Nevznětlivý, dobromyslný, pohostinný, pracovitý a neústupný hanácký lid: „Ostopte chaso…Me sme me“

Výňatky z knihy „Náš hanácký lid: jak se jeví ve svých obyčejích, pořekadlech, zpěvích, tancích pověrách a svém kroji“ z roku 1893 od Osvalda Vindrmana.

…Knížka tato s dobrým úmyslem sepsaná nemůže podléhati kritice, poněvadž spisovatel všechno diktuje, a tudíž myšlénka nemohouc býti pérem spoutána prchá a nepravidelně se v písmo vtěluje… Knížku tuto kladu do rukou lask. čtenáři, aby naučil se lid svůj znáti a milovati, aby nikdy se od něho neodvrátil, ale vždy pevně při něm stál. Jest to lid dobrý a bodrý, a dobře vyplňuje své místo v národě českoslovanském, jak mu bylo Bohem určeno…


…Především započneme o vychování dítek, co mladého odrostu budoucího národa. Vychování to spravuje se zvykem, jichž vykonavatelem jsou matka a chůva dítěte. Jedna ani druhá neštudovaly paedagogiku; tito informatoři čerpají vědomosti své ze zděděného jen zvyku, který opanoval ve dlouhé době celý národ a dědil se od pokolení na pokolení…


…Obyčeje tyto vzaly vznik ve dlouhodobé zvyklosti, která měla původ svůj v opatrnosti a moudrosti dávných otců, kteří řídily zádruhy své. Byli to zajisté mudrci, kteří vštěpovali taková moudrá pravidla a dobré zásady dětem svým. Kde nepomohly tyto, tam kladli zrnka opatrnosti do bohoslužebných zvyků, pověr a přísloví jednak co výstrahu, varování aneb pobídku, co by měly v životě činiti neb opominouti. Tak zvyky a obyčeje byly zakotveny a zakořeněny v lidu, že kdyby je byl chtěl někdo vytrhnouti, byl by se opovážil na sám národní život jeho. Nepřátelé jeho právě tak si počínali: kus po kuse připravovali lid o tento nejvnitřnější majetek…


…Věří , že svatý Mikuláš ve svatvečer svého dne jezdí s fůrou bohatých darů, navštěvuje dítky hodné poděluje (nakládá jim) a zlé t. j. neposlušné že dává mrskati a čertem strašiti. Toho večera dávají si za okno mísky a slaměnky nebo punčochy, ve kterých ráno nalézají od Mikuláše nadělené dary.


Věří též na špěrechtu, že chodí v noci před štědrým dnem a dítkám spícím vrtá do břicha díry, aby těm, kdo se příliš najedli vyndal ven, a těm, kteří málo se najedli, nacpal břicho hrachovinou. Mají tedy dítky tohož dne najísti se dle míry, ani moc ani málo, aby neupadly v moc šperechty.


Na štědrý den snaží se postiti, aby uviděli zlaté prasátko , které arci nikdy neuvidí. I velcí děti často toto prasátko snaží se uviděti.


Aby dítky pozdě na noc se netoulaly, chodí klekanice, které neposlušné děti chytají a berou. Totéž platí o polednách, kdy zas polednice po nepořádných dětech pasou…


…Chodivše po koledě od domu k domu, takto koledovali:


„Sviňa rochá o rebnika,

Déte tetko makovnika!

Nedáte-le makovnika,

Velejo Vám hrnec mlika!“…


…Hry dětské u chlapců i děvčat trvají až do jejich pacholetství a panenství; ba i potom ještě trvají ve společnosti sourodých i dospělejší mládeže. Když v neděli neb ve svátek někam jdou do společenské zábavy říkávají, že „jdou hrát." Ba slýcháme tuto odpověd i u starších lidí, i starších žen a babiček.


Dorůstající mládež, ač nemá přístupu mezi mládež dospělou, dovede se hrami dostatek pobaviti, a jen sem tam jako by úkosem, zpozdalečí dovede se účastnit také zábav dospělí mládeže…


…Sotva se zima s námi loučiti počíná a jaro se objeví mají dívky odrostlejší na neděli smrtnou slavnost „moranu."



