Prognostický ústav: Pracovní verze Souhrnné prognózy ČSSR do roku 2010

Aktualizováno: 30. 8. 2021

Výňatek z dokumentu "Souhrnná prognóza vědeckotechnického, ekonomického a sociálního rozvoje ČSSR do roku 2010" vydaného Prognostickým ústavem ČSAV v červenci 1988.


Politická reforma jako nutná součást prognózovaného vývoje


Dalekosáhlé ekonomické a sociální přeměny, s nimiž prognóza kalkuluje jako s cíli i jako s předpoklady a komponentami realizace potřebného strategického manévru, se v plné míře týkají politického mechanismu a do značné míry i samé struktury sociálně politického systému.


Z dosavadních praktických zkušeností a z analytického poznání dialektické propojenosti, vzájemné souvislosti, závislosti a podmíněnosti ekonomiky a politiky všeobecně i pokud jde o naši společnost vyplývá, že uvedených cílů prognózy může být dosaženo pouze v ekonomickopolitickém komplexu. Avšak nejen to. Přes prioritu ekonomiky co do současné podmíněnosti a naléhavosti řešení budoucích perspektiv, provedení ekonomické reformy včetně předpokládaných strukturálních změn a celkové dosažení prognózovaných ekonomických a sociálních cílů je realizace přímo závislá na přeměnách ve sféře politiky, a to z mnoha hledisek:


1/ Orgány mocenskopolitického mechanismu musejí dát prvotní impuls k nastoupení reforem a změn, a to k likvidaci administrativního řízení hospodářství a jeho nahrazení řízením ekonomickým (tedy vyjmutí ekonomiky ze státní administrativy) a k přeměnám ve sféře sociální i politické včetně samého sociálně politického mechanismu. Hospodářské a sociální změny a na jejich základě předpokládané cíle se mohou stát funkčními, trvalými, získat a zachovat si efektivnost a dynamičnost pouze tehdy, bude-li pro ně sociálně politický mechanismus vytvářet a otevírat adekvátní prostor, bude-li je povzbuzovat a upevňovat.


2/ Je-li cílem prognózy kromě jiného přispět k vytvoření socialistické alternativy budoucí společnosti, nelze se omezit jenom na vyspělou a výkonnou ekonomiku a vysokou životní úroveň s účinnou sociální politikou (ačkoli to všechno není rovněž dosažitelné bez politických změn). Životaschopnost a přitažlivost této alternativy bude snad v ještě větší míře podmíněna a určena vyvinutým politickým systémem a efektivním mechanismem, převyšujícím jakoukoliv jinou alternativu faktickou, neformální demokratičností otevírající v podstatě všem, kdo si to přejí, přístup k participaci na rozhodování včetně nejvyšších sfér řízení společnosti, vytvářející skutečně pro všechny stejné příležitosti a poskytující všem bez rozdílu pevné jistoty a záruky lidských a občanských práv včetně široké škály práv sociálních.


Je tedy zřejmé, že obdobný manévr, předpokládaný prognózou v ekonomické oblasti, bude muset být uskutečněn, třeba komplikovaněji a v modifikované formě, i pokud jde o strukturální změny v politickosociálním systému a mechanismu, neboť ten je koneckonců nadstavbou, předpokladem, rámcem i cílovou součástí všeho ostatního. A jestliže v ekonomice půjde především o zásadní změny a reformy, o obrat, v jehož podstatě je všestranný důraz kladen na kvalitativní kritéria a parametry, pak také sociálně politický mechanismus, má-li splnit své poslání, musí se měnit ve své kvalitě. Z tohoto hlediska rozhodujícím a výchozím kvalitativním posunem ve vývoji sociálně politického mechanismu se musí stát jeho demokratizace, jeho schopnost pozvedávat socialistickou demokracii na kvalitativně vyšší stupeň.


Socialistická demokracie a mechanismus, který ji uvádí do života a činí účinnou, jsou z hlediska dynamického rozvoje naší společnosti a dosažení předpokládaných cílů jak nástrojem, tak i cílovou hodnotou. Vystupují jako impuls strategického pohybu stejně jako trvalá záruka existence a žádoucího fungování přeměn, které je budou provázet i následovat.


Demokracie se může za určitých předpokladů stát především zdrojem (a přitom z hlediska nákladů velmi nenáročným) uvolňujícím a povzbuzujícím aktivní zájem o veřejné dění, posilujícím pocit odpovědnosti lidí za svá rozhodnutí, činy a volbu a uvolňujícím prostor pro nové zajímavé, podnětné a společnost obohacující myšlenky a jejich přeměnu ve skutky. Aby však sociálně politický mechanismus a jím podněcovaná a usměrňovaná socialistická demokracie mohly plnit tuto funkci, nelze se omezit pouze na jakési "prohlubování" či "zdokonalování" toho co jest, tedy existující dnešní socialistické demokracie, na rozmnožování existujících forem účasti na řízení nebo prostě na rozšiřování počtu těch, kdož v nich jsou "zapojeni". V takovém případě by statistiky ukázaly, že vlastně v současné době je v podstatě všechno v pořádku, že demokracie je kvantitativně vel-mi rozsáhlá, a že téměř veškeré obyvatelstvo se tou či onou měrou podílí na činnosti nejrůznějších organizací, na výrobních poradách atd., a že tedy takto chápaná a vykazovaná demokracie je značná.


Takové údaje a takový pohled však nepostihují velmi podstatnou okolnost, a to, že vykazovaná účast na řízení, na veřejném životě, na rozhodování, na volbách různého druhu je do značné míry pouze formální, rutinná, stejně jako formální je často i sama aktivita - jak pojetím, tak většinou i svými výsledky. Tato dnešní, existující demokracie není tedy totožná se skutečnou, efektivní, cílovou, vyšší socialistickou demokracií.


Proto podmínkou dosažení žádoucí změny je provést kvalitativní obrat v pojetí i v praktickém uplatňování socialistické demokracie. Jeho podstatou je uvést do chodu páky- metody a formy sociálně politického mechanismu, které vytvoří kvalitativně vyšší a trvalý zájem lidí (a především nejschopnějších, pro dynamický rozvoj společnosti nejpřínosnějších vrstev) na veškerém dění, což je základem přeměny formální demokracie v demokracii efektivní. Předpokladem takové zainteresovanosti lidí na prosperitě společnosti a dobrém chodu všech jejích článků je vědomí a přesvědčení, že mohou účinně ovlivňovat svými myšlenkami a činy dění a fungování této společnosti, a tím i postavení vlastní, svého okolí, svých blízkých, prosazování a případně i realizaci svých představ, že prostě demokratická aktivita má nebo alespoň může mít reálný smysl.


