Překlad článku „World: RUSSIANS GO HOME!“ (Svět: RUSOVÉ JDĚTE DOMŮ!) vydaného 30. srpna 1968 v časopisu TIME.
V celé východní Evropě byl letní den. V chladném hvězdném večeru v československém hlavním městě Praze žilo rozlehlé Václavské náměstí páry procházejícími se ruku v ruce, turisty a Čechoslováky spěchajícími domů. Těsně před půlnocí pak začaly drnčet telefony, jak přátelé a příbuzní žijící v pohraničních městech horečně volali do hlavního města. Varování šířili taxikáři a majitelé osobních aut, kteří se s varovným kvílením houkaček řítili středověkými ulicemi. Brzy se noční oblohou rozlehl řev tryskových motorů; ruská letadla létala zlověstně nízko. V 1:10 přerušilo Radio Praha hudební vysílání, aby potvrdilo nejhorší: "Včera, 20. srpna, kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky a Maďarské lidové republiky, Německé demokratické lidové republiky a Bulharské lidové republiky hranice Československé socialistické republiky."
S ohromující rychlostí a překvapením prorazilo asi 200 000 vojáků pěti zemí Varšavské smlouvy československé hranice, aby zmařili osm měsíců trvající experiment režimu Alexandra Dubčeka s humanizací komunismu. Ruské a východoněmecké jednotky pronikly z východního Německa na jih. Síly, které se tlačily z Ukrajiny z východu. Polské a ruské jednotky rychle obsadily průmyslové město Ostravu na severu Československa. Přibližně 250 sovětských tanků T-54 vjelo z Maďarska do slovenského hlavního města Bratislavy. Do města vjely úžasnou tankovou rychlostí 35 km/h, jejich kouřící běhouny rozrývaly asfalt, když bořily sloupy veřejného osvětlení, dopravní značky, a dokonce i automobily, které jim stály v cestě.
Praha byla nejprve napadena ze vzduchu, když na ruzyňském letišti začaly každou minutu přistávat obří transportéry Tupolev, kryté stíhačkami MIG. Prvními pasažéry byly elitní polovojenské jednotky sovětské tajné policie KBG, jejichž úkolem bylo zajistit letiště, nádraží, kabelové stanice a vysílací centra hlavního města. Snad právě na Ruzyni se objevil první náznak pozoruhodné kampaně československé pasivní rezistence. Úředníci letiště odmítli dodávat sovětským letadlům palivo. Na nedalekém pardubickém letišti museli Rusové zřídit vlastní řídicí věž poté, co českoslovenští důstojníci letectva přetavili navádění přilétající armády dolů na přistávací dráhu. Čechoslováci, od vysokých armádních důstojníků až po čističe bot, měli od Dubčekovy vlády zakázáno na drtivou přesilu útočníků střílet, a tak si rychle stanovili zásadu, které se drželi i v následujících dnech: vše, co chtěli vetřelci z Varšavské smlouvy udělat, musí udělat sami. Až na několik výjimek nenašli útočníci žádné spolupracovníky.
Nový obchod. Jak Moskva nepochybně věděla, Dubčekovo předsednictvo se sešlo ve žlutém štukovém sídle Ústředního výboru komunistů právě v okamžiku, kdy invaze začala. Scházelo se pravidelně v úterý večer, což byla okolnost, která Sovětům ušetřila práci s vystopováním československých vůdců v jejich domovech, aby je mohli zatknout. Na programu zasedání byl mimořádný stranický sjezd, který se měl konat 9. září a na němž Dubček a jeho kolegové věnující se reformám a liberalizaci hodlali vypudit z ústředního výboru poslední tvrdé konzervativce, mezi nimiž byli členové předsednictva Alois Indra, Drahomir Kolder a Vasil Bilak. Kolder a Indra přinesli na zasedání memorandum, v němž konstatovali, že strana ztrácí kontrolu nad zemí a že je třeba něco udělat. Dubčekova většina v předsednictvu jej odmítla.