Morana.

Děvčata toho dne vystrojila si nádherně pannu, (došek na bidle nastrčený). Vystrojenou tuto modlu nesou odpůldne v slavném průvodu a prozpěvujíce cestou za vesnici a u vody svlekše ji ze šatů a fáborů, došek do vody u veselém výskotu hází. Tento zvyk zděděn byl z dávného slovanského pohanského zvyku, kde Morana, t. j. zima mízí před letem a sníh ve vodu se rozpouští. Chlapci obcházejíce průvod strojili děvčatům všeliké úklady.



Velikonoce.

O Velkonocích měly červená vajíčka, k nimž připojena později mrskání žílami z proutí spletených. Této zábavě říkaly „mrskut," a každý vymrskán býti musil, aby nedostal „prašivinu." Mrskut trval dva dny, a druhého dne bylo „kdo obdrží."



Hody.

Měla mládež do roka a sice na jaře „Vesnu," v létě „Letnice," a na podzim „Jeseň," kdy slavila taneční zábavu; tuto u přítomnosti svých rodičů nebo příbuzných strávila tancem při zpěvu s provázením houslí, dud a cimbálu.


Při takových veřejných radovánkách bylo nanejvyš šetřeno mravopočestnosti; a obyčejně po každé písničce všechny děvčata shlukla se v hromadu, aniž s mládenci se stýkala a tančila své „kolo."



Ostatky.

Byla však jedna doba v roce, kdy puštěna jest uzda neobmezenému veselí a radovánkám. Ostatky trvaly každoročně po tři dni a noci. Děvčata nastrojila chlapcům t zv. právo; byli to pentle na šavli připevněné. S tímto právem šli chlapci nejprv do domu fojtova, aby si u něho vyprosili to právo po tři dni a noci moci sami vládnouti, rozepře rovnati a souditi a neobmezeně panovati. Sestavili ze sebe úřad a biřice, jemuž sám obecní uřad podřízeným se stal. Pak šli od domu k domu s hudbou a zpěvem , v každém tančili a od děvčat dary přijímali. Když celou obec pochodili zašli v hospodu, kde se jim hody ustrojily an mezi tím všelijakou svévolu tropili, každého před právem obžalovali, ho pak odsoudili a na něm trest biřicem „ferulí" ( nástroj vařece podobný s dvojitými na sebe přiléhajícími stěnami, které při každém pohybu zaklapaly) vykonali. Tak po tři dni u veselém hejření trávili. Na to následovala škaredá středa, která skutečně bývala velmi škaredou, anžto všichni spaním, hejřením a pitím zmořeni skutečně ,,škaredými“ byli.


Člověk může vážiti si a ceniti zvyků a obyčejů předků svých. Ostatky byl zbytek z doby pohanské, kdy právě takovými věcmi naši předkové ctívali svá božstva. Ale za to neposkytnuto mládeži tanečních zábav více do roka, než tuto jmenovaných.


Mladež nalezla i ve všedním životě a při práci příležitosti veseliti se.


V ostatky „na škaredou středu" bývalo „pochovávání basy," kterýžto obyčej s mnohými rozpustilostmi a výstřednostmi od šumařů odbýván býval.



Přástky.

Nejmilejší zábavou u ženských byly zimní t. zv. přástky. Přástky pořádány byly od domu k domu, a sice do těch domů, kde byly domácí dcery. Děvčata z celé vsi na takové přástky chodila hromadně, vzavše sebou kolovraty pak předivo, len nebo konopě. Jak vesele vrčely kolovraty a zpěv se ozýval, mezi kterém vypravovány různé dědinské novinky, rozličné báchorky, pohádky a pověry.



První tráva.

Když z jara šla děvčata ponejprv na trávu, chránila se, aby nepadla do rukou chlapcům, kteří ji bez milosti vodou postříkali, polévali, anebo do konce do vody vhodili.



Neděle družebná.

