Hrstka soudců zásadně ovlivnila vývoj právní teorie tím, že se odvážně postavila proti převládajícím trendům. Louis Brandeis, Oliver Wendell Holmes Jr. a William Brennan byli nezávislí myslitelé, kteří se drželi svého směru, i když jejich názory většina opovrhovala.
LOUIS BRANDEIS (1916-1939)
Brandeis, první Žid jmenovaný členem soudu a neochvějný zastánce sociální spravedlnosti, který si vysloužil přezdívku "lidový právník", čelil tvrdému boji při schvalování. Jeho kolega William O. Douglas později napsal: "Byl nebezpečný nejen kvůli své brilantnosti, aritmetice a odvaze. Byl nebezpečný, protože byl neúplatný." Ve skutečnosti to byla právě Brandeisova ochota myslet nad rámec statu quo, která z něj učinila tak prozíravou postavu Soudního dvora. Jeho nesouhlasná stanoviska, zejména v případech týkajících se svobody projevu a práva na soukromí, se později stala většinovými stanovisky Soudu. V případu Olmstead v. Spojené státy (1928) se rozhořčil nad ochotou svých kolegů schvalovat vládní používání odposlechové techniky ke shromažďování důkazů a vášnivě obhajoval "právo jednotlivce být ponechán na pokoji". Jeho disent je dodnes jedním z nejcitovanějších stanovisek v historii soudu. "Lidé, kteří se narodili ke svobodě, jsou přirozeně ostražití, aby odrazili vpád zlovolných vládců do jejich svobody," napsal. "Největší nebezpečí pro svobodu číhá v zákeřných zásazích ze strany horlivých mužů, kteří to myslí dobře, ale nemají pochopení."
WILLIAM BRENNAN (1956-1990)
Brennan se stal překvapením poté, co ho prezident Dwight Eisenhower v roce 1956 jmenoval soudcem. Brennanova dosavadní praxe soudce Nejvyššího soudu v New Jersey a jeho veřejné výroky o trestním právu naznačovaly, že bude zastávat konzervativní směr, ale ukázalo se, že je jedním z nejliberálnějších soudců v historii Soudu. Byl uctíván levicí a odsuzován pravicí kvůli svému otevřenému odporu k trestu smrti a podpoře práva na potrat. Jeho názory na méně společensky sporné otázky však měly stejný, ne-li větší vliv na rozšíření ústavní teorie a doktrín. Rozsudek New York Times v. Sullivan (1964) stanovil ústavní normu pro hanobení veřejných činitelů. Rozsudek Baker v. Carr (1962) umožnil federálním soudům chránit individuální volební práva tím, že zasahovaly do přerozdělování volebních obvodů. Věc Malloy v. Hogan (1964) rozšířila právo obžalovaného podle pátého dodatku proti sebeobviňování na státní soudy. Předseda Nejvyššího soudu Earl Warren Brennanovi často přiděloval rozhodnutí, která vyžadovala komplexní a důkladné zpracování, což vedlo pozorovatele Soudu k tomu, že mu začali přezdívat "zástupce předsedy".
OLIVER WENDELL HOLMES (1902-1932)
Holmes poprvé projevil svůj nebojácný instinkt vrhnout se po hlavě do boje během občanské války, když jako nadporučík massachusettské dobrovolnické pěchoty utrpěl zranění v bitvách u Ball's Bluff, Antietamu a Fredericksburgu. Po válce se Holmes prosadil jako jeden z nejvýznamnějších amerických právních teoretiků díky své knize The Common Law z roku 1881, působil jako profesor na Harvardově právnické fakultě a poté dvě desetiletí zastával funkci soudce Nejvyššího soudního dvora státu Massachusetts. Když prezident Theodore Roosevelt v roce 1902 navrhl jeho jméno na soudce Nejvyššího soudu, byla to jedna z mála příležitostí, kdy byl nominován brilantní právní vědec bez ohledu na stranickou politiku. Holmes se během svého třicetiletého působení u soudu projevil jako nezávislý duch a v tolika rozhodnutích zaujal opačný postoj, že se mu začalo přezdívat "velký disident". Ale jadrnost jeho menšinových i většinových stanovisek k tak různorodým otázkám, jako je autorské právo, řádný proces a antimonopolní legislativa, vedla k tomu, že se stal jedním z nejcitovanějších soudců Nejvyššího soudu vůbec. Zvláště známý je díky své formulaci výjimky "jasného a přítomného nebezpečí" z práva na svobodu projevu v jednomyslném rozhodnutí soudu ve věci Schenck v. United States (1919), v němž slavně prohlásil, že ochrana podle prvního dodatku se nevztahuje na jednotlivce, který "falešně vykřikuje oheň v přeplněném divadle a vyvolává paniku". Ve svém disentu ve věci Abrams v. United State (1919) se však Holmes ohradil proti použití testu jasného a přítomného nebezpečí k trestání osob pouze na základě obsahu jejich projevu.
Zdroj: