Článek "V hanácké dědině" od prof. F. V. Vykoukala z Kalendáře Ústřední Matice Školské pro rok 1887.
V HANÁCKÉ DĚDINĚ
I.
Jeli jste někdy v létě státní drahou z České Třebové k Olomouci? Pamatujete se tedy na rozkošné údolí, které, tvořeno jsouc z jedné strany výběžky Jesenníku a z druhé pohořím českomoravským, stále více se otvírá a šíří, až konečně výšiny po pravé straně oku divákovu na prosto zmizí. Jsme v Litovli, kteréžto město jest jaksi severní hranicí širé a žírné roviny, která odtud k jihu se táhne, a kterou již jako malí žáčkové v čítankách jménem požehnané Hané znáti jsme se učili. Objedeme-li si potom rovinu tuto přes Přerov známou severní drahou k Napajedlům, spatříme asi celý východní její bok, a chceme-li jeti drahou čisté hanáckou, vypravme se obloukovitou lokálkou z Olomouce do Čelechovic, kteráž pohodlím a rychlostí nejednu větší dráhu předčí. — Tu a tam zdvihá se do té roviny výběžek táhlého návrší, jehož bělavé boky ukazují půdu chudou; v těch místech nalezneme vesničky neveliké a domky nepatrné, — tam nejsou Hanáci, nýbrž dle pojmu těchto »horáce«. Hanák bydlí jenom v rovině, kopců a vrchů od jakživa nemiluje.
Blížíme-li se k dědině hanácké, padne nám hned z dáli do oka zvláštní její ráz, v nejedné příčině se lišící ku př. od rázu vesnic českých. Spatřujemeť v širokém lemu svěžích sadů, jež celou dědinu vroubí, kolem do kola nejdříve řadu prostranných, z pravidla zděných stodol. Stojíť zde stodoly, zejmena ty, jež ze starších let pocházejí, až na konci sadu, od stodoly ke stodole pak táhne se dosti vysoká zeď, tak že se pak příchozímu zdá, jakoby dědina byla opevněna. Do každého sadu pak vedou ze záhumení dvířka — obyčejně s padacím zámkem dřevěným, jež nalézají se vedle stodoly. Stodola sama nemívá vrat hned na kraji průčelních zdí, nýbrž zdi tyto zahýbají se v ostrém úhlu do vnitř a tam teprve jsou vrata. Tím povstává v předu i v zadu stodoly volný prostor, zvaný zde špaléta nebo špalét. Na špalétě pokládá se vymlácená sláma, kdež chráněna jest při nepohodě od deště, a vystavují se tam při mlácení snopy, aby vyschly a lépe se daly mlátiti. Že se špalétami stodola značně zvětšuje a že tudíž při stavbě tím také náklad vzrůstá, upouštívá se v novější době od tohoto staršího způsobu stavby.
Při vchodech de dědiny bývaly na hlavní cestě branky, jež se na noc zavíraly, aby nikdo nepovolaný klidu nočního nerušil. Zrobeny byly velmi prostě ze šprlí (latí), tak že nebyly hradbou právě nerozbornou. Jako v našich městech starobylé brány čím dále tím více klesají pod rovnající rukou moderních potřeb, tak zanikají také prosté branky hanácké; jméno zábraň, jímž některý konec dědiny se označuje, bude na ně snad upominkou méně trvalou než jistý povedený obrázek z Kosmákova kukátka.
Minuli jsme pěkně vyzděné močidlo, nádržku, v níž hospodyně dávají močiti len a konopí, aby pak z něho na trdlicích pazdeří lépe pouštělo, minuli jsme také nedaleké, vrbovím — hanáckou to palmou — lemované plavisko, určené jako naše »rybníčky« ku plavení koní a ovšem také pro vodní ptactvo domácí, vedle něhož zde právě jako na močidle, hlásí se o právo vlastnické četný sbor melancholických žab, spouštějících zde za letních večerů různozvuké koncerty. Jen že plavisko z pravidla nehyzdí jako u nás zmíněné rybničky, t. j. bahnité louže, střed vesnice, — až na skrovné výminky, jaká bývala ku př. v Nákle. Tam totiž mívali plavisko na návsi a nedaleko něho oškubaný barák, v němž ukrýval se obecní kočár pro »panáčka« a pak nářadí hasičské. Ale když ferina jakýsi složil na známý nápěv utrhačné verše: »Kde domov můj, kde domov můj? — Na Nákle je lóža dlóhá — na prostředkó kamrlék, — —« odstranili ihned otcové obecní oba nešvary.
