Moravský zemský sněm: Odmítáme administrativní spojení s Čechami a centralizaci v Praze

Usnesení Moravského zemského sněmu z 14. dubna 1848 o odmítnutí pražských požadavků na administrativní sloučení Moravy a Čech.

Vaše c. k. Milosti!


Nejvyšší ustanovení Vaší c. k. Milosti ddto. 23. března 1848 o článcích 2. a 4. v petici obyvatelů pražských ode dne 11. března 1848 obsažených a žádajících rozšíření správy zemské a povolení společného sněmu pro Čechy a Moravu byly předloženy nejvěrnějším stavům moravským dopisem c. k. guberniálního presidia ddto. 2. dubna 1848, abychom se o nich vyjádřili. Co se týká přiměřeného rozšíření zřízení zemského se samovolenými zástupci měst a okresů, uznali shro­máždění stavové moravští na svých sezeních dne 30. a 31. března jednohlasně právo měšťanů a selského stavu v roz­šířenějším zastoupení, a odevzdali ty předměty k zvláštní přípravě. Naproti tomu domýšlejí se shromáždění stavové moravští, že vyslovují přesvědčení, s kterým většina obyvatelů moravských souhlasí, když v nynější době zdvihání se všelikých provinciálních snah všeobecnému dobru vlasti za podřízené uznávají, prohlašujíce se rozhodně proti všelikému přání o spojení Čech a Moravy společným sněmem. Věrní stavové moravští hned napřed nevidí ve přání hlavního města i vyslovení žádosti celého království českého, poněvadž jen stavové zákonní orgán království jsou, jimiž prosby, které se na státní postavení Čech a Moravy vztahuje, Vaší c. k. Milosti posílati mají. Shromáždění stavové moravští ohrazují se ale ve jménu země jimi zastupované slavně proti všem manifestacím provincie české, které proti celosti Moravy čelí, aneb které uznání jakési odvislosti této země od království českého na cíl mají.


V dějepisu zemském nenacházíme nižádné listiny, dle které by nynější Morava po pádu velkomoravské říše dle práva smlouvou království českému svou samostatnost byla zadala. Že tyto země jednoho panovníka mívaly, nespoléhá na zákonní potřebě, nýbrž na volení stavovském, na smlouvách, které při zachování samostatnosti Moravy uzavíraly, aneb na právu dědičném. Historie naší země uvádí případnosti, kde i titul panování v obou zemích rozdílný byl a každá pro sebe měla samostatného knížete. I přivtělovací listiny r. 1348 a 1355 nezakládají jiného právního postavení, než-li spojení obou zemí pod jedním panovníkem. Za Konráda, prvního markraběte moravského r. 1182, který tu zemi od ně­meckého císaře za léno přijal, jest hádka mezi Čechami a Moravou strany samostatnosti této rozhodnuta ku prospěchu Moravy. Od roku 1298 má Morava svého vlastního zemského hejtmana, od 1348 své vlastní desky zemské. Od dávna má své vlastní stavy a zemská práva, od r. 1535 svůj vlastní zemský řád, vždy mívala svůj vlastní od českého rozdílný znak, který r. 1462 nabyl nynější podoby. Stavové obou zemí považovali se vždy za stejně oprávněné, neb již r. 1435 poslali čeští stavové na sněm moravský své poslance, aby tu s králem Zikmundem jednali.


Kniha Tovačovská v článku VIII. a XXXI., nejstarší právní knihu, kterou r. 1567 král Maxmilián in vim legis potvrdil, uka­zuje, že i stavové a knížata česká uznávali neodvislost a samostatnost Moravy. Králi Ladislavovi 1453 bylo napřed v Brně a později teprv v Čechách přiznání k věrnosti složeno, a hádka, která skrze to mezi stavy českými a moravskými pov­stala, teprv tím ukončila, že stavové čeští pronesli se k moravským, že v tom, poněvadž krále dřív než oni za pána přijali, nic jiného nevidí, než že slušně a právě učinili; že nepovažují Moravany za many, nýbrž za své milé bratry a pří­buzné a dobré přátele. V článku XXXI. jest svoboda a samostatnost Moravy vyslovena a také ten rozdíl od stavů českých vytknut, že tito skládají králi přísahu poddanosti, kdežto stavové moravští pouze činí slib. Po smrti krále Ludvíka zvolili Češi Ferdinanda I., manžele po králi Vladislavu pozůstalé kněžny Anny, aniž byli Moravany k tomu pozvali. Tomuto zvolení odporovali Moravané a Ferdinanda I. teprv uznali, když kněžna Anna Moravu svému manželi Ferdinandovi I. na celý život postoupila. Moravští stavové odepřeli Ferdinandovi I., v Čechách již vyvolenému, bez průvodního listu od nich příchod do Moravy. Neodvislost a samostatnost Moravy jest i v moravském zemském zřízení od 1545 fol. II. zákonně vyřčena, a nebyla nikdy potom zrušena.