Došlo i na naléhavé nové záležitosti. Kreml po dvoutýdenním příměří, které následovalo po triumfu reformátorů na Čierné na summitu se sovětským politbyrem, opět mluvil tvrdě. Redakční článek v Pravdě dva dny předtím obvinil Čechoslováky z "organizované perzekuce" prosovětských dělníků a obnovil kremelskou výtku, že Praha nezvládá protikomunistické "reakční" síly v zemi. Dubček také právě obdržel dopis od šéfa sovětské strany Leonida Brežněva, v němž ho varoval, že nedodržel dohody z Čierné. Uprostřed diskuse zatelefonoval československý vojenský důstojník zprávu, že Sověti vtrhli do země. Telefonát přijal premiér Oldřich Černík. "To není možné," řekl. Když ministr obrany Martin Dzúr v druhém telefonátu trval na tom, že je to až příliš možné, Černík s chraplavým výkřikem zavěsil: "Zrada, zrada!"
"Jak mi to mohli udělat?" zeptal se omráčený Dubček. "Celý život jsem sloužil věci Sovětského svazu a komunismu." Pouze Indra, Kolder a Bilak se zdáli být invazí nepřekvapeni, což vyvolávalo podezření, že to byli právě oni, kdo poskytl Moskvě k invazi hubenou záminku. Tou záminkou, jak ji popsal Tass, bylo, že "straničtí a vládní představitelé" Československa "požádali Sovětský svaz a další spřátelené státy, aby poskytly bratrskému československému lidu naléhavou pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami".
Bilak to ostatně připustil a spolu s Kolderem vyzval předsednictvo ke spolupráci s Rusy. Reformátoři však byli neoblomní. Předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský spěchal svolat mimořádné zasedání. Na něm byl zatčen, ale Shromáždění se scházelo dál po celý týden, přičemž 169 z 300 poslanců se vzpouzelo. Černik odešel shromáždit vládu a byl vzat do vazby ve své kanceláři. Dubček se odmítl pokusit o útěk a spolu s dalšími členy předsednictva počkal, až ruská vojska obklíčí budovu; v jeho kanceláři se ho zmocnilo 15 sovětských důstojníků a civilistů.
Svěrák moci. Bylo ráno, než se většina Čechoslováků setkala tváří v tvář s realitou invaze, a to už se ulicemi Prahy proháněly tanky a celá země ležela ve svěráku sovětské moci. Okupační síly byly z velké části na místě: dvanáct ruských mechanizovaných divizí, jedna divize vojsk z Polska a jedna z východního Německa spolu se symbolickými jednotkami z Maďarska a několika z Bulharska, které byly do Ruska dopraveny na lodích přes Černé moře. Němci byli na venkově obezřetně drženi stranou, protože Čechoslováci si až příliš mstivě pamatovali poslední návštěvu německých vojsk v roce 1939.
V barokních uličkách Prahy se dlouhé kanóny tanků kývaly ze strany na stranu. Rusové obklíčili prezidentský palác na Hradčanech, rozmístili dělostřelectvo na výšinách Letenské hory, odkud kdysi na město shlížela mamutí Stalinova socha. Na Staroměstském náměstí dokonce umístili šest protiletadlových děl u pomníku Jana Husa, symbolu historické cesty Československa za svobodou. Všude stáli na stráži výsadkáři ve fialových baretech vedle tankistů v plné bojové výstroji, kteří na klíně svírali automatické pušky. Co do rychlosti provedení byla invaze ukázkovou vojenskou operací. Okupace se však brzy ukázala jako něco zcela jiného, a to způsobem, který Sověti nepředpokládali. Jak útočníci ke své nelibosti zjistili, na Čechoslováky to prostě neudělalo dojem.
První den okupace se kolem cizích tankistů a hlídek shlukly československé davy a prakticky je dusily bratrskou pozorností.
Když tanky projížděly Václavským náměstím, mládež pochodovala před nimi i za nimi a sborově volala: "Ať žije Dubček! Rusové táhněte domů!" Sochu krále Václava zasypali chlapci mávající červenobílou a modrou československou vlajkou. Nad královou hlavou vztyčili plakáty hlásající.
HURÁ, DUBČEK a SOVĚTI TÁHNĚTE DOMŮ. JSME SVOBODNÝ NÁROD.