Pak přicházíme již do dědiny samé. Projděme si ji hned celou, abychom měli dojem celistvý, netříštěný. Vyznáme zajisté, že dojem ten jest plnou měrou dobrý, že jsme jak náleží spokojeni. Mile nás tu překvapuje spořádanosť a jakási úpravnosť celku i částí; k tomu pojí se ovšem na předním místě pečlivá jakási čistota, pocházející jak ze přirozeného pudu obyvatelstva samého, tak zvláště z bedlivé péče orgánů dozorčích. Bez velikého nákladu a beze vší námahy docilují zdejší vesničané v zevním uspořádání domů svých příjemného ladu, jenž pak i z celé dědiny mile oku lahodí.
Střed dědiny — náves — mívá z pravidla podobu obdélníku, často též kruhu, ovšem při nedostatku regulační čáry často dosti nepravidelného. Postranních ulic bývá pro dědin leckde také slušný počet. Před domy všude vidíme vysázené stromoví, zejména hrušně, jež letos pod tíží krásného ovoce jen jen se rozhýbaly; na návsi a vůbec kde je dosti místa, sázeny jsou i dvěma řadami. Většinou spatříš před domy také zahrádku, z níž sytě zelené větve vysoko nad okna se pnou a celé téměř průčelí hustým listím svým zahalují. — Náves bývá z pravidla urovnána a není tu viděti potůčků močůvky, kterýmžto výborným hnojivem v českých dědinách dosud leckde hříšně bývá plýtváno; cesty jsou většinou pevny a pohodlny.
Nemá-li dědina kostela a fary, má zajisté na návsi kapličku, prostrannou a výstavnou dle toho, jak je sama zámožna; nad »zvoničky« našich dědin však vyniká kaple i sebe chudší dědinky. V těchto kaplích, stromovím, obyčejně lipami lemovaných, sloužívá se jednou dvakrát do roka mše, při níž ovšem zbožným věřícím nepoměrnou většinou na návsi jest státi.
Příchozímu neujde také, že zdejším návsím schází nevyhnutelná u nás garnitura - kupy dětí různé velikosti, ve prachu se batolících a si hrajících. Již z té okolnosti lze souditi, že dělnická třída, jež, jak známo, požehnáním dětí vyniká, nemá zde převahy.
Veliká část domů, po nichž tu na návsi máme příležitosť se ohlédnouti, jest stavěna z pálených cihel bez omítky, při čemž kryt střechy je obyčejné břidlicový; úhrn barev tedy vyznívá ve výslednici temnou, vážnou, čímž dědina sama nabývá rázu jaksi vážného: dumného. Ovšem mnoho domů bývá také »ulíčeno« — obíleno, a jsou to zvlášť domky bezzemků, postranní ulice a kraje dědiny zabírající, — jež své chudé, z pouhých vepřovic zřízené boky, alespoň ulíčením zastírají. Tak nebývalo ovšem vždycky. Před lety byly skoro všecky domy stavěny z části ze dřeva, z části z vepřovic a všecky obíleny. Teprv asi od let šedesátých začalo se při zmáhající se zámožnosti stavěti z cihel a nelíčiti stavení. — Stavby všecky provedeny jsou z cihel; o kámen je na Hané nouze, — jako na poli, ba i na cestách polních zřídka uzříš kus oblázku, tak také lomů je tu po sporu. Cihelnám daří se tu proto dobře.
Naši umělci, ať již jsou z cechu malířského, ať architekti, mnoho mají práce, aby stanovili ráz a sloh českého stavení selského. Hanáci mají svůj sloh stavitelský, jejž i při nových stavbách napořád zachovávají. Staví pak se zde vesměs na půl patra; nad přízemím obyvacím a nad místnostmi vedlejšími zřízeny jsou totiž »komory«, rovnající se asi našim sýpkám; ukládať se tu vymlácené obilí, sušené ovoce, — hospodyně má zde moučnici se všemi zásobami potravními atd. Svému účelu hoví místnosti tyto zajisté velmi dobře, jelikož jsou zcela suchy, ba činí i jinak obyčejně dojem slušného prvního patra. Zvenčí pak hodí se malá okénka hořejších komor zcela dobře k celku, dům se tím pěkně zvyšuje a dědina vypadá pak v skutku výstavně. Dlužno také připomenouti, že takto stavěny jsou i chaty domkářů. »Žudry«, zvláštní totiž klenuté předdomí, určené hlavně ke svátečním besedám a podvečerním schůzkám, bývaly také zde jako jinde na Moravě dosud v obyčeji, ale nyní nalezneme je jen výminečně jako zůstatky starších dob.
