Paralelní Polis: Morální pilíře nezávislosti pro vymanění se z vynucované politiky autoritářské moci

Aktualizováno: 23. 3. 2021

Politologicko-společenský koncept „paralelní polis“ ze 17. května 1978 od disidenta Václava Bendy, který předtím vystudoval filozofii (1964 - 1969), kybernetiku (1970 - 1975) a pracoval jako počítačový odborník ve Výzkumném ústavu železničním (1975 - 1977).

Především si myslím, že problém jak a co dál - včetně rozpaků, depresí a konfliktů, které vyvolává - byl v plném rozsahu nastolen již úvodním prohlášením. Chci tím mimo jiné líci, že všechny peripetie uplynulých 16 měsíců, ať již se týkají vnějších vazeb, či chování jednotlivců, skupin a proudů "uvnitř" Charty, přispěly k naší dnešní nejistotě /až na její načasování/ jen poměrně okrajově a pokusím se vysvětlit, v čem vidím zásadní příčinu této nejistoty.


Charta 77 zaznamenala alespoň dva pozoruhodné úspěchy: zahrnula neuvěřitelně širokou škálu politických názorů i občanských mentalit a dokázala v podstatě zůstat na půdě legality. Za tyto výsledky zaplatila tím, že se od počátku ocitla do značné míry v schizofrenní situaci. Na jedné straně se zřejmě všichni - přes hluboké rozdíly v zásadnosti kritiky a přes ještě hlubší rozdíly v představách o možné nápravě - shodneme na velmi pochmurném hodnocení systému a fungování současné politické moci. Na druhé straně jednáme tak, jako bychom nenahlíželi, že tvrzení politické moci o jejích dobrých úmyslech a zákonná ustanovení, jimiž zdánlivě omezuje svou totalitu, jsou pouhou propagandistickou zástěrkou. Takové "vzetí za slovo" je samo o sobě velmi důvtipným manévrem. Nicméně - při všem respektu k důvtipu - nemůže takový přístup dosáhnout mobilizujícího účinku a ubránit se lži, nedokáže-li přemostit propast mezi oběma výše zmíněnými polohami.


Charta 77 dokázala tuto rozpolcenost dočasně - byť velmi efektivně - zlikvidovat krajním zdůrazněním etických aspektů a preferencí mravního postoje vůči politickému. Toto počáteční řešení selhalo a dnes se před námi původní dilema otevírá o to tíživěji.


Důvody selhání jsou zhruba následující:


1. Smrt profesora Patočky, který byl bezesporu spiritus movens tohoto řešení.


2. Zmoudření politické moci, která konečně nahlédla, že svou zběsilou kampaní dokázala přeměnit politický problém na problém morální a že tím bezděky přijala naše zbraně. Od této chvíle panuje okolo Charty silentium a moc se omezuje na rdoušení v temnotách /oficiální termín zní "ořezávání okrajů"/.


3. Mravní postoj byl postulován abstraktně, bez vytyčení nějaké pozitivní náplně a směru působení. Abstraktní mravní postoj je však jen gestem, které sice může být maximálně účinné, jehož působení je však limitováno několika týdny nebo měsíci. Na doklad svého tvrzení mohu uvést jev, s nímž jste se asi setkali a který je dosti běžný mezi signatáři Charty: přechod od téměř extatického pocitu osvobození, způsobeného podpisem, k postupné deziluzi a hluboké skepsi.


Nepodceňuji konkrétní přispění prvních dvou důvodů, nicméně za rozhodující a sám o sobě postačitelný pokládám důvod třetí. A na této diagnoze zakládám svůj návrh strategie, která by nás měla postupně vyvést z dnešní slepé uličky. Tuto strategii jsem se pokusil shrnout do dvou hesel, která vzápětí rozvedu a okomentuji: I nadále vycházet z mravního závazku a poslání jako jednotícího momentu a zdroje dynamiky. Dát této dynamice pole působení a i určitou pozitivní perspektivu ve vytváření paraIeIní poIis.


