Článek Ferdinanda Peroutky z týdeníku Přítomnost z roku 1924.
„Předpokládejme, že by někoho napadlo zeptati se pana ministerského předsedy Švehly na to, v čem vidí význam a účel senátu v našem politickém živote. Nepochybujeme, že by pan Švehla laskavě vzal zvědavce za ruku a řekl mu důvěrně: »To máte tak, v podstatě demokracie leží …« a v tom okamžiku by ho lstivě a pod nějakou záminkou opustil. To by učinil pan Švehla, jehož povinností jakožto představitele vlády podle našeho mínění rozhodne jest věděti, v čem jest účel a význam senátu. Ale o našem ministerském předsedovi je známo, že by si dal raději vrtat koleno, než by vydal nějaké svoje mínění v šanc širší veřejnosti. Pochybujeme však, že by sám některý senátor vydržel statečněji čeliti této otázce. Pravděpodobně by nám vyložil, v čem spočívá význam senátu v Americe. Pan senátor Pánek pokusil se nedávno v »Českém Slově« odpověděti na tuto otázku. Řekl v podstatě toto: nedovedu dosti dobře říci, v čem dlužno hledati význam našeho senátu v době přítomné; buďme však dobré mysli a spoléhejme na budoucnost; kdož ví, co se v ní skrývá; může se státi, že po příštích volbách senát náhle zazáří jasem účelnosti; »kdyby však i tento předpoklad zklamal, pak bude lépe zavésti u nás systém jednokomorový.«
Za krátkou dobu dovrší naše ústava a s ní i senát čtvrtý rok svého věku. Čtyři roky jsou čtyři roky, a bylo dosti času, vyrýti jakousi brázdu a zapsati se do paměti. Laveleye, který právě otázce dvou sněmoven věnoval mnoho klidného a nepředpojatého zkoumání, napsal k tomuto předmětu: »Má-li druhá sněmovna přinésti prospěch, nutno jí zjednati vážnost a úctu země.« Předpokládají páni senátoři, že to získali? Mohli by aspoň říci, kdy se o to vážně pokusili? Nemůže býti pokládáno za úkol senátu, aby s přísnou tváří házel do koše většinu toho, co dostane z poslanecké sněmovny. Ale podařilo se senátu aspoň kdy zavésti prospěšnou debatu o nějakém zákonu? Autoři důvodové zprávy k předloze zákona o senátu projevili před čtyřmi lety na konci svého pojednání naději, že se ukáže, že »senát nebude kusem ssacího papíru na předlohy, došlé z poslanecké sněmovny«, a poskytli tak sami k všeobecnému užívání plastický a pěkný výraz pro nynější roli senátu.
Okolnosti, za nichž došlo k vytvoření senátu takového, jaký známe, byly tohoto rázu: autoři naší ústavy začetli se pilně do politických dějin anglosaských a načerpali z nich úctu k instituci druhé sněmovny, která jak v Anglii, tak v Americe plnila důležité a úctyhodné poslání; byla tedy u nás řada lidí, kteří theoreticky dobře věděli, k čemu jest třeba senátu, a že proti nedokonalostem poslanecké sněmovny nemůže býti spolehlivější ochrany nad silnou druhou sněmovnu; theoreticky jsme si osvojili zkušenost starých demokracií, že sklon lidovlády k vrtošivosti, nestálosti a bezstarostnosti, její lhostejnost ke všemu, co nepřináší na dlani okamžitý prospěch, vyžadují nějakých závor a ochranných opatření. O tom mluví všichni theoretikové anglosaské demokracie a to vše jsme přirozeně nemohli věděti z vlastní zkušenosti. Ale theorie žije jen v některých hlavách, a tak lid zůstal k této otázce velmi chladným. Jak ostatně byli bychom mohli vyvolati silné lidové hnutí pro druhou sněmovnu, když vše, co bychom byli mohli říci, byl by býval důvod, že jest jí třeba právě jakožto závory proti vládě lidu? Jest nutno pochopiti, že lidu závory proti jeho moci jsou přinejmenším lhostejny. A tak, ačkoliv theoretické uvědomění bloudilo od hlavy k hlavě v ústavním výboru a ačkoli nebylo zcela zavrženo, přece jen nebylo dosti sil, hlavně pro odhodlaný odpor socialistických stran, udělati druhou sněmovnu orgánem skutečně vlivným a mocným. Pomohli jsme si, jak jsme si nejednou pomáhali