Úvodník Rudého práva s názvem „Netrpělivost“ z 21.7.1989.
Pro mnohé lidi se vyhlášení přestavby hospodářského mechanismu spojilo s představou lepšího fungování našeho národního hospodářství (což bylo správné), s její rychlou účinností. Nebylo málo těch v jejichž myslích došlo ke zkratu: dnes přestavba - zítra plné obchody. Nelze jim to vytýkat, neboť tváří v tvář tak ohromné změně stáli vlastně poprvé v životě, bez zkušeností a představ, co všechno je nejprve nutno udělat, aby se jich tužba naplnila.
Hospodářská reforma se prakticky připravuje už dva a půl roku. Není třeba vypočítávat, co všechno se již udělalo především z organizačně právního hlediska. Stále více lidí však nabývá dojmu, že to všechno trvá nějak moc dlouho - přestavba postupuje pomalu. Už je v platnosti mnoho nových zákonů a vyhlášek, existuje přes dva tisíce státních podniků, třístupňové řízení se změnilo na dvoustupňové - to všechno berou lidé na vědomí. Ale nelíbí se jim, že nedostatek nejednou musí obchod od obchodu shánět zboží, kterého by měl být dostatek. Z tohoto hlediska pro ně přestavba ještě nezačala fungovat. V této souvislosti by nebylo seriózní připomínat, že nový hospodářský mechanismus vstoupí v platnost teprve za půl roku. Ono se skutečně mohlo již udělat více.
Státní podniky dostaly se samostatností velké pravomoci. Teprve si na ně zvykají a hledají cesty, jak je správně užívat. Především řeší problém samofinancování. Nelze však říci, že si vždy počínají správně, volí správné cesty. Zatím většinou opomíjejí tu hlavní - snižování vlastních nákladů, ať už energetických surovinových, materiálových a dalších. Žijí v představě, že méně spotřebovávati nemohou a jestliže při takovém hospodaření je produkce drahá, ať ji také odběratel draze platí.
Není žádnou novinkou, že náš průmysl i stavebnictví ve srovnání s jinými průmyslově vyspělými státy mají mnohem vyšší energetickou a materiálovou spotřebu. Ale k lepšímu zhodnocování vstupů se nějak nemohou odhodlat. Statistické výkazy uvádějí, že sice výrobní spotřeba klesá, ale tak pomalu, že k vyrovnání se srovnatelnými státy bychom potřebovali desítky roků. Přitom snižování nákladů se právem pokládá za hlavní zdroj zisku.
Je dobře známo, že se velmi nedostatečně využívá pracovní doba, ztráty se pohybují mezi 10 až 30 procenty. (Ve vyspělých kapitalistických zemích se odhadují asi na 5 procent.) Oč více by se tedy mohlo udělat, oč rychleji by se mohlo stavět, oč více zboží by mohlo přijít na trh. Ale nejen to - problém je v tom, že za ne odpracovanou dobu se platí a dobře. Není tedy divu, že tempo přírůstku mezd předstihuje tempo přírůstku produktivity práce. A kromě toho se dostávají do oběhu peníze nekryté odvedenou prací. I to je jednou z příčin nepokryté kupní síly, disproporce mezi objemem zboží a peněz.
Snad by se to dalo částečně řešit, kdyby tak málo využívaná pracovní doba byla spotřebována na skutečně kvalitní práci. Ale nadále si lidé stěžují na nedostatečnou úroveň jakosti výrobků, služeb, práce. Kontrole odvedené práce se věnuje nedostatečná pozornost přesto, že dva a půl roku je v platnosti usnesení Federální vlády o zvyšování kvality výrobků. Výbor lidové kontroly sice mnoho desítek podniků donutil věnovat jakosti zvýšenou pozornost, ale cožpak ji může denně kontrolovat ve všech? Ostatně od čeho jsou podnikové kontrolní orgány?
Ze starých časů do nových se přenášejí leckteré zlozvyky. Například snaha hledat chyby u druhých, jen ne u sebe. Není sporu o tom, že dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou - lidově řečeno – ve psí. Kdekdo čeká na nápravu a sám pro to nic nedělá. Při takové filozofii se také nedočká. Ale nejen v dodavatelsko-odběratelských vztazích, i v mnoha dalších problémech se otálí v naději, že je někdo jiný vyřeší a hotové předloží užití.
Jde tedy přestavba skutečně pomalu? Ano, opravdu pomalu postupuje přerod myšlení. Lidé se těžko vzdávají představy předchozích čtyř desetiletí, kdy jim všechno někdo naplánoval, přidělil, určil, nesnadno si osvojují poznatek, že to vše a ještě mnohé další záleží jen na nich. A pokud uvedenou nevyhnutelnost již pochopili, snaží si práci, přesněji vzato dosažení určitého výsledku ulehčit. Třeba tím, že se rozhodují vyrábět jen dražší zboží a produkci levného omezovat, že inovaci nechápou jako prestižní otázku posloužit lépe než předtím, ale jen více vydělat. Nebo se snaží udělat i víc než dosud, ale na úkor kvality.
Při takovém způsobu myšlení je cesta k dostatku velmi dlouhá a svízelná, při takovém chápání přestavby je zpochybňována její účelnost a smysl. Znovu je tedy nutno velmi naléhavě připomenout, že charakter a kvalita hospodářské reformy nezávisí na nových zákonech či organizačním uspořádání, ale na kvalitě odváděné práce, na jí poctivosti, jejím tvůrčím přínosu. A také na kázni a pořádku.
Nic proti netrpělivosti, že kýžené výsledky stále ještě nejsou vidět. Jen je třeba si uvědomit, že netrpělivost v čekání co udělají druzí, není řešením. To je pouze v tom, co každý z nás udělá sám lépe, než dosud dělal. Je dobře být netrpělivým, ale především sám na sebe.
Ve všech státních podnicích jsou rady pracovních kolektivů. Jsou plnoprávným partnerem vedení. Leckde se do nové role teprve vyžívají, osvojují si přidělenou pravomoc. Ze všeho nejdříve však musí pochopit, že také sami musí být iniciátory lepšího využívání pracovní doby, přísného dodržování technologické kázně, zvyšování technickoekonomické úrovně výroby a její kvality, prosazování spravedlivého odměňování podle skutečné zásluhy čili objemu, významu a jakosti odvedené práce.
Začíná platit jednoduchá rovnice: čím dříve se zlepší práce každého, tím dříve začne přestavba přinášet očekávaný užitek. Obráceně to nejde nejen v socialismu, ale nikde na světě
Zdroj:
Comments