Kdykoli se tanky zastavily, začaly výslechy - jistě jedny z nejkurióznějších konfrontací mezi dobyvatelem a podrobeným v dějinách. Mnozí z Rusů - někteří z nich byli mladíci ne starší než osmnáct let - pronásledováni otázkami se tvářili nervózně a nepřítomně zírali do dálky, aby se vyhnuli dalším rozpakům. Několik jich davům na ulici řeklo, že jsou v Československu, aby chránili lid před "kontrarevolucí" nebo "reakcionáři" v západním Německu. Mnozí však o svém poslání neměli ani ponětí a omlouvali se. "My jen plníme rozkazy," řekl jeden mladičký výsadkář rozčilenému tazateli v Praze. "Máme své rozkazy. Jistě jste také kdysi byl vojákem a víte, co to znamená. Politická rozhodnutí nejsou naší věcí."
Pak, jak z Prahy hlásili korespondenti TIME Peter Forbath a Friedel Ungeheuer, se nálada Čechoslováků začala měnit. Davy mladíků nasedaly na dřepící tanky a nutily jejich posádky zmizet v poklopu. Jejich dělové věže se jako sloní choboty šlehající po mouchách strašidelně otáčely ve snaze odstrčit křičící a skandující Čechoslováky, kteří navíc tanky bombardovali cihlami, pomalovali jejich boky hákovými kříži a na rozpálené kryty motorů házeli odpadky, aby vytvořili zápach. Odvážní mladíci v Praze a Bratislavě dokonce tanky napadli a několik jich zapálili hořícími kusy koberců a lahvemi s benzínem. V reakci na to tanky zahnaly mladíky do uliček a bočních ulic salvami z kulometů. Jeden z tanků na oplátku odstřelil fasádu Národního muzea v Praze.
Nasáklé krví. Ačkoli Rusové samozřejmě dostali rozkaz střílet pouze v případě vážné provokace, bylo jim také řečeno, aby nepřipustili žádné vážné zpochybnění své autority v ulicích. V Brně, průmyslovém městě na Moravě, zahájili sovětští vojáci palbu na posmívajícího se dělníka a zabili ho. V Praze sovětský tank ostřeloval náklaďák s dělníky kulometnou palbou, jednomu z nich ustřelil hlavu a další tři zabil. Muž středního věku a jeho žena nesoucí československou vlajku se vrhli na sovětského výsadkáře u budovy Ústředního výboru v Praze. Další výsadkář se rychle otočil a muže zastřelil; jeho krví byla nasáklá vlajka, která se později předávala mezi davy pouličních demonstrantů jako symbol ruské brutality a československého hrdinství.
K jediné ostré bitvě v prvních hodinách okupace došlo, když se ruské jednotky pokusily dostat do kanceláří pražského rozhlasu. Asi 40 zaměstnanců se zabarikádovalo uvnitř a odstřelovači stříleli z perónů v budově a jejím okolí. Tři řidiči městských autobusů postavili svá vozidla na rohu Italské a Vinohradské ulice, nedaleko budovy Radia Praha, jako zábrany, aby se sovětské tanky nedostaly do blízkosti budovy. Pouličním davům přihlížejícím bitvě se podařilo vtáhnout do cesty tankům také dvě obří ocelové dervy. Mladíci házeli zápalné lahve na obrněnce zastavené podél ulice.
Nakonec tanky překážky překonaly, skříply je z cesty a přiblížily se na krátkou vzdálenost k budově. Výsadkáři se vrhli dovnitř a bitva skončila. Stanice, která vyzývala k podpoře legální vlády, se odhlásila hraním státní hymny, ale po chvíli se vrátila do vysílání a vysílala z tajného studia. Plameny šlehaly nejen z redakce Radia Praha, ale i z dalších budov podél Vinohradské. Ve scéně připomínající zuřivější boje v ulicích budyšínského škůdce v roce 1956 hořel v ulicích ruský tank a dva obrněné muniční transportéry.
Po celé zemi se na budovách, sochách a pomnících objevily černé smuteční vlajky. Na zdi, vrata stodol, dálniční známky, okna aut a obchodů lepili Čechoslováci plakáty a křídou vzkazy požadující ve všech jazycích Varšavské smlouvy, aby okupanti odešli domů. Jeden vzkaz napsaný na zdi v Praze zněl: "Lenine, probuď se. Brežněv se zbláznil!" Jiný nápis zněl: "Všichni jsme byli naživu: "Maďaři, jděte domů. Ještě toho nemáte dost?" Václavské náměstí se proměnilo ve flotilu československých vlajek pohupujících se na moři demonstrantů, kteří křičeli směrem k dvaceti tankům zaparkovaným mezi nimi: "Ruští vrazi, táhněte domů!"