I. Morální oprávnění a závazek občana podílet se na nápravě věcí obecných /tj. politických v nejširším slova smyslu/ je mimo vší pochybu. Charta z tohoto zdroje od samého počátku odvozovala svůj veřejný mandát a jako společné východisko to znamenalo překonání výše zmíněné dvojznačnosti a bylo to zárukou jednoty, tolerantní 1/ spolupráce a do jisté míry i vytrvalosti. Nevidím žádnou jinou formuli, která by mohla úspěšně suplovat všechny tyto funkce; navíc je tato morální poloha v očích veřejnosti i v očích většiny signatářů tak úzce spjata s Chartou, že by si jakákoli jiná formule mohla jen stěží legitimně nárokovat kontinuitu. Neptám se tedy, zda vycházet z mravního aspektu, nýbrž jak jej znovu učinit burcujícím a mobilizujícím a zajistit jeho trvalé působení, to jest jaké konkrétní úsilí či "pozitivní program" z něj může v budoucnu čerpat svou energii.


Pochopil-li jsem správně, co se skrývá pod nálepkami "radikální" a "retardační" koncepce, nemohu ani jednu z nich pokládat za perspektivní odpověď na uvedené otázky. Občan jistě může shledávat mravní závazek v tom, že vstoupí do konfliktu se špatnou politickou mocí a usiluje o její zničení. Nicméně za daných okolností je tento závazek natolik sebevražedný, že si v žádném rozumném etickém systému nemůže činit nárok na veřejné uznání. Obdobně se může občan cítit mravně zavázán k tomu, aby realisticky zhodnotil situaci a pokoušel se cestou kompromisů a reforem o dosažení alespoň částečné nápravy. Nicméně při etických parametrech současné politické moci nesmí takové jednání spoléhat na to, že jeho mravní motivy budou všeobecně nahlédnuty a že by mohlo působit jako morální apel.


II. Pokouším se navrhnout třetí cestu k nápravě poměrů v obci. Většina struktur, vážících se tak či onak k životu obce /tj. životu politickému/ funguje buď zcela nedostatečně nebo dokonce škodlivě. Navrhuji proto, abychom se spojili v úsilí o postupné vytvoření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce; tam, kde to jde, je třeba využít i existujících struktur a "humanizovat" je.


Tento plán do jisté míry splňuje požadavky "reformistů" i "radikálů". Nevede nutně k přímému konfliktu s politickou mocí, přitom však není zatížen iluzemi o východisku z daného stavu pomocí "kosmetických úprav". Klíčovou otázku životaschopnosti systému přitom ponechává otevřenu: jisté je, že jeho i jen částečný úspěch by vystavil oficiální struktury tlaku, pod nímž by se nutně buď rozložily nebo užitečně zrestaurovaly /podle toho, přijmeme-li diagnozu radikálů nebo reformistů/.


Tento plán je patrně pro obě křídla nepřijatelný jako "osvětářský" a politicky naivní. Jenomže jsme všichni spolu v Chartě, která je nepopiratelně politicky naivním počinem - jako každý pokus odvodit politiku z mravního východiska. Ostatně můj návrh bezprostředně vychází z dosavadní podoby Charty 77, která za svůj vznik vděčí obraně paralelní struktury /2. kultury/ a která se do značné míry věnuje "humanizující" reinterpretaci existující oficiální struktury /systému zákonodárství/. A na adresu oficiálních politiků bych rád podotkl, že koneckonců oni přivedli obec do jejího současného postavení: bylo by proto slušné, aby zrevidovali buď své politické přesvědčení, nebo svůj názor na to, co je a co není politicky naivní - tertium non datur.

Tento plán je možná nad naše síly, nicméně je realistický v tom smyslu, že se opírá o praxí ověřené skutečnosti. Uvedu dva nejmarkantnější a přitom zcela protichůdné příklady. Paralelní kulturní struktura je dnes nepopiratelným a výrazně kladným faktorem a v některých sférách /v literatuře, ale i do jisté míry i v populární hudbě a výtvarném umění/ zcela dominuje nad neživotnými oficiálními strukturami. Stejně nepopiratelným /a záporným, byť funkčnějším a lidštějším/ faktorem je paralelní ekonomika, založená na systému okrádání, korupce a protekce, která pod lesklým povrchem oficiální ekonomiky fakticky obhospodařuje většinu nejen spotřebitelských, ale i průmyslově obchodních vztahů.


