Výňatky z dokumentu "Souhrnná prognóza vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje ČSSR do roku 2010" vydaného Prognostickým ústavem ČSAV v srpnu 1989.
Úvodem
Politickoorganizačním základem pro zpracování souhrnné prognózy je usnesení vlády ČSSR č. 10 z 20. ledna 1983, definující potřebu a gesci systematického zpracování desetiletých výhledů a dvacetiletých prognóz ČSSR a navazující usnesení vlády ČSSR č. 197 z 5.července 1984, schvalující rámcový projekt prací na souhrnné prognóze ČSSR k r. 2010. Bezprostřední význam pro předkládanou studii pak mělo projednání výsledků první etapy prací ve vládě ČSSR v červnu 1987 a PÚV KSČ v červenci 1987 s příslušnými závěry PÚV a usnesením vlády ČSSR Č. 147 z 18.června 1987. Celkově pozitivní charakter těchto zásadních politických závěrů umožnil, aby v jejich rámci byla předchozí tříletá práce završena především prohloubením základních, teoreticky a empiricky doložených i mezinárodně ověřených obsahových poznatků i souvislostí a dovedena do tvaru zde předkládaného souhrnného dokumentu.
Nešlo však o jednoduché převtělování těchto usnesení do běžného prognostického dokumentu, jakých bylo u nás již zhotoveno nemalé množství. Vedle mnohých resortních prognóz a centrálních výhledů zpracovaných v průběhu 80. let možno vzpomenout velkoryse pojaté souhrnné prognostické dokumenty jako např. "generální perspektivu" 1961-1980 zpracovanou pod vedením SPK již koncem 50. let, dlouhodobý výhled ČSSR zpracovaný SPK a resorty na období 1966-1980 (1965), "generální prognózu" 1976-1990, kterou na základě usnesení XIV. sjezdu strany zpracovávaly všechny ústřední orgány i jejich výzkumné zázemí, dvacetiletou prognózu "Československo 2000", zpracovanou ČSAV aj. S odstupem času však třeba přiznat, že reálný vývoj se od těchto prognóz výrazně odchýlil. Tak "generální perspektiva" předpokládala pro období po r. 1980 zhruba dvojnásobnou výrobu oceli, elektrické energie, černého uhlí i koksu apod. než bylo ve skutečnosti dosaženo; její dlouhodobý výhled počítal pro celé období 1966 - 1988, resp. 1985, s harmonickým a výrazně intenzívním rozvojem ekonomiky i celé společnosti, "generální prognóza" 1976 - 1990 extrapolovala úspěšný vývoj 5. pětiletky s cca 5ti procentním ročním růstem národního důchodu na všechny tři další pětiletky, zatímco reálně se dostavila citelná ztráta tempa. S vysokými tempy ekonomického růstu 1981 - 2000 počítala též zmíněná prognóza ČSAV. Bylo by možno uvést další analytické příklady.
V nesouladu čs. prognóz se skutečností, jež následovala, se však zračí nejen určitá jednostrannost přístupů, panujících voluntaristických nálad s přeceňováním našich výsledků i možností a podceňováním rozvojových rezerv kapitalistického světa, strnulost teoretického myšlení a používaných metod a forem, ale i objektivně daná složitost a náročnost dlouhodobého předvídání. Tato skutečnost se odrazila i v různých prognózách, výhledech a dlouhodobých programech dalších socialistických zemí i RVHP. Svým specifickým, kapitalistickým poměrům vlastním způsobem se projevuje i v prognózách západních. Dlouhodobé předvídání je zde za posledních dvacet let zastoupeno celou paletou střídavě se ke slovu hlásících vizí budoucnosti, akcentujících tu či onu stránku rozporuplné reality a tudíž značně protichůdných, které i filozoficky vzato vycházejí z nejrůznějších teoretických konceptů, od technokratického pozitivismu přes neorealismus až k romantickému antiscientismu a ovšem i antimarxismu (technokratický optimismus futurologické skupiny Hudsonova Institutu v čele s H. Kahnem vystřídala vlna varovných, pesimisticky orientovaných prognóz Římského klubu až po antitechnickou, mysticky orientovanou renesanci emocionálního života lidstva v prognózách Rozsaka aj. a poslední, postindustrialisticky laděné, znovu optimistické prognózy Naisbitta ("Megatrendy"), Tofflera ("Šok z budoucnosti", "Třetí vina"), Servana-Schreibera ("Světová výzva") atd., jakož i řady japonských institucí.
