Článek samizdatových Lidových novin od Ludvíka Vaculíka s názvem „Ludvík Vaculík: Vzdejte se, nic se vám nestane!“ z 12. června 1989.
Z úpadku státu, společnosti, hospodářství i přírody si všichni děláme nějaký závěr, ale nejplytčí závěr si dělá naše komunistická strana, jež po té cestě k úpadku šla v čele. Když pod tíhou následků občas uznává své chyby, některé, vždycky si k lidskému úžasu hned vyhražuje další „vedoucí úlohu“. Dělá si tedy právo na věčné omyly, ačkoli u nás vždycky byli a jsou lidé, kteří je vidí hned nebo předem.
V čem se vlastně takzvaná solidarita našich komunistů ve vedoucí roli osvědčila? Myslím, že v ničem krom jednoho, a ani v tom ne: v zemědělství. Zemědělství nás dostatečně zásobuje živobytím, což vyniká vedle Polska a Sovětského svazu, ale jsou to snad směrodatná měřítka pro nás? Krom toho nám hospodáři mohu dát pobuřující data o efektivitě té zemědělské výroby a o kvalitě jejích výrobků. Já však mám pořád na paměti to, jak tento způsob velkovýroby zničil vesnici a rolnický stav: byla to mravní genocida. Ta odcizená pole nikdo dnes osobně nemiluje, přesněji řečeno nikdo se nešlechtí vztahem k nim, každý jde jen po zisku. Rolník, sedlák ani velkostatkář - žádný z nich si nedovolil brát zisk za cenu ničení podstaty. Jednání se zvířaty dnes je zločinné, a o tom komunisté nejednají. A když mluví třeba o rozvoji dopravy, stavbě silnic a usplavnění řek, je to zadek problému, protože jeho předek je uskromnění spotřeby, omezení výroby a snížení nároku na dopravu, uvedení potoků do původní klikaté podoby a tak dále. A toto zase vědí jiní dřív než komunistická strana. Školství zpřevracela ničivě padesátkrát, zdravotnictví nestačí zdravím ani nemocným. Kultura žije čtyřicet roků jak utopenec: vždycky se na vteřinu zvedne nad vodu a nadechne se, aby vydržela smrtelné minuty pod vodou. Teď uvolnily některé autory ale dvacet roků tvrdili, že žádné nezakázali. Přijmout toto uvolnění s díky znamená schválit to zakazování. O nás se teď říká, že jsme se otočili ke společnosti zády; my však stojíme přesně tak jako v osmašedesátém, motali se oni. Řekněte mi jedinou věc, v níž komunistická strana byla napřed a osvědčilo se to. Když si i připomeneme něco dobrého či pěkného, co za tu dobu vzniklo, musíme si povzdechnout, oč víc toho mohlo být bez jejího vedení dřív a levněji. Například jsme mohli mít lehčí vagóny metra.
Když teď píšu, dbám, abych jen říkal názor, bez urážlivých slov. Za fejeton „Komunismus je bití“ pozval si mě totiž vyšetřovatel Státní bezpečnosti a pravil, že by mě mohl stíhat, ale asi nebude, protože na mých fejetonech je prý vždy něco, co stojí za úvahu, tentokrát však prý jsem nezachoval obvyklou uvážlivost. Zamyslel jsem se nad tím. Nemůžu přestat psát, ale nechci jednat, jako by té výstrahy nebylo. Ani ze sebe nechci dělat někoho, komu se teda nic nemůže stát. A nebylo by ani vkusné brát si privilej, když jiní jsou stíhání za míň. Ale po tom, co se stalo v Gruzii a v Číně, mohl bych napsat „Komunismus je bití, svazek druhý“. Budu se však držet naší půdy.
Čekáme všichni, že sovětská vláda se konečně odřekne Brežněvovy doktríny a označí vpád k nám v srpnu 1968 za chybu či zločin. Kdyby naši komunisté chtěli být včele, předběhli by ji v tom. To je ovšem směšné, protože oni podle odpovědi na jedinou otázku – „Co soudíte o vstupu vojsk…“ - třídili lidi na hrdé a na sráče. Vedoucí síla vybírající si sráče - kam vede národ?
Není pravda, že bez jejího vedení by nastal chaos, že tu není s kým sednout k poradě, koho požádat o spolupráci či komu pokojně předat úřad. Teď ještě by se takový krok potkal s nezaslouženou vlídností lidí, ale později to může být horší. Není ani pravda, že není lidí, kteří by se hned mohli odpovědně ujmout věcí, jak o tom soudí někdy opozice, neboť prý se nemohly objevit a vychovat politické a organizátorské osobnosti. Myslím, že sami vládní instituce a orgány jsou nabity kvalifikovanou opozicí: opozicí rozumu bez předběžné podmínky „vedoucí úlohy“. Stačí uvolnit cestu rozumu, a on se dostane do vedení sám a přirozeně! Sleduju muže jménem Adamec a s respektem k jeho proklaté pozici čekám, co dokáže, jak dlouho vydrží, kdy spláče nad výdělkem či se zhroutí zoufalstvím nad „vedoucí úlohou komunistické strany“. Přeju mu úspěch, i když tím úspěchem bude jen včasný a signální odchod pro záchranu cti, ale ovšem přeji mu lepší a významnější úspěchy.
Komunistická strana, ta nejsilnější nátlaková skupina, opírající se čtyřicet roků o cizí mocnosti a řízená jejich diplomaty, využívající jejich ideodiverzních center a vysílaček, prvotřídně placená, připravuje nám teď novou ústavu. Zas tedy se ona před nám dere k násadě či pažbě toho nástroje. Vtrhla na ústavní území a vytyčuje na něm hned svůj claim: vedoucí úlohu pro svoje děti a vnuky. To pro svobodně myslícího a hrdého Čechoslováka nepadá už v úvahu! Žádnou vedoucí úlohu v ústavě, nikomu! Zato se do ústavy musejí dostat paragrafy zakazující užití armády proti vlastnímu lidu a znemožňující, aby naše děti musely někde dělat Rusy v Gruzii nebo Kubánce v Angole. Není toto snad pokroková myšlenka?
O nové ústavě ať se rozhodne lidovým hlasováním, protože parlament v dnešním složení nemá k tomu demokratickou kvalifikaci. - Toto je myslím myšlenka dobrá, a my nebudeme jistě ani komunistům bránit nést ji vpřed.
Zdroj:
Kommentare