Díky knize M. Petráka "Skrytá autorita - Iracionalita a dav v člověku" z roku 2011, lze provést vlastní sebereflexi a zjistit, zda naše volba či podpora určité politické strany či politiků je založena na racionálním úsudku či projevem iracionální víry, kterou jsme zatím nedokázali sami rozpoznat a manipulativních klamů daných politiků.
Z nutnosti udržovat si vysoké sebehodnocení a zachovávání si konformity má člověk odpor ke změně dosavadního vidění světa nebo-li ideologie. Podle teorie Kognitivní disonance se, v případě vzájemného rozporu osobních postojů, víry a jednání, dané osoby zmocní úzkost a nejistota a snaží se v takovém případě navodit vnitřní harmonii tak, že co nezapadá do jejího vidění světa nekriticky odmítá. Staví tak osobu do role obelhávajícího i obelhávaného zároveň a právě proto si ji dokáže připustit a přiznat málo lidí.
Pokud jde o ideologie, tak v jedné části mozku se napřed uhnízdí citová náklonnost ke křesťanství, ateismu, liberalismu, environmentalismu či konzervatismu a jiná část mozku pro to poté vymyslí desítky zdůvodnění. Jednou z reakcí na kognitivní disonanci je racionalizace – zdůvodňování si (jako např. liška v Ezopově bajce sama sebe přesvědčí, že hrozny na které nedosáhne, nechce, protože jsou kyselé).
Toto téma je také zmíněno v knize Miloše Zemana „Jak jsem se mýlil v politice“: „Mou ekonomickou doktrínou bylo z tohoto hlediska jednoznačně dílo Johna Maynarda Keynese. Vzpomínám si, jak jsem hltal jeho General Theory, kterou jsem si půjčil z americké knihovny. Pořizoval jsem si rozsáhlé výpisy rovnající se svým rozsahem téměř překladu. Přiznejme si, že naším guru se mnohdy stane ten, koho čteme prvního, a že posloupnost autorů alespoň trochu ovlivňuje jejich vnímání. To, že jsem nepodlehl například vlivu Miltona Friedmana, je do určité míry dáno tím, že jsem před ním už četl Keynese. A naopak dovedu pochopit, že lidé ovlivnění kupříkladu von Hayekem jsou ke Keynesovi skeptičtí“.
Pro politiku i náboženství jsou typičtí charismatičtí vůdci, zbožňovaní oddaným davem. Jsou lidé, kteří se smějí úctě věřících k bohu, a přitom sami podobně horlivě zbožňují některého ze žijících politiků. I když lidé ví, že vůdcové stran či prezidenti jsou lidé z masa a kostí, že mají své kladné a záporné stránky, někdy mluví pravdu a někdy lžou, občas jednají správně a někdy chybují. Přesto se při narážce na svého oblíbeného politika naježí a zmínku o jeho nečestném chování považují za osobní urážku a toho, kdo pochybuje o politikových schopnostech, prohlásí za škůdce – nevěří „svému“ politikovi, ale věří v „něj“.
Náboženská a politická víra k sobě mají, z psychologického hlediska, velmi blízko. Úplné následování a horlivá zbožnost na jedné straně a bezpodmínečná poslušnost a radikální boj o lepší svět na druhé straně si odpovídají. Politici žijí z našich daní a jejich úkolem je poskytovat nám služby v podobě vytváření zákonů a jejich uvádění v život. Na politické strany bychom tedy měli pohlížet podobně jako na poskytovatele běžných služeb či jako na výrobce zboží.Co když ale podlehneme charismatu některého vůdce?
Co když uvěříme jeho varováním, že existuje kdosi, kdo ohrožuje naše hodnoty? Jak se k politikům staví ten, kterého tohle potká?
1) Má oblíbenou stranu, jejíž úspěchy mu přinášejí radost a jejíž selhání omlouvá.
2) K většině ostatních stran se staví přesně opačně.
3) Politika pro něj představuje kolbiště, kde dobro bojuje se zlem.
4) Narážky na svého oblíbeného politika bere jako osobní urážku.
5) Nepříznivé zprávy o „své“ straně, zveřejněné v médiích, zvyšují jeho nevraživost vůči novinářům.
6) Vždy volí stále stejnou stranu.