A nyní tedy v /náhodně seřazených/ heslech konkréta mého plánu:


a/ Tento bod je vlastně preambulí ke všem dalším. Náš právní systém je fakticky jeden z nejhorších na světě, protože je koncipován výhradně k propagandistickým účelům a tudíž neobyčejně vágně a bez jakýchkoli garancí. Náš právní systém současně připouští velmi liberální interpretaci, protože je koncipován výhradně k propagandistickým účelům a tudíž neobyčejně vágně. Této diskrepance je nutno systematicky využívat /a je třeba připravit se na to, že může být kdykoli použita proti nám/. Přechod od totalitního k liberálnímu systému, tj. v této sféře přechod od zásady "je zakázáno vše, co není výslovně povoleno" k zásadě "je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno", lze vynucovat jedině metodou stálého ověřování míry dovoleného s energickým obsazováním jednou získaných pozic.


b/ 2. kultura je zatím nejrozvinutější a nejdynamičtější paralelní strukturou. Měla by být použita jako model pro jiné sféry a současně je nutno všemi prostředky podporovat její rozvoj, zvláště v dosud zanedbaných oblastech /literární kritika a kulturní publicistika vůbec, divadlo, film/.


c/ Paralelní struktura školství a vědeckého života má již určitou tradici, v posledních dvou letech však spíše stagnuje. Organizaci paralelního školství pokládám za úkol eminentní důležitosti, a to jak z osobních /jestliže příslušnici operativy StB znají jménem mé 1-9 let staré děti, nemohu si dělat přílišné iluze o jejich oficiálních studijních možnostech/, tak z obecných důvodů /underground, který je daleko nejpočetnější složkou v Chartě se dokázal zpolitizovat a překonat své sektářství, nicméně trvalost takového výsledku je zřejmě podmíněna našimi možnostmi "osvětářského" působeni v těchto kruzích/. Domnívám se, že právě v této sféře je namístě určitá velkorysost a "maximalistický" program.


d/ Ve svém počátečním období dokázala Charta vytvořit paralelní informační systém, který byl funkční a pohotový a zahrnoval při nejmenším několik desítek tisíc osob. Postupnou degeneraci tohoto systému /bohužel probíhající s větší rychlosti, než jaká je zdůvodnitelná opadnutím původní senzace/ pokládám za jeden z největších neúspěch\\ a nejkrizovějších příznak\\ dosavadního působeni Charty.


Lze odhadnout, že se závažnějšími materiály Charty 77 se přímým vnitřním šířením /tj. nepočítáme-li monitorování z cizího rozhlasu/ v počátečním období seznamovalo několik desítek až set /v případě úvodního prohlášení/ tisíc osob. V poslední době poklesl tento počet na stovky, v nejlepším případě tisíce osob.


Klíčový význam bude mít samozřejmě obsah a podoba předávané informace; o tom a také o otázkách zahraniční publicity pojednám v jiných bodech. Zde jen několik technických zásad, jejichž dodržování by podle mého názoru mohlo přispět k nápravě:


Šířeni informaci se musí věnovat větší pozornost a práce na tomto úkolu by se měla stejně respektovat jako vlastní příprava materiálů. Každý, kdo si dnes stěžuje na nedostatečnou informovanost, by se měl automaticky cítit zavázán efektivně šířit získané informace.


Informační síť se musí využívat rovnoměrně. Příliš dlouhé odmlky jsou ještě nebezpečnější než přetěžováni, neboť vedou ke ztrátě zájmu a k rozpadu zaběhaných spojení.


Zvláště poblíž zdroje je nutno dodržovat zásadu, že efekt je důležitější než společenská zdvořilost, a přidělovat informaci přednostně na místa, z nichž je zaručeno další její šíření. Raději ať je někdo "prominentní" informován až z druhé ruky, než aby šíření informace uvízlo a zůstalo omezeno na úzký okruh lidí.


Je naléhavě nutné zlepšit tok informací k mimopražským skupinám. Ještě naléhavější však je, aby si tyto skupiny zabezpečily vzájemná propojení a vytvořily autonomní informační systémy. I zde platí, že pro vyhodnocení adresáta informace je nejdůležitější otázka, zda umí psát na stroji.