Ačkoli slýchávala dcera od své mateře „sedávej děvečko v koutě , budeš-li hodná , najdou tě," přece nejraději byla tam, kde mohla viděti a viděna býti. Bylo také zvláštního obřadu, který se nám nezachoval, kdy děvče, když vyspělo v pannu — bývalo přepouštěno do společenství ostatních dospělých děvčat; taktéž dělo se u chasníků (mládenců), kteří přijati byli do společnosi dospělých mladíků. Obřad tento vykonáván byl na neděli „družebnou."



Honění krále.

Na letnice každého roku odbývána od mládeže mužské slavnost „Honění krále". V pondělí svatodušní sjeli se chasníci na místě určeném vystrojeni a opentleni na čistě ozdobených a osedlaných koních, aby pak společně konali objížďku od domu k domu po dědině, prosíce na krále. Když pak celou dědinu objeli, vydali se na další pouť do okolních obcí.


„Tlupa“ pojezdivši svou domácí obec a obce okolní začala opravdovou honbu po králi vlastním, a když ho před určitým místem dohonila, byl tento potom povinen zaplatiti „litku“. Obyčejně také volila si družina synka ze zámožného domu za krále. A od posledního aktu této jízdy má tento národní, obyčej své jméno „Honiti krále".


Často setkali se s družinou ze sousední obce a tu pak zahájili jízdu o závod a někdy řevnivost anebo nepřátelství své na jevo dávali a často došlo k půtce, která končila zajmutím krále slabší družiny, který nápotom jen proti výkupnému propuštěn byl. Obyčejně jízda započala hudbou a taktéž v cizích obcích hudbou byla pozdravena.


Tato jízda „na krále" měla něco dobrého do sebe. Mládež zvykala si slušného držení těla u sebe a dobré jízdy klusem i kvapem ba někdy až úprkem, a ve vztahu k družinám cizích dědin jakési udatnosti a hrdinosti. Koně taktéž v pořádku a vedení přivykaly. Na druhé straně pěstovala se však bujnost, nadutost a surovost, kterážto nemůže býti schvalována. Ačkoli venkoncem zvyk tento byl hezký, přece vyhynul; a myslím, že více spanštilostí synků jako zakazováním ze strany opatrných otců i vrchnosti. Proto již v pozdější době jen výrostkové „honili krále".


Císařské hody.

Hody podzimní (obžinky anebo dožinky) slavívaly se po všech dědinách a po vícero dní. A neslavívaly se najednou, nýbrž po sobě, tak že po několik neděl chodili a jezdili lidé jen na samé hody do obcí sousedních. Proto naléháno na to od opatrných občanů a vrchností, aby hody všude stejnou dobou odbývány byly; což také císařským patentem nařízeno jest. Napotom hody císařskými nazvané. Mládež zase po více dní oddala se tanci a pití, což dne čtvrtého skončilo „stínáním barana" a hodováním. Stinání dělo se tím způsobem, že jeden vyvolený chasník při hudbě a tanci skopce jednou ranou kosířem sťal, což za veliké hrdinství považováno bylo. Skopec opentlený před tím od vesnice k vesnici s hudbou vožen byl.



Svatba.

Než-li se strojila svatba tu vždy jí předcházelo mnohé jednání rodičů příbuzných a námluvčích. Nejprve všichni uvažovali, zda-li ženich a nevěsta k sobě se hodi, a jaké jsou hospodářské poměry jednoho i druhého. Když to uváženo a vyzkoumáno bylo, tedy vyzván od jedněch nebo druhých namlouvač, nebo zřídka stávalo se, že milující párek jen tak zlehka za sebe se dostal, ba zhusta se to ani nestávalo.


Předkové naši žijíce v zádruhách o to vždy pečlivi byli, aby snoubenci z jedné a téže zádruhy spolu v manželství vstupovali. V tom také hledati původ onoho tetkování a strýčkování.


Když konečně obě strany tak daleko se dorozuměli, tu rodina ženichova vyslala do domu nevěstina svého přímluvčího, kterému se říkalo námluvčí (čamrda). Ten přijda vyřizuje vzkázání rodičů ženichových a pozdrav s uctivou prosbou, zda-li by otec a ženich mohli do domu nevěstina přijíti a o ruku nevěsty, poctivé panny N., požádati.