7) Ví, že vždy bude volit stále stejnou stranu.
8) Pokud ho „jeho“ strana zklame, přestane chodit k volbám.
9) Cítí averzi ke každému, kdo volí jinak než on.
10) Má sklon přesvědčovat okolí, aby „jeho“ stranu volilo.
11) Pokud vládne „zlá“ politická strana, a zemi se přesto daří, ví, že to není díky, ale navzdory vládě.
12) Kohokoli, kdo stranu opustí, považuje za zrádce.
13) Za jedny z největších škůdců považuje strany s podobným programem, jako má „jeho“ strana.
Uvedené body platí i pro náboženství – stačí uvažovat či nahradit označení: věřící - voliči; stvořitel a spasitel – charismatický vůdce; zázraky – legendární skutky; prorok, apoštol, učedník – agitátor, řečník, spolubojovník; světec – hrdina hnutí; mučedník – politický vězeň; jinověrec – politický odpůrce; kacíř – disident; armagedon, poslední soud - revoluce; zlatý věk, roh hojnosti – komunismus; procesí, mše – manifestace, předvolební srazy.
Politická strana našich snů má silného, charismatického vůdce, je vnitřně jednotná, neštěpí se na frakce, má svůj ideál a stále opakovaný souhrn názorů na to, jak ideálu dosáhnout, a umí ukázat pěst svým skutečným i domnělým nepřátelům. Přitom neexistuje důvod, aby průměrně vypadající a nepříliš dobře řečnící politici spravovali stát hůře než jejich charismatičtí kolegové. Politická strana která nepotlačuje vnitřní opozicí a která je schopna s konkurenty spíše spolupracovat, místo aby je démonizovala, je při tom důvěryhodnější než strana popsaná v předchozím odstavci. Jenže my, voliči, tlačíme politické strany do role polonáboženských sekt a strany se našim přáním přizpůsobují.
V reálném světě demagogové ovládají davy a tak odhalování jejich podlostí a logických klamů je stejně výhodné a smysluplné jak u hnutí, která nemáme rádi, tak u hnutí našich oblíbenců. Mnoha lidem se u jejich oblíbenců nepodaří odhalit jediný logický klam za celý život, a to navzdory stovkám příležitostí.
1) Klamy spočívající v odvádění
- Falešné dilema je důsledkem binárního myšlení: vyvolává dojem, že existují pouze dvě možnosti tam, kde jich je ve skutečnosti celá škála - Kdo nejde s námi, jde proti nám.
- Argument oslovující nevědomost tvrdí, že nebyl-li výrok dokázán, platí opak - Policie neprokázala ministrovu zkorumpovanost, ministr je tedy poctivý.
- Šikmá plocha tvrdí, že zavedení opatření povede k dalšímu, fatálnějšímu vývoji, který vyústí v katastrofu. Lze ji rozeznat díky zalíbení ve slůvkách „nakonec“ či „za chvíli“ - Když dopustíme zákaz jízdy kamionů v pátek, za chvíli nám úředníci zakážou jet o víkendu na chatu.
- Sloučená otázka obsahující ve skutečnosti otázky dvě tak, že jakákoliv odpověď vyznívá pro reagujícího nepříjemně - Kdy konečně lidé přestanou věřit těm lžím?
- Úhybný manévr, tzv. red herring čili uzený sleď, který se při honu na lišku používal k tažení za jezdcem pro svedení psů ze správné stopy. V diskusi jde o odvedení řeči od nepříjemného tématu, např. když dříve Američan kritizoval cokoli spojeného se Sovětským svazem, koledoval si o reakci jako - A vy zase bijete černochy!
2) Klamy oslovující emoce a další psychologické motivy
- Argument klacku, kdy místo pečlivé argumentace strašíme údajně katastrofálními důsledky - Budete volit naši stranu? Nebo chcete, aby celou naši zemi skoupili cizáci a spekulanti?
- Argument vzbuzující soucit hrající na emoce - Jestli se se mnou rozejdeš, zhroutí se mi celý svět!
- Argument poukazující na důsledky, který tvrdí, že z přesvědčení či teorie plynou (údajně) nepřijatelné důsledky, a z toho vyvozuje, že musí být mylné - Pokud mají léčitelé i v 21. století takový úspěch, moderní medicína ztrácí smysl.