Konkrétní historická situace, již obráží souhrnná prognóza ČSSR k r. 2010, je obzvláště složitá. Stručně vyjádřeno "klasikem" moderní prognostiky (J. Fourastié) "určité okamžiky v dějinách jsou nekonečně více nositeli budoucnosti než jiné". Současně jde o triádu obrovských systémových změn: globálních změn lidské civilizace těsně spojených s vlnou vědeckotechnické revoluce, nové dějinné iniciativy socialismu a na jejich vzájemném dotyku pak krystalizujícího kvalitativního zlomu ve vývoji ČSSR. Přitom "není samozřejmě možné narýsovat dnes do všech podrobností konkrétní tvářnost budoucnosti, k níž dnes jdeme..." oprávněně poznamenává M. S. Gorbačov na nedávné 19. konferenci KSSS s tím, že "hlavní parametry, hlavní rysy toho, čemu říkáme kvalitativně nový stav společnosti, je však možné a nutné vyznačit".
Tyto hlavní parametry jsou postupně rýsovány přestavbovými dokumenty KSSS, z nichž plasticky vystupuje vědecká analýza a monumentální vize Zprávy ÚV KSSS 19. stranické konferenci a na konkrétní půdě našeho vývoje je vyjadřují dokumenty KSČ spojené s formulováním a rozvíjením strategické linie XVll.sjezdu, zejména pak na 7. a 9. zasedání ÚV KSČ. Předkládaný prognostický návrh plní úkol odborného rozpracování a zabezpečování těchto generálních dokumentů a naplnění účelu není tedy dáno mírou jejich citací, parafrázování a osvětlování, oprávněného v materiálech propagandistických. Platí to tím spíše, že daleko více otázek je postaveno než zodpovězeno a dřívější brzdné mechanismy nelze konfrontovat s pouhou destrukcí, jež by nebezpečně uvolňovala lavinu rozkladných sil, nýbrž cílevědomě nahrazovat konstruktivním řešením odpovídajícím objektivním potřebám. V tomto smyslu by předkládaná prognóza měla být již konkrétním příspěvkem k praktickému rozvíjení procesu přestavby, ovšem v skromných mezích prognózy nejvýše jako otevřeného vědeckého dokumentu sloužícího k inspiraci stranických i vládních orgánů a orientační informaci podnikové sféry. Z toho také vyplývá, že daným dokumentem se poznávací proces budoucnosti (ani k r. 2010) neuzavírá, nýbrž je nutno respektovat jeho objektivně otevřený charakter a dále, soustavně jej prohlubovat.
Kritická východiska a integrální cíle souhrnné prognózy ČSSR
…Plán v podmínkách přestavby jako výraz společenské racionality socialismu musí být především strategickým rozvrhem, opřeným o komplexní teoretickou reprodukci historického procesu, musí vyrůstat ze setkání vstřícných pohybů zdola i shora a být korigován průběhem následné společenské praxe. Socialismus má všechny předpoklady využít průniku participace v ekonomické sféře, ve sféře řízení, zúročit vzájemné zprostředkování funkcí velkých systémů malými a naopak.
Nové spojení ekonomiky se stále dynamičtějším pohybem mas a jejich celospolečenským vzestupem se stává neoddiskutovatelnou charakteristikou současné doby, a odehrává se tempem srovnatelným s exponenciálně rostoucí frekvencí vědeckotechnických inovací. To ovšem klade nové specifické požadavky i na oblast politické kultury. V procesu kvalitativního prohlubování socialistické demokracie zdaleka nepůjde jen o využití moderní informační techniky, která ovšem sama dosud nevídanou měrou nejen umožňuje, ale širokým zpřístupněním informačních bází a dvousměrných komunikačních možností i vyžaduje prohloubení přímých forem demokracie. Jde o rozšíření společenských možností pro dominantní úlohu mas, která tvoří novou a neoddiskutovatelnou skutečnost. Masy, které ve všech předchozích společensko-ekonomických formacích byly objektem manipulovaným centrálními orgány, se v nových podmínkách socialismu stávají vrcholným subjektem, který svobodně a demokraticky rozhoduje o směru svého dalšího vývoje. S tím souvisí i otevřenost soudobé socialistické politiky, bez níž by nebylo ani potřebných informací, ani potřebné atmosféry pro věcnou diskusi, otevřenou kritiku a soustavnou kritickou sebereflexi (povšimněme si, jak M. S. Gorbačov na 19.stranické konferenci připomíná a rozvíjí Leninovu definici socialistického státu již ne jako státu "ve vlastním smyslu" ale spíše jako "polostátu", který postupně prorůstá ve společenskou samosprávu).