Tisíce zahraničních turistů bylo v Československu v době příchodu Rusů. Bylo mezi nimi i 4 000 geologů, kteří se účastnili Mezinárodního geologického kongresu. Ruští delegáti byli z invaze tak rozpačití, že si sundali jmenovky. Americké velvyslanectví najalo 20 autobusů, které pomohly přepravit asi 1 500 uvízlých Američanů, včetně někdejší filmové hvězdy Shirley Temple Blackové a televizního herce Roberta (U.N.C.L.E.) Vaughna, do západního Německa a Rakouska. Turisté proudili ze země ve svých autech a často projížděli kolem hrozivých sovětských tanků zaparkovaných na osamělých venkovských křižovatkách s děly namířenými na silnici. Čechoslováci nejprve turisty prosili, aby zůstali a pomohli jim v boji, pak je nasadili na práci, aby roznášeli poštu pro příbuzné v zahraničí a natáčeli, aby světu ukázali, co se děje. Když turisté odjížděli ze země, českoslovenští pohraničníci je vyzývali, aby po návratu domů mobilizovali veřejné mínění proti Rusům. Mezitím mnoho Čechoslováků na dovolené spěchalo domů, aby se zapojili do boje.
Silnější než tanky. Tento boj byl stále koordinovanější - a prohnanější -, jak Čechoslováci mobilizovali všechny své zdroje, aby zmátli, zbrzdili a zmařili své okupanty. Kampaň byla řízena a inspirována rozhlasovými stanicemi, které pokračovaly v tajném provozu po celé zemi - údajně s vysílači poskytnutými československou armádou - poté, co Rusové vypnuli běžné vládní vysílače. "Nemáme zbraně, ale naše pohrdání je silnější než tanky," hlásala jedna taková stanice poblíž Bratislavy. Stanice svým posluchačům doporučovala, aby "vyměnili cedule na ulicích, sundali čísla domů ze dveří, odstranili štítky s názvy veřejných budov, a když se vás sovětský voják na něco zeptá, řekněte, že nerozumíte rusky".
Poté, co tajná rozhlasová síť toto prohlášení odvysílala, prakticky celý národ následujícího dne v poledne na hodinu zastavil práci. Mnozí se zapojili do slavnostních demonstrací. Asi 60 mladých lidí spojili síly a prošli Václavským náměstím v Praze, kde žádali, aby davy lidí opustily náměstí před tanky. Na náměstí zavládlo mrtvolné ticho, jak se lidé rozcházeli, což Rusy zjevně znervózňovalo. Pak město náhle explodovalo hlukem, když se řidiči v autech opřeli do klaksonů, ozvaly se píšťaly továren a rozezněly se kostelní zvony.
Sovětský místokrál. Mezitím se sovětský velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko, jednající jako sovětský místokrál, horečně snažil sestavit funkční vládu. Rusové zavedli v ulicích zákaz vycházení od 22.00 do 5.00 hodin, strhávali pobuřující plakáty a vydávali přísná varování před provokacemi. Zřídili také vlastní noviny a rozhlasovou stanici Rádio Vltava, která mohla jen stěží konkurovat svobodným stanicím. Ruští bezpečáci začali zatýkat liberální intelektuály, kteří v Kremlu vyvolávali rozruch. V domácím vězení byl mimo jiné držen Ladislav Mnacko, autor románu Chuť moci, který byl spolu s redaktory Svobodného slova zavřen v pražské redakci listu.
V Moskvě začala sovětská propagandistická mašinérie, která se rozjížděla pomalu, konečně chrlit záminky pro vojenskou akci. V úvodníku o 13 000 slovech Pravda podrobně kritizovala chování předních pražských pokrokářů a Dubčeka označila za "zrádce komunistických ideálů". Zvlášť ostře Pravda odsoudila plány na stranickou čistku; hovořila o "atmosféře skutečného pogromu a morální popravy". Po převzetí moci Tass dokonce tvrdil, že tajný sjezd strany v Praze byl reakčním pokusem o převzetí vlády - což bylo sotva možné, když v ulicích byly tanky sovětů. Aby zabránili tomu, aby se skutečné zprávy dostaly k jejich vlastním lidem, začali Rusové poprvé po pěti letech rušit vysílání Hlasu Ameriky.