Po rozličném sem tam mluvení, přeptávání a radění mezi otcem a matkou nevěsty, konečně rodičové takto odpovídají: „Aby jen s Pánem Bohem přišli a žádost svoji přednesli; a že, co bude vůle Boží, oni se tomu protiviti nebudou."…


…Teď začne smlouvání o tom, co bude míti ženich a co bude míti nevěsta, a když to smluveno teprv z komory přivedena nevěsta, a oba mladí lidé tázáni jsou, jestli se za sebe vzíti chtí, a jestli jako muž a žena se milovati a si věrnými býti zavazují…


…Po skončených námluvách přináší hospodyň i nevěsta pokrmy a nápoje a hosté s opravdovským slovanským pohostinstvím se častují.


Tehdy nevěsta nedostávala věna do tisíců sáhajícího, dobytka , všelijaké nářadí a výbavy prádla, peřin a šatstva jako nyní. Ženich maje hospodářství na př. o padesáti výsetcích, dvěma potahy, jedním vozem, jedněmi bránami, jedním pluhem — obdržela nevěsta jednu krávu, kožich, deset loket plátna (sivého), jednu peřinu, jednu měřici sušených hrušek a deset zlatek rýnských.


Ovšem, že výbava nevěsty bývala ještě skrovnější i také lepší, dle okolností a běhu času. Čím více selský lid v nevolnictví upadal, tím vice chudl, ba tak hluboko klesl, že konečně byl jenom na půdě dělníkem, kterou si páni (tehdejší vrchnosti) přisvojovali. Ba někdy tak se sedlákovi špatně vedlo, že syn po otci a dcera po matce šat dědil, a o takových odkazích také zápisky se nám zachovali.


Od času Josefa II. sedlák nabýval majetku a poznenáhla ku blahobytu se dopracoval, na jakémž stupni se i nachází…


…Svatba trvala více dnů: započavši v sobotu vyhráváním nevěstě a skončila ve středu, mnohdy ve čtvrtek.


Po zdavkách scházeli se hosté (byvše opět pozvani zvačkami a družbou) do krčmy, sešly se loudavě, aby se nezdálo, že jsou příliš nedočkavi a hladni, a tam při hudbě a zpěvu se obveselovali tak dlouho, až byli „ke stolům“ zavoláni. Aby okamžitý hlad zahnati mohli, a aby jim „truňk" lépe chutnal, byly tvarůžky a chléb na stole vyloženy.


Mužští každý korbel, sklenici nebo plecháč v rukou, jeden druhému zavdával, a zvlášt přespolním nebo příchozím a tato zavdaná také někdy dostala se hudebníkům aneb ženským. Tu se výskalo, předzpěvovalo, a ku každému přípitku „muzika" hrála tuš. Když písnička byla k tanci, tedy přítomné ženské (samé vdané mimo nevěsty a družiček) tančily kolo…


…Mnohý hanácký ferina se ve zpěvu dobře vyznal a proto také hudebníky hodně týral, kteří předzpěvovaný nápěv opakovati museli, až napotom dosti často uznalým se ukázal a střibrňáky břinkaly na cimbálu. Vyprázdněný plecháč často zahrál na knoflíkách od vesty, což bylo znamením pro krčmaře, že má nalit. Nebo zahráti dal písničku „Šenkýřka hluchá, sklenička suchá", což šenkýře zase upomínalo, že má nalit. Všecka zavdaná, jakož i ostatní občerstvení šlo na účet ženicha. Někdo z úřadu, buď fojt, pudmistr nebo některý konšel drželi kontrolu, znamenajíce každé nalití křídou na dynku; cejchovali másy čárkou a hlavičkou, holbu jenom čárkou, na druhé straně dynka pulžejdlíky a žejdlíky. Takový cech býval někdy objemný, a dobrou náladou hostí a výborným „truňkem" se stupňoval…