v těch dnech, zejména také při jazykovém zákonu, tak, že jsme vzali kus z toho a kus z onoho, a dali jsme sice průchod názoru, že jest třeba jakési pojistky proti poslanecké sněmovně, na druhé straně jsme se však neodvážili, učiniti tuto pojistku skutečně účinnou. A tak, přejíce si poříditi ochranné opatření a zároveň si přejíce, aby nefungovalo, udělali jsme vše, aby zdání bylo zachováno a věc ztracena, a utvořili jsme cosi jako »stín kočího, jenž stínem kartáče myje stín kočáru«, utvořili jsme nikoli poslaneckou sněmovnu a senát, nýbrž dvě poslanecké sněmovny, z nichž jedné se říká z ne zcela potlačitelné úcty k theorii senát. Tento stav, kdy poslanecká sněmovna a senát neznamenají nic jiného, než že poslanecká sněmovna je rozdělena na dvě tělesa, jež odděleně zasedají, aniž by představovala něco různého, má, jak se můžeme dočísti v knize prof. Weyra o našem státním právu, jen ten výsledek, že »zákonodárný aparát se stává složitější a těžkopádnější« (nezapomeňme, že také dražší), a že administrativa nabývá většího vlivu.
Aby senát mel význam - ať už dobrý či špatný - nesměl by býti druhou poslaneckou sněmovnou, nýbrž čímsi jiným. Neboť k čemu si pořizovati dvoje ústa, aby pronášela táž slova, a dva mozky, aby myslily v týchž kolejích. Odlišnost senátu by mohla býti zaručena jen odlišným složením, tak, že by jeho členové byli voleni bud stavovskými skupinami nebo jmenováni. Ale ve dnech, kdy se budovala ústava, byla myšlenka přímé demokracie tak silná, že nebylo možno jí odporovati. Politický theoretik má dle všeho pravdu, praví-li: »Chceme-li zajistiti zemi služby lidí, kteří jsou nejzpůsobilejší dobře spravovat záležitosti státní, musíme se obrátiti jinam než k všeobecnému právu volebnímu.« Ale musíme říci, že není viděti způsobu, jak podkopati moc všeobecného volebního práva a jak vyrvati senát z dosahu této silné ruky. A tak, vyjmuvše žebro z poslanecké sněmovny a učinivše z něho senát, jsme dokonale chráněni proti nebezpečí, že by se zvrhl v rejdiště sobectví a reakčních choutek. Jsme však zároveň dokonale chráněni také proti tomu, že by mohl něco znamenati. To, že vedle poslanecké sněmovny máme také ještě senát, neznamená nic jiného, než že majíce zpěváka, pořídili jsme si také gramofon s jeho hlasem.
Přiznávám se, že nevím dosti dobře, je-li třeba hořekovati nad tímto stavem a dopouští-li se poslanecká sněmovna krutých pošetilostí, které nás ohrožují. Tolik však jest viděti, že, kdyby se takových pošetilostí dopouštěla, tento senát nedovedl by jí v tom zabránit a nám by nezbylo, než vypíti kalich hořkosti do dna. Tolik tedy vidíme, že tento senát jest zbytečný. Senát má býti podle theorie obranou proti despotismu dolní sněmovny. Ale kdyby naše sněmovna náhle jednou zahořela despotickým zápalem, náš senát, kost z její kosti, by jí v tom nezabránil, nýbrž po důrazném a důstojném rozkladu svého předsedy o rovnoprávnosti obou sněmoven bral by na onom despotismu živý podíl. Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů, jsou voleni týmž způsobem (jakýsi rozdíl ve stáří volících i volených nemůže tu hráti role, neboť pět nebo deset let není dostatečnou ochranou proti pošetilosti), a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých? Zdá se však skoro, že už v naší poslanecké sněmovně jsou síly dosti rozloženy, aby bylo zabráněno, že jedna ze sil se stane všemohoucí. Ani vlivných konservativních tendencí, které jsme si slibovali od Pětikostelního náměstí, nechybí v Rudolfinu. Nezapomínejme také, že slavná a starobylá druhá sněmovna anglická upadla v posledních letech v náruč bezvýznamnosti a že politické dění se z ní úplně odstěhovalo, aniž by nad tím Angličané, snad ovšem mimo »Morningpost«, propadli černému zoufalství.