Uklidňující slova. Zatímco se Sověti snažili vytvořit alespoň trochu vlády nad nepoddajnými Čechoslováky, v Praze i v Moskvě se za zavřenými dveřmi debatovalo o osudu reformní vize komunismu v národě. Dubček a Černík odletěli do Moskvy sovětským vojenským letadlem. Čechoslováci nejprve odvysílali zprávy, že Dubček byl zabit, ale to bylo objasněno v jedné z mnoha podivných, téměř neskutečných vinět týdne. Dubčekova matka napochodovala do Bratislavy za místním sovětským velitelem a dožadovala se informace, co Rusové udělali s jejím synem. Ruský důstojník jí lehce zaraženě řekl: "Vyjednáváme s ním."
Rusové v Praze jednali také s prezidentem Ludvíkem Svobodou, který by jako hlava státu mohl poskytnout legitimitu loutkové vládě a který má v Československu i v Rusku obrovskou prestiž jako velitel československé armády, která za druhé světové války bojovala na straně Sovětů proti Hitlerovi. Přestože jeho sídlo na Hradčanech obklíčily vojenské jednotky, Svoboda mohl vysílat přes svobodný rozhlas v Praze a jeho slova se od počátku snažila uklidňovat. "Ze svobody a demokracie není cesty zpět. Situace se musí urychleně vyřešit a vojska musí odejít".
Odpolední volno. Svoboda se brzy rozhodl, že chce mluvit přímo s kremelskými představiteli; Moskva souhlasila, že může přijet, ale trvala na tom, že v předsednictvu musí být zastoupeni i zástupci konzervativců. Bilak a Indra se k delegaci připojili, stejně jako další konzervativec, Jan Filler, šéf strany ve středních Čechách. Pro vyváženost sestavy bylo Svobodovi dovoleno vzít s sebou také tři Dubčekovy věrné: Ministr obrany Dzur, ministr spravedlnosti Bohuslav Kučera a člen ústředního výboru Gustáv Husák. Začalo to znovu vypadat jako v Čierné - ale za podmínek Kremlu. Před odchodem Svoboda tajným rozhlasem požádal národ, aby "měl ke mně důvěru".
Po Svobodově příjezdu do Moskvy opět zavládla neskutečnost. Bělovlasému generálovi zasalutovali jednadvaceti děly, předali mu květiny a po obou tvářích mu vlepili polibek Brežněv, Kosygin a prezident Nikolaj Podgornyj, kteří ho přišli na letiště přivítat. Všichni čtyři společně jeli v otevřeném autě a mávali tisícům Rusů, kteří měli kupodivu volné odpoledne, aby mohli přivítat vítězného hrdinu.
Když si Svoboda v Kremlu sedl k Brežněvovi, zjistil, že Rusové chtějí mluvit jen s ním a se šesti muži, kteří s ním přijeli z Prahy. Svoboda požadoval, aby byli přibráni Dubček a Černík. Když Brežněv odmítl, Svoboda pohrozil, že přeruší všechna jednání, a Brežněv se podvolil. Svoboda pak ve zprávě vysílané pražským svobodným rozhlasem informoval Čechoslováky, že Dubček "stojí v konfrontaci s Kremlem na jeho straně".
Poznávací značky. Doma československý lid nadále projevoval stejnou solidaritu s Dubčekem jako Svoboda. Mnozí z nich nosili červené, bílé a modré korsáže a nesli transparenty IVANE JDI DOMŮ! Pálili propagandistické letáky shazované ze sovětských vrtulníků. Statisíce občanů v továrnách, sportovních klubech a profesních sdruženích podepisovaly petice vyzývající Svobodu k vyhlášení Československa za neutrální a k vystoupení z Varšavské smlouvy. Rádio Praha začalo vysílat poznávací značky aut tajné policie, aby jim lidé mohli propíchnout pneumatiky.