…Když hosté se usadili, což dělo se vždy s tvářemi velmi vážnými, přišel otec svatby „házet" nevěstě za všeobecného ticha po první, po druhé a po třetí. Házeny jsou peníze stříbrné, větší, menší do mísky, v níž váře nějaká, obyčejně kroupy, byly. Házení toto někdy pláč a někdy smích podněcovalo. Házení to dělo se v jazyku hanáckém, na příklad: „Já tobě nevěsto hážo, abes sobě rodiču svéch vážela až do smrti". „Hážo tě po drohy, až bodo staré, abes mě neopóštěla." „Hážo tobě po třetí na ščasné stav manželské". Pak podá ruku nevěstě. Matka: „Já tobě nevěsto hážo, abes sobě nás vážela, hážo tobě po drohy, abes svi děti v bázni Boží odchovávala, hážo tobě po třetí, abes mě ve stáří nebo nemoce neopostila". Pak hází nejbližší příbuzní a družbové, jeden tak, druhý onak. „Já tobě nevěsto hážo na „poviák" nebo „na kolibko", nebo „abes se za mě nesteděla, až tě potkám", nebo „abes přede mnó nezavírala, až k Vám přendo" a t. d…


…Tak konečně skončilo veselí, které u Hanáků bylo velkolepé, a náš selský stav nemálo si na nich zakládal. Když někdo se tázal, jak bylo na svatbě, tu odpovídáno mu: „Belo všeho do Boha, jen pobízení málo".



V rodině.

Nyní začal život rodinný: Mladomanželé zvykali na sebe a učili se hospodářství vésti a spravovati. Mladá žena brzy přivykla novému domu a zvlášf, když „vrána jim přinesla do koutu". Tu nastaly nové starosti a nová zaměstnaní, tak že plnily veškerou mysl mladé ženy a hospodyně. Mladému hospodáři nastala povinnosf, aby žádal v obci „za sousedství". Jsa majetným nedělány žádné překážky a on za bečku piva, několik pecnů chleba a několik kop tvarůžků do obce „za souseda" přijat byl.


Taktéž ona, mladá hospodyň, ženám dávala „příjem", buď na penězích anebo pohostěním doma. Byl brzy v domě křest anebo mladomanželé za kmotry požádáni, anebo opět od někoho na svatbu pozváni. To byly jediné zájmy, které jednotvárný venkovský život jejich činily zajímavým.



V obci.

Život hanáckého lidu byl klidný a jednotvárný. Úcta k starým byla bedlivě šetřena a mladší sousedé povždy jsouce ve shromáždění obecním (hromadě) v pozadí se drželi a mluvili toliko, když k tomu vyzváni byli. Uřad t. j. rychtář a konšelé seděli před shromážděním obecním v čele za stolem a hlavy měli přikryté, kdežto ostatní obec s hlavami nepokrytými. Uřad přednesl záležitost, o které se jednati mělo a všeci ostatní sousedé vyšli ven „na potaz" t. j. aby se o předmětu společně uradili. Po skončeném potazu vyslán byl jeden soused co řečník, aby usnešení potazníků úřadu oznámil. A když to učinil, ostatní venku (dveře zůstaly otevřené) tomu přisvědčovali říkajíce ve sboru: „Tak, tak, tak!" — Usnešení „valné hromady" nabylo potom platnosti a přísně se zachovávalo.


Často bylo urovnati spory mezi stranami, které vnešeny byly buď na rychtáře aneb celý úřad. Strana žádající přednášela svou při. Na to strana druhá přednášela svou obranu; a spor velmi opatrně a moudře urovnán jest.


Jak řečeno s velikou uctivostí strany proti úřadu obecnímu se chovaly, a vždy naproti rychtáři a staršímu uctivého titulu bylo užíváno: „poctivé ouřade, poctivé rechtářo!" a t. d.


O douškách (dušičkách) vyřizovány byly záležitosti obecní a sv. Ondřeji voleni služebníci obecní jako pastýř skotu, bravu, hotař (koní), polní hlídač a rozkazač, a skládány oučty od obecního hospodáře.


