Pojednání Johna Locka z roku 1690.
Protože jak bylo řečeno, je člověk ve své přirozenosti volný, rovný druhým a nezávislý, nemůže být nikdo z tohoto stavu vyňat a podřízen politické nadvládě jiného bez vlastního souhlasu. Kdokoliv se tedy může vzdát své přirozené svobody a přijmout závazky světské společnosti jediným způsobem, a to vytvořením obce spolu s ostatními lidmi, která by všem zajišťovala pohodlný, bezpečný a pokojný život, chránila jejich majetek a lépe je zabezpečovala před těmi, kteří nejsou její součástí. K tomuto kroku může přistoupit libovolný počet lidí, neboť jím není narušena volnost ostatních; ti jsou i nadále ponecháni ve stavu přirozené svobody. Pokud se libovolný počet lidi dohodne na vytvořeni společné obce či vlády, stanou se všichni tito lidé její součástí a představují jednotné politické uskupení, v jehož rámci má většina právo konat a rozhodovat za ostatní.
Velkým a hlavním cílem lidí tvořících výše popsaná společenství a podřizujících se společné vládě je tedy ochrana jejich majetku. K tomu je v přirozeném stavu zapotřebí několika věcí.
Za prvé je třeba pevného, vžitého, známého práva, přijatého a schváleného za obecného souhlasu jako standard dobra a zla a představujícího společné měřítko pro rozhodování všech sporů mezi členy společenství; přirozené právo je sice jasné a pochopitelné všem rozumným tvorům, ovšem lidé, ovlivňovaní svými zájmy a těchto práv neznalí, je nedokážou v případech jednotlivých sporů přijmout jako závazné.
Za druhé je v přirozeném stavu nutno mít uznávaného a nestranného soudce, který díky své autoritě dokáže v souladu s vytvořeným právem posuzovat všechny rozdíly; kdokoli totiž jedná jako soudce i vykonavatel přirozeného práva v jedné osobě, vystavuje se nebezpečí, že jej vášeň a touha po pomstě ve snaze hájit vlastní zájem příliš rozpálí a uvedou na scestí a že zájmy druhých bude naopak ledabyle přehlížet a zanedbávat.
Za třetí je v přirozeném stavu třeba mít sílu, která dokáže podpořit správný rozsudek a jeho vykonání. Ti, kdož páchají bezpráví, jen málokdy selžou, mohou-li si toto bezpráví vynutit silou; jejich odpor často činí vykonáni trestu nebezpečným a nezřídka ohrožuje ty, kdo se o jeho vykonání pokoušejí.
Ovšem ačkoliv se lidé vstupující do společnosti v její prospěch vzdávají rovnosti, svobody a výkonné moci, které měli ve stavu přirozenosti, a tím je vkládají do rukou legislativy, aby s nimi naložila v zájmu společnosti, činí tak kdokoli z nich pouze s úmyslem lépe ochránit svou svobodu i majetek; (protože nelze předpokládat, že by jakýkoli rozumný tvor měnil svůj stav dobrovolně k horšímu) pravomoc společnosti ani jí vytvořené legislativy nemá zacházet dále, než jak to vyžaduje obecné blaho, a je její povinností chránit majetek každého před třemi výše uvedenými nebezpečími, která učinila stav přirozenosti tak nejistým a nesnadným. Kdokoli je tedy součástí legislativy či nejvyšší moci libovolného společenství, je zavázán vládnout podle přijatých zákonů, vyhlášených a známých všemu lidu, nikoli podle mimořádných dekretů; prostřednictvím nestranných a čestných soudců, kteří mají rozhodovat spory podle těchto zákonů; uplatňovat sílu obce doma pouze výkonem takových zákonů, případně je-li tam třeba zabránit křivdám nebo je napravit a má-li být obec zabezpečena před cizími zásahy a vpády. A cílem tohoto snažení má být jedině mír, bezpečnost a obecné blaho všeho lidu.
Toto jsou hranice, jimiž společnost a boží a přirozené zákony při všech formách vlády vymezují legislativní moc kteréhokoli společenství a důvěru v ni vkládanou:
Za prvé se vláda musí řídit obecně známými a přijímanými zákony, pro jednotlivé případy nijak neupravovanými, takže platí jedno pravidlo pro bohaté i chudé, pro oblíbence u dvora i pro vesničana u pluhu.
Za druhé musí být konečným cílem těchto zákonů pouze a jedině obecné blaho.
Za třetí nesmějí být zvyšovány daně z majetku lidu, aniž by s tímto krokem lid vyslovil souhlas buď přímo, nebo prostřednictvím svých zástupců. Toto se má týkat pouze vlád se stálou legislativou nebo alespoň společností, kde lid nevyhradil žádnou část legislativy vlastním, podle potřeby voleným zástupcům.
Ačkoli v ustaveném společenství, stojícím na vlastním základě a jednajícím v souladu s vlastní přirozeností, tedy v zájmu zachování obce, může existovat pouze jedna nejvyšší moc, a to legislativa, které je a musí být vše ostatní podřízeno, představuje legislativa pouze moc svěřenou za účelem dosahováni jistých cílů, takže lidu nadále zůstává nejvyšší moc k odstranění či změně legislativy, jestliže zjistí, že legislativa jedná v rozporu s důvěrou v ni vloženou. Protože všechna moc je svěřována za účelem dosažení cíle a je tímto cílem omezena, musí takto být projevená důvěra nutně odňata vždy, když je uvedený cíl zjevně zanedbáván či zpochybňován, a moc navrácena do rukou těch, jimž původně patřila, aby ji mohli znovu svěřit tomu, kdo ji dle jejich úsudku bude nejlépe vykonávat pro jejich jistotu a bezpečí.