Matyáš přijal r. 1608 na sněmu Brněnském přiznání stavů co markrabě moravský, kdežto v tom samém čase jeho bratr Rudolf nad Čechy zvlášť panoval. V majestátu od 19. února 1613 potvrdil Matyáš svobody a samosprávu této země. Kdykoli poslanci stavů moravských k mimořádnému sněmu do Prahy povoláni byli, stalo se to vždy jen proti ujištění písemnímu, že toto dobrovolné vyslanství není na ujmu právům a svobodám země a stavů. Na sněmu 1617 stěžovali si moravští stavové, že Čechové Ferdinanda II. bez jich srozumění za krále Českého korunovali; poněvadž byl ale vnuk a nástupce císaře Ferdinanda I. a královny Anny, přijali ho za markraběte. Ačkoliv v obnoveném zřízení zemském od 1. května 1628 fol. I. o Moravě co přivtělené zemi zmínka se činí a v tomtéž zřízení fol. XII. Čechy, Morava, Slezsko, pak Horní i Dolní Lužice přivtělenými zeměmi se jmenují, svědčí to jen o oběstranné rovnosti těchto zemí a o spojení pod jedním panovníkem, jakož to i vysvítá z přísahy, kterou král co markrabě moravský zvlášť skládá. Toto zřízení zemské může tím méně býti na újmu samostatnosti markrabství moravského, poněvadž již i Ferdinand II. dle nejvyššího uzav­ření od 26. června 1628 mnohé svobody moravským stavům potvrdil, v kterých neodvislost Moravy od Čech jest vyslo­vena.


Jeho Milost císař Karel VI. dal pragmatickou sankci o rakouské posloupnosti ode dne 30. září 1720 ve všech samostat­ných zemích mocnářství a tímž způsobem i od stavů moravských potvrditi, což by zbytečné bylo bývalo, kdyby byl Moravu za zem odvislou považoval. Konečně odvolávají se věrní stavové moravští na reversy, kterých se jim od slavných předků Vaší Milosti i za příčinou slibu věrnosti Vaší c. k. Milosti učiněného dostalo, a jimiž se vždy prohlásilo, že slib věrnosti v Praze vykonaný stal se bez ujmy neodvislosti Moravy od Čech. Na tyto důvody spoléhajíce, vyslovují nejvěrnější stavové moravští přesvědčení své v tento smysl: 1. Morava jest země od Čech neodvislá, náležící k celistvému svazku rakous­kého mocnářství. 2. Mezi oběma zeměmi bylo vždy stejností národností a panovníků úzké spojení, stavovské spojení ale nemůže býti bez porušení zřízení a samostatnosti Moravy zákonné vyřčeno. I ohledy na meteriální interesy a sympatie moravské země vedou stavy moravské k tomu, aby se vyjádřili proti stavovskému i politickému spolku Čech a Moravy, a tím méně mohou vyhověti přání hlavního města Prahy, poněvadž by jednali na ujmu práv obyvatelů měst a obcí venkov­ských, v sedění 30. a 31. března 1848 jednohlasně k nastoupení povolaných, posud ale ne samostatně zastoupených.


Nejdůležitějším úkolem nejvěrnějších stavů moravských jest tedy především, aby se provinciální zřízení dle úmyslu Vaší c. k. Milosti, nejvyšším reskriptem ode dne 18. března vysloveného rozšířilo a upevnilo, aby se opatrovala práva všech obyvatelů této země samovolenými zástupci ze všech měst a obcí, a pod ochranou tohoto zřízení národnost veškerého moravského národa mocně se vyvinovala. Jakož nejvěrnější stavové moravští Vaši Milosti císařské vypracované zastou­pení měst a obcí k zákonnímu potvrzení předloží, jsou tito i hotovi, hleděti ku všelikým přáním země směřujícím na výše podotknuté úloze a založení svobodného konstitučního zřízení, a předložiti je k nejvyššímu potvrzení. Budou také stavové vždy zachováni přátelského pevného svazku pro stejnost národností a jazyků příbuzného království českého podporovati, pokud to nebude neodvislosti Moravy na újmu. Račiž Vaše Milosti v tomto poníženém přednešení spatřiti výraz smýšlení obyvatelů moravských, kteří důvěrně očekávají tu dobu, až Vaše c. k. Milost brzkým oznámením všeo­becné konstituce v naší vlasti utvoří pevný svazek, který jedině spojí vystupující provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska.


V Brně, dne 14. dubna 1848.

3 zobrazení0 komentářů