Na vojnu chodili toliko lidé chudobní odvedeny jsouce doživotně. Kdož by se byl tedy nesnážil stavu tomuto uniknouti? Také když přicházel odvod skryli se aneb utekli mladíci chudobní, a často obec, která měla stavěti rekruty a za ně byla zodpovědna, neměla takových. Vrchnost před časem odvodním vzala si tedy rukojmí, dva neb více členů ze sousedstva anebo úřadu té které obce, dokud by nebyla určitý počet rekrutů dostavila. Tu často sousedé takového chlapa chytali; a přihodilo se často, že ten, jehož chytali, se bránil anebo skryl. Tu sousedé často s ním zápasiti museli. Týž bránil se často i zbraní. Nemohše jemu na kobylku, vzali dřeva, dlouhý žebř, aby ním tohoto zbojníka ke zdi přimačkli; aneby skrytého v seně hledali, vidlami bodajíce a p. - Od toho času zůstala památka „hledati ječmínka".



Máj.

Vesnický seladon má lásku, jížto se veřejně chce kořiti a ji nějaké překvapení způsobiti. Smluví se tedy s ostatními hochy a postaví své vyvolené vysoký a opentlený strom „máj" před jejím příbytkem v noci před prvním májem. Slavnost tato, jakož i zakončení její dne posledního máje bývá hudbou a veselím provázená…


…Cikánka přišedši do vsi, hádala ženám budoucí věci i věci tajné zjevovala; panny pak, kdy která se vdá, koho dostane, jak bude švarný a jak ona štastná. Ženy kolik dítek bude míti, chlapce či děvčata, jak bude bohatá. Dobytek je-li chorý, jakých má čar užívati a t. d. Cikánka proto mívala dobré žně v každém domě a obci. Tehda bylo dobře býti cikánem! Cikáni i cikánky buď něco věděli aneb lidi klamali, a proto také nad svými kouzly a čary všelijaké říkání měli. I za našich časů řemeslem tímto ještě některé ženy balamutí, třeba některé prostředky buď znají anebo při nich kouzla provádějí, aby tím lépe učínkovaly. Však u rozumných lidí se to již neopakuje. Měli pro každý svůj výkon v rodině a v hospodářství nějakou pověru, nějaké kouzlo i čáry.


Kdo vlaštovice v chlévě vybral neb shodil, tomu krávy krvavé mléko dojily.


Taktéž měli ošklivý zvyk, že netopýra, pak-li ho polapili, na vrata domu přibíjeli; majíce za to, že jest to vtělený zlých duch. Takto velmi užitečné zvířátko pronásledovali.


Věřili na klekanice, které opozděné dítky uchvacovaly anebo jinak pronásledovaly. Jak pevná bývala víra v rozličné strašidla a duchy poznati lze z následujícího:


Když sběratel těchto pověr tázal se jedné staré babky, věří-li na polednice, odpověděla tato : „O ja; polednice byly. Náš tatíček viděli na své oči, jak polednice v poledne v Dubčanech klekla na střechy protějších domů, sklonila se a ze studny, která na prostřed návsi stála, pila.“


„Divé ženy" také byly; zdržovaly se v lese, říkají tomu „liští" a tam se houpaly (homkávaly) a přelíbezně zpívaly. Ony byly velmi krásné ženské a zpěv velmi rády měly. Stalo se jednou, že na blízku toho „liští" jeden chasník oral, a při té práci si prozpěvoval. Přišla divá žena a obdarovala ho koláčem napomínajíc ho, aby koláč, když ho bude jísti, nerozkrajoval. Chasník po chvíli sedl na pluh, vyndal koláč a pustil se do jídla. Koláč mu velmi chutnal, ale při jeděni se drobil. Chasník zapomena na napomenutí, vyndal kudlu a vdolek překrojil a hle, s koláče se stal — kobilinec.


Světýlka byly taky. To byly zaklety dušičky. Ony rády na bařinách si poskakovaly a pohrávaly, rády člověka škádlily, s cesty svedly a do bařin zavedly. Jednou v noci šel olejník (olejkař) a spatřil světýlka, any k němu hopkují. Týž znal z povídání, že světýlka i někdy někoho potlukou, že musí ten, kdo se tomu vyhnouti chce, na tvář se položiti. Olejkař to učiniti pospíšil a v tom okamžení, kdy se na tvář položil, světýlka mu počaly po zádech a za týlem hopkovati, tančiti a tlouci. Toto tlučení však bylo jen mírné a olejkař si dochvaloval, že si zavčas ulehl. Hopkování a tlučení to konečně přestalo a olejkař po přestálém nebezpečenství si oddechl a vstal. Kterak ale užasl, když všecek v oleji ploval a do své smrti na přestálou úzkost svou nezapoměl a každému vypravoval, kterak světýlka ze zloby, že ho potloucti nemohly, mu alespoň olej odecpaly.