Perspektivně se nevyhneme využití efektivnějších rozmnožovacích prostředků, než je psací stroj. Je třeba jednak neprodleně vypracovat solidní právní rozbor této problematiky, jednak zkoumat možnosti materiálního zabezpečení u nepochybně legálních, ale nákladných technik /xerex, fotokopie/.


e/ Nedokáži domyslet šíři úkolů, před něž můžeme být v budoucnu postaveni na poli paralelní ekonomiky; momentální možnosti nejsou sice velké, jejich využití je však krajně naléhavé. Politická moc pokládá tuto oblast za rozhodující prostředek pro svévolné ovládání občanů a současně ji co nejpřísněji reglementuje. Je proto nutno opírat se o účetnictví krajní důvěry /každé jiné překračuje pole legality/ a široce rozvinout charitativní a podpůrné působení; vlastní společenství by mělo být založeno na systému vzájemného ručení nejen morálního, ale i materiálního. Politická moc zřejmě chce zlomit iniciativu Charty 77 především tím, že její účastníky vystaví nesnesitelnému ekonomickému tlaku / přičemž současně vede propagandistickou kampaň o jejich rozmařilém a zahálčivém životě/. Dokazovat morálnost a nezištnost svých úmyslů okázalým přehlížením materiálního faktoru je za těchto okolností stejně naivní a nebezpečné, jako když někdo pokládá za nutné obšírně informovat Státní bezpečnost o svém životě, protože jej pokládá za počestný a legální /v obou případech se nejen vydává na milost a nemilost protivníkovi, ale současně akceptuje jeho falešný a uzurpovaný mravní nárok/. Je naopak třeba čelit tomuto tlaku důsledným využíváním a dokonce vyžadováním mezinárodní solidarity: počínaje podporami jednotlivců a organizacemi a konče mnohem perspektivnější formou kulturní i vědecké spolupráce, zajišťující relativní nezávislost na oficiálních ekonomických strukturách /honoráře za umělecká díla a odborné publikace, stipendia aj./.


f/ Je nutno vytvářet půdu pro vznik paralelních politických /v užším slova smyslu/ struktur a napomáhat jejich rozvoji. Tento bod zahrnuje širokou škálu úkolů od výchovy k občanskému vědomí a odpovědnosti přes vytváření podmínek pro politickou diskusi a formulaci teoretických názorů až po podporu konkrétních politických proudů a seskupení.


V oblasti paralelní zahraniční politiky vychází můj návrh z premisy, že internacionalizace jakéhokoli problému možná neprospěje, ale rozhodně neuškodí. Některé zde navrhované paralelní struktury /např. školství, ekonomika/ nemohou alespoň v počátcích fungovat bez účinné zahraniční podpory. Zahraniční publicita našeho úsilí je jeho rozhodujícím garantem před svévolí politické moci a pro většinu občanů je i hlavním zdrojem informací /cizí rozhlas a televize/. Nicméně důležitá je vzájemná spolupráce příbuzných proudů ve státech východního bloku - v minulých desetiletích snad každý národ východního bloku těžce doplatil za nedostatek takové koordinace. Publicita našeho počínání je momentálně nepatrná a naše spolupráce s paralelními hnutími uvnitř bloku byla vždy žalostně nedostatečná. Je nutno okamžitě vytvořit tým, který by přezkoumal příčiny tohoto stavu a navrhl konkrétní prostředky k nápravě.


