Ať už si myslíte o Íránu cokoli, pravděpodobně jej uznáváte jako jednu z nejstarších domovin poezie. Jakýkoli seznam nejlepších básníků celého světa bude pravděpodobně obsahovat alespoň jedno nebo dvě perská jména – řekněme Omara Chajjáma nebo Džaláleddína Balchího Rúmího. Goethe věřil, že poezie dosáhla svého vrcholu krásy s Háfizem ze Šírázu.
Znám pouze dvě země, Irán a Rusko, kde se poezie stále těší masovému zájmu a básníci mohou získat status celebrity.
Zeptejte se jakéhokoliv Íránce, koho nejvíce obdivuje a pravděpodobně uslyšíte seznam básníků - od Firdausího a Sa'dího z doby před staletími po Iraje Mirzu a Forugh (Forough) Farrokhzād z doby nedávné. Pro běžného Íránce není básník jen tvůrcem krásy, ale také strážcem svědomí národa. Írán je jednou z mála zemí na světě, kde seznam celebrit v kterékoli době obsahuje plno básníků a kde recitály poezie přitahují davy, které svojí velikostí konkurují popovým koncertům.
Kvůli této vážnosti k poezii, ne-li přímo úctě, se íránským básníkům často podařilo uniknout nejhorším následkům represí během staletí despotismu. Žádný autokrat, žádný potentát, se neodvážil poslat básníka do vězení, natož ho nechat zabít.
Tato dosavadní a časem osvědčená tradice byla porušena až současným islamistickým režimem, ustaveným zesnulým ajatolláhem Rúholláhem Chomejním v roce 1979. Sám Chomejní, jako nevýrazný básník, choval zášť vůči básníkům. Jedním z prvních činů jeho režimu bylo unesení mladého básníka Saeeda Soltanpoura ze svatebního obřadu a jeho popravení na základě vykonstruovaného obvinění z "komunistické militantnosti". Později byl v jednom Chomejního vězení umučen ještě básník a známý novinář Rahman Hatefi-Monfared, alias Heydar Mehregan.
Za prezidenta Akbara Hášemího Rafsandžáního existoval plán na zavraždění plného autobusu íránských básníků na jejich cestě na arménský festival, který na poslední chvíli selhal. Rafsandžánímu se však podařilo odstranit více než tucet spisovatelů a básníků. K nejhoršímu vraždění došlo za prezidenta Muhammada Chátamího, za jehož vlády bylo agenty islámského režimu zavražděno více než 80 intelektuálů včetně básníků Mohammada Mokhtariho a Mohammada-Džafara Pouyandeha.
Básníci, kteří unikli vězení nebo smrti, byli vystaveni psychologickému nátlaku, včetně zákazu zveřejňování své práce. Islámská bezpečnost často předvolávala básnířku Simin Behbahani na "neformální rozhovor", kvůli vyvíjení psychologického nátlaku. Mehdi Akhavān-Sāles, jedna z vrcholných osobností perské poezie v posledních 100 letech, si prošel podobným zastrašováním. Případ Mohammada Qahramana, klasického básníka, byl ještě horší, protože se zdá, že se stal obětí osobní zášti "Nejvyššího vůdce" Alího Chameneího.
V jeho téměř 80 letech byla Qahramanovi zastavena platba státního důchodu poté, co se dostal do oběhu sonet (ghazal) zesměšňující mulláhy.
Podle jedné zprávy, která vypadá věrohodně, ale nemusí být pravdivá, se Chameneího zášť rozvinula v 70. letech, kdy Qahraman kritizoval jednu z jeho básní během soukromého shromáždění v jejich rodném městě Mašhadu. Od té doby Chameneí odmítal číst své básně komukoli nebo je nechat zveřejnit. Místo toho pořádal každoroční soutěže v poezii a několikrát do roka předsedal přednesu poezie. Nařídil však, aby básníci psali o revoluci, mučednictví, stírání sionismu z mapy a ničení amerického "velkého satana". Není těžké pochopit, jaké básníky takové soutěže přitahovaly.
Od doby, kdy se mulláhové chopili moci, muselo mnoho básníků odejít do exilu. Odejít museli i tak populární básníci jako Nader Naderpour, Esmail Khoi, Yadollah Royaee, Reza Baraheni, Hadi Khorsandi, Mehrangiz Rasa-pour (alias M. Pagan) a Muhammad Jalal, alias M. Sahar. Dokonce i Hushang Ebtehaj, bývalý marxistický básník, který stále podporuje režim, ale upřednostňuje žít v exilu v Německu.
Hashem Shaabani, arabsko-íránský básník a učitel, byl oběšen v předvečer návštěvy prezidenta Hasana Rúhaního v Ahvázu v roce 2014. Za Rúháního vlády byla odsouzena k trestu 11 let vězení také nejzajímavější íránská surrealistka Fateme Ehktesari spolu se svým partnerem básníkem a vydavatelem Mehdi Mousavim. Ekhtesari byla později propuštěna a podařilo se jí odejít do exilu v Norsku.
To, co se nazývá moderní perskou poezií, má historii dlouhou téměř 11 století, kdy hrstka básníků z Chorásánu oživila psaní ve svém rodném jazyce. Ve všech těch staletích máme několik příkladů uvěznění básníků. Nejznámější je případ Masúda Sa'da Salmana, který se narodil v roce 1042 n. l. v Láhauru, v dnešním Pákistánu. Masúd na chvíli získal hvězdný status za vlády gazazidské dynastie, než se stal obětí intrik a byl poslán do vězení do pevnosti Nay na téměř 20 let. Ódy (qasida), které napsal v tomto vězení, se staly nedílnou součástí íránského literárního pokladu.
Básník Manuchehr Jektai jednou vtipkoval, že všichni íránští básníci, včetně těch, kteří tak jako on emigrovali, dnes žijí v pevnosti Nay.
Perské poezii se stále ještě nedostalo ve světě takového ocenění, jaké by si zasloužila. V 80. a 90. letech 20. století byli íránští básníci Naderpour a Behbahani nominováni na Nobelovu cenu za literaturu, ale zemřeli dříve, než jim mohla být cena udělena.
V letošním roce navrhne několik íránských intelektuálů a literárních kritiků na Nobelovu cenu za literaturu Esmaila Kho'iho, 70letého básníka, který žije v exilu ve Velké Británii. Khoiho dílo vyniká jak krásou a bohatstvím svého jazyka, tak originální a vzrušující obrazotvorností. Protože velká část jeho nedávné práce je zřetelně politická, ne-li polemická, lze tvrdit, že je spíše politickým lídrem než básníkem. Totéž by se však dalo říci o Fabrem D'Eglantine, Vladimirovi Vladimiroviči Majakovském nebo v jiném případě o Gabrielovi D'Annunzio.
Oslavování Khoiho velkého básnického úspěchu by bylo dobrým holdem toho, čeho tři generace perských básníků dosáhly během téměř století výjimečné kreativity. Navrhovatelé kandidátů Nobelovy ceny by si neměli nechat ujít příležitost sdílet radost, kterou moderní perská poezie dala milovníkům poezie po celém světě.