Domácí vcházejí do domu obyčejně dvorem, do něhož vedou vrata a vedle nich se nalézají dvířka. Dům sám má mimo to dvéře na síň vedoucí, jež však jsou stále zavřeny - zastrčeny zastrkovadlem. Jde-li kdo tudy třeba mu klepati, a po klepání pozná se hned, je-li z dědiny, či je-li cizí. Tak k. př. v celé farnosti Nákelské »klóče se« třemi údery volně po sobě padajícími; tluče-li kdo zprudka, hned si myslí uvnitř, to že je jakýsi cizí potrhlec, a rozváží si to dobře, než mu jdou otevřít. U těchto dveří jest také žebrákům prositi za almužnu; aby je uvnitř snáze slyšeli, přistrčí žebráci hlavu buď ke skulině u zámku, obyčejně však k čáře mezi prkny, tak že se o nich právem říká, že »prosijó do čáré.« Kus potraviny, jež se almužnou dává, musí si žebrák řádně vymodliti a zle by pochodil, kdyby, jak to naši žebráci na venku činí, vyhrnul ze sebe jen obvyklé »s ponížeností prosím za boží almužničku, co vám Pánbůh ráčí nadělit.« — Po takových nedočkavých prosebnících opakuje se tu úštěpačně »prosba« : »S ponížeností, uctivosti — hlava bolí a břuch taky, — šak vám to Pámbu zaplatí.«
V hanáckých »gróntech« nalezneme nyní z pravidla zařízení zcela moderní; malované světnice, na oknech záclony, tu a tam i jiné příznaky »panského« pokroku, — ba ani pohodlná pohovka, o níž u nás málo je slechu, tu a tam neschází. Netřeba ovšem připomínati, to vše že pochodí teprve z let posledních. Pohodlí, jakýmž, byt má se vyznačovati, vyhledává se tu také zařízením hojných místností. V domě, v němž jsem já vlídného pohostinství požíval, měli jsme po jedné straně síně »maló« a za ní »hróbó izbó«, vlastní to obydlí rodiny hospodářovy, podél nich byla kóchéň a světnička, která jest jakousi příruční špižírnou a zároveň skladištěm pečiva. Na druhé straně byly za sebou dvě komory (v našem smyslu), z nichž prvá byla ložnicí pro »divkě« (služky), — čeledínové spí ve stájích — ve druhé pak byly »harmaré na šate a chlib a móčnica na rožnó mókó.« Podél těchto komor na straně do dvora byl prostranný »přésanek« (přístěnek), kdež se v létě jídá, a »tmavá komurka«, skladiště pro všeliké »harabózi« (haraburdí). Odtud v pravém úhlu vybíhaly do dvora hospodářské místnosti, prádelna, řezárna, chlévy, stáje, »drvárňa« a t. d.
Na dvoře, stranou od bytu hospodářova, má chaloupku »hofer«, jenž ovšem jest proti našim podruhům hotovým pánem, máť svou zahrádku i chlév na krávu a nějakého toho krmníka, a ve svém bytu není od nikoho vyrušován. Volnosti té hospodář rád mu přeje, jen aby měl v čas potřeby po ruce dělníka, — jemuž ovšem platí jako dělníkům jiným.
II.
Poohlédnuvše se po dědině, povšimněme si nyní jejích obyvatelů. Jsme tu cizí, mějme se tedy dobře na pozoru, abychom si to s nimi nezkazili.
Po sjezdu kroměřížském dala si carevna ruská hanácké deputace fotografovati. Jsem jist, že čin tento naplnil celou Hanu upřímným uspokojením, — nedím hrdostí, a že se za to ke vznešené choti cara batušky nesou vřelé sympatie celého kraje toho, ztrpčené poněkud jen tím, že se té pozornosti dostalo také sousedním Slovákům. Záliba carevnina týkala se především pestrých a pěkných krojů národních, ač jest pochopitelno, že sebe pěknější kroj nevynikl by, kdyby k němu nebyla také pěkně urostlá postava. Ale přijdete-li na Hanou, zvláště severní, za přiležitosti neslavnostní nebo dokona všední jen kroje sporé stopy kroje se vám namanou; majíť jej hlavně muži již jen jako oděv parádní, jinak se v něm neukazujíce. Naleznete jen u některých starců »červeny gatě«, — u žen pak starších (»robé«) vůbec »šátek zavázané na pleták«, čili, jak u nás se říká »na babku«. Jsou ovšem hlavně na jižní Hané dědiny, kde hanácký kroj nosí se všeobecně. Když tam kdosi nedávno navlékl si moderní šat, vystrojili tamní chasníci »hajdaláka slaměnyho« na potupu novotáři, což tohoto hned pohnulo upustiti od nového výstroje.
