VONS, ten snad nejpraktičtější a nejúčinnější podnik, jenž měl jedinou ctižádost: do všech surovostí režimu vnést administrativní pořádek, dodržet všechny formality protestu, hlášení o porušení zákona, ale hlavně - založit dokumentaci, jež může být užitečná někdy v budoucnu… za kolik let? Okolo zatím všeobecně a široce přibývalo jen jednoho: hnusu a znechucení nad poměry.


A najednou se ti všichni cizí pozorovatelé shodují v hodnocení: co v Polsku trvalo léta, v Maďarsku měsíce a NDR týdny, u nás stalo se během dní. Odkud se vzala ta síla, co jí uvedlo do pohybu? - Odpovídám slovy, jež jsem jakoby jen vtip pravil před tím těm tazatelům: Ze všeobecného a definitivního hnusu nad takovou mocí.



Zdroj:

https://www.lidovky.cz/historie-obrazem?objekt=popup&datum=1989_11&stranka=32


5 zobrazení0 komentářů