Hastrman byl v každé vodě a v každém nejmenším potůčku. Topil lidi, kteří se mu dali svésti a zanášel do svého podvodního paláce. Hastrman brával na sebe podobu nejrozmanitější; tak zjevoval se co malý panáček buď v mysliveckém anebo v městském oděvu; buď co kůň nebo zajíc a dokonce zjevoval se co nějaké stebélko, stružina anebo pentlička po vodě plovoucí.


Fajermón (ohnivý muž) jest zakletý duch člověka, který za svého života rušil meze, mezníky a pole odorával. Fajermón rád člověku služby proukazuje a to jen proto, aby dostal „Zaplať Pán Bůh", za čež pak od svého trestu vysvobozen jest. Vypravuje stará babička takto: „Když jsme jednou za mladu se svou sestřenicí (jmenuje ji) z Olomouce šly a opozdivše se velmi zatměly, tu z ničeho nic stojí vedle nás fajermón, jasný a průhledný jako duch, a svítil nám na cestu. My strachem ani nedutaly a pelašily po cestě, na kterou jsme dobře teď viděly. Fajermón nás doprovázel až k záhumení a pak zmizel. — Přijdouce domů, tak řka bez dechu, vypravovaly jsme svoji novinu. Tatíček na to: „Co pak jste mu říkaly tomu fajermónu? — Nic. — To jste zle učinily. Vy jste mu měly dáti „Zaplať Pán Bůh!“ a byla by zas jedna dušička vysvobozená.“


Také byly čarodějnice, zlé baby, které mohly člověku učarovati. V noci v poli nebo v lese na rozcestí, obyčejně na křižovatkách se shromážďovaly, tance a kejkle provozovaly, a když je někdo při tom překvapil, buď mu „udělaly" anebo všechny na pometlech vzduchem odjely.


Čarodějnice mívaly při sobě obyčejně černého kocoura. Všeliké pohádky se o nich vypravují. Prostředek proti moci čarodějnic byl: ohrožený musel kolem sebe udělati kolo svěcenou křidou.


Meluzína jest podivná žena žijící v povětří a najmě na vodě. Když je bouře aneb vichor, tedy ona žalostně kvílí, ztracené své dítko oplakávajíc. Hned je v komíně, hned venku na stromech anebo v lese, plačíc všelijakými zvuky někdy až děsnými pověrečné lidi straší.


Dnešním dnem ubývá napořád strašidel, poněvadž ubývá také pověr; nebo ustavičně přibývá světla, a kde toto se nachází, tam mizí pověry. Vzdělanost zahání strašidla a kde rozum panuje, tam hloupost nemá přístupu. I mezi hanáckým lidem vzdělanost a osvěta se šíří…


…Hanák jest zdlouhavý v myšlení, mluvení i jednání. On nikdy se neunáhlí, všecko dříve několikrát uvažuje a rozvažuje, než-li se do toho pustí. I sám Havlíček o jeho zdlouhavosti takto píše: „Hanák je přepodivné zvíře: jedno noho drohó postrkuje".


On velmi rád při starém zvyku zůstává, nerád chápe se novot, maje tyto v podezření, že by byly dobré a prospěšné.


Nedá, se tak snadno k zlosti popuditi, řká se o něm, že až třetího dne se dopálí, nedá tedy se tak snadno ze svého klidu vyrušiti. Vypravuje se tato anekdota: „Sedlák odpočívá na trávníčku po svém způsobu leže na břiše. Přišel přítel jeho a chtěje ho podrážditi vzal stebélko a šimral ho za uchem. Sedlák nejprv jen rukou jako mouchu poodhání. Přítel opakuje šimrání, které mělo již účinek trochu zvětšený: sedlák si sedne a hledí, kdo ho vyrušuje z toho pohodlí. Pokušitel ho šimrá po třetikráte. Tu však se on rozpálí, zatne pěstě, skočí na nohy a zvolá: „Milion set sakrů!"