Pátráme-li po povaze zdejšího lidu, nemůžeme přehlédnouti ušlechtilé jeho hrdosti osobní i kmenové, která zvlášť příchozimu mimovolně sic, ale znatelně jeviti se dává. Hanáckému »mé sme mé«, jehož také u nás v Čechách tu a tam v původním dialektu jsme se zmocnili, porozumíme řádně teprve, pronese-li je Hanák ve své dědině. A věru Hanák je pán, a sedí-li »na svom gróntě, včel co je mu po ostatnim světě!« Však ani jinde sebevědomí ho neopouští. Když jakémusi rekrutovi při odvodu vojenští páni řekli jakési slovo na příč, dopálil se tak, že se rozkřikl na pány v uniformách: »Hanácká dóša jako panská, obě do jednoho měcha přendó.« Neurazím snad ostatních krajin moravských, povím-li svou domněnku, že jsou Hanáci mezi ostatními Moravany jakousi přirozenou intelligencí. Jsou jí zajisté alespoň potud, pokud bývá také jinde za váženějšího a lepšího pokládán boháč mezi krajany méně zámožnými. A právě takovým jest Hanák, srovnáváme-li jej s jeho sousedy.
Zdejší půda jest opravdu svým vzdělavatelům nepřebernou studnicí blahobytu. Jsouť tu místa, kde vůbec není třeba hnojiti a rodí se přece stále dobře. Loni, kdy po všech skoro krajích úroda přílišným vedrem byla téměř spálena, libovali si na Hané, že jim osení alespoň tak nelehne jako za let mokrých. Proto také mají zdejší statky menší sice výměru našich — obyčejně 100 měřic — ale jsou nad naše mnohem více v ceně. Ježto tady zdejší půda rodí tolik, že při dobrém hospodaření po vší spotřebě zbývá slušný přebytek, může ovšem Hanák úplně na sebe spoléhati, může také hrdě každému se postaviti.
Znaje pak rodnou půdu jako nejpřednější dobroditelku svoji, Ine k ní Hanák láskou příkladnou. Nerad ji opouští a věru trestem nemalým by mu bylo, kdyby byl přinucen opustiti jen svou rovinku a přesidliti na sousední vrchy. Z té příčiny zdejší chasníci neradi jdou na vojnu. Neoddávaje se obchodu, ježto půda hojně a dobře jej živí, není nucen potloukati se po světě a posmívá se lidem, kteří více se zdržují v cizině než u krbu domácího. A je-li již okolnostmi nucen pobývati déle mimo domov, jistě touží po návratu co možná brzkém. Na nás Češích se Hanákovi nelíbí, že všude rychle zdomácníme, všude se aklimatizujeme. — Vypravovali mi, napřed se ovšem omluvivše, anekdotu, která je sice trochu obhroublá, ale nepostrádá samorostlého vtipu. Jde-li prý Čech dědinou, každý jen poněkud zkušený hafan hned ho pozná, a je-li právě na nohou stáhne ocas a hned si sedne. »Proč to?« táži se, tuše již čertovo kopýtko. »Inů, vizete, oni só Češi vlezní - všócle vlezó.«
Odtud vysvětlíme si také Hanákovu konservativnosť, jež se jeví ve mnohých věcech kromě hospodářství. Náš sedlák, že v nové době poměry jeho se zlepšily, rychle se zpouštěl; kdo jen poněkud je zámožnější, přitírá se, třeba nepovedeně, ke mravu městskému, zvyká nebývalým potřebám, odcizuje se vlastnímu povolání a oddaluje se lidu pracovnímu, čímž vzniká v této druhdy skoro jednolité vrstvě nemalá mezera. Že tím spůsobem jmění jednotlivců také se nemnoží, netřeba dokládati. Hanák zcela jinak si vede; ač pokrokům moderním v leckteré příčině se neuzavírá, zůstává přece, zvláště ve svém domě, věren mravu otcovskému, z něhož pro něho dojista nejedna hmotná výhoda vzniká. Domu v němž se žije dobře sic, ale prostě, drží se peníze. Půda, jak praveno, rodí zde bohatě, — může tedy hospodáři slušná suma přebývati. A hospodářové ukládají své přebytky ve vlastních, rolnických záložnách, zřízených nejen ve městech, ale hojně i v dědinách. Za příklad pak, jak se tu hospodaří, uvedu jen dědinu, v níž jsem bydlil, Příkazy, která má ve 147 číslech (55 je »gróntu«) přes tisíc obyvatel, a tito mají ve své domácí záložně uloženo 300.000 zl. — stejná část pak připadá na obce sousední, ač tu nedaleko jest podobných záložen několik. Na takovou sumu jest u nás třeba již širých okresů!