Podobně jako při řízení ekonomických procesů bude se i v oblasti politiky pracovat v nových pásmech hlubší strukturace zájmů, forem jejich vyjádření a uplatnění. V oblasti politické kultury lze předpokládat, že definitivní odeznění extenzivní etapy rozvoje bude znamenat i rozluku s představou, že za socialismu neexistuje dělba moci a potřeba vzájemné autonomie politické a ekonomické sféry. Má-li být politika dynamizujícím činitelem rozvoje společnosti, musí se vymanit z poplatnosti potřebám každodenní operativy a zachovávat si určitý kritický odstup k běžnému pohybu společenské reality s určitou autonomii vůči této realitě. To se týká i jednotlivých oblastí politické kultury, legislativy, jurisdikce a výkonné moci. Převládání historicky podmíněného (trvale však nerealizovatelného) požadavku nastolení bezprostředních vazeb ve všech oblastech společenského života vedlo k nerozlišenosti jejich základního poslání a tím i ve složitém předivu společenské reality k podvázání jejich vlastních funkcí, jež obecně souviselo s oslabením až likvidací samosprávných principů.
Jde tedy o to, aby základní a přitažlivou hodnotou moderního socialismu na přelomu století se stala skutečná participace, jako nejúčinnější vývoj socialistické demokracie, prostupující základní sféry života, opřená o využití zprostředkovacích procesů v oblasti ekonomické, politicko-institucionální a ideologické. V tomto smyslu půjde o skutečnou demokracii všedního dne na rozdíl od západního světa, kde se zatím daří prvky participace účinně začleňovat do manipulačního kontextu. V moderním socialismu ustoupí přímé formy ovlivňování lidí složitějším, nepřímým zprostředkovaným formám pozitivního ovlivňování, zejména prostřednictvím formování životního stylu a nových hodnot. To předpokládá také, že je třeba počítat s diferencovanými formami politického sebevyjádření s rozšířením vějíře životních stylů, s posuny v hodnotových orientacích a diferencovanými přístupy k nim.
Jako významný problém vyvstává tu pojetí rovnosti. I zde vystupuje nutnost dospět k hlubšímu pochopení, spjatému s úkoly přestavby, demokratizace. Jde o rovnost šancí pro uplatňování bytostných, tvořivých sil, opírající se o demokratické podmínky osobní volby prostředků seberealizace a naplňování životních perspektiv každého jedince.
Jestliže v dosavadní optice rovnost vystupovala jako podmínka participace, pak dnes se rovnost zakládá na participačních aktivitách. Nový koncept rovnosti nemůže stát mimo proměnu pojetí společenské racionality: naopak vyrůstá z ní, slučuje v sobě složky racionální i morální, není jen věcí morálního patosu, nepopírá princip výkonu.
Se změnou pojetí rovnosti ovšem souvisí i změna v koncepci sociálních jistot. Rovnostářské pojetí sociálních jistot zpočátku po jistou dobu sice plnilo mobilizující poslání, ale dnes, v době přestavby, už vyčerpalo svoje možnosti, působí demobilizujícím vlivem a je součástí retardačních mechanismů. Nové pojetí sociálních jistot staví na spojení principů výkonu a participace, usiluje o vyloučení nepravých příjemců sociálních vymožeností společnosti. Jeho uskutečnění ovšem předpokládá i postupné překonání nedostatkové ekonomiky a z ní vyrůstajícího třetího přerozdělení, jež způsobuje, že samy sociální jistoty se stávají jedním z míst jeho realizace…
…Nové pojetí rovnosti bude znamenat i změny v přístupech k problematice životního stylu a povede k potřebě vzdát se i zde uniformity spojené s dosavadním vývojem: hlubší strukturace zájmů a celého společenského života povede nutně k rozrůznění životních stylů. Avšak takové rozrůzněni životních stylů, aby nabylo žádoucího a s humánními cíli socialismu harmonizujícího tvaru, musí být provázeno i rozvojem odpovídajících potřeb, hodnot a hodnotových preferencí. Zde pak velmi mnoho záleží na stupni docíleného sepětí osobních výkonů ve sféře společenské práce s proporcionalitou a motivačními formami jejich ocenění.
Do oblasti, v níž se bude formovat životní styl, náleží i sféra ekologických hodnot. Přitom překonání instrumentální racionality se spojuje právě s vyzdvižením ekologických hodnot: radikálním způsobem se mění vztah člověka k přírodě, k vlastnímu zdraví a fyzické zdatnosti. Jestliže původní vědomí sounáležitosti člověka s přírodou bylo kdysi vystřídáno ideálem vlády člověka nad přírodou, přináší současná ekologie myšlenku dominance prostřednictvím sounáležitosti: natura parendo vincitur. Dnešní věk je věkem obnovy přirozených, bezprostředních vazeb: nejen vůči prostředí lidskému, ale též přírodnímu. Řada teoretiků ekologického hnutí se proto vrací k inspiraci archaickými, i mimoevropskými formami myšlení. Ideje tohoto směru se stávají do té míry populární, že někteří autoři v nich spatřují předzvěst zániku hodnot evropské kultury, jakoby organicky spjaté jen s instrumentálními postoji člověka k přírodě a ve vztazích mezi lidmi navzájem. To je však zcela neodůvodněné zúžení hodnotového dědictví evropské civilizace.
