Překlad článku „CZECHOSLOVAKIA: Revolution by Law?“ (ČESKOSLOVENSKO: Revoluce podle zákona?) vydaného 22. října 1945 v časopisu TIME.
V dobrém i zlém se Československo minulý týden ocitlo v hlubokém revolučním varu. Nebyl to převrat ve starém stylu krve a barikád. Byla to revoluce v novém evropském stylu - revoluce zákonem. Jejím cílem nebylo nic menšího než vybudovat politický a ideologický most mezi Východem a Západem, dokázat, že socialismus může být více demokratický než totalitní.
Zatím to byla revoluce dekretální. Ani revoluce, ani revoluční vláda nebyly dosud podrobeny zkoušce přímých, tajných voleb. Minulý týden proběhly v Československu volby svého druhu. Uspořádaly je však jediné čtyři strany, které směly fungovat. Proběhly na stranických schůzích. Hlasovalo se veřejnou aklamací; účelem bylo zvolit volitele, kteří by následně zvolili členy prozatímního parlamentu. Místa v tomto parlamentu již byla rozdělena vládnoucími stranami.
Na základě tohoto hlasování získali socialisté a komunisté 72% podporu voličů. Toto tvrzení by se prokázalo, nebo vyvrátilo, až by Čechoslováci dostali tajné přímé volby, jejichž přípravou byl pověřen Prozatímní parlament. V amerických očích to nebyla svoboda ani příslib svobody. Američané však nesdíleli - těžko si to mohli představit - českou zkušenost z let okupace. V Československu, stejně jako v celé Evropě, lidé v roce 1945 přijímali nebo dokonce vítali opatření, která by si v demokratické minulosti ošklivili.
Okna do budoucnosti. Z oken své panelové kanceláře se mohl šlachovitý, zvětralý prezident Eduard Beneš dívat přes historickou Vltavu, za věžemi a věžičkami zlatého hlavního města, směrem k zvlněné, opečovávané "české země". Po tři desetiletí se v ilegalitě, v exilu i v tomto úřadě snažil tyto země a jejich obyvatele formovat jako stát.
Pomohl vymanit Čechy a Slováky z habsburské nadvlády a přeměnit zemi v prosperující baštu demokracie ve střední Evropě. Nezoufal, když se na jeho 10 000 000 slovanských krajanů snesl nacistický blackout. Nyní jim pomáhal znovu rozsvítit. Ale byla to jiná světla a to, co se vynořovalo na obzoru, ještě nebylo jasné.
Eduard Beneš nazývá svůj plán pro Československo "syntézou" - slovo, které miluje. Jako bystrý mistr jednoduchosti vysvětluje "revoluci střední třídy" ve své zemi pozoruhodně jednoduše: "Dáváme majetek nemajetným. Ostatní, kteří mají příliš mnoho majetku, se uskromňují. Všichni však nebudou na stejné úrovni. Místo toho bude střední třída širokým pásmem, v němž bude vedle státní kontroly a socialismu dostatek prostoru pro soukromé podnikání a iniciativu."
Jak Beneš dobře ví, revoluce nejsou nikdy tak jednoduché. Ať už jsou syntetizované, nebo ne, kladou základní otázku: Má být stát pánem, nebo služebníkem lidu? A pokud je stát králem, může být občan svobodný? Eduard Beneš, celoživotní demokrat, by na takové otázky pravděpodobně odpověděl jinak: co když se svobodní lidé, jako v Británii a nyní v Československu, rozhodnou svou svobodu omezit?
Syn svobody. Eduard Beneš vyrůstal v touze po svobodě. Narodil se jako poslední z deseti dětí v rodině pod sedláckou střechou.
Od nástupu do kozlanské vesnické školy přes gymnaziální studia až po univerzitní léta v Praze a Paříži byl Beneš studijním dervišem. V šestnácti letech se z kdysi zbožného katolického chlapce stal neotesaný dogmatik. V devatenácti letech prošel celou škálou filozofií extremismu, od sorelovského násilí po marxistický materialismus. Pak se setkal s Tomášem Masarykem.