Nemohli jsme povolati do senátu lidi sobeckých zájmů majetkových. Takové shromáždění by bylo dříve nebo později rozehnáno ulicí. Nemohli jsme ani udělati ze senátu místo samostatného myšlení, neboť stranická disciplína má delší ruce, než je třeba, aby dosáhla na Pětikostelní náměstí. Nezapomínejme, že nad hlavou toho, kdo nesouhlasí se stranou, visí Damoklův meč »pohnutek nízkých a nečestných«. Fakta jsou taková, že Národní shromáždění se neschází, aby volně porokovalo a rozhodlo o záležitostech, nýbrž taková, že záležitosti jsou předem rozhodovány v lůně stran. Nějakou dobu byly rozhodovány dokonce jen pěti lidmi. Sdružení pěti politických stran dodává hotové gramofonové desky, jež jsou pak obehrávány v první i druhé sněmovně. Lze očekávati, že by nějaká strana dala jinou direktivu svému klubu ve sněmovně a jinou svému klubu v senátě? Jinak, při poslušnosti, kterou jsou delegáti zavázáni svým stranám, sotva lze očekávati, že by se mohlo objeviti rozdílné nazírání mezi oběma sbory. Usnesení strany platí pro obě sněmovny.
Mimo to: je známo, jak těžké kompromisní práce je třeba, než se dohodne poslanecká sněmovna o nějaké předloze. Dohodnuvší se konečně, má velkou radost, a poděkovala by se každému, kdo by těžce zjednanou dohodu chtěl podrobiti nové zkoušce. Kdyby tedy konec konců se stala ta nepravděpodobná věc, že by senát přišel s nějakými novými přáními, nemohl by očekávati od pana ministerského předsedy Švehly, jehož netrpělivost v těchto věcech jest známa, nic jiného, než velmi nevrlé přivítání: »Ještě vy nám budete dělat obtíže!« Pan senátor Pánek zmínil se ve svém článku v »Českém Slově« o těchto nesnázích, řka: »Senátu bylo známo, s jakými obtížemi musila vláda zápasiti, než připravila volnou dráhu rozpočtu v poslanecké sněmovně, a tu měl snad potíže ty ještě rozmnožovati? ... A právě tak má se to s terminovanými předlohami, které mají pouze dočasné trvání. Co na nich měl senát měniti? I ty jsou z větší části dílem kompromisu, mnohdy těžce sjednaného. Měl snad je měnit proto, aby vůbec něco změnil?« Čili, krátce řečeno, co vlastně máme dělat, když už je všechno hotovo? Pokud možno dohlédnouti, vždy u nás budou navrhované zákony »dílem kompromisu, mnohdy těžce sjednaného«, a tytéž důvody, jako nyní, budou držeti senát v šachu po celou dohlednou budoucnost. Neuzavíráme se správnosti důvodu páně Pánkových. Jen nelze pochopiti, k čemu zde pak senát jest. Sám pan senátor nedovede ve prospěch sboru, k němuž má čest náležeti, vysloviti něco jiného, než jakousi neurčitou naději v budoucnost.
Už tehdy, kdy byl vytvořen senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu. Naprostý úpadek jeho vlivu jest mimo jiné pozorovati také z té okolnosti, že jeho členové, ač je mezi nimi jistě rada významných osobností, byli úplně odsunuti stranou, jde-li o sestavování vlády. Zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak, a to by dalo mnoho starostí.
Neodvažuji se řešiti vysokou theoretickou otázku, je-li naší demokracii třeba kontroly senátu, ani jinou otázku, jak by tento senát musil býti složen, aby se skutečně hodil k této funkci. Vidím jen tolik, co jest viděti: že v této podobě druhá sněmovna žádné kontroly vykonávati nemůže."
Comments