Jan Masaryk: „Která pravda zvítězí?“

Aktualizováno: 15. 5.

Překlad článku „CZECHOSLOVAKIA: The Art of Survival“ (ČESKOSLOVENSKO: Umění přežít) vydaného 27. března 1944 v časopisu TIME.

Minulý týden se válka vracela tam, odkud přišla. Mocný spojenec Československa postoupil na sto mil od jeho východní hranice. Pět let, přesně týden poté, co německé boty dopadly na pražskou dlažbu a na sluneční pletenec celého světa, nařídila československá vláda svým občanům, aby se v "ozbrojeném povstání" připojili k blížící se "osvobozenecké armádě".


Výzva přišla z Londýna. "Osvobozenecká armáda" přicházela ze sovětského Ruska. Nebylo příliš důvodů očekávat, že výzvu může vyslyšet devět milionů Čechoslováků, kteří jsou v okovech a ponížení nuceni vyrábět obrovské množství zbraní pro své německé pány. Existovaly jisté pochybnosti, zda vojska sovětského maršála Georgije Žukova budou, a to jednoznačně, osvobozeneckou armádou. Ale po celé cestě od Londýna po Rusko, v celé té lidské mase napětí a mučení, kterou je Evropa, není pochyb o tom, že československá zkušenost s osvobozením odpoví na jednu zásadní otázku: Co je to vítězství?


Češi si mysleli, že to vědí. Přežít je pro ně posedlost; je to také jejich největší talent. Patří k menším národům Evropy, nikdy neměli představy o velikosti, vždy si uvědomovali, že jejich úlohou je spíše reagovat než jednat: přizpůsobit se podmínkám, které nezavinili - a přežít. Na rozdíl od svých nejbližších slovanských sousedů, Poláků, Češi nikdy nevěřili na to, že mají více než jednoho nadřazeného nepřítele najednou, nikdy nesnili o tom, že padnou v romantickém plameni slávy. Jejich národní dějiny jsou jedním dlouhým, nepřetržitým hledáním spojenců. Zahraniční politika pro ně není přílohou, ale jádrem národní politiky.


Muž, který řídí československou zahraniční politiku, může vytvořit mocný precedens pro osvobození Evropy. Ministrem zahraničí a mužem č. 2 první exilové vlády, která se chystá na návrat domů, je Jan Masaryk. V jeho osobě, kariéře a současných potížích by se mohl poznat celý kontinent.


Otec, syn a doktor Beneš. S největší pravděpodobností nejlepší klavírista mezi současnými ministry zahraničí a velmi pravděpodobně i nejdokonalejší kuchař (speciality: rizoto, guláš, polévky; tajemství: česnek v prášku), Masaryk se usilovně snaží žít ze svého jména. Je to starý kolosální čip: Jeho otec, profesor Tomáš Garrigue Masaryk, byl nejen tvůrcem Československa, ale i mudrcem světového formátu.


Zesnulý báječný Charles R. Crane z Chicaga, bohatý instalatér a světoběžník, přivedl profesora do USA. v roce 1902 byl Masaryk povolán, aby na rok obsadil katedru slavistiky, kterou Crane zřídil na Chicagské univerzitě. (O dvaadvacet let později se mladý Masaryk seznámil s Craneovou dcerou Frances Crane Leatherbeeovou a oženil se s ní; v roce 1931 se rozvedli.) Tak začalo Masarykovo dobývání Spojených států ve prospěch obrody jeho národa. Skončilo v roce 1918 přijetím této věci prezidentem Wilsonem a Masarykovým vyhlášením československé nezávislosti ve Washingtonu. S podporou 1 500 000 Američanů československého původu a souběžných československých akcí v Rusku a Francii vykonal stárnoucí filozof jeden z největších zázraků epochy: osvobození národa přes 3 000 mil vody. Syn slovenského kočího obnovil hrdost na národnost, kterou do Čech před 600 lety přinesl král Karel IV.