Zesnulý velký profesor Tomáš Garrigue Masaryk byl československý George Washington. Poprvé se s Benešem setkal na pražské Karlově univerzitě, a tím začalo jedno z pozoruhodných partnerství v dějinách v oblasti myšlení, politiky a státnictví. Masarykův vliv proměnil didaktického radikála v tolerantního demokrata a eklektického racionalistu. Eduard Beneš začal praktikovat směšovací "umění syntézy". Ve své disertační práci na Karlově univerzitě vyslovil prorocký závěr: lidstvo musí najít syntézu svých ideálů, aby vytvořilo fungující vzorec pokroku. Zejména demokracie musí najít správný kompromis mezi individualismem a socialismem.
Konspirátor a státník. První světová válka vrhla mladého doktora Beneše z univerzitní výuky do politického spiklenectví. Jeho cíl, jehož otcem byl Masaryk: vytvořit nezávislou republiku uprostřed rozpadající se habsburské dualistické monarchie.
V Praze 28. října 1918 vyhlásila Národní rada vznik Československé republiky. Jako generální tajemník Národní rady Beneš usiloval o uznání Spojenců, pomáhal verbovat československou armádu v zahraničí, sloužil jako pracovní kůň její věci. "Bez Beneše," řekl prezident Masaryk, "bychom nikdy neměli republiku."
Téměř dvě desetiletí, nejprve jako československý ministr zahraničí a Masarykův nástupce, poté jako prezident po Masarykově rezignaci v roce 1935, pracoval Dr. Beneš na syntéze, která měla zajistit bezpečnost střední Evropy. Vybudoval takzvaný "chrám míru", založený především na spojenectví mezi Francií a Československem, podpořeném Společností národů.
Tato politika selhala. Nacismus se nepodařilo syntetizovat. Jedné říjnové noci roku 1938 odvezlo letadlo Dr. Beneše do exilu. Přednášel o demokracii na Chicagské univerzitě, když o pět měsíců později přišla zpráva o Hitlerově tažení do Československa. Jeden den ležel na pohovce v potemnělém pokoji v tichu jako po smrti. Druhý den ráno se odhodlaně a s novou silou vrhl do úkolu udržet republiku v exilu při životě.
Šest let poznávala Benešova vlast drásající napětí, kompromisy a morální bouře okupace. Stejně jako v jiných zemích Nového řádu nebyli všichni Češi a Slováci hrdinové; někteří se s nevolí smířili s poddanstvím, někteří dokonce dobyvatele vítali. Mnozí však bojovali a mnozí umírali. V exilu Beneš získal podporu Spojenců pro svou uprchlickou vládu, organizoval novou československou armádu, udržoval těsný kontakt s nadějemi a obavami vlasti a plánoval novou syntézu. "Ideje nestojí na místě," říkal. "Přijímáme heslo z poslední války: 'Lékem na demokracii je více demokracie! ":
Byl tu však jeden zásadní rozdíl. Československo se pro svou budoucí bezpečnost nedívalo na západ, ale na východ. Základním kamenem obnoveného chrámu Dr. Beneše byla Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, podepsaná s Kremlem v prosinci 1943. Vzpomínka na Mnichov vymazala vzpomínku na Versailles.
Nová svoboda. Než osvobození Češi loni v dubnu ocenili jeho návrat do vlasti, vyjádřil Dr. Beneš dvojí naději: do šesti měsíců po osvobození uspořádají Čechoslováci první volby; do roka bude Československo opět jedním z nejlépe prosperujících států ve střední Evropě. Minulý týden se první z těchto slibů ještě nenaplnil, druhý stál na spravedlivé cestě k naplnění.
Praha, kypící materiální rekonstrukcí a kulturní renesancí, byla zrcadlem národa. Život byl stále podmíněn nedostatkem - všeho od chleba po knihy. Ale Praha, stejně jako většina země, vyvázla z války s relativně lehkými škodami. Byla plná vitality.
Na ulicích se tísnili chodci, cyklisté a tramvaje. Kavárny ještě neměly smetanu, ale zato se v nich nevyskytovali nenávidění nacističtí "kominíci" (esesáci v černých uniformách). V knihkupectvích se bujně vyjímaly Němci zakázané svazky. Každý den se tisíce lidí lačnících po novinkách trousily do kanceláře americké informační služby v naději, že najdou americké noviny a časopisy. Večer se lidé shromažďovali před ohořelou radnicí, aby si poslechli kapelu hrající Smetanovu strhující Má vlast - má vlast.