Socialismus zatím příliš málo - ke své škodě - zdůrazňoval své evropanství, svá domovská práva v Evropě. Přitom je vyústěním celé myšlenkové a kulturní tradice Evropy, a zároveň odpovědí na její problémy a naděje. Je-li tornu tak, je budoucnost socialismu nikoli v nekritickém sblížení s mimoevropskými kulturami, ale ve vytěžení a rozvíjení pozitivních rysů evropské kulturní a dějinné tradice. Gorbačovova myšlenka společného evropského domu, evropanství sovětského lidu ukazuje tímto směrem...
…Současná vlna vědeckotechnického pokroku a organicky s ní spjatých požadavků na rozvoj člověka je především výzvou socialistickému světu, pro nějž svobodný rozvoj lidských tvůrčích sil je vlastním historickým citem, úběžníkem veškerého poznávacího a praktického úsilí, jenž propůjčuje celospolečenskou perspektivu a smysl tvorbě ekonomických, sociálních, politických, materiálních i duchovních základů pro rozvoj nových, dosud bezprecedentních forem lidské humánní pospolitosti.
A je to právě socialistické Československo, které v důsledku působení řady geografických, sociálně historických, ekonomických a kulturních faktorů je nejzpůsobilejší v poměrně krátkém čase - ne delším nežli sahá horizont souhrnné prognózy - uchopit současnou civilizační výzvu způsobem, jenž prokáže a zhodnotí reálné možnosti a přednosti socialismu, a nikoliv obrysy programových prohlášení, ale skutečnými výsledky docílí vysokého standardu životní úrovně, produktivity a kvality práce, kultury mezilidských vztahů a humánního přístupu k životnímu prostředí, vysokého stupně demokratické kultury rozhodovacích, řídících a správních procesů, vysoké kvality vzdělání a stupně informovanosti a takového ztvárnění sociálních jistot, jež propůjčí dynamismus životní perspektivě nejširších vrstev obyvatelstva. Reálně historicky vrstvené, potenciální a aktuálně existující předpoklady tu jsou. Budou-li cílevědomě a rozvážně, s kritickou otevřeností k nedostatkům minulosti a s plnou důvěrou ve schopnosti čs. lidu naplněny a využity, může právě ČSSR být zemí, která první rozptýlí skepse nad nejen v nedostatečné produkci potřebných hmot a služeb v "prvé ekonomice", ale i v nedostatečné možnosti společensky žádoucího uplatnění člověka, směřující k rozvoji jeho diferencovaných potřeb a zájmů…
…Prognostické analýzy vývoje mzdové diferenciace vycházejí z nutnosti zvýšit v prognostickém období současné rozpětí minimálních a maximálních mezd - pohybující se v řádu trojnásobku - do polohy 5 - 6 násobku. Při předpokládané zhruba 3,5 % dynamice průměrné mzdy v letech 1991 - 2010 to znamená diferencovat růstovou dynamiku mezd v rozmezí přibližně dvou až pěti procent, což při projekci k roku 2010 přinese rozevření dnešního platového rozpětí 1 450 Kčs až 5 500 Kčs (při průměru 3 000 Kčs) do rozpětí 2 300 Kčs až 13 500 Kčs (při průměru cca 7 000 Kčs) měsíčně…
Vybrané otázky sociálních souvislostí prognózy
Rozvoje socialistické demokracie jako dynamizující faktor pokroku zde, co do významu, je přinejmenším stejně důležitý jako působení "průřezového" faktoru vědy a vědeckotechnického rozvoje. Tvoří-li společenské vlastnictví výrobních prostředků, dynamizované principem zásluhovosti, obecný základ jednoty sociálně ekonomické sféry, tvoří rozvoj socialistické demokracie, rozvoj kvalifikované účasti na správě veřejných záležitostí a řízení podmínku této jednoty ve sféře politické, ideové a duchovní.
Socialistická demokracie je základem individuálního, kolektivního a celospolečenského zprostředkování ekonomických, sociálních i kulturních, regionálních, etnických a celospolečenských zájmů, předpokladem rozvoje horizontálních vztahů mezi hospodařícími subjekty, jakož i jejich účinné interakce s orgány místní správy, podmínkou nezbytného zdokonalování pravidel chování podniků ve vztahu k národohospodářské úrovni plánování. Její základní složkou je vysoká míra informovanosti o veškerém ekonomickém, sociálním a politickém dění, relevantním pro rozhodování člověka jakožto výrobce, spotřebitele a občana. Její rozvoj musí stále intenzivněji provázet prohlubující se rozmanitost ekonomických, sociálních a kulturních orientací, které jsou výrazem a zároveň stimulátorem růstu kvality života, práce a poznání.