V této frustrující atmosféře se někteří ruští vojáci začali chovat tvrdě a spouštěli se. V odvetě proti osamělým odstřelovačům, kteří na ně v noci stříleli, vysílali světlice a zasypávali celé čtvrti palbou z ručních zbraní. Poté, co spatřili několik ozbrojených mužů na střeše redakce deníku Rudé právo. Sovětští kulometčíci zahájili palbu, zasypali fasádu budovy a rozbili okna; ukázalo se, že jejich cílem jsou ruští vojáci. Vojáci začali bez varování střílet na každého, kdo byl spatřen v ulicích po 22. hodině. V Praze během jedné noci zabili nejméně tři lidi a dva zranili, čímž se celkový počet zabitých v hlavním městě během okupace zvýšil na 20 a zraněných na 300. Ve zbytku země mohlo být zabito až 30 dalších lidí.
V ulicích náhle ustala konverzace mezi lidmi a vojáky. Svobodné rozhlasové vysílání a listovní listy informovaly, že sovětský tisk otiskuje fotografie Čechoslováků a Rusů, jak spolu v Praze hovoří, jako důkaz, že se vojákům dostává vřelého přijetí. Každý Čech, který by byl přistižen, jak mluví s vojáky, byl podle těchto zpráv označen za zrádce. Ačkoli lidé neměli o průběhu moskevských jednání příliš velké ponětí, věděli, že na nich visí jejich osud. Téměř 15 000 z nich lemovalo cestu z ruzyňského letiště do města a marně čekalo asi čtyři hodiny, aby mohli přivítat své vůdce a získat nějakou informaci o výsledku jednání.
Minulý týden se v Evropě chvíli proslýchalo, že by Sověti mohli v Československu narovnat několik dalších ideologických hranic. Pravda zlověstně obviňovala rumunského Ceausesca i jugoslávského Tita, že stojí na straně "reakcionářů" v pražském režimu. Oba komunističtí vůdci však dali jasně najevo, že pokud by se jejich země dostaly do útoku, měli by okupanti na rozdíl od situace v Československu na krku střelecký odpor. Armády obou zemí byly uvedeny do pohotovosti. Tito a Ceausescu byli kvůli Československu natolik znepokojeni, že se dokonce sešli k jednání v jugoslávské vesnici Ursac. Uvažovali o svolání summitu Evropské komunistické strany, který by se krizí zabýval. To by se mohlo ukázat jako pro Moskvu velmi nepříjemné setkání (viz následující článek).
Jakou dohodu by Svoboda a Dubček mohli v Moskvě uzavřít, zůstávalo problematické. Mohutný redakční článek Pravdy, který zněl jako varování před invazí, jasně ukázal, že Kreml chce mít před stažením své armády jistotu několika věcí. Rusové trvají na tom, aby staronoví kádrováci zůstali na svých místech ve straně a ve vládě. Chtějí omezit svobodu tisku. Chtějí záruky, že československá ekonomika zůstane orientována na sovětský blok.
Mnoho Čechoslováků povzbudila délka Svobodova pobytu v Moskvě. "Kdyby byli Sověti přesvědčeni, že mají pravdu," řekl ministr zemědělství Josef Borůvka, "jednání by netrvalo déle než hodinu." Všichni byli přesvědčeni o tom, že je to správné. Podle jedné zprávy Svoboda v rámci politického kompromisu sliboval opětovné zavedení určité cenzury a mírné zbrzdění demokratizace. Rusové by na oplátku umožnili pokračovat ve funkci nejen Dubčekovi, ale i Černíkovi a Smrkovskému. Tím by materiály zůstaly v podstatě tam, kde byly po Čierné - až na to, že sovětské tanky by byly stále v Československu jako vykonavatelé dohody. Dokonce se objevily zprávy, že šéfové stran z Maďarska, Polska, východního Německa a Bulharska by mohli přijet do Moskvy, aby takovou dohodu podpořili.
Zda by ji československý lid přijal, se teprve uvidí. Poté, co v uplynulých osmi měsících okusili opojný vzduch svobody a minulý týden si svým způsobem vyzkoušeli svou odvahu proti sovětským tankům, mohli by v budoucnu trvat na větším rozhodování o svém osudu. Pasivní odpor je umění, které lze po zvládnutí uplatnit v nejedné situaci.