Sociálně politický mechanismus tomu napomůže tím, že bude vytvářet prostředí a podmínky, za nichž bude zřejmé, že zájmy jednotlivce, blízkého kolektivu i celé společnosti jsou působením hmotného zájmu, soutěživosti, vlastní volby, podílu na kontrole a rozhodování de facto na sobě závislé. Z tohoto hlediska bude mít mimořádný význam realizace takového pojetí socialistického vlastnictví, které v důsledku plného působení rozvinutého ekonomického mechanismu, při samostatnosti podniků a jejich vzájemné konkurenci, při plně rovnoprávných formách naší socialistické ekonomiky, za přísně ekonomických metod řízení ztratí dosavadní abstraktně celospolečenský charakter a stane se z neadresného a nezavazujícího "majetku všech", a tím vlastně nikoho, objektem správy a podílu na prosperitě i důsledků na ztrátě konkrétního pracovního kolektivu, a tím koneckonců každého jeho člena.


Pro kvalitativní rozvoj socialistické demokracie, pro oživení celé společnosti a vyvolání neformální aktivity, pro formování pozitivně sebevědomých, přemýšlivých a morálně přímých a slušných lidí má mimořádný význam souhrn zásad, které jsou zároveň součástí základních občanských práv i metodami řízení společnosti i způsobem jejího života - svoboda slova a projevu, zahrnující svobodu kritiky, právo hájit veřejně svůj názor, svobodu dialogu a polemiky a plnou veřejnou informovanost. Bez jejich důsledné realizace si nelze představit trvalý inovační, sociální či vědecký proces, překonávání chyb a vyhnutí se jim, včasné předcházení konfliktům a krizovým situacím a nalézání optimálních řešení a východisek. Bez nich si nelze představit dobré fungování sociálně politického mechanismu, neformální participaci na rozhodování ani potřebnou diferenciaci lidí a možnost výběru. A bez jejích uplatnění není možné se úspěšně zbavovat byrokratismu, formalismu, nekompetentnosti a diletantismu vedoucích pracovníků nejrůznější úrovně.


Aplikace těchto práv a zároveň zásad a metod řízení společnosti vytvoří zcela novou sociálně politickou atmosféru a povede k pozitivním výsledkům. Znamená to však přejít od jejich proklamování k právnímu zakotvení, a zejména k jasnému stanovení záruk proti jejich potlačování a porušování pod jakoukoliv záminkou.

Tyto záruky musejí obsahovat přesně a všem srozumitelně formulované limity v tom smyslu, že v zákonech bude výslovně uvedeno, co nepodléhá kritice, o čem nelze polemizovat, jaké okruhy informací nelze zveřejňovat, co se považuje za pomluvu atd. apod. A současně budou stanoveny trestní postihy za porušení těchto zákonných ustanovení i příslušnost soudů, které se jimi budou zabývat. Tato omezení se budou řídit dvěma zásadami:


1/ že je dovoleno všechno, co není zakázáno a


2/ že zákazů musí být co nejméně, aby bylo možné posoudit a postihnout jen to, co je opravdu objektivně nebezpečné a neznehodnocovala se tím převažující pozitivní podstata. Čím méně zákazů, tím méně jejich porušování a tedy "deliktů" a tím méně je zapotřebí těch, kdo se jimi zabývají. Čím více zákazů, tím více deliktů proti nim, ale o to i větší možnost jejich zneužití a nebezpečí, že se vy-tvoří atmosféra strachu a stísněnosti, která pak spoutává iniciativu a brzdí samostatnou aktivitu.


Garance uvedených práv se budou dále opírat o přesně stanovené zákonné vymezení, v čem spočívá porušení těchto práv a jaké sankce postihnou ty, kdo se takového deliktu dopustí s tím, že postihnuty mohou být jak osoby fyzické, tak právnické, tedy jak jednotlivci, tak organizace a instituce, ovšem vždy s osobní odpovědností. Garance musejí rovněž zahrnout stanovení soudních institucí, které se budou těmito delikty zabývat, a tedy i přijímat a projednávat žaloby. Aby bylo vyloučeno obcházení a znehodnocení těchto práv, nebudou stanoveny žádné výjimky ani z limitů jejich užívání, ani z trestního postihu za jejich narušování.


Jen za této situace se stane argumentace jedinou metodou polemiky, diskuse, kritiky i odpovídání na ni, odhalování demagogie a vyvracení nepravd, výmyslů či omylů. Nebude však možné zakřiknout diskutujícího, potlačovat kritiku a pronásledovat za ni pod záminkou neargumentovaného, mlhavého obviňování z nekonstruktivnosti, z negativního přístupu, ze zlého úmyslu, z nepříznivého tónu nebo ji odmítnout proto, že osoba kritizujícího není hodná důvěry apod. Rozhodující bude vždy posouzení toho, co je předmětem kritiky nebo vysloveného názoru a jasná, argumentovaná odpověď - buď potvrzením nebo vyvrácením stanoviska či tvrzení.


Tyto zásady a přístupy by měly být vtěleny nejen do zákonů, ale také do stanov organizací s tím, že podle závažnosti bude jejich porušování projednávat buď sama organizace, nebo soud.


Řešením porušování těchto i ostatních občanských a ústavních práv, svobod a zákonů by měl být pověřen zvláštní ústavní soud, který by měl vlastní strukturu: kromě Nejvyššího ústavního soudu by v krajích a okresech existovaly soudy na ochranu občanských práv a zákonů (poroty, komise ústavního soudu), které by řešily méně závažné nebo regionální delikty uvedeného charakteru, podle přesně vymezených pravomocí a vždy s možností odvolat se k vyšší soudní instancí tohoto druhu až po Nejvyšší ústavní soud. V souladu s uplatňováním zásady veřejné informovanosti a s ohledem na potřebu výchovy k právnímu vědomí, zvláště pokud jde o zachovávání občanských práv a principů moderní socialistické demokracie, Nejvyšší ústavní soud by vydával periodikum, v němž by se zveřejňovaly projednávané případy a vynesené rozsudky.


Podstatným znakem sociálně politického mechanismu a nezbytným předpokladem kvalitativního vzestupu socialistické demokracie se nezbytně stane důsledná decentralizace celého politického systému a jeho struktury. Nadměrná centralizace, soustředění v podstatě veškerých význačnějších pravomocí v rukou centrálních orgánů je příznačným rysem administrativně direktivního řízení, s průvodními jevy byrokratismu a trvalé neřešitelnosti přebujelého administrativního aparátu. Hluboce klamná představa, že čím více záležitostí řídí bezprostředně různé ústřední články, tím větší je jistota, že se věci, jejich řešení a realizace, budou ubírat žádoucím směrem, budou pod správnou kontrolou a "nevymknou se z rukou" vedla nevyhnutelně ke svému opaku, ostatně zcela logickému: rozsáhlé centrální řízení nemůže se znalostí s účinně ani řídit, ani kontrolovat značné množství často velmi složitých problémů nižších složek a celých regionů. Proto se nutně musí spokojit s byrokratickoformálním přístupem, zaměřeným v podstatě na vydávání pokynů a směrnic, na sledování a zpracování výkazů a hlášení, sdělujících většinou stejně formálně, že instrukce jsou splněny.