Právě v tomto ohledu pak předpokládá kvalitativní zdokonalení socialistického politického systému a jeho mechanismů spolu s vyspělou ekonomikou, vysokou životní úrovní a rozvinutou sociální politikou, nezastupitelnou podmínku pro vytvoření socialistické, vpravdě humánní varianty budoucí civilizace. Představuje tedy nejen nástroj rozevírající pole pro iniciativu, podnikavost a tvořivost producentů a jejího efektivního zprostředkování s potřebami odběratele a konzumenta, ale i cílovou hodnotu, nezastupitelnou seberealizační stránku v rozvoji člověka jakožto společenské a tudíž politické bytosti.
Nová kvalita demokratizace a zdokonalení politického mechanismu bude vyžadovat uplatnění kvalitativně nových kritérií. To však znamená oživit a uvést do chodu takové politické faktory, které zvýší a učiní trvalým zájem lidí (především lidí nejschopnějších) na dynamickém rozvoji společnosti, na její prosperitě a fungování všech jejich důležitých článků. Docílit takového zájmu je však možné jen, je-li zprostředkován vědomím, že svými činy, svými myšlenkami, svou aktivitou mohou účinně ovlivňovat společenské dění a též své postavení, osud svůj a svých blízkých.
Úkolem rozvinutí demokratických kvalit socialistického politického mechanismu je především reálně na každodenní zkušenosti prokázat, že působení ekonomických zájmů, soutěživosti, vlastní odpovědné volby, podílu na kontrole a rozhodování je účinným svorníkem, článkem spojujícím zájmy jednotlivce, kolektivu i celé společnosti. A již v tomto smyslu je dobré fungování politického mechanismu nepostradatelnou podmínkou rozvinutí funkcí mechanismu ekonomického, upevnění a rozvoje nových forem ekonomické subjektivity samostatně hospodařících jednotek a prohloubeného pojetí obsahu a forem socialistického vlastnictví.
Prvním krokem, vyjadřujícím vysokou kvalitu socialistické demokracie, se pak stává důsledná decentralizace politického systému a jeho struktur, která tvoří nutně protějšek decentralizace a demonopolizace ve sféře ekonomiky. Jak již uvedeno nejde o izolaci ekonomiky od politiky a rozvoj demokracie přináší jejich optimální vzájemné působení. Avšak nadměrná centralizace, soustředění rozsáhlých pravomocí a zároveň operativy ve vysokých a nejvyšších článcích aparátu sociálně politického a též ekonomického mechanismu je projevem i sebereprodukujícím se zdrojem direktivního řízení a růst aktivity jeho aparátu je právě jen zákonitou reakcí na povrchně prováděnou kritiku neúčinnosti jeho formálně byrokratického přístupu, který při zachování jeho podstaty lze zdánlivě vylepšit jen vydáváním ještě většího množství pokynů a směrnic, což potom ovšem vyžaduje zpracování ještě většího množství výkazů a hlášení. Tak s fiktivním upevňováním jistoty, navíc zcela klamné, že věci se nevymknou z rukou, když každý detail je předem vydanými pokyny upraven a odpovídající směrnicí zajištěna jeho kontrola, rostou nejen personální nároky byrokratického aparátu, ale i sféra "monopolu" jeho rozhodování.
Proto trvalou decentralizaci nelze provést prostředky byrokratického centralismu. Ve skutečnosti půjde o složitý, náročný proces, jenž na základě konkrétního poznání může rozvinout pouze nejvyšší článek decizní sféry (ÚV strany a vláda), a jehož úspěch vyžaduje účinnou, iniciativní podporu širokých vrstev obyvatelstva, která bude nesena důvěrou v celospolečenský význam a pozitivní smysl prováděných opatření, a která umožní i takové zásahy, jež kvalifikovány krátkodobými hledisky užších zájmů, se mohou jevit i jako drastické.
Přitom ale jen důsledná a právně zakotvená decentralizace uvolní centrálnímu řízení prostor pro vysoce kvalifikovanou, efektivní, koncepční a dlouhodobými společenskými zájmy nesenou řídící činnost a poskytne možnost pro široké uplatnění prostředků nepřímého řízení. Zároveň tak vytvoří základ pro široké a pozitivní uplatnění socialistického pluralismu - faktoru garantujícímu decentralizaci ve sféře ekonomiky a umožní prohloubení zásad samosprávy v podnikové a družstevní sféře.