Průmyslu chyběly suroviny a doprava. Výroba se však zrychlovala. Uhelné doly pracovaly na třetinu své kapacity. Na farmách byla dobrá úroda - paprsek naděje pro národ, který očekává hladovou zimu. Všude se lidé - zemědělci, dělníci, odborníci, politici - pilně organizovali do družstev, odborů, cechů, bloků, které byly vetkány do sítě řízené vládou.
Všude lidé otevřeně a upřímně diskutovali o politice. Žádný cenzor nepracoval. Charakter tisku se však změnil. Jednotlivci už nemohli vydávat noviny. Právo měly pouze skupiny (politické strany, odbory atd.). Nový tisk zpočátku vykazoval nápadnou stejnost v obsahu, krotkost v pohledu. V poslední době začala létat polemická kožešina mezi socialisty a komunisty.
Program. Eduard Beneš byl spojovacím článkem mezi demokratickou minulostí Československa a nejistou přítomností. Jeho velký talent pro kompromisy a manévrování, který rozvinul a využil v předválečných letech, stál jemu i jeho zemi nyní na dobré cestě. Předválečný francouzský životopisec Pierre Crabites o něm řekl, že Beneš "rozumí umění udržet si medvěda na mušce, když ho okolnosti nutí s ním tančit". Ale jak ukázalo jeho chování v roce 1938, ví také, kdy s tancem přestat.
Pod doktorem Benešem je koaliční kabinet v čele s premiérem Zdeňkem Fierlingerem, exministrem ve Washingtonu, exvelvyslancem v Moskvě, horlivým rusofilem a sociálnědemokratickým vůdcem. Komunisté, kterým se dařilo ve válečném podzemí, zastávají právě ty posty, které komunisté chtějí: Vládnoucí komunisté mají v rukou ministerstva vnitra (policie), informací, školství a místopředsedu vlády. Disponují veškerou standardní mašinérií komunistické infiltrace a vnitřní nadvlády. Ale přestože aparát existuje, Československo ještě není policejním státem. Každý Čech, který o to stojí, může vyjádřit své obavy, že by se jím mohl stát.
Hlavní fakta Benešovy revoluce:
Zahraniční politika. Prozatímní vláda potvrdila československo-ruskou smlouvu z roku 1943 jako "neochvějný základ" "vedoucí linie zahraniční politiky" státu s přátelskou, ale druhořadou orientací na západní demokracie. Rusko si zatím vydobylo jednu unci masa - pohraniční provincii Rusínsko. Jinak se veřejná účast Moskvy na českých záležitostech omezovala převážně na takové akce, jako bylo společné vystoupení komisaře zahraničí Molotova a vicekomisaře Višinského s Benešem, Fierlingerem a dalšími v moskevském rozhlase. Říká Dr. Beneš:
"Naše spojenectví se Sovětským svazem je zcela přirozené. . . . Neznamená to, že jsme se odřízli od demokracií západní Evropy. . . . Prostě jsme se přizpůsobili válečnému vývoji. . . ."
Léto okupace Rudou armádou však přineslo rozčarování a znepokojení. Ruští vojáci nebyli nejlepšími vyslanci Ruska. Někteří vojáci se chovali jako venkovští povaleči - Stalin se prý Benešovi omluvil.
Reakce byla nevyhnutelná. Benešovi krajané měli tendenci vidět svou kulturu a materiální pokrok - nejvyšší ze všech slovanských národů - v nové perspektivě. Dívali se dovnitř a cítili, že mají co zachovat a čemu naučit svého velkého slovanského bratrance. Hrdost a tlak budovaly nový nacionalismus.
Menšiny. Vůči neloajálním menšinám se kdysi tolerantní československé srdce zatvrdilo. Dr. Beneš a jeho vláda jsou neústupně rozhodnuti zbavit stát téměř všech 3 000 000 sudetských Němců a 800 000 Maďarů - to je velká chirurgická operace na těle národa, která se týká 16 % jeho předválečné populace.
Vůči Slovákům (3 000 000), kteří kdysi trpěli českou diskriminací a z nichž vzešel kverulant O. Tiso, projevují čeští velcí bratři (7 500 000) novou něhu. Loni v srpnu se Dr. Beneš vypravil do Banské Bystrice na Slovensku, kde přislíbil třetinu budoucího parlamentu a třetinu budoucího hospodářského ředitelství jásajícím Slovákům, kteří početně tvoří pouhou čtvrtinu.