Tento centralismus zároveň potlačuje iniciativu nižších složek, odnaučuje je samostatnosti, tvořivosti, zbavuje je odpovědnosti tím, že odpovědnost přejímá na sebe a svaluje ji bezdůvodně na ně, kdykoliv se chce zbavit vlastní, učí je témuž stylu práce, tedy formálně byrokratickému rozesílání instrukcí a vyžadování hlášení - směrem nahoru i dolů. Požaduje od nich pouze plnění úkolů a tak přeměňuje pracovníky v celé řídící stupnici na pouhé vykonavatele, tlumí v nich zájem a snahu o samostatnou tvořivou a rozhodovací činnost. Každý takto pojatý centralismus má vždy tendenci měnit se v centralismus byrokratický. Je tedy zřejmé, že decentralizace pravomocí, odpovědností a rizik je jediný způsob, jenž je v souladu s požadavkem účinné demokracie a uvolněním toho všeho pozitivního, co lze od ní očekávat, stejně jako předpokladem efektivního ústředního řízení.


Uskutečnění decentralizace vyžaduje provést konkrétní zásahy, vycházející z několika zásad. Především to znamená některé centrální orgány či instituce prostě zrušit, jestliže se ukáže, že jejich existence je z pohledu účinnosti a výsledků a nikoli z formálních či zdánlivě "principiálních" důvodů zbytečná či dokonce škodlivá, a že jejich funkce mohou úspěšně a zcela samostatně plnit složky nižší či místní úrovně. V jiných případech půjde o to přivést většinu pravomocí i odpovědnosti z ústředních orgánů na nižší, a to vždy s přesným vymezením tak, aby neexistovaly v kompetenci jakékoliv nejasnosti, ani aby se např. přenášela odpovědnost a nikoliv pravomoc, neboť takové tendence se vždy nutně objevují a reprodukují. Při této formě decentralizace zůstanou obvykle ústředním složkám funkce programové, strategické, rámcové a odpovídající kontrolní. V každém případě však decentralizace musí vždy znamenat skutečný přesun centrální pravomoci na složky nižší, tedy i snížení rozsahu ústřední pravomoci. Jen za těchto okolností se centrální řízení může stát kvalifikovanější, podstatnější, odpovědnější, a tím i efektivnější. A chod celého politického (řídícího) mechanismu bude demokratičtější, kompetentnější a zvládnutelný.


Sociálně politický mechanismus a koneckonců veškerá struktura sociálně politického systému je jednak odrazem ekonomiky, nadstavbou nad ní, jednak ji zpětně svým uspořádáním a fungováním příznivě či negativně ovlivňuje. Kromě toho však působí na životní styl celé společnosti jako celku i jejích částí, vrstev, skupin a těch kdo jí tvoří a jsou jejím základem, tedy jednotlivců.


Z hlediska prognózou předpokládaných změn v sociálně ekonomickém vývoji naší společnosti se jeví jako nezbytné a pozitivní vytváření a uplatňování širokého socialistického pluralismu. Jeho objektivní nutnost je ostatně dána již tím, že i naše ekonomika, pokud jde o formy celospolečenského socialistického vlastnictví (státní podniky řízené bezprostředně státními a centrálními orgány, samosprávné podniky, rozmanitá, a s ostatními podniky zcela zrovnoprávněná družstva aj.) bude v tomto ohledu pluralitní. Kromě toho bude třeba brát v úvahu i existenci individuální hospodářské činnosti, která bude umožněna zákonem, mj. pro její společenskou prospěšnost.


Avšak nejen to. Socialistický pluralismus, vycházející ze zásad, že se bude realizovat na základě socialistické platformy, že jeho hlavním a určujícím proudem bude všestranné uvolňování a povzbuzování neformální tvořivé aktivity lidí k utváření a rozvoji kvalitativně vyššího stupně socialismu (neboť ani ten nemůže být "zaveden", ale může být jen dílem mas samých, jak to před mnoha lety o socialismu vůbec zdůrazňoval Lenin), je vlastně faktickým uplatněním dalšího z občanských práv a svobod - práva na shromažďování v socialistických podmínkách.


Uskutečňování socialistického pluralismu si budou přitom vynucovat mnohé další nevyhnutelné stránky vývojového procesu. Strukturální přeměny ekonomiky, důsledky rozvoje vědy a techniky, rozšiřování skutečně volného času, důsledné uplatňování principu zásluhovosti, vytváření nových kvalifikačních oborů a rekvalifikace značného množství lidí, stále vyhraněnější problémy ochrany přírody a životního prostředí vůbec, to vše a mnohé další vlivy způsobí přesuny v sociální struktuře, povedou k oslabení až k zániku některých skupin, k posílení a ke vzniku jiných a nových - sociálních, věkových, profesních, zájmových nejrozmanitějšího zaměření, velikosti a aktivit a také k nové diferenciaci.


Je jen přirozené, že lidé identických názorů a zájmů si budou svá stanoviska nejen vyměňovat, ale budou se také snažit sdružovat se do kolektivů, a to na principu dobrovolnosti a na zásadě, že jednotlivec si sám vybírá kolektiv a že kolektiv je složen z jednotlivců se všemi důsledky vyplývajícími z této premisy. A cílem těch, kdo utvářejí takové kolektivy, je snaha co nejlépe společné zájmy a názory obhájit a prosadit, ať již v tisku a jiných sdělovacích prostředcích (včetně vlastních časopisů apod.) nebo tím, že vyzdvihují své kandidáty ve volbách do nejrůznějších orgánů (což se může pro ně jevit efektivním, bude-li většina orgánů volena a pronikne-li princip samosprávy do mnoha sfér a bude-li důsledně uplatněna decentralizace).


Sociálně politický mechanismus musí počítat s tímto vývojem a tendencemi a na bázi socialismu a socialistické politické moci umožnit, aby si lidé mohli zvolit takové optimální formy organizace, v nichž by mohli projevit své společné záliby, sklony, názory apod., což je zároveň důležitým zdrojem iniciativy, neformální aktivity i spokojenosti a seberealizace. A lze proto předpokládat, že socialistický pluralismus si vyžádá značnou rozmanitost a různorodost organizačních forem i metod. V některých případech se budou moci kolektivy plně vyžít, uspokojit a uplatnit své zájmy v rámci existujících centrálních organizací i tím, že budou vytvářet jejich autonomní celky, zatímco jiné se zcela osamostatní a oddělí se od nich, neboť, třebaže i s týmiž cíli, se přece jen budou podstatně odlišovat pojetím a způsoby, jakými jich budou chtít dosáhnout. A další organizace, spolky a kluby se budou vytvářet jako samostatné tehdy, jestliže se prostě do žádných existujících organizačních forem nevmístí. Tento proces vzniku různých formálních i neformálních organizací i reorganizace dosavadních, jenž bude provázen integrací i rozdělováním, zánikem i zrodem nelze posuzovat jako jakousi dočasnou vinu, ale jako trvalou součást sociálně politického mechanismu a vývoje struktury systému, jako projev a prosazování demokratického principu volby, jenž se bude stále zpřesňovat a zdokonalovat.