Socialistický pluralismus pak zejména v současné etapě se těsně váže nejen k proudu strukturálních přeměn v ekonomice, ale jako podmínka i důsledek je spjat s rozvojem moderní vědy a techniky, jejíž vývoj není myslitelný bez názorové rozmanitosti a pro jejíž pozitivní účinky obrovský prostor rozevírá moderní informatika, a zároveň souvisí s požadavky vysoké kvalifikace, jež předpokládá možnost volby a výběru, zahrnuje i iniciativní formy úsilí o zachování přírody a zlepšení životního prostředí, a ovšem těsně souvisí s naplňováním široce pojatého principu zásluhovosti.
Lze předpokládat, že socialistický pluralismus si vyžádá značnou rozmanitost a různorodost organizačních forem i metod. Bude to proces vzniku a rozvoje různých formálních i neformálních organizací i reorganizace dosavadních, jenž bude provázen integraci i rozdělováním, zánikem i zrodem a nebude znamenat nějakou dočasnou vinu, ale trvalou součást působení moderního ekonomického a sociálně politického mechanismu a vývoje struktury systému; bude projevem demokratického principu volby, jenž se bude stále zdokonalovat a prohlubovat.
Rozvíjení socialistického pluralismu zde pak bude tvořit jednotu s postupem decentralizace tím, že otevře prostor pro samostatnost rozhodování nižších složek, povede k zvýšení odpovědnosti a spolu s tím poskytne možnost provádět účinnými prostředky věcnou obhajobu i názorů, které se v dané chvíli neztotožňují s rozhodnutími nadřízených orgánů.
V této souvislosti vyvstává otázka úlohy a postavení NF jako politického výrazu svazku pracujících měst a venkova vedeného KSČ (viz Ústava), jejímž hlavním úkolem je sjednocovat a koordinovat všeobecnou politickou aktivitu československých občanů. Národní fronta je historickou realitou, vznikla a upevnila se v boji proti fašismu, za národně-demokratickou revoluci a procesu výstavby socialismu. V NF jsou dnes sdruženy všechny existující politické strany i všechny společenské a zájmové organizace a tedy NF je dostatečným rámcem pro uplatnění nejrůznějších zájmů lidí a postačujícím koordinátorem a organizátorem podněcujícím aktivitu a iniciativu všech občanů. Ve skutečnosti však činnost NF trpí formalismem. Veřejně se NF projevuje při volbách, v prohlášeních, která apelují na podporu vnitřní a zahraniční politiky, ve výzvách k brigádnické pomoci národnímu hospodářství, k účasti na manifestacích apod. Pokud jde o koordinaci aktivity v ní sdružených organizací, omezuje se na sdělení i jinak snadno dostupných informací členstvu o aktuálních politických událostech. Její skutečná aktivita je aktivitou společenských a zájmových organizací, které sdružuje. Pak ovšem představa, že pouze členství v NF zajistí socialistický charakter všech existujících nebo vznikajících organizací, zájmových spolků, klubů apod., a že jen jejím prostřednictvím v nich lze prosadit vedoucí úlohu strany je sotva průkazná. Tyto důležité požadavky lze prosadit pomocí mnoha jiných nástrojů odpovídajících činnosti strany i jednotlivých komunistů.
Je tedy zřejmé, že má-li se NF skutečně a neformálně aktivizovat v duchu efektivní socialistické demokracie, na bázi socialistického právního státu, má-li být nositelem žádoucího socialistického pluralismu, bude vyžadovat novou aktivizaci včetně zvážení organizačně politických otázek např. jejího soustředění pouze na politické strany a rozhodující masově společenské organizace.
Významným demokratizačním nástrojem sociálně politického mechanismu a zárukou jeho nové kvality je ovšem důsledné uplatnění principu volby. Bezprostřední, přímá demokracie je uskutečnitelná jen v malých kolektivech, kde má své nepostradatelné místo. Základní a rozhodující formu a metodu sociálně-politického mechanismu bude představovat zastupitelská, reprezentativní socialistická demokracie. K jejímu efektivnímu fungování je pak zapotřebí uvést do života zásadu přísně tajného hlasování a výběru z několika kandidátů. Skutečné vážnosti voleb lze pak dosáhnout za několika předpokladů, a to: voliči jsou přesvědčeni, že volí své představitele do funkcí vybavených dostatečnými a přesně vymezenými pravomocemi a jejich reprezentanti mají možnost efektivně obhajovat a prosazovat zájmy svých voličů, program, postupy a opatření, které přednesli, a pro něž byli zvoleni, a to při pevně stanoveném právu voličů hodnotit jejich činnost včetně práva vznést požadavek ne jejich odvolání.