Jistě jsem zde opominul mnohé paralelní struktury, které by přicházely v úvahu se stejnou naléhavostí. Jednotlivé paralelní struktury budou také s Chartou 77 spjaty v různé míře /svůj názor na to se pokouším vyjádřit i obšírností jednotlivých bodů/, některé budou její integrální součástí, vůči jiným bude vystupovat jako porodní bába a kojná, a konečně dalším poskytne především záruku legality. Takto vytvářené paralelní struktury budou jistě rámec Charty v různých oblastech přesahovat a dříve či později musí nabýt autonomní existence: nejen proto, že se do Charty v její dosavadní podobě a poslání "nevejdou", ale hlavně proto, že v opačném případě bychom nebudovali paralelní polis, nýbrž ghetto. Přesto by se Charta rozhodně neměla nějak zásadně oddělovat od těchto iniciativ a ohraničovat se vůči nim: takovým krokem by se z polohy občanské iniciativy přenesla do role pouhého pozorovatele a zbavila by se tak větší části svého mravního náboje. Do budoucna je třeba počítat s tím, že se spíše shodneme na společném východisku našeho úsilí než na jeho vnějších mezích. Koneckonců Charta jako občanská iniciativa nutně spojitě přechází do iniciativy dalších a při povaze volného sdružení ani nemá k dispozici prostředky, jimiž by mohla nějak direktivně vymezit své hranice. V tomto ohledu Charta byla, je a bude založena pouze na - vždy znovu obnovované - důvěře, že jednotlivé skupiny signatářů se ve vzájemné odpovědnosti a pochopení vyvarují počinů, které by byly pro další skupiny zásadně nepřijatelné nebo jinak narušovaly původní jednotu a sounáležitost.


Nicméně Charta 77 musí pochopitelně i nadále plnit svůj nejvlastnější /kromě problematiky „legislativní", kterou uvádím v bodě a/ / úkol: sledovat případy závažného porušování lidských práv, upozorňovat na ně a přinášet podněty k nápravě. To znamená především pokračovat ve vytváření zásadních dokumentů. Věcné dokumenty by se měly objevovat v nanejvýš dvouměsíčních intervalech, jinak se naruší kontinuita. Je třeba podstatně rozšířit okruh signatářů a nesignatářů, kteří se budou aktivně podílet na přípravě a vytváření dokumentů - v tomto ohledu velice vítám návrh na veřejné vyhlašování zpracovávaných témat a týmů, odpovědných za redakcii. Na druhé straně se do způsobu zpracování dané problematiky /a tento aspekt se bude projevovat tím silněji, čím bude vymezená oblast specifičtější/ i do navrhovaných řešení nutně promítnou osobní názory a postoje autorů, pochopitelně odlišné od jiných názorů a postoji\. Je v zájmu nás všech se s tímto faktem raději smířit, než z falešné snahy o objektivitu a toleranci /viz mou polemickou glosu výše/ produkovat dokumenty, které by se svou dvojjakostí a vyprázdněností podobaly diplomatickým protokolům.


Dále přecházím k požadavkům, které již do jisté míry souvisejí s mým plánem. Myslím si, že dokumenty by neměly být adresovány jen úřadům, ale také a dokonce především všem našim spoluobčanům. To na ně klade určité nároky: měly by se zabývat skutečně všeobecně palčivými problémy, neměly by být nepřiměřeně dlouhé /jinak se k většině adresátů nedostanou - přiměřenost ovšem závisí na závažnosti tématu/ a měly by být dostatečně sdělné i pro laickou veřejnost /tj. měly by se vyhýbat právnickému nebo jinému odbornickému žargonu/. Jestliže chceme všeobecný pocit marnosti a bezvýchodnosti odstraňovat a ne k němu přispívat, nesmíme myslím přehlédnout dosavadní pochybné výsledky pokusu o dialog s politickou mocí a musíme se z nich poučit. To znamená jít ještě dále; nic nám nebrání, abychom kromě nebo dokonce namísto návrhů na insstitucionální nápravu nepředkládali ve svých dokumentech i podněty k "paralelním" občanským aktivitám, umožňujícím zlepšení daného stavu. Jestliže zpracování dokumentů přestane být cílem a bude pokládáno pouze za součást trvalejšího úsilí o zkoumání příčin neblahého stavu a o prosazování jeho nápravy, pak Chartě 77 rozhodně nehrozí nebezpečí, že zplaní a stane se pouhým výrobkem "šustivých papírů". Takový přístup, při němž by dokumentační činnost splývala s odkrýváním nejrůznějších možností nápravy a s podněcováním k jejich využití, by současně představoval nejpřirozenější přechod ke zde předloženému plánu budování paralelní polis.



Zdroj:

http://csds.cz/cs/5571-DS/version/7/part/15/data/havel-o-svobode-a-moci.pdf

https://www.jstor.org/stable/40970497?seq=1


5 zobrazení0 komentářů