Kromě toho v této souvislosti se i ve sféře pluralismu, ve sféře různých zájmových, společenských organizací, stane aktuální decentralizace, a to ve dvojím smyslu: jednak centra těchto organizací budou v procesu realizace a vývoje socialistického pluralismu předávat značnou část svých pravomocí nižším složkám, jejichž samostatnost v rozhodování a činnosti, a tím ovšem i odpovědnost se tak podstatně zvýší; jednak právě v této oblasti bude účelné posílit demokratický charakter tím, že se sníží závaznost rozhodnutí vyšších orgánů vůči nižším, že nižší články budou mít právo vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím nadřazených složek a zejména, že menšina v případě jakéhokoliv hlasování bude mít právo dále zastávat své stanovisko (aniž by znemožňovala realizaci usnesení většiny) na základě principu, že "současná menšina se může stát sama většinou", že má právo pro svůj názor získávat stoupence. Tím se zbrzdí tendence, kdy se i demokratický centralismus může změnit v byrokratický a kdy při nejmenším do příštích voleb (a to ještě za předpokladu jejich skutečné objektivity) vedení organizace může potlačovat kritiku, pronásledovat za ni a znemožnit jaksi "legálně" každou iniciativu či prosazování stanoviska, které mu nevyhovuje. Takto chápaný centralismus, kdy demokracie je v podstatě omezena pouze na zvolení představitelů, se nakonec stává brzdou skutečně efektivní demokracie.


V této souvislosti vyvstává otázka úlohy a postavení NF jako politického výrazu svazku pracujících měst a venkova vedeného KSČ (viz Ústava), jejímž hlavním úkolem je sjednocovat a koordinovat všeobecnou politickou aktivitu československých občanů.


V NF jsou dnes sdruženy všechny existující politické strany a povinně i všechny společenské a zájmové organizace. Zdálo by se tedy, že NF je dostatečným rámcem pro uplatnění nejrůznějších zájmů lidí a postačujícím koordinátorem a organizátorem podněcujícím iniciativu a aktivitu všech občanů, nezbytnou pro naplnění efektivní socialistické demokracie. Skutečnost je však poněkud jiná. Činnost NF je v podstatě formální. Projevuje se vlastně pouze při volbách, v prohlášeních, která apelují na podporu vnitřní a zahraniční politiky, ve výzvách zvláště k brigádnické pomoci národnímu hospodářství, k účasti na manifestacích, oslavách apod., a ovšem ve vykazování výsledků této činnosti. Pokud jde o koordinaci aktivity v ní sdružených organizací, omezuje se NF na obdobná sdělení a instrukce, aby v jednotlivých organizacích bylo členstvo informováno zejména o aktuálních politických událostech. Jestliže se hovoří o aktivitě NF, jde ve skutečnosti o větší či menší aktivitu společenských a zájmových organizací, které by se jí ovšem stejně věnovaly i bez koordinační funkce NF. (Ostatně orgány NF nemají právo zasahovat do činnosti jednotlivých členských organizací NF, vyjadřujících specifické poslání těchto organizací, pokud je tato činnost v souladu s politickou linií NF.


Většina obecných informací je při dnešních sdělovacích prostředcích duplicitní, zbytečná a tedy rovněž formální. Koordinační a sjednocovací úloha NF je proto zcela obecná a spíše zdánlivá, neboť při velkém množství tak různorodých a odlišných organizací, které ji tvoří, je ve skutečnosti nereálná. Proto i stále se opakující výzvy a přání aktivizovat a oživit NF a zvýšit její roli v rozvoji socialistické demokracie nemohou přinést pozitivní obrat. Jejich výsledkem může být pouze formální a kampaňovitá "aktivita". Stejně tak představa, že pouze členství v NF může zajistit socialistický charakter všech existujících nebo nově vznikajících organizací, zájmových spolků, klubů apod., a že jen jejím prostřednictvím v nich lze prosadit vedoucí úlohu strany, je sotva průkazná. Tyto důležité požadavky lze prosadit pomocí mnoha jiných nástrojů a odpovídající činností strany i jednotlivých komunistů. (Ostatně ani umělecké svazy nejsou součástí NF.) Naproti tomu členství v NF nedává záruku, že organizace bude mít vždy socialistický charakter.


Je tedy zřejmé, že má-li se NF skutečně a neformálně aktivizovat v duchu efektivní socialistické demokracie na bázi socialistického právního státu, má-li se stát výrazem pozitivního a žádoucího socialistického pluralismu (nebo alespoň jeho významnou součástí), bude vyžadovat kvalitativní přestavbu, spojenou s její celkovou novou koncepcí. V tomto ohledu se nabízejí různá variantní řešení:


1/ První možností, kterou lze nazvat setrvačnou a stagnační variantou, je zachovat dosavadní stav - snad s drobnějšími úpravami, a jinak do současné struktury ani do pojetí NF nezasahovat. Zkušenosti ovšem ukazují, že v takovém případě NF nebude plnit své poslání spojené s předpokládaným společenským rozvojem, její aktivita bude nanejvýš opět formální, dílčí a rázová. Dosavadní nemalé snahy (usnesení, výzvy, ukládané úkoly atd.) svědčí o tom, že existující možnosti tohoto řešení jsou již v podstatě vyčerpány.


2/ Druhá varianta je již spojena s kvalitativními změnami a podstatnou přestavbou. Vychází z pojetí, že NF by se mohla stát skutečným reprezentantem našeho lidu a socialistického pluralismu, schopným spolu s KSČ jako avantgardní silou spoluvytvářet a účinně prosazovat politiku a směry rozvoje naší společnosti. To by však předpokládalo, že NF by zahrnovala pouze politické strany a rozhodující masové společenské organizace, v nichž jsou zastoupeny v podstatě všichni naši občané nebo alespoň jejich naprostá většina. K nim patří odborová organizace, Svaz družstevních rolníků, Ústřední rada družstev, Svaz socialistické mládeže. Orgán, složený ze zástupců takového menšího počtu reprezentativních organizací by byl schopen jednání, seriózněji by mohl posuzovat řadu závažných námětů, které by pak mohly nabýt skutečný charakter usnesení (programů a jiných materiálů) NF a získat patřičnou autoritu. Takováto činnost NF by se mohla rozvíjet jak v ústředním, tak v krajském a okresním měřítku. Tím by se také eliminovala dosti paradoxní situace, kdy, jak je tomu dnes, čs. občan může být několikanásobným členem NF z titulu kolektivního členství v ní všemožných, mnohdy čistě zájmových organizací, spolků, klubů, aniž by přitom členství v NF sám jakkoli pocítil.


3/ Třetí možná varianta by znamenala rovněž zásadní přestavbu a nové pojetí NF. Její podstatou je přeměna NF v dobrovolný politickospolečenský svaz všech našich občanů na základě individuálního členství, s vlastní organizační strukturou. NF by se tak stala masovou společenskopolitickou organizací, která by spolupracovala při tvorbě i realizaci sociálně politické linie rozvoje naší společnosti. Souhlas se socialistickým charakterem našeho společenského zřízení by byl podmínkou členství v NF a komunisté zárukou uplatňování v ní vedoucí úlohy strany.