S volbami souvisí i další zásada, totiž, že jeden a týž volený pracovník může zastávat určitou funkci pouze po omezený počet funkčních období. Kvalitativní zvýšení úlohy voleb pak musí být provázáno i podstatným posílením postavení a role volených orgánů. To ovšem předpokládá, že výkonové orgány jsou jim plně podřízeny a zároveň se zvyšuje kontrolní funkce nad jejich činností s tím, že výkonný aparát pouze zajišťuje agendu (plní usnesení, pokyny) voleného orgánu a nižším voleným složkám je oprávněn předávat rozhodnutí zase jen voleného vyššího orgánu.
Efektivnost politického mechanismu, hodnotíme-li ji z hlediska stálého vytváření a zajišťování prostoru pro dynamický rozvoj společnosti se může plně prosadit pouze na základě v rámci právního socialistického demokratického státu, plně podřízeného právu a zákonům. Stát není v tomto pojetí mechanicky ztotožněný se společností a státní zájmy (jimiž často operují výkonné orgány státu a dokonce jejich aparáty) nemusí být totožné s vyvíjecími se zájmy společenskými. Stát nemůže tedy libovolně vydávat zákony a nařízení, nemůže je svým občanům darovat nebo odepřít neboť právě nejvyšší, nezcizitelná, základní práva, jimiž se musí řídit, jsou přirozená práva obsažená v samostatné myšlence socialismu, v jeho nejvlastnějších cílech – tedy lidská práva, jimž teprve socialismus dodává skutečnou přirozenost tím, že vytváří podmínky pro jejich faktické uplatnění.
Na tomto základě pak právní socialistický demokratický stát uplatňuje zásady: že všichni občané a také všechny instituce jsou podřízeny právu a zákonům, nemohou se nad ně stavět ani jako jednotlivci ani jako instituce, že ústavní zákony jsou nadřazeny všem ostatním zákonům, že žádné vyhlášky, předpisy, směrnice apod. nejen že nesmí odporovat zákonům, být s nimi v rozporu, ale nesmí si ani osvojovat právo řešit určitý problém, třeba dílčí, jinak, než to činí zákon, nebo si přivlastňovat roli zákona, že pouze volené zákonodárné sbory reprezentující zásadu socialistického pluralismu jsou oprávněny ve své přesně vymezené kompetenci vydávat, novelizovat či ručit zákony, že výkonný aparát je zásadně pořízen voleným orgánům.
Právní stát, jako stát socialistický a demokratický, ochraňuje ovšem všechny vymoženosti socialismu v jeho demokratické moderní podobě: tedy společenské vlastnictví výrobních prostředků, a to přímo řízené státní podniky, podniky v dispozici samosprávy pracovního kolektivu, družstevní vlastnictví, ale ochraňuje i individuální výrobní činnost a podnikání vymezené zákonem, také celou soustavu efektivní socialistické demokracie včetně socialistického pluralismu, jeho mechanismu a podmínek existence, chrání občany před vykořisťováním všeho druhu, jejich rovnoprávnost před zákonem nejen vzájemnou, ale i se všemi existujícími institucemi a jejich sociální práva a rovnost založenou na vytváření rovných příležitostí pro každého.
Ze samé podstaty právního státu vyplývá, že zákonodárné orgány zaujmou klíčové postavení v celé struktuře demokratického systému, a to jak z aspektu utváření zákonů, tak především kontroly nad jejich dodržováním, uplatňováním a interpretací, a dále nad činností výkonných složek.
Dále pak, že současně s kontrolou posílí postavení výkonných orgánů a především samé vlády, a to v tom smyslu, že bude v plném rozsahu v rámci zákonů a své přesně vymezené rozsáhlé pravomoci odpovídat za vnitřní a zahraniční politiku a řízení země.
V souladu se socialistickým pojetím demokracie, samosprávy a právního státu bude nezbytné řešit i některé nové otázky postavení národních výborů. Národní výbory, jmenovitě okresní a krajské, disponují rozsáhlým výkonným aparátem, avšak jejich pravomoc jako volených mocenských orgánů v daném regionu bude nutné upřesnit a většinou posílit. Zároveň však trvají i některé problémy, které vybízejí k zamyšlení. Národní výbory jsou jako volené a mocenské orgány řízeny do značné míry resortním ministerstvem, tedy součástí výkonných složek. Přitom však NV v celé struktuře socialistického politického mechanismu představují vlastně nižší články zákonodárného shromáždění. Řešení této problematiky není ovšem jednoduché.