On je svém obcování vážný, ba i v tanci a veselí. Vidíme ho ve všem všude vážně si počínati, a zvláště má-li na sobě nějakou hodnosť.


On bývá také hrdý, pyšný a domýšlivý. Zakládá si na svém stavu, na svém gruntě a na svých koních. Na člověka méně majetného pohlíží přes rameno; říkává: „Me sme me!"

Hanák jest dobromyslný, bodrý a nanejvýš pohostinný. V každém domě ve stole vyložen jest chléb a nůž, aby příchozí hned poctěn býti mohl. On jest neústupný. Jeho přísloví jest: „Ostopte chaso!" Jest smělý a udatný. Co takový jest voják dobré pověsti požívající. Známá jeho hesla jsou: „Hrr na ně!" a „Pomalóčko klanicó!"


On řeč svou miluje a dal by život za ní. Když na vojně a v ostatním životě pro svou řeč je odstrkován, těžko to snáší, a je jako znovu zrozen, když slovíčko ve své mateřštině uslyší. V takovém případě je nadšen a bil by se třeba s čertem. Ukázalo se ve válce r. 1859., jak mocně účinkovalo jen několik slov v řeči jeho pronešených. Sustenau zvolal: „Hanáci, držte se!" A Hanáci také se drželi.


On je velkým milovníkem moučných jídel a hanácké ženské umí také všelijakých zhotovovati. Jsou: šléšky, šišky, lukše, buchty, vdolečky, ptáci, makovničky, vdolky, koblihy, Boží milosti a t. d. A proč by nemiloval je, vždyť jsou nejvlastnější výrobek z plodin jím samým vypěstovaných. Chléb jest ve veliké uctivosti; chová se na prvním místě v jeho „izbě", ve stole, na nějž není nikomu dovoleno vylézti nebo sednouti, že by tím rouhal se Božímu daru. Nebo zná sedlák z minulosti z časů robot, jak chléb byl vzácný, kdy sedlákovi tři dny týhodne jedním potahem bylo robotovati; pršelo-li mohl pracovati na svém poli, a když bylo pěkně tedy pánům. Jaký div, že sedlákovi narostla metlice místo obilí a on pak se svými hlad a nouzi trpěti musel.


Ač maso jídá, byl by přece málem vegetaránem, což již má znamenitý vliv na jeho povahu (náturo). Mimo pokrmů moučných rád také jídá hrách, čočku, kaši, mrkev, rápku, zelí a též v novějším čase brambory, kapustu, brukev a j. — Nejraději jídá šišky pomaštěné a opernikované; to je jeho ráj. Vypravuje se o tom následující anekdota: „I ležel Hanák na břiše, maje podle sebe hromadu šišek a perniku, z druhé strany rybník másla. Bral šišky, omočil v másle a nápotom v perniku, a příjemně si pochutnával. A pak si říkal: „Debe decke tak belo!“…


… Byl Hanák i jinak povahy flegmatické, nerozčiloval se při událostech politických, náboženských a t. d. Když mu někdo pravil, že svět se točí, říkal na to : „No, nechť se točí !"


…Byl velmi pracovitý. On ustavičně pracoval, a velmi se hněval na toho, kdo zahálel. On se hněval také na všecky vynálezy a stroje, které člověku práci usnadňovaly. Byl velmi spořivý až málem se zdál býti lakomcem. To mělo svou příčinu v jeho práci a v tom, jak těžko musel chleba svého dobývati.


A tak bychom mohli ještě mnohé a mnohé dobré vlastnosti našeho starého slovanského Hanáka napočítati, které by daleko zakryly jeho vady. Máme pevnou naději, že staré chyby, které se mu vyčítaly, odloží anebo již odložil, a že osvětou dál a dál bude pokračovati ku své dokonalosti…



Zdroj: https://ndk.cz/view/uuid:068b03c0-6fce-11e8-87bd-005056827e52


9 zobrazení0 komentářů