Podstatný vliv na formování účinného sociálně politického mechanismu bude mít, zvláště v souvislosti se socialistickým pluralismem, proces demonopolizace. V naší ekonomice představuje odstraňování výsadního postavení výrobců, jejich nadvlády nad spotřebitelem a uvolnění zdravé konkurence důležitý stimul pro normalizaci dodavatelsko-odběratelských vztahů, pro produkci zboží, po němž je poptávka, pro stálou inovaci a modernizaci výrobního procesu i produkce a trvale vysokou kvalitu výroby atd. - tedy vlastně i podstatnou podmínku realizace celé strategie prognózy. A podobně je tomu, třebaže poněkud modifikovaně, ve sféře sociálně politické.


Monopolní postavení řady orgánů a zejména organizací v mimomocenské sféře, které se projevuje např. v tom, že každý, kdo chce uplatnit své zájmy, musí být povinně členem dané organizace, vede mnohdy k tomu, že tyto organizace a jejich vedení nemusí usilovat o získání a udržení svých členů a v celé řadě případů vyúsťuje v nadvládu určité skupiny, v potlačení jiných směrů a škol (zejména v uměleckých svazech) a koneckonců v nízkou kvalitu práce. I v těchto případech pak dochází k tomu, že tu organizace nejsou pro lidi, ale lidé pro organizace. Jednotlivci jsou na členství v takových organizacích často závislí nejen pokud jde o možnost provozovat své zájmy, ale v některých případech i existenčně (ať již jde o uměleckou oblast nebo o vyjadřování se některých organizací ke svým členům v souvislosti se zaměstnáním, vzděláním apod.).


Možnost vytváření do jisté míry konkurujících si organizací (aniž by se tento proces bezprostředně dotýkal politickomocenské sféry), zbavení výsadních práv těchto organizací povede k soutěživosti, k lepšímu výběru lidí a jejich diferenciaci, k hledání a inovaci metod a organizačních forem a v důsledku toho i k neformální aktivitě a zkvalitnění práce v této oblasti vůbec.


Jednou z nejdůležitějších demokratických metod, významným demokratizačním nástrojem sociálně politického mechanismu, jenž se podstatně rozšíří a ve srovnání se současností nabyde novou kvalitu, je volitelnost. Bezprostřední, přímá demokracie je za současné situace - značného počtu obyvatelstva a jeho koncentrace, množství různých kolektivů a komplikovanosti problémů atd. sotva v široké míře uskutečnitelná. Některé její prvky se ovšem mohou a budou rozšiřovat a podporovat. Budou se úspěšně uplatňovat v malých kolektivech, ve stále větších příležitostech se přímo vyjadřovat k mnoha problémům - na schůzích, shromážděních, v tisku, v diskusích k variantním návrhům na různé úrovni apod.


Přesto však zastupitelská, reprezentativní socialistická demokracie bude představovat základní a rozhodující formu a metodu sociálně politického mechanismu. Prakticky to znamená, že kromě možností bezprostředně vyslovovat svá stanoviska v diskusích a polemikách k nejrůznějším návrhům, se naše veřejnost bude podílet na správě a řízení země (od hospodářství přes nej-vyšší státně politické orgány po společenské organizace atd.) především volbou svých představitelů do různých zastupitelských orgánů, veřejnou kontrolou jejich činnosti (s využitím občanských práv a svobod v nejširším smyslu slova), přesně stanoveným právem voličů nejen hodnotit jejich činnost, ale také kdykoliv vnést požadavek jejich odvolání a za jednoznačně vymezených podmínek jej i uskutečnit.


Aby se mohl uplatnit nesporný pozitivní vliv voleb na formování efektivní socialistické demokracie, je ovšem zapotřebí prosadit uplatňování některých zásad. Jsou to zejména: přísně tajné hlasování, výběr z několika kandidátů, tedy volba v pravém slova smyslu a dále, trvání na aplikaci těchto principů musí být tím důslednější a nekompromisnější, čím vyšší, významnější a pravomocnější jsou orgány, do nichž se volby budou konat. Možnost výběru - podle rozhodnutí účastníků schůze či volebního shromáždění apod. - zda hlasovat tajně nebo aklamací -lze připustit pouze v organizacích, kde se řeší méně významné problémy, kde se členové nevelkých kolektivů navzájem dobře znají apod.


Avšak ani uvedení v platnost těchto zásad ještě neznamená, že se tím volby automaticky zbaví formalismu, a že všichni voliči (nebo alespoň aktivní jejich část) nebudou k nim přistupovat lhostejně, že se jim i tajné hlasování nebude zdát mařením času a zbytečnou komplikací stejně formální rutiny. Skutečné vážnosti voleb a neformálního zájmu o ně lze dosáhnout za několika předpokladů, a to:


1/ jestliže voliči budou oprávněně přesvědčeni, že volí své představitele do funkcí vybavených dostatečnými a přesně vymezenými pravomocemi a že jejich reprezentanti budou mít skutečně možnost efektivně obhajovat a prosazovat zájmy svých voličů, program, postupy a opatření, které přednesli a pro něž byli zvoleni, budou-li tedy voliči přesvědčeni, že jejich hlas může mít nějaký smysl;


2/ jestliže voliči budou mít reálnou možnost vybírat mezi různými kandidáty a dát svůj hlas tomu z nich, o kom se domnívají, že odpovídá jejich požadavkům a představám a že bude reprezentovat jejich názory a zájmy. Přitom ovšem nejde o počet kandidátů. Množství samo o sobě neposkytuje možnost volby, tím spíše, jestliže ti, kdo je tvoří, se od sebe v podstatě neliší. Vybírat, volit lze pouze ze skutečných výrazných variant. Těmi nemohou být v dostatečné míře životopisné údaje, dosažený stupeň vzdělání, zásluhy, zkušenosti atd. To vše mohou voliči sice brát v úvahu, ale rozhodující pro volbu může být jen program, který předkládá a cesty, způsob jakými jej chce realizovat a také argumentace, zdůvodnění takových návrhů. Nemalou roli tu ovšem hraje delší znalost kandidáta, jeho osobních a mravních kvalit. Pouze respektování těchto požadavků může tedy zvýšit prestiž voleb a jejich výsledků.


S volbami souvisí i další zásada, jejíž aplikace znamená především demokratickou ochranu před zneužíváním moci a vytváření nejrůznějších mocenských klik. Jde o princip, že jeden a týž volený pracovník může zastávat určitou funkci pouze po přesně omezený počet funkčních období. Je samozřejmé, že tato zásada musí být uplatněna především u nejvýznamnějších, mocensky náročných funkcí, nadělených značnými pravomocemi.