Znárodnění. Konfiskací německého, maďarského a kolaborantského majetku se pod správu vlády dostalo již 6 800 podniků, které zaměstnávají 800 000 pracovníků. Znárodňování loajálního československého průmyslu, bank a pojišťoven (s náhradou) probíhá pomaleji a naráží na větší obtíže. Na oficiálním seznamu jsou pro vládní vlastnictví doly, komunální služby, slévárny, zbrojovky a chemické závody, keramické, porcelánové a sklářské továrny, cementárny, textilky a kovovýroby. Prozatím jsou vyňaty podniky zaměstnávající méně než 500 pracovníků. Konečný cíl: 70 % znárodněné, 30 % svobodné.
Pozemková reforma. Statky odebrané Němcům, Maďarům a kolaborantům se přerozdělují mezi Čechy a Slováky bez půdy. Poslední velkostatky (není jich mnoho, protože předválečné Československo provedlo rozsáhlou pozemkovou reformu) zanikají. Zemědělství se racionalizuje - ale ne prostřednictvím sovětského systému kolektivizace. Kolchozy, jak se shodují komunisté, by byly pro československé rolnické vlastníky půdy protivou. Místo toho vláda podporuje zemědělská družstva v měřítku, které překonává předválečné časy, kdy čítala 2 000 000 členů.
Střední cesta. Československá politická scéna se omezuje na čtyři strany: 1) komunisté, v jejichž čele stojí statný, dýmku kouřící místopředseda vlády Klement Gottwald, 48letý emigrant v Moskvě v letech 1939-1945; 2) sociální demokraté, v jejichž čele stojí mocichtivý, oportunistický předseda vlády Fierlinger, 54letý; 3) socialisté, v jejichž čele stojí Dr. Beneš; a 4) lidová (katolická) strana, v jejímž čele stojí urostlý, barvitý, pokrokový monsignor Jan Šrámek, 75letý expremiér a nyní místopředseda vlády.
Českoslovenští komunisté, v nejlepším případě dočasní přátelé středové revoluce, zatím nepodnikli žádný krok k převzetí moci nebo k narušení rovnováhy, kterou si představoval Dr. Beneš. Mají však pevné pozice ve všech klíčových vrstvách života národa - ve vládě, armádě, odborech, družstvech, znárodněném průmyslu. Stále jsou autoritáři. Flankují Masarykův portrét s Leninem a Stalinem.
Ebulantní ministr zahraničí Jan Masaryk, 59letý syn velkého Tomáše Masaryka, je v domácí politice nestraník, ale v názorech západní demokrat. Nenápadný Dr. Petr Zenkl, 61 let, primátor Prahy, starý kumpán Dr. Beneše, je jedním z nejschopnějších a nejoblíbenějších socialistických vůdců. Bystrý Antonín Zápotocký, komunistický šéf mocné, dobře disciplinované Ústřední rady odborů (ÚRO), je v centru znárodňovacího programu. Dělnické výbory vybrané ÚRO budou vládě pomáhat řídit zkonfiskované továrny, rozdělovat pracovní síly, urychlovat výrobu.
Rusofilství premiéra Fierlingera táhne sociální demokraty ke komunistům. Dr. Beneš má však pevného přítele v monsignoru Šrámkovi, jehož zprávy pravděpodobně vysvětlují přesvědčení Vatikánu, že převážně katolické (74 %) Československo může skutečně najít svou střední cestu.
Vyhlídka. Americká ani britská vláda zatím nezahrnují Československo do svých obžalob policejních států v jiných částech ruské sféry. A obě vlády to bedlivě sledují: USA vyslaly do Prahy jednoho ze svých nejschopnějších diplomatů, velvyslance Laurence Steinhardta. Britští labouristé, kteří považují "revoluci střední třídy" doktora Beneše za podobnou té své, zřídili parlamentní český výbor.
Dokud bude "hlavní orientace" Československa směřovat na východ, může Rusko, které si uvědomuje svou bezpečnost, nechat Beneše, aby si ve střední Evropě ponechal demokratický výkladní skříň. Ale pokud Moskva začne být podezřívavá, pokud se "velká trojka" definitivně rozpadne, pokud se USA stáhnou z Evropy, pokud se vytyčí silové linie, co pak? Dr. Beneš dobře ví, že přežití Československa jako svobodného státu nyní stejně jako v roce 1938 závisí na dobré vůli, vitalitě a přátelství svobodného světa.
Comments