Mladý Jan, zatížený otcem, který patřil do historie, se z těchto rozpaků raději vymanil šaškováním. S netisknutelnými historkami si rozumí stejně dobře jako Velký stařec s Aristotelovými termíny.


Dnes je "mladému" Janu Masarykovi 57 let a je nejoblíbenějším diplomatem v Londýně - nejvítanějším ze všech kontinentálních státníků, kteří obvykle navštěvují Spojené státy. Tento vysoký extrovert, plný elánu a chuti do života, který byl kdysi popsán jako "něco ze stránek Dumasova románu", má prodejní sílu, která by přiměla Eskymáky kupovat ledové boxy. Vypadá jako úspěšný americký obchodník, elegantní evropský bonviván, světoznámý šéf orchestru, magnetický politický boss a má všechny předpoklady k tomu, aby se jím stal. Ale z jeho tenkých rtů občas zazní slova opravdové moudrosti a kolem jeho tmavých očí se stínují stíny zkušeností, které playboy nezná.


Stejně dobře se cítí doma v nábřežní krčmě nebo v salonu britských králů (byl osobním přítelem zesnulého Jiřího V.), zná svět, protože jím byl nakousnut. Když se profesor vrátil z Chicaga, dvacetiletý Jan od něj dostal 80 dolarů a odjel do USA. Intelektualita vysokého napětí v otcově domě na něj byla příliš ("dům byl plný Schopenhauera, Nietzscheho a Dostojevského"). Jeho preference Ameriky byla motivována nejen kontinentálními legendami o Divokém západě a otcovou omezenou zkušeností s USA: Janova matka, brooklynská rodačka Charlotte Garrigueová (Tomáš Masaryk s úctou připojil její jméno ke svému), vnesla americkou atmosféru přímo do Masarykova domu. "Matka ke mně měla vždycky důvěru," vzpomíná Jan, "a já dělal všechno, co bylo v mých silách, abych tu důvěru zničil, ale nebylo to nic platné."


V USA se Jan živil jako železář a vedoucí prací v Crane Co (jako filmový klavírista na vedlejšák). "Jediné, co vím o diplomacii," říká ministr Masaryk, "jsem se naučil ve slévárně železa Crane Co. Byli tam Slováci, Švédové, Poláci, Norové - úplně všichni. Koupil jsem si tabuli a čtyřikrát týdně jsem je učil číst a psát. To byl nejsilnější vliv mého evropanství."


Za první světové války v Rakousku nedobrovolně sloužil v rakousko-uherské pěchotě, málem byl odsouzen k trestu smrti za "politickou nespolehlivost". Když se staronový prezident stal hlavou státu, musel Janův dobrodružný duch směřovat k reprezentativnějším aktivitám. Pracoval na pražském ministerstvu zahraničí, jako chargé d'affaires ve Washingtonu, jako osobní tajemník doktora Beneše, na české legaci v Londýně. Od roku 1925 až do své rezignace na protest proti mnichovské dohodě byl československým vyslancem u Svatojakubského dvora. V projevu při večeři po své rezignaci Jan Masaryk navzdory všemu řekl: "Nepřeji si pro svět nic lepšího, než aby všechny země měly stejné vlastnosti jako tyto anglické ostrovy."


Na tuto západní orientaci ho připravil již jeho otec. T. G. M. v celoživotním díle srovnávací sociologie udělal víc než kdokoli jiný pro to, aby přesvědčil český národ, že jeho budoucnost není spjata s pokrevními bratry na Východě, ale se světlými obzory Západu. Ačkoli byl starý Masaryk prvním evropským státníkem, který si uvědomil, že ruský bolševismus je tu napořád a je třeba s ním počítat jako se silou pevně ovládající mocnou světovou velmoc, nikdy nepropadl panslavismu, bez ustání učil svůj národ, aby se považoval za součást demokratického, křesťanského, západního světa.