Kvalitativní zvýšení úlohy voleb v sociálně politickém mechanismu a v celém politickém systému efektivní socialistické demokracie musí být logicky provázeno i podstatným posílením postavení a role volených orgánů. To předpokládá také faktické podřízení jim výkonných aparátů a zvýšení kontrolní funkce nad jejich činností. Aby se tohoto cíle dosáhlo, je nutné:


1/ Výrazně omezit celkovou agendu, a to nejen dílčím sní-žením množství směrnic, evidence apod., ale na základě neformální, kvalitativní prověrky zrušením celých zbytečných a ne-účelných úseků administrativy. Jen tak lze dosáhnout toho, aby volené orgány a jejich jednotliví odpovědní členové měli možnost - i časově - získat přehled o problematice a se znalostí věci rozhodovat, ukládat úkoly pracovníkům aparátu a kontrolovat jejich činnost. Jinak nevyhnutelně roste vliv, osamostatňování a povyšování se výkonného aparátu nad volené orgány, které jsou nakonec odkázány na to, co jim jejich výkonný aparát předloží.


2/ Je zapotřebí přesně stanovit, že ani vedoucí pracovníci výkonného aparátu (tajemníci, vedoucí oddělení atd.) vyšších volených orgánů nejsou v žádném případě nadřízeni nejen nižšímu volenému orgánu, ale ani jeho výkonnému aparátu (včetně tajemníka, vedoucího oddělení atd.) a nemohou jim sami o sobě dávat žádné pokyny. Výkonný aparát pouze zajišťuje agendu (plní usnesení, pokyny) svého voleného orgánu a nižším voleným složkám může pouze předávat rozhodnutí vyššího voleného orgánu.


Efektivnost politického mechanismu, hodnotíme-li ji z hlediska stálého vytváření a zajišťování prostoru pro dynamický rozvoj společnosti ve smyslu uplatnění a uspokojování mnohotvárných zájmů a schopností každého jednotlivce, se může plně prosadit pouze na základě a v rámci právního socialistického, demokratického státu. Tento název není pouhým abstraktním pojmem, ale vyjadřuje do značné míry novou koncepci moderního socialistického státu.


Především zdůrazňuje vazbu státu a všech jeho orgánů na právo ve smyslu jejich právního vymezení a zejména podřízení právu a zákonům. Nikoliv tedy absolutizovaný stát stojí nad právem a zákony, ale právo a zákony stojí nad státem. Stát není v tomto pojetí totožný se společností a státní zájmy (jimiž operují často výkonné orgány státu a dokonce jejich aparáty) nemusejí být totožné se zájmy společenskými. Stát nemůže libovolně vydávat zákony a nařízení, nemůže je svým občanům prostě darovat nebo odepřít: neboť právě nejvyšší, nezcizitelná, základní práva, jimiž se musí řídit, která nemůže a nesmí zrušit, potlačit, obejít, odejmout ani "velkoryse vyhlásit" a nadat jimi jednotlivce, jsou přirozená práva obsažená v samotné myšlence socialismu, v jeho nejvlastnějších cílech - tedy lidská práva, jimž teprve socialismus dodává skutečnou přirozenost tím, že je rozšiřuje na všechny. To je nejvyšší, neměnitelná ústavní zásada socialistického demokratického právního státu. Tato práva nemohou být změněna ani zrušena žádným zákonodárným shromážděním (a tím méně jakoukoliv výkonnou složkou) a nemůže být schválen žádný zákon, který by se dotýkal jejich podstaty, nebo byl s nimi v rozporu. Stejně tak závaznou je skutečnost, že se tento stát hlásí výslovně k demokratickému uspořádání, a to na základě socialismu. Teprve v tomto pojetí se stát stává skutečným nástrojem společnosti: stát je tu pro společnost a nikoliv společnost pro stát.


Zdůraznění názvu právního demokratického socialistického státu se ovšem nemůže omezit pouhým teoretickým objasněním, ale má zcela praktický význam. Vychází ze zkušeností, že nejen pod vlivem revolučních aktů, které nezbytně pro přechodnou dobu vylučují možnost vytvoření právního státu, ale také v důsledku hlubokých deformací, které vedly k absolutizovanému chápání státu, k jeho ztotožňování s výkonným aparátem a přímou byrokracií, ke snížení až anulování úlohy zákonodárných a vůbec volených orgánů, se mohly skupiny a jednotlivci stavět nad zákony a mimo ně, a tím v menším či větším měřítku uzurpovat moc. Za příznivých okolností k takovým jevům nedochází, avšak to není rozhodující. Podstata celého problému spočívá v tom vy-tvořit takové záruky a takový mechanismus, které by účinně a jaksi automaticky takovou možnost přímo vylučovaly a, jestliže k ní přesto dojde, ji tedy rychle odhalily a odstranily. Takovou funkci může právě plnit právní socialistický demokratický stát.


Kromě již uvedeného principu neporušitelnosti základních práv, právní socialistický demokratický stát vychází z těchto zásad: že všichni občané a také všechny instituce jsou podřízeny právu a zákonům, nemohou se nad ně stavět ani jako jednotlivci, ani jako instituce, ale musejí se jimi řídit a v tomto smyslu podléhat kontrole; že ústavní zákony jsou nadřízeny všem ostatním zákonům; že žádné vyhlášky, předpisy, směrnice apod. nejenže nesmějí odporovat zákonům, být s nimi v rozporu, ale nesmějí si ani osvojovat právo řešit určitý problém, třeba dílčí, jinak, než to činí zákon, nebo si přivlastňovat roli zákona; že pouze volené zákonodárné sbory reprezentující zásadu socialistického pluralismu jsou oprávněny ve své přesně vymezené kompetenci vydávat, novelizovat či rušit zákony; že výkonný aparát je zásadně podřízen voleným orgánům.


V pojetí právního socialistického demokratického státu je obsažena a zdůrazněna jako prioritní zásada, že tento stát na základě zákonů ochraňuje své občany, garantuje občanské svobody a práva, která socialismus přináší, rozšiřuje a deformalizuje je včetně práv sociálních a sankcionuje ty, kdo se jakkoliv snaží je porušit. Tím koneckonců dává záruky ochrany občanů proti sobě samému. "Neprávní" a nedemokratický stát se naproti tomu v podstatě omezuje pouze na sankcionování a postih občanů ve jménu a pro ochranu sebe sama a svých institucí, což ztotožňuje se zájmy lidu či společnosti. Práva občanů považuje za dar, který jim blahovolně poskytuje a jež jim může kdykoliv zase odejmout.


Právní stát, jako stát socialistický a demokratický, ochraňuje ovšem všechny vymoženosti socialismu v jeho demokratické a moderní podobě: tedy společenské vlastnictví výrobních prostředků a jeho rovnoprávné pluralistické formy (přímo řízené státní podniky, podniky v dispozici samosprávy pracovního kolektivu, družstevní vlastnictví, ale i individuální výrobní činnost a podnikání vymezené zákonem aj.); demokratickou strukturu, celou soustavu efektivní socialistické demokracie včetně socialistického pluralismu, jeho mechanismu a podmínek existence; chrání občany před vykořisťováním všeho druhu, jejich rovnoprávnost před zákonem nejen vzájemnou, ale i se všemi existujícími institucemi a jejich sociální práva a rovnost založenou na vytváření rovných příležitostí pro každého.