Mimořádný význam pro naplnění koncepce právního socialistického demokratického státu má celá oblast legislativy a jurisdikce, což vyžaduje jednoznačnou realizaci takových zásad, jako je princip nezávislosti soudů a soudců, jejich výlučné závislosti na zákonech, jimiž jedině se mohou řídit a z jejích dodržování se odpovídat. Nutno zvažovat zavedení instituce porot a volby porotců pro projednávání závažné trestné činnosti, dále upevnění pozic advokacie, důsledné dodržování presumpce neviny, zřízení zvláštního Ústavního soudu s posláním střežit dodržování zákonů, zvláště pak občanských a osobních práv a svobod a nepřipustit jejich porušování. Současně bude nezbytné prověřit, postupně všechny dosavadní zákoníky a zákony, zda odpovídají požadavkům změn charakterizujících právní stát. To znamená posoudit, zda nejsou v rozporu s Ústavou, s nejvyššími socialistickými občanskými právy, zda vůbec jde o delikty a zda je mají řešit soudy (např. celé úseky hospodářství po přestavbě aj.), zda sankce v trestním zákoníku jsou přiměřené nebezpečnosti deliktu. Půjde také o faktické zrovnoprávnění jednotlivců i institucí ve vzájemných sporech i o vyrovnání trestního postihu proti socialistickému a osobnímu vlastnictví apod.
Ve veškeré zákonodárné činnosti se však bude muset uplatňovat zásada stability zákonů, které musí být závazně a profesionálně vypracovány tak, aby je nebylo třeba stále měnit, rušit či novelizovat, ale aby svou dlouhodobou platností pomáhaly utvářet atmosféru, pocit jistoty a klidu u každého občana. Naproti tomu je třeba přistoupit k likvidaci všech vyhlášek, směrnic, výjimek, prováděcích nařízení, atd., které se jeví jako zbytečné, neopodstatněné, a mnohdy odporují i zákonům, přesahují kompetenci a jsou v rozporu s právním socialistickým státem. (Právě v této věci jsme svědky paradoxního jevu, vyvěrajícího z představy, že lze řešit normativním aktem i otázky, pro které právo není adekvátním prostředkem společenského řízení. Tak např. v současné době je v ČSSR zhruba 6000 platných právních předpisů. Z nich je jen asi 10 % zákonů, 90 % je prováděcích předpisů a navíc existuje naprosto nepřehledný počet tzv. vnitřních předpisů. Oblasti ekonomiky (bez dopravy a spojů) se týká přes 50 % úhrnného počtu právních předpisů, což samo je svědectvím toho, v jaké míře se v extenzívní vývojové fázi řízení ekonomiky přesunulo do oblasti právní. Pro další sociální vývoj to znamená neočekávat od práva víc, než může poskytnout, tedy nenahrazovat právním předpisem či jiným obecně závazným normativním aktem individuální rozhodování a nezamlžovat tímto způsobem odpovědnost za osobní rozhodnutí.)
Za takto koncipovaného a realizovaného socialistického politického mechanismu, který se sám, na základě široce uplatněných demokratických metod včetně občanských práv a svobod, volebního systému a socialistického pluralismu bude dále upřesňovat, kritizovat, kontrolovat a zdokonalovat, lze předpokládat rozvoj trvalé neformální aktivity lidí, jejich vzestupný zájem o nejrůznější úseky veřejného dění a zvláště pak vlastní dynamický rozvoj ekonomické, sociální i politické sféry.
V důsledku působení kvalitativních přeměn sociálně politického mechanismu lze očekávat, že dojde i ke změnám v metodách práce i myšlení funkcionářů a pracovníků různých stupňů, organizací a orgánů, neboť nové struktury a formy jim jinak pracovat nedovolí.
Přitom celý tento politický mechanismus vychází z vedoucí úlohy KSČ a tím, že celou soustavu práv a odpovědnosti systémově pořádá do přirozených společensko-historických struktur s respektem k jejich objektivním souvislostem a zpětným vazbám zákonitého civilizačního vývoje na půdě socialismu, uvolňuje nebývalý tvořivý prostor pro politiku strany, její strategické myšlení a konání. Směřuje k všeobecné, ovšem zájmově diferencované samosprávě mas, jež v této vývojové etapě vyžaduje racionálně fungující ekonomiku, důsledně právně vybudovaný socialistický stát a účinný politický systém s integrující a dynamizující silou politické strany komunistů; tedy v žádném ohledu nesbližuje prohlubování demokracie s anarchizujícími tendencemi, nýbrž s růstem občanské odpovědnosti a společenské racionality socialismu. V těchto souvislostech je vývoj kvality politického systému a další demokratizace společnosti spjat s kvalitativním vývojem a demokratizací strany samé. O těchto otázkách budou přirozeně rozhodovat volené orgány strany, a proto by bylo zcela nepřiměřené v tomto obecném prognostickém dokumentu - byť i v podobě návrhů - předjímat a nabízet jejich řešení.