Věrný pomocník Tomáše G. Masaryka, neúnavný doktor Eduard Beneš, měl na Janův život druhý největší intelektuální vliv - otcův žák učil otcova syna. Dr. Beneš jako ministr zahraničí Tomáše G. Masaryka a později, když se sám stal prezidentem, podporoval Janovu širší západní orientaci; osobně byl Beneš nakloněn tomu, aby všechna česká vejce byla vložena do francouzského košíku.


Zoufalství doktora Beneše nad francouzskou zradou v Mnichově bylo proto bezedné. To, co Jan Masaryk doma v anglosaském světě právem považoval za chybu, považoval francouzsky orientovaný Dr. Beneš za zločin. Byl otřesen až do kořenů své bytosti. Bude zapotřebí mnoho, možná více, než Západ kdy může nabídnout, aby se Dr. Beneš přesvědčil, že se Češi mohou opět spolehnout na západní záruky.


Z Mnichova do Moskvy. Jakmile bude nacistický tlak z centra odstraněn, bude energie vyzařovat z Východu i ze Západu - z Moskvy i z Washingtonu. Reakce Československa může zavázat kontinent.


Když v únoru 1939 shrnoval vědecký diplomat Beneš, co se stalo s jeho zemí, našel pro západní demokracie tvrdý popisný termín "dekadence". O několik týdnů později spal Hitler na Pražském hradě. Když bylo pomnichovské Československo rozřezáno na kusy, sovětské Rusko uznalo "nezávislé" Slovensko. V tu chvíli se však "dekadentní" demokracie začaly probouzet z pacifistických bláznivin a appeasementových nočních můr. Jejich povzbuzení vdechlo život československé exilové vládě.


Jan Masaryk, jmenovaný jejím ministrem zahraničních věcí (v červenci 1940 při návštěvě USA), ohromil demokratický svět stručným evropským programem: odzbrojená, decentralizovaná německá konfederace; střední Evropa reorganizovaná kolem česko-polské konfederace; podobné regionální federace na Balkáně, v západní Evropě, ve Skandinávii; všechny tyto regionální federace nakonec vytvoří Evropskou federaci; zapojením Ruska do společného evropského uspořádání.


Od roku 1939 do konce roku 1942 dosáhly londýnské exilové vlády v těchto konstruktivních ujednáních úhledného pokroku. V roce 1943 však Hitler prohrál válku na východě a sovětské Rusko zahájilo svůj triumfální návrat. A regionální federace byly zničeny rostoucím Ruskem.


Ačkoli kulturně a hospodářsky směřovalo na Západ, Československo se nakonec cítilo vtaženo do vojenského a politického pole moci Ruska. V prosinci loňského roku bylo formálně podepsáno sovětsko-československé spojenectví. Pro Čechy to znamenalo ruskou garanci předmnichovských hranic Československa. Pro Moskvu to znamenalo československý souhlas s ruskou politikou v Evropě.


Kam? Projev Winstona Churchilla z února loňského roku naznačil, a to přímočařeji než jakékoli české prohlášení, že východní a střední Evropa mohou být připuštěny jako legitimní sféry ruského vedení. Tváří v tvář takovému britskému postoji a naprosté absenci postoje amerického se československá exilová vláda, jednomyslně podporující sovětsko-český pakt, minulý týden připravovala na vstup do Československa ve stopách Rudé armády a dvou přidružených československých brigád. Zdálo se, že českoslovenští komunisté s ústředím v Moskvě a pobočkou v Londýně mají dobré šance na vstup do vlády.


Češi, středostavovský národ, pokud vůbec nějaký existoval, nikdy nepropadali velkolepým sociálním intrikám, vypjatému kolektivismu. V každém Čechovi je individualistický sedlák a protřelý podnikatel; a pokud někdo ano, pak Jan Masaryk tento český smysl pro individualismus a dobrý život zosobňuje.


