Rousseau: Občanstvím k mravní svobodě myslící bytosti

Výňatek z knihy „Společenská smlouva“ (1761) kapitoly „O občanském stavu“, kterou napsal Jean-Jacques Rousseau.

Tento přechod od stavu přírodního do stavu občanského vytváří v člověku význačnou změnu tím, že nahrazuje v jeho chování pud spravedlností, a tím, že dává jeho činům morální posvěcení, kterého dříve postrádaly. Teprve tehdy člověk, který dosud měl zřetel jen na sebe, vidí, že je nucen jednati podle zásad jiných a raditi se s rozumem dříve, než uposlechne svých sklonů, když hlas povinnosti nastupuje na místo fysického popudu a právo na místo žádosti. Ačkoliv se v tomto stavu zbavuje mnohých výhod, které má od přirozenosti, získává tím naopak tak veliké výhody, jeho schopnosti se cvičí a vyvíjejí, jeho myšlení se rozšiřuje, jeho city zušlechťují, jeho celá duše se povznáší tak, že kdyby zneužívání tohoto nového stavu jej nesnižovalo často pod stav, z něhož vyšel, musil by bez ustání žehnati šťastnému okamžiku, který jej z něho navždy vyrval a který učinil z hloupého a omezeného zvířete myslící bytost a člověka.


Převeďme všechno toto odvažování do snadno srovnatelných slov. Společenskou smlouvou ztrácí člověk svou přirozenou svobodu a neomezené právo na vše, co jej svádí a čeho může dosáhnouti; získá občanskou svobodu a vlastnické právo ke všemu, co má. Abychom se uvarovali omylu při tomto vyvažování, je třeba dobře lišiti svobodu přirozenou, jejíž meze tvoří jen síly jedince, od svobody občanské, která je ohraničena obecnou vůlí; a držení, které je jen důsledkem násilí nebo práva prvého okupanta, od vlastnictví, které může býti založeno jedině na positivním titulu.


Mohli bychom k tomu, co předcházelo, připojiti ve prospěch stavu občanského mravní svobodu, která jediná činí člověka opravdu pánem sama sebe; neboť popud pouhé žádosti je otroctvím a poslušnost zákona, který jsme si sami uložili, je svobodou. Ale již jsem řekl příliš o této otázce a filozofický smysl slova svoboda není zde mým námětem.

4 zobrazení0 komentářů