Výňatek z pojednání „Otázka dělnická“ od Františka Palackého z roku 1872.
Nepochybuji ani já, ani kdokoli z lídí spravedlivých, že dělníkům jako jinde, tak i u nás, naskytují se časté příčiny ke stížnostem podstatným. Pokud lidé budou lidmi, nedají se nikdy cele umořiti vášně, za kterýmiž jedni nadužívati budou všelikých výhod svých naproti jiným, a zastírati snahy své rouchem práva i spravedlnosti; neboť pokud ve velikých sporech světových nedá se výhost onomu domnění, že převaha hrubé moci a násilí stává se pramenem práva mezi národy, nelze očekávati, že by i v soukromých poměrech svých lidé všichni dali se vésti pravidlem, ježto jest zřídlem vší ctnosti a spravedlnosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň.
Nikdo nezapře, že i kapitálu v rukou boháčových nadužívá se často naproti těm, kteří jen z práce rukou svých živi býti nuceni jsou, a že i mezi fabrikanty a dělníky vznikají poměry podobné, jaké panovaly až do r. 1848 mezi vrchnostmi a poddanými jejich, tudíž že cokoli v nich, násilného a křivého jest, musí konečné dle spravedlivosti zákonně zřízeno a napraveno býti.
O potřebě a oučelu takové nápravy není a nebude tedy mezi námi ani sporu, ani pochybností: ovšem ale o prostředcích a cestách k ní vedoucích. Tu pak ty, které navrhují stoupenci tak řečené »internationály«, totiž zrušení práva vlastnictví, práva rodinného, dědičnosti atp., byly by nejen bezbožné a hříšné, ale i pošetilé samy o sobě a nevedly by k cíli.
Kommunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by v krátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti, obrácením Darwinovy smyšlenky zrovna na ruby; a socialismus jen potud dá se chváliti, pokud se rozumí a provozuje ve smyslu prvověké církve křesťanské, aneb někdejší Jednoty bratří českých, kdežto bohatí a chudí věrně cítili solidárnost svou a dobrovolně ochotni byli pomáhati sobě vespolek.
Poněvadž nevšichni lidé ode přírody stejně nadáni jsou, aniž u všech stejná činnost, stejná píle i hospodárnost, stejné snahy a vášně se jeví: proto ouplná rovnost všech lidí, jak co do práce tak i co do jmění a požívání, jest a bude věčnou utopií; a proto také lidé rozumní a dobromyslní neměli by takovými theoriemi dáti se mýliti.