V Praze se říká, že každou druhou středu musí "dodržet schůzku s Honzou" [Janem]: to je den, kdy ministr zahraničí vysílá ke svým krajanům. V těchto vysíláních Jan Masaryk, který nikdy nepatřil k žádné politické straně, a pokud bude po jeho, ani nikdy patřit nebude, mluví o porodu a o tom následujícím. Z ekonomického hlediska bude podle něj "potom" znamenat hodně vládního plánování. "Nejsem proti individuálnímu podnikání, ale bude to jinak - nejen v Československu, ale v celé Evropě."


Kromě jeho individualismu je však v každém Čechovi také vystrašená, uražená oběť teutonské agrese - a to nejen od Hitlera. Čech se možná protlouká bez sociálních jistot, ale trvá na národní bezpečnosti. Vezme si ji, ať přijde odkudkoli.


Může pocházet z Ruska. Jan Masaryk loni v prosinci v New Yorku řekl: "Hodláme žít svým vlastním způsobem života a víme, že Rusko bude náš způsob života respektovat." A dodal: "Rusko bojuje s námi... aby jednou provždy zničilo německý Drang nach Osten a my víme, že bez Ruska v Evropě to nelze zastavit."


Češi by si přáli, aby jejich bezpečnost přicházela jak z Východu, tak ze Západu - z Moskvy i z Washingtonu. Když se ho jeden vysoký americký politik poněkud znepokojeně zeptal na československý pakt se sovětským Ruskem, Jan Masaryk údajně nabídl, že napíše své jméno na prázdný list papíru - pokud Roosevelt nad podpis napíše nějakou smlouvu. Věděl ovšem, že americký prezident takovou pravomoc nemá. Věděl však také o strašidelném strachu vlastního národa a celého kontinentu: že by se USA mohly po válce stáhnout z Evropy; zdržet se jakýchkoli závazků v oblasti evropské bezpečnosti; podmínit Velkou Británii, aby následovala kurz. Evropa by se pak musela vypořádat s jediným protagonistou - Ruskem.


Kde je domov? Smutná a sladká česká hymna zpívá o krajině a stesku po domově: "Kde domov můj?" - "Kde domov můj?". Ale jiná píseň, oblíbená u Čechů dávno před narozením Josefa Stalina, dává válečné varování: "Hej, Slované" - "Hej, Slované, Rus je s námi, a kdo je proti nám, toho Francouzi rozbijí."


Neboť vždycky byl nablízku nějaký ten německý gauner a malý Čech vždycky potřeboval Velkého bratra. Vlastně jich vždycky chtěl víc než jednoho. Nepsaným pravidlem č. 1 zahraniční politiky Československé republiky bylo vyhnout se jednostranné závislosti na jediné velké mocnosti, která by malý národ zcela vydala na milost a nemilost mocnému protektorovi. Jan Masaryk řekl: "Doufám, že budu dřív Evropanem než Slovanem." Aby měli Češi důstojný domov, potřebují Evropu. Ale právě teď jim jde o to, aby vůbec nějaký domov měli.


Jako motto republiky, kterou vytvořil, zvolil Janův otec dvě pokorně sebevědomá slova: "Pravda vítězí". Jedna pravda zní: Češi jsou svobodymilovný evropský národ. Druhá pravda zní: Češi jsou připraveni podřídit se každé moci, která zajistí jejich národní bezpečnost. Další a nejbezprostřednější pravdou je: dodnes jediný elektrický proud, který se do střední Evropy dostává s úctyhodným napětím, pochází z Ruska.


Ať už převládne jakákoli pravda, Češi jsou především odhodláni přežít. Na otázku, jaký je jeho poválečný program, prozíravý a rozumný Jan Masaryk poskytl studentům tohoto řemesla nejostřejší diplomatické prohlášení moderní doby: "Chci se vrátit domů."

7 zobrazení0 komentářů