Je zřejmé, že vytvoření právního demokratického socialistického státu se nemůže uskutečnit jeho prostým vyhlášením nebo pouhým zdokonalováním forem a metod existujícího politického mechanismu. Půjde o celou řadu kvalitativních změn, bez jejichž realizace by právní socialistický demokratický stát nemohl fungovat ani splnit požadavky, jež se od něho očekávají, což by nevyhnutelně vedlo ke zformálnění a nebezpečné dlouhodobé diskreditaci této významné etapy ve vývoji socialistického státu.


Mezi nejzávažnější a zároveň zcela samozřejmé předpoklady vytváření a žádoucího chodu právního socialistického státu patří především důsledné všeobecné uplatňování principu tajných voleb na základě možnosti výběru z různého počtu více kandidátů, a to tak, aby se voliči mohli rozhodovat podle faktických a nikoliv formálních rozdílů mezi těmito kandidáty. Takové pojetí voleb se musí uplatnit všude, kde se volby předpokládají (a je pravděpodobné, že volitelnost se bude dále rozšiřovat), avšak především při utváření rozhodujících mocenských orgánů a zejména nejvyšších zákonodárných sborů.


Ze samé podstaty "právního" státu vyplývá, že zákonodárné orgány zaujmou rozhodující postavení v celé struktuře politického systému, a to jak z aspektu utváření zákonů, tak především kontroly nad jejich dodržováním, uplatňováním a interpretací, a dále nad činností výkonných složek. Toto poslání budou moci plnit, jestliže je budou tvořit morální, schopní, aktivní, kulturní a inteligentní lidé zajímající se o veškeré dění v naší společnosti i ve světě, lidé ochotní a způsobilí pronikat do nejrůznějších problémů. To ovšem předpokládá, že těmto vlastnostem bude třeba dát při vyzdvihování a volbě kandidátů přednost před jinými znaky a hledisky. To znamená plně uplatňovat socialistický princip, že členy nejvyšších zákonodárných orgánů se mohou stát lidé ze všech existujících vrstev a všech profesí, avšak to také znamená zamítnout přístup, kdy složení zákonodárných orgánů se již předem řídilo "zastupitelskými" hledisky, totiž, aby mezi poslanci bylo vždy prioritní určité procento poslanců z různých sociálních a věkových skupin, žen, jednotlivých organizací atd. Změnit toto dosavadní stanovisko bude o to důležitější, že se zvýší váha zákonodárných orgánů, což podstatně ovlivní metody jejich jednání. Zákonodárné shromáždění se změní z převážně schvalovacího orgánu v orgán rozhodovací. Tím se zvýší nároky na poslance, kteří se budou muset aktivně zúčastňovat náročného projednávání návrhů a zpráv nejen ve výborech, ale i v plénu, podávat interpelace, diskutovat i polemizovat.


Je samozřejmé, že takto pojatá aktivita zákonodárného shromáždění přímo předpokládá, že poslanci se mohou a budou navzájem (jejich část, skupiny apod.) radit a tak i podávat pozměňovací návrhy, protinávrhy, vlastní návrhy a stanoviska apod. Cílem zasedání zákonodárných sborů není ostatně manifestace jednoty, ale co nejlepší, optimální rozhodnutí ve prospěch socialistické společnosti a jejího dynamického rozvoje.


Pasivní část poslanců, která buď mlčky schvaluje všechno, co bylo často výhradně výkonnými orgány či aparátem navrženo, nebo předčítá schvalující příspěvek o správnosti, včasnosti a významu daného zákona či usnesení, by se za nové situace jevila jako zcela nežádoucí faktor.


Nové řešení si vyžádá vztah výkonných a zákonodárných orgánů, především Federálního shromáždění a vlády. V právním socialistickém státě se stane zcela běžným, normálním a jistě i častým jevem, že vláda se bude odpovídat zákonodárnému sboru ze své činnosti, a to kdykoliv o to požádají poslanci, a sama bude žádat o souhlas s každým svým důležitým návrhem či záměrem a v této souvislosti případně i o vyslovení důvěry. To se ovšem nebude týkat jen vlády jako celku nebo jejího předsedy, avšak i jednotlivých ministrů, kteří budou povinni odpovídat na interpelace poslanců, podávat zprávy apod. jak ve výborech, tak i na plénu zákonodárného shromáždění. Aby se taková kontrola vlády zákonodárným orgánem mohla důsledně a nerušeně uplatňovat, bude prospěšné přijmout zásadu, že členové vlády po dobu výkonu své funkce nemohou být zároveň poslanci.


Z podstaty právního socialistického státu vyplývá, že současně s kontrolou se posílí postavení výkonných orgánů a především samé vlády, a to v tom smyslu, že bude v plném rozsahu v rámci zákonů a své přesně vymezené rozsáhlé pravomoci od-povídat za vnitřní a zahraniční politiku a řízení země.


Růst významu mocenských pozic výkonných orgánů si vyžádá omezit možnost zastávat určitou funkci zpravidla déle než dvě po sobě jdoucí volební období. Uplatnění tohoto principu musí být tím důslednější, čím větší mocí je daná funkce nadělena. Nebezpečí nedbání této zásady nespočívá v podmínkách právního státu ani tak v možnosti nežádoucího přílišného soustředění moci v rukou jednotlivce (třebaže ani tento vývoj není vyloučen), jako spíše ve vytváření mocenských a vlivných garnitur a klik; vyvolávajících celkovou stagnaci a ztěžujících včasnou a žádoucí výměnu lidí i změny podmiňující dynamický vývoj.


Zvlášť důležitou součástí a podmínkou přestavby a proměny našeho státu v právní socialistický stát je plné podřízení výkonného aparátu voleným orgánům, a to na všech úrovních. Nešlo jen o to, že socialistický stát byl ztotožňován se společností, ale že právě výkonný aparát byl ztotožňován se státem a de facto, i když ne vždy formálně, skutečně vládl. Za této situace volené a dokonce i zákonodárné orgány byly v podstatě pouze nástrojem aparátu, ačkoliv pravý opak by se mohl považovat za normální. Ve skutečnosti aparát připravoval volby i navrhoval kandidáty, ve velkém rozsahu ovlivňoval obsah jednání i rozhodování volených orgánů a koneckonců také kontroloval jejich činnost. Ke změně tohoto nežádoucího stavu, který je ostatně jedním z významných zdrojů byrokratismu, formalismu a převládání administrativních metod, může přispět aplikace některých principů. Mezi nimi lze připomenout již uvedené zásady, že výkonný aparát (ani jeho jednotliví pracovníci) nesmí sám o sobě vydávat žádné pokyny, řídit nebo kontrolovat činnost ani vlastního voleného orgánu ani volených orgánů podřízených složek nebo jejich členů, avšak ani výkonný aparát ani jednotlivé pracovníky těchto orgánů; že předání jakýchkoliv směrnic nebo pokynů může aparát provádět pouze na základě usnesení a z rozhodnutí volených orgánů; že pracovníci výkonného aparátu se nemohou ze své funkce (ani současně s ní) stát členy volených orgánů; že v případě, že ani podstatným snížením a odstraněním celých úseků agendy se nepodaří omezit ji natolik, aby byla zvládnutelná a kontrolovatelná voleným orgánem a jeho členy, bude nutné uvolnit vždy na určitou dobu některé členy (člena) volených orgánů, aby se jí mohli věnovat. Takové uvolňování provádět postupně u všech členů, zvláště užšího voleného orgánu (předsednictva) tak, aby ovládli tuto problematiku, mohli posoudit způsob i náročnost jejího vyřízení či zpracování pro jednání voleného orgánu a tak byli s to vykonávat kvalifikovanou kontrolu výkonného aparátu a jeho pracovníků.