Domníval-li by se někdo, že konservativnost zdejší také vzdělání se týká, podstatně by se mýlil. Hanáci touží po vytříbení rozumovém, čtou rádi, a mnou synů jejich také studuje, jak o tom i frekvence českých škol středních v Olomouci, Kroměříži a Prostějově zřejmě svědčí. Čtou se ovšem hlavně knihy tendence náboženské, ale i kroniku Hájkovu a Beckovského tu a tam nalezneme, ba viděl jsem k. př. očité starší již, velmi pečlivě pořízený přepis cestopisu Jana Maudevilla. Nejoblíbenějším spisovatelem jako na Moravě vůbec jest Kosmák.
Povaha Hanákova vyznačuje se dále jistou rozvahou, klidnou mírností, jež stěží dá se rozrušiti ve vášnivosť, a jakousi - pevností a vytrvalostí ve všem jednání. — Na pohodlné půdě své zvykl Hanák také pohodlným pohybům, jež nesnadno opustí, aby se dal v tempo rychlejší. A vskutku prý se otočí Hanák sotva jednou, co Slovák dvakrát. — Šlo kdysi procesí na pouť. Cestou zůstal »starší bratr« — předříkavač - pozadu, tak že na něho kdosi volal, aby si pospíšil. »Šak já predu,« zněla odpověď, »až se rozkévám.« — Škoda, že na Moravě rozkývání skoro vždycky i v jiných věcech trvá příliš dlouho!
Hanák jest z míry nábožný, — a to upřímně nábožný. Kostel, třeba dosti vzdálený, horlivě navštěvuje a při tom i doma pobožnosti koná. V neděli čeládka o své újmě do kostela spěchá, — a nejde tam snad jen lelkovat, — a kdyby se nedbalejší chasník opozdíval nebo dokonce kostelu se chtěl vyhnouti, hospodář, který nad mravností celého domu bdí, jistě by ho důtklivě pobídl. Z té příčiny také »panáčkové« nejvíce tu platí a mají větší vliv než kterýkoli stav jiný. — Zbožná mysl obyvatelstva jeví se také ve zřizování četných křížů a božích muk nejen v dědinách, ale i na rozcestích a porůznu při cestách polních. A bývají to kříže velmi nákladné. Kolem jdoucí nikdy neopomene u kříže pozdraviti, ba pozdravuje též u starých kapliček, majících sice několik výklenků, ale žádného kříže nebo jinakého obrazu.
Pravil jsem, že zdejší lid je upřímně nábožný. O tom svědčí dle mého domnění také tato okolnosť. Při zdejších kostelích jest mimo placeného kostelníka také několik kostelníků čestných, kteří v neděli a ve svátek často však i všedního dne službu kostelnickou zastávají, pokládajíce si to za zvláštní čest a vyznamenání. A nikomu není nápadno, že zámožný hospodář, který je ve své dědině členem obecního výboru a správní rady v záložně, kromě toho pak i zasedá ve správní radě v akciovém cukrovaru a v akciové sladovně, jest vedle těchto funkcí také ve svém farním chrámu kostelníkem!
Ku příchozímu a cizinci chová se Hanák, ne-li chladně, dojista s velkou zdrželivostí. Neniť lehkověrný a přízně jeho nelze získati slovy nebo uhlazeným zevnějškem, který na našeho venkovana obyčejně klamně působí, ale dříve jest ti osvědčiti skutky své smýšlení, svou povahu, než se ti Hanák nakloní. Jsi-li úpravně a po městsku oděn, jsi pokládán za »pána«, a s těmi Hanák věru nerad třešní jídá. Bystrým okem objeví na tobě hned něco, co jeho názorům se příčí, — a hned brousí o to svůj vtip, který ostatně stíhá také vlastní rodáky z jiných dědin, v nichž lze ovšem na vzájem slyšeti leckteré slovo štiplavě úštěpačné.