- Kvalifikující jazyk vyvolává dojem, že kvalitní člověk je pouze ten, kdo souhlasí s prosazovaným výrokem - Každému čestnému člověku se musí něco takového hnusit.
- Společenský apel zdůvodňuje výrok tím, že s ním ostatní souhlasí. To přitom nemá na jeho pravdivost vliv - Prezident dělá svou práci dobře. Vždyť mu věří dvě třetiny národa.
3) Záměna předmětu
- Útok na člověka, kdy místo argumentace je útočeno na autora výroku - Jak mu můžete věřit? Vždyť je to bývalý komunista!
- Dovolávání se autority, i když ta v daném oboru nepůsobí, popřípadě jsou v oboru autority s opačným názorem - Lidé se uchylují k různým pseudopostupům, i když lékařští experti opakovaně prokázali jejich neúčinnost.
- Anonymní autorita, kdy je odvoláváno na nejmenovaný, ale údajně dobře informovaný zdroj - Je vědecky dokázáno, že lidstvo stále víc blbne.
4) Induktivní klamy - Vycházející z nedodržení statistických zákonitostí (např. vybraná část s pečlivě vybranou vlastností je použita pro popis celku).
- Unáhlené zobecnění, znamenající usuzování na vlastnosti celku na základě malého vzorku - Jíst zdravě je nesmysl. Moje babička jedla denně bůček, pila absint a dožila se stovky.
- Klamná analogie, porovnává dva zcela nesouvisející jevy a tvrdí, že má-li jeden nějakou vlastnost, musí ji mít i druhý - Vědci tvrdí, že signál mobilního telefonu zvyšuje riziko rakoviny. Dřív zas říkali, že letadlo těžší vzduchu se nikdy nevznese.
5) Kauzální klamy
- Společenský efekt, kdy oba zdánlivě závislé jevy mají nepozorovanou společnou příčinu - Opil jsem se a pak jsem zmlátil tu babku, protože na mě řvala, abych na ni nesahal. (Ve skutečnosti ji zmlátil, protože byl opilý a neovládal se).
- Chybný směr, kdy dochází k záměně příčiny a následku - Z mého synáčka se stal agresivní chorobný žárlivec, protože si ta jeho našla milence.
- Větší počet příčin, daného jevu je zamlčeno a označena jen jedna z nich - Komunismus v Československu padl, protože lidi byli už hodně naštvaní.
- Genetický omyl, znamenající, že názor na užitečnost jevu lze odvodit z jeho původu či zamítnutí něčeho s poukazem na podezřelé začátky - Akupunkturu objevili Číňané díky tomu, že mučili vězně dlouhými jehlami. To znamená, že kořeny této metody jsou špatné a neměla by se používat.
6) Jde o něco jiného
- Argumentace kruhem - Věřím v boha, protože je tak mocný a milosrdný, že ani po úrazu jsem o svou víru nepřišel.
- Klam irelevantního cíle, kdy zpochybňuje dané tvrzení argumentem, že nedosáhlo cíle, o který ale ve skutečnosti nikdy nešlo - Jaký má smysl cvičit jógu, když vaše IQ se tím stejně nezvýší?
- Strašák, kdy je protistrana rozcupována tím, že je napaden „strašák“ – něco, co protistrana vůbec netvrdí, nebo je to málo podstatná část její argumentace - Musíme se bránit nadvládě vědců! Nesmíme dopustit, aby nám někdo zakazoval číst dětem pohádky kvůli tomu, že se v nich vyskytují nadpřirozené bytosti, nebo abychom nesměli chodit do kostela.
7) To z toho nevyplývá - Klamy založené na znásilňování příčinných souvislostí.
- Zamítnutí předešlého, kdy z tvrzení „stane-li se A, bude následovat B“ chybně vyvodíme, že nestane-li se A, nemůže následovat B - Jestli nebude pršet, neuvidíme duhu. Ty jsi lhal – prší a duha nikde.
- Nekonzistence, kdy dochází k pokusu o sloučení dvou odporujících si výroků - Nikdy jsem nic neukradl. Tu kalkulačku a příbory jsem si odnesl z firmy, kde pracuji, ale tam to dělají všichni.
Comments