V souladu se socialistickým pojetím demokracie, samosprávy a právního státu bude nezbytné vyřešit postavení národních výborů. Národní výbory, jmenovitě okresní a krajské, disponují rozsáhlým výkonným aparátem, avšak jejich pravomoc, jako volených mocenských orgánů v daném regionu, bude nutné upřesnit a většinou i posílit. Zároveň však trvají i některé problémy, které vybízejí k zamyšlení. Národní výbory jsou jako volené a mocenské orgány řízeny do značné míry resortním ministerstvem, tedy součástí výkonných složek. Přitom však NV v celé struktuře socialistického politického mechanismu představují vlastně nižší články zákonodárného shromáždění. Řešení toto problematiky je velmi složité a nelze se jím na tomto místě zabývat. Jako reálné a užitečné se však jeví zvýšení péče Federálního shromáždění především o KNV, a to formou výjezdu skupin poslanců (nikoliv jen zvolených za daný kraj a také bez vytváření zvláštního aparátu), kteří by se blíže seznámili s činností jednotlivých KNV (jejich plén, rad i aparátu) s tím, zda naplňují svou pravomoc a zda ji nepřekračují (např. zda jejich rozhodovací akty, vyhlášky apod. nejsou v rozporu se zákony), prozkoumali by z těchže hledisek i účinnost a účelnost směrnic a pokynů vydávaných ministerstvem vnitra a navrhli by příslušná doporučení, která by se projednávala na zasedáních zákonodárného shromáždění.


Mimořádný význam pro naplnění koncepce právního socialistického demokratického státu má celá oblast legislativy a jurisdikace. To mimo jiné bude vyžadovat realizaci takových zásad (a některých nových ustanovení), jako je princip nezávislosti soudů a soudců, popř. jejich výlučná závislost na zákonech, jimiž jedině se budou řídit a z jejich dodržování se odpovídat. Jako účelné se jeví zavedení instituce porot a volba porotců pro projednávání závažné trestné činnosti, ale i upevnění pozic advokacie, důsledné dodržování presumpce neviny, povinnost soudu dokázat vinu a nikoliv obžalovaného prokázat nevinu, zřízení zvláštního Ústavního soudu s posláním střežit dodržování zákonů, zvláště pak občanských a osobních práv a svobod a nepřipustit jejich porušování (což nelze ponechávat prokuratuře, která má jiné úkoly).


Je zřejmé, že bude nezbytné prověřit postupně všechny dosavadní zákoníky a zákony, jejich odbornou úroveň a to, zda odpovídají požadavkům změn charakterizujících právní stát. To znamená posoudit, zda nejsou v rozporu s Ústavou, s nejvyššími socialistickými občanskými právy, zda vůbec jde o delikty a zda je mají řešit soudy (např. celé úseky hospodářství, zvláště po přestavbě aj.), zda sankce v trestním zákoníku jsou přiměřené nebezpečnosti deliktu (a provést jejich úpravu v tom či onom směru). Půjde také o faktické zrovnoprávnění jednotlivců i institucí ve vzájemných sporech i o vyrovnání trestního postihu proti socialistickému a osobnímu vlastnictví apod.


Ve veškeré zákonodárné činnosti se však bude muset uplatňovat zásada stability zákonů, které musejí být závazně a profesionálně vypracovány tak, aby je nebylo třeba stále měnit, rušit či novelizovat, ale aby svou dlouhodobou platností pomáhaly utvářet atmosféru, pocit jistoty a klidu u každého občana. Neboť právní stát znamená i jasný, pevný a na zárukách vybudovaný všestranný právní řád vysoké úrovně.


Naproti tomu bude muset dojít k nemilosrdné očistě a k likvidaci všech vyhlášek, směrnic, výjimek, svévolné interpretace prováděcích nařízení atd., které jsou nejen zbytečné, neopodstatněné, ale jsou i v rozporu se zákony, přesahují kompetenci a jsou právě důkazem přisvojování si moci jednotlivci a institucemi a byrokratického, nezákonného chaosu, jež je v přímém rozporu s právním socialistickým státem.


Za takto koncipovaného a realizovaného socialistického politického mechanismu, který se sám, na základě široce uplatňovaných demokratických metod včetně občanských práv a svobod, volebního systému a socialistického pluralismu bude dále upřesňovat, kritizovat, kontrolovat a zdokonalovat, lze předpokládat rozvoj trvalé neformální aktivity lidí, jejich vzestupný zájem o nejrůznější úseky veřejného dění a zvláště pak vlastní dynamický rozvoj ekonomické, sociální a politické sféry.


A v důsledku působení kvalitativních přeměn sociálně politického mechanismu lze očekávat, že dojde i ke změnám v metodách práce i myšlení funkcionářů a pracovníků různého zaměření a stupňů, neboť nové struktury a formy jim jinak pracovat nedovolí.


Celý tento politický mechanismus vychází z vedoucí úlohy KSČ a tím, že celou soustavu práv a odpovědnosti systémově pořádá do přirozených společensko-historických struktur s respektováním jejich objektivních souvislostí a zpětných vazeb zákonitého civilizačního vývoje na půdě socialismu, uvolňuje nebývalý tvořivý prostor pro politiku strany, její strategické myšlení a konání. Míří k všeobecné, ovšemže zájmově diferencované samosprávě mas, v této vývojové etapě však vyžadující racionálně fungující ekonomiku a stát, jakož i účinný systém politický, s integrující a dynamizující silou politické strany komunistů - tedy ani v nejmenším neztotožňuje prohlubování demokracie s anarchizujícími tendencemi, nýbrž s růstem občanské odpovědnosti a politické (společenské) racionality. V těchto souvislostech je vývoj kvality politického systému a další demokratizace společnosti spojený s kvalitativním vývojem a demokratizací strany samotné. O těchto otázkách přirozeně rozhodují volené orgány strany, a proto by bylo zcela protismyslné se jakkoliv pokoušet do nich zasahovat v tomto obecném prognostickém dokumentu.

9 zobrazení0 komentářů