Sobotkova »Kratochvilná historie« sebrala by tu jistě ještě značné množství dobrého materiálu.
Ale z té uzavřenosti nesudiž nikdo, že by zdejší lid neznal slovanského pohostinství. Poznají-li tě neb jsi-li od známých uveden, budeš se jistě těšiti účinné pozornosti a zasypou tě vším, co mají. Poznal jsem vzornou vlastnosť tuto sám plnou měrou. K chuďasovi a k mrzákovi, jenž beze své viny v neštěstí upadl, projevuje zámožnější Hanák, — ovšem beze vší okázalosti a co možná tajně — štědrou a horlivou útrpnosť.
Ve projevování citů svých jest Hanák z míry střízliv; již my Češi zdáme se mu v té příčině nejednou směšnými, — což by asi říkal Polákovi, nás nepoměrně ohnivějšímu! Kromě zamilovaných párků, — o těch alespoň se domnívám, že by se bez hubiček přece jen neobešli - nelíbají se na Hané lidé dospělí, neboť »lóbat se« sluší leda dětem. Vrací-li se na př. syn, který rok nebo déle dlel v cizině, domů, podává bratřím prostě ruku vítaje se s nimi, rodičům pak ruku podanou políbí. A jako posuny, tak i slova citům sloužící jsou sporá.
Ve příčině národního povědomí lze, tuším, Hanáky z Moravy — poněkud ospalé — pokládati za nejprobudilejší. Podmínkou ovšem jest, aby vlastenectví nijak neodporovalo náboženskému smýšlení. A právě v tom jeví se nejsvětleji, jakou důležitost má vychování »panáčků« v semeništích moravských! — Okázalostí však Hanák nemiluje, spolkové stejnokroje, prapory a mašličky se mu skoro protiví, frásovité řečňování a provolávání na povel vzbuzuje již úplnou nelibosť jeho. Novotám se zdejší lid brání, a nelze-li se ubrániti, alespoň nějakým způsobem si odleví. Když se zaváděly spolky sokolské, zdály se Hanákům červené košile jejich tuze bohaprázdným vynálezem. Touž dobou objevil se na jejich polích nový brouk dosud neznámý, který mák, zde přehojně pěstovaný valně pokazil. Nemajíce pro něho jména, nazvali Hanáci nezvaného hosta ihned »sokolem«.
Pozdravovati při potkání se na cestě a p. není Haně, jak jsem se přesvědčil, modou právě příliš rozšířenou. Kdežto Slovák nemine tě bez pozdravu, a tážeš-li se ho, zevrubně a s ochotou ti poví, co ví, dostaneš od Hanáka obyčejně jen skoupou odpověď. Vysvětloval jsem si to uzavřeností Hanáků a že málo pozdravují, toho příčina je jiná. Jest tu totiž v obyčeji skoro výhradně pozdrav křesťanský, — a na ten dostává se zdejšímu lidu od »pánů« zřídka poděkování žádaného, ba naopak bývá mu od lidí studovaných odpovídáno často výsměchem a pošklebkem. Z toho prostý a na starých zásadách svých lpící lid čerpá nedůvěru ku každému člověku neznámému a z opatrnosti pak raději si nikoho nevšímá.
Jako pozdravují jen po křesťansku, tak také Hanáci zpívají při práci v poli i doma velmi často písně pobožné, — celkem však zpívají mnohem méně než v jiných krajinách moravských. Jejich usedlá, vážná povaha nesnáší se se zpěvem písniček veselých, ač ovšem i ty zde zaslechneme. Že se málo zpívá, proto je po dědině klid a zvláště za nedělního soumraku skoro až překvapuje. Kdežto v české dědině tou dobou celá náves smíchem a zpěvy veselící se chasy se ozývá, jest na Hané úplné ticho a sotva se večer nade krajinou skloní, je tu jako po vymření. Mládež by ovšem ani zde neoddávala se životu tak příliš pokojnému, ale jako v rodině hospodář bdí nad pořádkem a mravností, tak činí to v obci starosta, jehož autorita těší se z pravidla obecné úctě, a starosta takých večerních potulek netrpí. Čemu by mládež navykla, to by též v pozdějších letech chtěla provozovati, — dobrý mrav hanácký by hynul, a jak by pak Haná za několik let vypadala!